Můj porodní příběh – VBAC

V létě v roce 2017 jsme s Tomášem měli svatbu. Byla to krásná veselka u nás na statku v Lukově. Hned potom jsme počali naše druhé miminko. Protože to vyšlo hned napoprvé, tak jsem úplně nestihla svou „očistnou“ přípravu k dalšímu porodu. Začátek těhotenství byl provázen krvácením a tak jsem zprvu byla v nejistotě, zda o miminko nepřijdem. S miminkem jsem od začátku mluvila, že ho přijímáme takové jaké je a těšíme se na něj, ale jestli bude chtít odejít, budu to respektovat. Zůstalo, až do konce! Krvácení časem ustalo a zbytek těhotenství probíhal bez problémů, kromě strašáka preeklampsie z minulého porodu. Hned, jak jsem zjistila, že jsem těhotná, věděla jsem, že chci rodit normálně, přirozeně, pokusit se o VBAC (Vaginal Birth After Cesarean) a udělám pro to maximum, co bude v mých silách. Začala jsem tedy pátrat po externí porodní asistentce, která by měla smlouvu s nějakou menší mimopražskou porodnicí, jež se staví pozitivně k porodům po císaři. Našla jsem snad tu nejlepší a k tomu úžasnou porodní asistentku se smlouvou v Rakovníku, kterou často vyhledávají ženy právě po císaři. Sama měla kdysi první porod císařem a nemá problém ani s domácím porodem, ale vše se uvidí až na konci mého těhotenství. Do té doby mě ani nenapadlo, že bych já, dvojnásobně riziková, mohla rodit doma. Od první schůzky s ní jsem o tom však přemýšlela víc a víc. Neměla jsem žádnou určitou představu, snažila jsem se být připravena na všechny varianty i další císařský řez, ale strašně moc jsem toužila normálně porodit své dítě a hlavně bez separace! Z toho důvodu jsem si také vybrala rakovnickou porodnici, protože se tam snaží i při císaři o co největší kontakt matky s dítětem. Zašla jsem si na kineziologii odblokovat stres z doktorů (porodníků). Také jsem začala chodit na těhotenskou jógu k dule Romaně. To bylo moc fajn. Občas jsem si chodila zaplavat a myšlenkově uvolnit do vířivky. Kvůli preeklampsii jsem i začala pojídat čínské byliny na podporu dobrého fungování těla (ledvin, jater…) a jedla jsem hodně bílkovin. Těhotenství celkově bylo fajn, i když o něco náročnější s naší dvouleťačkou Leontýnkou, se kterou jsem se snažila pořád něco podnikat a chodili jsme spolu plavat až do 38.tt. Hlavně jsem se snažila ničím nestresovat a neřešit nic negativního. Nepodstoupila jsem všechna těhotenská vyšetření, jen ty pro mě důležitá a také si půjčila tlakoměr, abych tentokrát svůj tlak měla pod kontrolou a vyplatilo se.

To se ukázalo hned při první návštěvě porodnice ve 36.tt. Na těhotenské poradně v Rakovníku mi naměřili hraniční krevní tlak 140/90. Byla jsem nervózní z toho, co mi naměří a vzhledem k tomu, že jsem měla v průkazce napsáno červeně preeklampsie v minulém těhotenství, udělali mi pro jistotu odběr krve a moči s tím, ať si za dvě hodiny zavolám pro výsledky. Doporučili mi zůstat v Rakovníku, že mě prý možná hospitalizují. Měli jsme tam ale s sebou i Leu a odpoledne jsem měla mít poradnu se svou PA u nás doma a tak jsem řekla, že pojedeme domů a když tak se vrátíme. Máma nám přijela odpoledne pohlídat Leu a my s Tomášem a PA jsme seděli u nás doma v kuchyni u stolu a povídali si. Byla jsem hodně nervózní při čekání na výsledky, které navíc v porodnici oddalovali, a tlak se mi pořád zvyšoval. Nepomohlo mi rozhodně ani naše povídání o dalších možnostech vedení porodu, než zrovna přirozeného. A tak mi moje PA naměřila neuvěřitelný tlak až 160/110. Představa toho, že mě zase rozřežou, mi prostě na klidu nepřidala. Když jsem se konečně dovolala do porodnice a sdělili mi, že výsledky z krve a moči jsou v pořádku, tak jsem si neskutečně oddychla a můj tlak se pomalu začal snižovat. Večer už byl normální. Tato zkušenost mě však vrátila ve vzpomínkách o dva roky zpět do podolské porodnice a okolnostem kolem Leontýnčina porodu. Napadlo mě, že to tenkrát mohlo být všechno úplně jinak.

