maruskaTak jako u mnohých, vše začalo již v těhotenství u první dcery. Největším zlomem v přístupu k porodu (od pasivního k aktivnímu) byl kurz hypnoporodu (děkujeme Michaelo Kalusová, změnilo nám to život :-))), po kterém jsme se rozhodli udělat maximum pro porod doma, popř. pro co nejvíce klidný porod v nemocnici. Bohužel jsme v porodnici skutečně skončili (Chrudim), a dopadlo to neslavně i přes propracovaný porodní plán (píchnutí vody, šílené bolesti, monitory na zádech, ve finále i oxytocin a přikurtování na kozu, dcera pak dva týdny v inkubátoru se zlatým stafylokokem, já úplně v háji sama na pokoji…). No takže u druhého těhotenství jsem se rozhodla, že to musí jít bez kompromisů a že cokoliv se stane doma bude lepší, než co mi udělají v nemocnici. Prostě jsem se rozhodla, že za porod převezmu plnou zodpovědnost. Dostala se mi do rukou knížka od Lucie Suché Groverové Aby porod nebolel (děkuji, to mi otevřelo oči podruhé, v té knížce jsem se našla a pochopila, proč se první porod nepovedl), objevila jsem facebookovou skupinku Porod v domácím prostředí a začali jsme se mužem připravovat a debatovat. Prakticky celé těhotenství jsme se o ničem jiném nebavili 🙂 Muž mě od začátku podpořil s tím, že to je moje rozhodnutí a že mi plně důvěřuje a bude mi oporou. Já jsem mu za to moc vděčná. Celé těhotenství mě provázela řada zdravotních problémů, tak jsem ke konci už ani moc nedoufala, že to dobře dopadne, nicméně kurz s Lucií v Brně mě těsně před cílem opět nakopnul tím správným směrem.

Termín byl stanoven na 6.6. Shodou okolností ten den měla odjet starší dcera na týden na dovolenou s babičkou. Pár dní předem už jsem prosila miminko, že by bylo fajn, kdyby se narodilo v termínu, protože se mi rozhodně nechtělo do porodnice řešit téma vyvolávání. Dítě mě tedy poslechlo, a to doslova.

Ráno ve dvě mě probudilo silné nutkání na záchod, a když sem seděla na studeném záchodě v křečích, přemýšlela jsem, jestli byl opravdu dobrý nápad jíst před termínem zrovna srnčí ragú….po hodině jsem byla skutečně „pročištěná“ a bylo mi jasné, že brzy začnu rodit. Ve čtyři, tedy v čas odjezdu dcery, mi začaly první kontrakce, a to rovnou po pěti minutách. Jenže babi měla zpoždění, takže dokud dcera neodjela, kontrakce jsem měla slabé a nepravidelné, když sem potřebovala vypravit dceru, tak ustaly úplně (tělo je opravdu moudré!!!). O půl šesté je dcera z domu, opět kontrakce po pěti minutách a má to grády, ale nebolí. Muž dostává pokyny vydrbat vanu, zatemnit okna, udělat mi heřmánkový čaj a nakrájet ovoce a jít mi z očí :-))) Zatímco mám zimnici a mezi kontrakcemi podřimuju zachumlaná v peřině na podlaze v ložnici (měli jsme připraveny matrace a hromadu polštářů na polohování), mám chuť sprostě nadávat, protože rámus z koupelny, jak muž drbe vanu, mi přijde jako hřebíky do hlavy. Stejně tak vycházející paprsky slunce nenávidím. Dochází mi, že moje smysly jedou na maximum. V sedm jsou přípravy hotovy, muž mi přináší nakrájené ovoce a beze slov odchází (Miluju ho!!! :-)) Jsem příšerně unavená, prosím miminko o trochu zvolnění, že si chci ještě pospat. Kontrakce se tedy prodlužují z pěti na sedm minut 🙂 Mám, co sem chtěla, mezi kontrakcemi spím na boku s polštáři mezi koleny, v kontrakci se vždy vymrštím do kleku a halekám na celý dům hlasité hrdelní Uaaaaaaa a dost mi to připomíná neovladatelné živočišné hekání při orgasmu 🙂 i když do orgasmu se přiznám to má daleko :-)) Nejde o klasickou bolest, spíš tlak, doslova cítím, jak se mi otevírají cesty, vlastně se mi rozevírá celé tělo a jsem tím upřímně fascinovaná. O půl desáté mi praskne voda, je úplně čirá, hezky voní a já mám najednou hroznou radost, ze zimnice přecházím plynule do hrozného pocení. Vím, že teď se to rozjede, a brzy už porodím a neskutečně se těším. Nicméně kontrakce jsou stále jako hodinky po pěti minutách. Už nespím, cítím se plná energie a trochu se nudím, hledám na youtube nějakou porodní píseň, ale nic mě nebere, tak to vypínám 🙂 Cítím se úplně normálně totiž, žádná změna vědomí se nekoná, ale taky je pravda, že nemyslím vůbec na nic, mezi kontrakcemi zkouším chodit, ale neopouštím bezpečí a tmu ložnice (muž mi po porodu řekl, že jsem ve stavu změněného vědomí byla už celý týden před porodem a něco na tom asi bude…. :-))). Na hodinky už dávno nekoukám, čas plyne jinak. V 10.20 mě najednou kontrakce nutí se zvednout do polodřepu a cítím tlak na konečník, tělo samo tlačí!! Překvapí mě ta síla vlastního těla. To už je mírně bolestivé, trochu se leknu, a hned po kontrakci mažu bez rozmyslu do vany. Rychle napouštím vodu, při další kontrakci ale odchází stolice, tak zase rychle vypouštím vodu z vany 🙂 Přichází muž zjistit, jestli něco nepotřebuju. Rázně ho ale vyhazuju se slovy „Vypadni“ a na další kontrakci se sprchuju, řvu už úplně jinak, trochu jako zvíře, tělo tlačí, já se jen držím vany a sprchuju se, což mi ulevuje od tlaku. Po této kontrakci poprvé (a naposled 🙂 zvažuju, jestli bychom neměli přeci jenom do té porodnice, protože mám pocit, že takhle silné kontrakce nezvládnu, mám je totiž stále po pěti minutách a proto se domnívám, že porod bude trvat ještě dlouho (u první dcery jsem měla po pěti minutách kontrakce celkem 24 hodin, před vypuzením pak po 30 sekundách).

