Ivana stála na začátku mého druhého těhotenství. Porod prvního synka proběhl v Podolí nuceně v poloze vleže, se zákazem jídla a pití, s Kristellerovou expresí a následně akutním císařem. Hned druhý den jsem věděla, že příště chci rodit jinde a jinak, ale odvahu jsem k tomu sebrala až po dvou letech, kdy jsem s Ivanou probrala svůj první porod. Zjistila jsem, že k císaři možná ani dojít nemuselo a že je velká šance, že příště porodím hezky.

Další měsíc jsem otěhotněla a těšila se na miminko i na porod. Během těhotenství jsem si vyléčila trauma z prvního porodu a našla si skvělou porodní asistentku Káťu, se kterou jsem se chystala rodit v Rakovníku. Ta mě seznámila s porodní bábou (taky Káťou), se kterou spolupracuje (kdyby nemohla být u porodu ona, bude tam druhá Káťa). Nevím proč, ale hned mě napadlo, že budu rodit s tou druhou Káťou a taky to tak bylo.

Necelý týden po termínu se mi v neděli večer udělalo hodně špatně a sanitka mě odvezla do Motola. Měla jsem tam zůstat na pozorování a nějaká vyšetření. V pondělí už mi bylo dobře a druhý den ráno by mě pustili domů. Večer jsem si sedla na terasu a koukala na západ slunce. Bylo mi hezky a myslela jsem na miminko. Konečně jsem na něj měla čas. Uvědomila jsem si, že jsem pořád řešila spoustu věcí (porod v Rakovníku, jak se tam bez auta dostaneme, kde zatím bude starší synek a jak příchod miminka zvládne? Jak dlouho mě nechají přenášet?) a poslední dobou jsem se zapomněla věnovat miminku. Řekla jsem mu, že už se na něj moc těším a ať se narodí kde, kdy a jak chce on, že mu plně důvěřuju a nechávám to na něm. Asi za půl hodiny se objevila první kontrakce a mně bylo jasné, že rodím. Byla už noc a já koukala na měsíc a hvězdy. Bylo mi příjemně a napadlo mě, že by bylo hezké porodit na té terase, když už mi nevyjde Rakovník. V tu chvíli přišla sestřička, co tam proboha uprostřed noci dělám. Řekla jsem, že asi rodím. Prý mám přijít, až budou kontrakce po pár minutách. Celou noc jsem strávila střídavě na terase a na chodbě, abych nerušila spolubydlící na pokoji. Ráno mě přesunují na porodní sál. Volám své porodní asistentce, má zrovna službu v Rakovníku, nemůže, ale přijede druhá Káťa (já to tušila). Pak slyším, jak se na chodbě smějí mým porodním přáním. Pak přichází lékař: „vy už jste týden po termínu? Po císaři? Nemáte váhový odhad miminka? A chcete rodit přirozeně?! Nesmíte jíst ani pít, lehněte si, dáme monitor.“ Věděla jsem, že takhle by to byl zase císař, „jíst a pít budu. A ležet na zádech v žádným případě ne.“

Ulevilo se mi, když přišla Káťa. A vyměnila se směna. Přichází mladá těhotná porodní asistentka. Najednou jde všechno líp. Přináší mi vodu. Říkám, že bych chtěla rodit na zemi, diví se, ale za chvíli přichází s matrací. Pak už to jde rychle. Znovu si uvědomuju, že mě porod vlastně nebolí, že je to jen obrovský (i když skoro až nesnesitelný) tlak. A že s každou kontrakcí je miminko blíž. Cítím tlak hlavičky, mám pocit, že už to nevydržím. „Miminku se horší ozvy, musí brzy ven.“ Vešel nějaký lékař, moc už nevnímám, ale zaslechnu: „jestli se nenarodí do pěti minut, bude císař“. Trvá to ještě nejmíň dvacet minut, místo tohohle doktora však přichází mladá lékařka, sedá si ke mně na zem, cítím z ní klid. Pořád nemůžu najít vhodnou polohu, nakonec rodím v podřepu opřená o Káťu. Je úžasná. Porodní asistentka mě stále přemlouvá, ať jdu nahoru na porodní křeslo, ale já cítím, že musím mít nohy spojené se zemí, jinak ztratím kontrolu, jako při prvním porodu. Nahmatávám hlavičku, cítím úlevu, už bude venku. Na několik kontrakcí hlavička vyleze a zase se vrací. Pak už je venku. Ještě ramínka a za chvíli vyklouzne celý chlapeček. Mám ho hned na břiše a cítím obrovskou radost a úlevu. Za chvíli se rodí placenta, potom stříháme pupeční šňůru a šijí mě (mám větší poranění, ale je mi to jedno, pořád jen koukám na Vítka a nemůžu uvěřit, že se nám to povedlo). Stále mám Vítka na břiše, zkouší se přisát. Přichází sestra, že teď se půjde miminko zahřát do inkubátoru (Vítek má 3860 g, proč by tak velký dítě mělo jít do inkubátoru?). Odmítám, Vítek zůstane u mě. Chtěla jsem rodit ambulantně, ale mám velkou krevní ztrátu, nepůjde to. Volám manželovi, že půjdeme na jeden den na nadstandart a budeme tam spolu a pak snad budu schopná jít domů (nakonec zůstáváme dva dny). Přichází pediatr, že odveze miminko na šestinedělí. Říkám, že ne, že chci, abychom jeli spolu, nakonec souhlasí. S Vítkem jsme tak od začátku pořád spolu a já jsem vděčná za to, že to i v Motole jde (i když v noci nás chodí snad každou hodinu budit, že nemám spát s dítětem v posteli).

Myslím, že jsme měli velké štěstí. Později za mnou ještě přichází lékařka a porodní asistentka, které byly u porodu. Prý je to malý zázrak, porodit v Motole po císaři větší miminko bez zásahů. A obě jsou za to moc rády (paní doktorka mě prosí o kontakt na Káťu pro svou těhotnou kamarádku). Taky si to myslím, byl to malý zázrak. A náš malý zázrak Vítek si vybral, kdy a kde se narodit, jak nejlépe mohl, i když jsem to původně plánovala úplně jinak.