V Podolí jsem si vyžádala celkovou dokumentaci k porodu, kterou jsem si šla ve 37.tt nafotit. Na další poradně s mou porodní asistentkou jsme na to koukaly. Chtěla jsem, aby se podívala hlavně na výsledky z laboratoře. Nějakou bílkovinu v moči jsem měla, ale žádné další věci kromě tlaku nenaznačovaly, že by se tenkrát jednalo o preeklampsii. Prý je ale možné, že mi začínala a s takovým tlakem by postupovali asi všude stejně. Tehdy jsem měla v Podolí tlak také asi 170/110 a nejdříve jsem byla přesvědčena, že se mi takhle zvedl z lékařů a jejich chování. Nedostala jsem tam ale možnost se zklidnit a tlak ještě trochu rostl, až mě rozřízli. Přestože jsem teď doma měla tlak v normě a měřila si ho pětkrát denně, tak mi bohužel i moje PA při každé další poradně naměřila dost vysoké hodnoty. Až při porodu byl zas ok. Jsem asi hodně citlivá a to hlavně na porodníky. Naštěstí díky domácímu měření jsem věděla, že když jsem doma, tak je v pořádku.

Původně moje představa byla taková, že budu v klidu chodit na těhotenské poradny k mé PA a až začnu rodit, přijede k nám domů a v ideální chvíli (hlavně ne moc brzo) nás odveze do Rakovníka. Můj sen o domácím porodu se bohužel rozplynul, protože s takovým hrozným tlakem se mnou doma rodit nechtěla. To jsem respektovala, i když jsem se porodnice bála a věděla jsem, že ten tlak je hlavně ze stresu. Také chtěla, abych na další poradnu jela pro jistotu do porodnice, kde mi udělali i další testy. Z toho jsem měla úplně nervy na pochodu. Byla jsem z toho fakt vystresovaná, ale jela jsem, abychom něco nepodcenili…
Po Velikonocích ve 39.tt mě táta dopoledne odvezl na kontrolu do Rakovníka. Ráno jsem se nacpala česnekem, kapala si bachovky krizovky, vypila čaj z meduňky i hlohu na snížení tlaku a na uklidnění čichala levanduli. V poradně se mi úplně klepaly ruce, když jsem odevzdávala zkumavku s močí. Moč i monitor byly v pořádku a tlak mi naměřili krásných 145/95. Vnitřní vyšetření jsem odmítla a doktorka mě s přísným pohledem odeslala do osmého patra k hospitalizaci pro hypertenzi. Tam jsem potkala velmi milou porodní asistentku, která mi odebrala krev, moč a s doktorkou jsem poté sepsala reverz a odjela čekat na výsledky zase domů. Bála jsem se, že kdybych tam zůstala, tlak se mi bude pořád zvyšovat a skončilo by to jako před dvěma lety. Testy dopadly dobře, jen mi doporučili kvůli tlaku být sledována spíše lékařem než jen mou PA. Tak nakonec i na další těhotenskou poradnu jsem se zase objednala do porodnice. Byla jsem z toho už totálně vyčerpaná a brečela jsem, že to nezvládnu. Začala jsem komunikovat s miminkem, že už se na něj těšíme a pokud je připravené, tak je to teď na něm. Ať neoddaluje dlouho příchod na svět, protože já to s těmi doktory dlouho neustojím…

Další týden v pondělí (39+6) jsme se zas vydali do Rakovníka. Na poradně jsem odevzdala ranní moč, ta byla ok, monitor byl taky v pořádku, tlak mi naměřili hraniční (ale krásný) 140/90 a pro jistotu odebrali krev a moč na další testy. Nechala jsem si pro jistotu udělat i průtoky pupečníkem a ty byly také v pořádku. Vnitřní vyšetření jsem zas odmítla. Paní doktorka z toho nebyla nadšená a prý příště už mě bude muset vyšetřit a dát body za to jak jsem dole připravená k porodu. Tak to mě trochu pobavilo a řekla jsem jí, že doufám, že už brzy porodím a ona na to s úsměvem, že mi dává týden… Rozloučili jsme se a s úlevou jsem odešla. Byla jsem totálně vyšťavená. Odpoledne jsem volala do porodnice pro výsledky z laboratoře a vše dopadlo dobře.