Hned po této myšlence ale přichází další kontrakce, zatmí se mi před očima, ocitám se v jiné dimenzi, moje tělo se jakoby celé otevírá a já nevěřícně cítím prořezání hlavičky a říkám si, že to snad není možný. Rukou na střídačku hladím napnutou hráz a hlavičku, nemůžu se toho pocitu nabažit a nemůžu tomu hlavně uvěřit, je tak hladká a tak veliká a já jí držím v ruce!!! Tohle považuju za jeden z nejsilnějších zážitků, o tento moment jsem byla na koze v porodnici ochuzena, porod probíhal tak nějak beze mě… Ve stejný moment moje racionální složka mozku řve jako o život na muže „…hlavičkáááááá… Honzooooo…. poď chytaaaaat!!!“ Muž ladným skokem přeskočí celou naší obří koupelnu a k mému překvapení si myje ruce, sundává hodinky a tričko, to vše v řádu asi tak zlomku sekundy 🙂 Je to praktik!! Skáče do vany přesně ve chvíli, kdy cítím další vlnu, pouštím hlavičku, chytám se vany a tělíčko je s mocným šplouchnutím venku a u muže v náručí. „Máš?“ Jako při volejbale :-)) Zázrak!!! Hystericky se oba potichu smějeme. Padám na kolena (rodila jsem ve stoje s mírně pokrčenýma nohama a jednou nohou zvednutou, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, stejně jako jsem nepřemýšlela nad tlačením) , muž mi hned podává do náruče čerstvé miminko. Je dokonalé, hned si ho dávám na prsa. V koupelně je přítmí a ticho, šeptáme slova na uvítanou, miminko má zavřené oči, muž nás přikrývá červeným ručníkem. Po chvilce si nás miminko prohlíží, má zvědavé oči, nepláče, všude má mázek. Po chvíli mě napadne podívat se mezi nožky, pohlaví jsme nevěděli, a od srdce se směju, máme totiž druhou holčičku. „Maruška!!!“ Děťátko olizuje prso a snaží se sát. Čas se opět zastavil. Čekáme na placentu. Muž kontroluje obsah vany, jestli nepřibývá krev. Sedím sice doslova v tratolišti krve, ale je mi dobře, ztráta krve asi půl litru. Pomalu začínám mít strach, že placenta nejde, už je to hodina, chtěla bych už ven z vany, klouže se mi to, a mám už dřevěné nohy, ale pupeční šňůra je neskutečně krátká, takže se nemůžu hnout. Vzpomenu si, že neodcházející placenta souvisí se vztahem s matkou. V tu chvíli přichází muž a má na telefonu mojí mámu. Stačí jenom, že slyším její šťastný hlas, a za chvíli je na dvě mírná zatlačení placenta venku. Konečně se můžu hýbat. Muž kontroluje placentu, je celá a krásná, dává ji do plíny a pak do plastové mísy, předávám mu děťátko a konečně se sprchuju. Zjišťuju pohmatem, že mám u hráze kus odchlíplého masa, a že se mi tedy cesta do nemocnice na šití nevyhne, tohle se zeleným jílem asi nezvládnu, ale nebolí to. Dalších několik hodin trávíme v přítmí ložnice, dcerka cucá a spokojeně podřimuje. Na rozdíl od prvního porodu, kde jsem domordovaná doktory a napumpovaná léky hned po porodu usnula jako špalek a prošvihla tak celý dvouhodinový bonding i první kojení a ještě další den jsem si připadala jako zdrogovaná, tak tentokrát jsem plná energie a euforie, hormony jedou naplno, nikdy mi nebylo líp :-).

