Sepsat události kolem mého porodu jsem se rozhodla po začtení se do Příběhů pro Ivanu Königsmarkovou. Sepisuji si ve svém životě kde co, tak proč ne zrovna jeden z nejdůležitějších okamžiků. Také jsem si řekla, že by mi to mohlo pomoci se s mým „neporodem“ nějak vypořádat.

Těhotenství jsem si užívala. Nebylo mi špatně. Každý týden jsme si s Tomášem četli co se s puntíkem (miminkem) – tak jsme mu celou dobu přezdívali – děje, co se vyvíjí a jak asi vypadá. Zpívala jsem mu i když asi hodně falešně J. Každý jeho pohyb mě rozněžnil a dojal. Náš puntík byl klidný a pohodový- žádné kopance do žeber nebo něco takového. Postupem času jsem si začala zjišťovat informace o porodu a tak kolem, co mě asi čeká a přihlásila jsem se na předporodní kurz k Ivaně Königsmarkové. Tomáš měl být u porodu a celý kurz absolvoval se mnou včetně poslední lekce o kojení J. Kurz byl super a pokaždé jsem odtamtud odcházela lehčí a sebejistější. Věděla jsem, co mě asi tak čeká a že to zvládnu, nebo spíš zvládnem. Věřila jsem sobě, Tomášovi a hlavně puntíkovi (v tu dobu už to nebyl puntík ale miminko). Na porod jsem se začala i těšit, ale hlavně jsem byla zvědavá, jaké to bude. Malý strach jsem měla, ale spíš z neznáma.

Ve 37.tt mě čekala první kontrola v podolské porodnici, a to 30. prosince 2015. Bylo to hodně zdlouhavé, ale vše bylo v pořádku, a tak jsem pak odjela na Silvestra na hory. Cítila jsem se skvěle, do porodu zbýval necelý měsíc a nic kromě oteklých nohou mě netrápilo.

Za týden na začátku 38.tt jsem šla na druhou kontrolu. Začalo to úsměvným monitorem v místnosti plné odhalených pupků, kde ženy jedly sladké tyčinky, aby jejich děti byli aktivní.  Potom následoval ultrazvuk, kde pan doktor sdělil ne mně, ale své kolegyni že „to dítě je nějak malý“ a já tam jen ležela a nechápala. Pak jsem se zeptala, co to znamená a bylo mi řečeno, že neví. Dost mě naštvalo jeho chování. A již vytočená se odebrala do těhotenské poradny. Tam mi naměřili vysoký tlak asi 170/110 a já to přičítala svému rozčilení a chtěla jsem se jít projít do zahrady a zklidnit se, aby mi tlak klesnul, ale odmítli mě pustit a že prý si mě tam nechají minimálně do zítra. Já nechápala proč, bylo mi úplně skvěle, nic mě nebolelo ani netrápilo, kromě komunikace lékařů, která byla katastrofální a neempatická. Vůbec mi nic nevysvětlili a na mou otázku „proč?“ byla odpověď ať nediskutuji, že o tom doktorka učí už dvacet let. Pak říkali něco o krvácení, odloučení placenty a samé hrozné věci, co se můžou stát. Já se ale pořát cítila skvěle. Vedli mě někam nahoru, tam mě dělali další testy z krve a moči. Nakonec dali kapačky a snažili se mi snížit tlak. Naznačovali císaře a já pořád nechápala, o co jde a ubrečená volala Tomášovi, ať mi přiveze aspoň kartáček na zuby. Snažila jsem se dovolat Ivaně, ale ta zrovna bohužel měla předporodní kurz a tak to nebrala. Dovolala jsem se dalším známým a snažila se na mobilu googlit informace, o co jde. Tak jsem zjistila že mám asi preeklampsii a že bohužel vysoký tlak na sobě člověk nemusí vůbec poznat. A že je to asi fakt blbý. Překvapilo mě, že jsem v těch všech informacích o těhotenství a porodu zmínky o vysokém tlaku asi přehlédla. Také jsem nechápala, jak se z úplně pohodového těhotenství vše změní jako lusknutím prstu. Všechno se dělo strašně rychle i čas utíkal rychleji. Najednou bylo 7 hodin večer a doktorka přišla s tím, že už se na nic nečeká a jde se dělat císař. Tlak neklesal, ale stoupal. Já ještě zkusila, zda by mi porod nevyvolali. Ale s tak vysokým tlakem prý ani náhodou. Sestra jen kroutila hlavou a říkala: „Mamčo, co to děláte? Teď ohrožujete nejen dítě, ale i sebe“. Tak na mě vylili dezinfekci, vycévkovali mě, natáhli punčochy a jelo se na sál. Tomáše tam nepustili, nezaplatil poplatek a neměl ani u sebe 1500 Kč a dodatečně to prý nejde. Prosadila jsem si aspoň lokální anestezii, i když mě chtěli uspat. Jakmile anestezie začala působit, tak mě rozřízli hezky všechny vrstvy- kůže, svaly, maso, dělohu… V 19:30 na Tři krále mi vyndali dítě z břicha. A tak se Leontýnka narodila. Chvíli bylo ticho a pak začala plakat a já taky. Ukázali mi jí, byla modrá a slizká od mázku, ale hned ji odnesli, nevím kam a nevím, co s ní dělali. Za chvíli mi ji přinesli zabalenou do uzlíčku a položili mi jí na hruď. Mlčela. Nebrečela. Jen se dívala tmavýma očima do mých očí. To bylo úžasné. Bohužel to trvalo pro mě krátkou dobu a hned ji odnesli. Že si prý neudrží teplo, je maličká a drobounká, že moje tělo ji nezahřeje a musí do inkubátoru. Odnesli ji ani nevím kam a mě odvezli na jipku. S Tomášem jsem se stihla jen letmo rozloučit na chodbě a už mě vezli pryč.

