Dovolím si přidat náš porodní příběh, který třeba pomůže ženám, které čekají první miminko a uvažují o domácím porodu. Tak jako jsem to měla já a takovéto příběhy byly pro mne velice inspirativní a hlavně posilující.

Je to příběh o dušičce, která se rozhodla přijít na tento svět a projít si životem se všemi jeho zkouškami a to spolu se svými rodiči/průvodci Janou a Pavlem.

O porodu doma jsem uvažovala ještě před těhotenstvím. Když jsem zjistila, že čekáme miminko, začalo mě čím dál více přitahovat studování různých knih, článků, diskuzí týkající se porodu. S Pavlem jsme absolvovali kurz hypnoporodu, který nám velice pomohl uvědomit si, že porod je opravdu velice přirozená věc a že příroda vše moc dobře vymyslela. Toto uvědomění pro mne bylo asi tím nejdůležitějším, co mi pomohlo důvěřovat a plně se oddat průběhu porodu.

Postupně jsem se tedy nějak ujišťovala v tom, že bych ráda porodila doma. Jelikož jsme čekali první děťátko, netroufla jsem si na porod sama a tak jsem měla domluvenou jako podporu Jolanku, která doprovází ženy k porodům a pak i porodní asistentku. Porod v nemocnici jsem brala také jako možnou variantu, prostě jsem si řekla, že jsem připravená na obojí a ať si samo miminko vybere.

Samotný porod byla jízda, která začala na velikonoční bílou sobotu dopoledne odtékáním plodové vody. Kolem 14h začaly kontrakce, které postupně zesilovaly, kolem 20h k nám na přivolání přijela Jolanka, která byla naprosto úžasná, dělala vše tak jak jsem potřebovala. Šla jsem do vany, kde mě Jolanka masírovala záda a nahřívala teplou vodou, to bylo perfektní a pomáhalo to od bolesti. Pak jsem se přemístila do obyváku, kde jsem vleže prodýchávala ty nejsilnější vlny. Kolem půlnoci jsem si skočila na záchod a tam už mě to nutilo na tlačení. Rodila jsem v pozici v sedě na kraji válendy, kdy mě Pája zezadu držel. Jak se proklubávala hlavička, tak zrovna přijela porodní asistentka. Spolu s Jolankou mně úžasně pomáhaly, nahřívaly hráz, mazaly olejíčkem, to bylo parádní. No a pak už se tedy náš špuntík vyklubal na svět, a bylo to v neděli 16.4. na Boží hod. Porod byl s jedním mikro poraněním.
Malého jsem si vzala hned na sebe a za chvilku vyšla i placenta a pak už jsme jen dvě hodiny nerušeně leželi a očuchávali se 🙂 Holky vše poklidily, udělaly mi koktejl z placenty, potom otisk placenty na papír a tinkturu z placenty. Potom Pája přestřihl pupečník a Martínka jsme tím definitivně osamostatnili 🙂 

Rozhodně to nebyl porod bez bolesti, ale s tím jsem ani nijak nepočítala a nebylo to mým cílem. Nicméně ani na vteřinu jsem nezaváhala, že by bylo něco špatně, nebo že bychom měli třeba odjet do porodnice, apod. Velice důležité pro mne taky bylo, že všichni u porodu tomu také naprosto věřili a necítila jsem z nikoho žádnou nervozitu.
Následující dny byly naprosto úžasné, naplněné láskou a endorfinem 😉

Nemám srovnání s porodem v nemocnici, nicméně užívala jsem si tu důvěru, klid, nemusela jsem s nikým bojovat o tom co chci a co ne. Stejně tak v dalších dnech jsme si prostě jen užívali vzájemné lásky s Martínkem a neřešili neustálé strachy, vyšetření, atd.

Moc ráda bych tedy poděkovala Jolance za to že u mě byla, porodní asistence za úžasný komfort při samotném porodu, ale i po něm, Pájovi za úžasnou podporu a ohřev vody 😉 Samozřejmě Martínkovi, který si to celé tak krásně řídil, no a také děkuji přírodě, že jsem její součástí a mohu tohle všechno zažívat.

Na závěr bych ještě ráda všechny, co to dočetli až sem, poprosila, pokud něčemu v životě věříte, a je jedno jestli se to týká porodu nebo čehokoliv jiného, rozhodně si běžte za tím a nenechávejte se ovlivňovat okolím nebo systémem. Protože právě to, že věříme své intuici, instinktům, citům a jdeme si za tím, z nás dělá lidi a ne loutky ovládané strachem!

Jana Procházková