Večer v šest vyrážíme do nemocnice v Pardubicích. Zírají na nás, ale nemají problém nás pouze ošetřit a nechat zase jít domů. Dceru prohlíží mladý doktor na dětské ambulanci, vše v pořádku, odmítáme vitamín K, dostáváme zprávu a pokyny k návštěvě pediatra a je to. Jdu ještě na kontrolu k porodníkovi. Mám štěstí na mladou doktorku. Je milá, profesionální, všechno vysvětluje. Na šití se přesouváme na porodní sál, což mi přijde vtipné :-)) přichází místní PA, aby mi vyjela s porodní kozou. Křeslo je hypermoderní, nevím, kam si dát nohy, tak se ptám. PA mě sjede jako malýho spratka, že to je snad jasný, kam se dávaj nohy, jestli sem jako v životě neviděla kozu… lapám po dechu a jsem vděčná, že sem rodila doma :-))) Poranění jsou větší, než sem předpokládala, mám natržení hráze prvního stupně, ale jsem ráda, furt lepší přirozené natržení než nástřih… Doktorka mi nabízí injekci mezokainu a vysvětluje vedlejší účinky, jako je vliv na kojení a tak… PA se blbě uculuje a komentuje mou nerozhodnost slovy, že když si rodím doma, tak bych se měla nechat šít bez umrtvení… ufff, je to ježibaba 🙂 PA nemá co na práci, tak se pohodlně opře, zírá mi mezi nohy na to šití, má ruce na prsou a pokládá mi stupidní otázky ohledně domácího porodu, na které stejně nečeká odpověď („A proč ste si nezavolali hned sanitku??? Víte, co se všechno mohlo stát??? A co máte jako za vzdělání, že si myslíte, že zvládnete všechny komplikace???“ Odpovídám, že jsem PRÁVNÍK… poté odchází a nechává otevřené dveře dokořán, jak typické :-)) Ptám se doktorky, jestli jí nebude rušit, když budu křičet. Usměje se 🙂 Křik mi pomáhá zvládnout bolest, ale opět přichází PA a hned mě sprdne, že špatně dýchám a co tak řvu u toho šití :-)))) Tuhle pasáž o šití sem píšu pouze z důvodu, že to byl skvělý kontrast k mému úplně klidnému porodu doma, kde mi nikdo neříkal, co mám dělat, jak to mám dělat, nebo co všechno dělám blbě :-))) Takže jsem i za tuto zkušenost ráda, protože téhle konkrétní PA bych se do spárů nechtěla dostat 🙂

Na závěr jen dodám, že na matrice v Pardubicích žádný problém, mají jen nějaký formulář navíc, kde chtějí razítko od pediatra a gynekologa, což pro nás nebyl problém. Na první návštěvě u pediatra nás naše doktorka uprosila, ať se necháme na jeden den hospitalizovat kvůli preventivním vyšetřením a kontrole bilirubinu (starší dcera měla těžkou žloutenku), a po zralé úvaze jsme vyhodnotili, že bude jednodušší nechat si udělat vyšetření na jednom místě, než s novorozencem lítat po čekárnách. A protože to není úplně standardní postup přijít do porodnice až druhý den (nemají k tomu uzpůsobený počítačový systém, takže největší problém bylo papírování) tak nám to pediatra domluvila telefonicky s primářem a s dětskou lékařkou, takže jsme měli nadstandard, všechna vyšetření proběhla v pořádku, personál byl maximálně vstřícný, dokonce bych řekla, že mi sestřičky z novorozeneckého dost fandily.

Kdo dočetl až sem, gratuluji, je to román, ale stručněji to nešlo. Je to prostě neskutečná životní událost. Proto na závěr doplním pár autentických reakci od rodiny a přátel, dost jsme se s mužem pobavili, obecně se každý vyjádřil, že máme fakt ŠTĚSTÍ, že se nic nestalo a všichni bezmezně obdivují mého muže, že TO úplně SÁM pěkně zvládnul !!

Moje máma „…a to jsi jí Honzíku odrodil úplně sám??“
Kamarádka, co má muže doktora a je po dvou císařích „…ty jo, tak to je Honza fakt borec, že to zvládnul!! To ten můj by se poblil a omdlel…“
Babička: „….doma? Vy jste teda prdlouši :-)“
Prababička: „…a měla jsi nějaké příznaky, než si porodila?? Poznala si, že rodiš??“ (Co na to odpovědět ženě, která má dvě děti??)
Praděda na můj argument, že v EU je rodit doma doporučovaný postup a je to běžná praxe: „… je vidět, že jsi z těch práv pěkně nafrněná … seš si až moc vědomá svejch práv totiž!!!“ (A tak aspoň k něčemu se mi ty práva nakonec hodily :-))

A jediný můj tatínek mě překvapil větou: „Sama? Tak to jsi šikovná :-)“

Kristina Kapucino