Na jipce jsem bohužel byla s dvěmi postaršími ženami, které byly na preventivním odstranění dělohy a večer už byly relativně v pohodě a pořád žvanily o plastických operacích. Já jen ležela, čuměla do stropu a brečela. Nezvládla jsem to, nechápala jsem, co se stalo, nikdo mi nic pořádně nevysvětlil, nevěděla jsem, kde je Leontýnka, jestli je v pořádku a třeba nebrečí, měla jsem strašnej hlad a žízeň a nemohla jsem si ani s nikým promluvit, někomu zavolat- nesměla jsem mít zapnutý mobil a ani jsem netušila, kam se ve spěchu poděl. Dali mi prášek na spaní, ale neusnula jsem. Dotknout se mého umrtveného těla bylo zvláštní, jakoby nebylo moje. Prázdné břicho, dítě nikde! Celou noc mi běhalo milion otazníků hlavou… Můj nejšťastnější den v životě se nekonal…

Ráno jsem zhltla jogurt a piškoty a vstala jsem z postele. Bolelo to jako čert. Skoro bych se bolestí rozbečela, ale musela jsem to zvládnout, abych byla co nejdříve s Leontýnkou. Přesunuli mě na šestinedělí a v poledne mi konečně přinesli mou dcerku. Leontýnka byla malinká a drobounká. Pravděpodobně jí už nějakou dobu placenta nevyživovala a tak si prostě řekla, že chce ven. Byla ale nádherná, úplně dokonalá! Dva dny byla jakžtakž se mnou. Břicho mě šíleně bolelo, nebyla jsem skoro schopná se postarat o sebe natož o ní. Bylo mi blbě, ale nedávala jsem nic znát a držela se zuby nehty. Musela jsem. Kvůli ní. Kojení nám nešlo, neměla jsem ještě mléko a ona byla slaboučká a nevydržela dlouho sát. Možná kdyby mi jí donesli hned po porodu na jipku, mohlo to být lepší. A tak už od začátku jí dokrmovali z lahve cizím mateřským mlékem.

V pátek večer přišla doktorka a řekla, že jí odvezou o patro výš na intermediární oddělení, protože má stále nízkou hladinu glykemie v krvi a že jí dají infuzi. Na oddělení byla týden a já tam za ní nejdříve docházela a po několika dnech mi nabídli rooming-in. Mohla jsem mít pokoj sama pro sebe a být tam konečně s Leontýnkou.

Kojení nám bohužel pod věčným dozorem moc nešlo. To bylo pořád: kojte po třech hodinách, teď po třech a půl, zkuste to takhle a nebo s tímhle, jak to prosímvás odsáváte???  Když se to časem zlepšilo a Leontýnka u prsa vydržela dýl, rozhodla doktorka, že jí místo infuze dají umělou stravu, protože je výživnější a ode mne přestala chtít mléko úplně. A tak jsem zase brečela a byla v depresi, vlastně jsem brečela každý den. Už jsem chtěla domů a dělat si vše podle sebe. Měla jsem pocit, jako bych byla zpátky na základní škole, absolutně nesvéprávná. Naštěstí se to za pár dnů zlepšilo a Lea ode mě začala zase trochu pít, i když dokrmovaná byla stále umělou stravou a z Podolí jsem odcházela s krabicí umělého mléka. Po dlouhých deseti dnech nás konečně pustili domů a já se za pár dnů plně rozkojila.

Z domova jsem pak volala Ivaně Königsmarkové a svěřila se jí se svým neporodem. Ochotně se nabídla, že se za mnou zastaví. Byla to příjemná návštěva. Prohlédla mě i Leontýnu. Poradila s kojením a hlavně koukla na můj porodopopis a řekla, že v mém případě byl císař opravdu akutní.

Preeklampsie je velmi nebezpečná a život ohrožující nemoc, která se vyskytuje převážně u prvorodiček. Také není jisté, jak by to do rána dopadlo. Tak uf – celou dobu jsem si tím nebyla jistá, protože mi to v porodnici nikdo nevysvětlil.

Leontýnka přišla na svět za dramatických okolností. Prostě se probojovala za každou cenu. Je to lvice. Je to Lea bojovnice.

PS: Děkuji doktorům za kvalitní odbornou péči a za to, že jsme obě živé a zdravé. Jen bych se přimlouvala za lepší komunikaci. Kdyby těhotná žena měla svou porodní asistentku, které by důvěřovala a ta jí provázela celým těhotenstvím, porodem i šestinedělím, nemuselo by dojít k nedorozuměním, která mohou nastat a vše by probíhalo jednodušeji, hladčeji a některé situace by byly psychicky snesitelnější. Proto držím palce všem porodním asistentkám a děkuji jim za jejich práci.

Anna Parkánová