Večer jsem si šla dát levandulovou uklidňující koupel a při svíčce relaxovala v teplé vaně a povídala si s miminkem. Říkala jsem mu, ať už se brzy narodí, že se na něj moc těšíme a budu respektovat, jaký si vybere příchod na svět, ale že pro nás oba by bylo lepší, kdyby to byl normální, přirozený porod. Jak bude pěkné ho držet v rukou a nepustit a budeme jen spolu. Já jsem pro to udělala, co šlo a teď je to na něm… Po koupeli jsem se šla najíst, Tomáš popíjel červené víno a tak jsem si řekla, že si dám také decku. Ani jsem se nestiha napít… Zvedla jsem se z křesla a v tom se ozvalo lupnutí a odtekla mi plodová voda. Bylo asi jedenáct večer. Achjo, takový začátek jsem si zrovna nepředstavovala, ale byla jsem vzrušená, co se bude dít dál… Už to konečně začalo!

Hned jsme si volali s naší PA. Ta se vyptala na pár věcí a říkala, ať jsi jdu lehnout a zkusím usnout. Ať odpočívám, co to jde… Voda byla čirá, ale stále odtékala a tak jsem si dala pod sebe do postele podložku a šla si lehnout. Myslím, že jsem ani neusnula. Kontrakce zlehka přicházely a odcházely. Převalovala jsem se a vedle mě v poklidu oddechoval Tomáš s Leontýnou. Vydržela jsem v posteli asi do tří do rána a pak už jsem musela vstát. Chvíli jsem chodila po bytě a moc nevěděla, co dělat. Prodýchávala jsem kontrakce a nakonec si šla dát sprchu. Ta byla velmi příjemná a ulevující. Můj krevní tlak nic moc, byl spíš vyšší, hraniční. Asi před pátou ráno mě přijela moje porodní asistentka zkontrolovat. Poslechla ozvy miminka, při kontrakcích mi masírovala záda v kříži, a nebo přikládala nahřátý polštářek s peckovinou na bedra. To bylo moc příjemné a ulevující. Zůstala jsem v zadním pokojíku, abych nerušila spícího muže a také jsem se snažila trochu dospat mezi kontrakcemi. Začalo svítat a na zahradě zpívali ptáci. Začínal krásný sluneční den…

Ráno jsem zavolala mámě, aby si přijela pro Leu. Vůbec jsem na ni neměla sílu. S porodní asistentkou jsem dělala nějaké cviky hlavou dolů, aby miminko lépe vstoupilo hlavičkou do pánve. Dokonce vytáhla z tašky šátek a mou pánev natřásala. Dopoledne zas odjela s tím, že přijede odpoledne se na mě podívat, ale ať jí kdykoli zavolám, kdyby něco… Byli jsme doma s Tomášem sami a já se snažila pospávat, což moc nešlo, ale zároveň jsem byla unavená na to se nějak pohybovat po bytě. Vlny kontrakcí přicházely asi po deseti minutách. Tomáš mi nosil pití a nahřátý polštářek a snažil se mi masírovat záda. Po poledni jsem vylezla z postele a dala si polévku, jež mi udělala trochu lépe. Odpoledne za mnou přijela PA a zase jsme zkoušeli nějaké cviky hlavou dolu. Masírovala mě a její ruce byly úžasné. Já se snažila kontrakce prodýchávat, jak jen to šlo. Přišlo mi však, že mi to moc nejde, že se neumím pořádně uvolnit. Každá kontrakce mě paralyzovala a já byla spíš ztuhlá. Někdy jsem chodila po bytě, pak zas ležela a možná i trochu usnula. Před 18hod mě ale kontrakce už nenechaly ležet v posteli. Byla mi šílená zima a tak jsem si šla dát horkou sprchu. Poté kontrakce zesílily a zpravidelnily po pěti minutách. Byla to už docela síla a dokonce mě napadlo, že ten císař byl vlastně v pohodě, ale rychle jsem tuhle myšlenku poslala pryč. Přijela porodní asistentka, poslechla miminko, ale už mě ani nevyšetřila a pobalili jsme věci i pár polštářů a nasoukali jsme se k ní do auta. Já se vypodložila polštáři a vyrazili jsme směr Rakovník. Kupodivu cesta uběhla docela rychle. Do porodnice jsme přijeli asi kolem 20. hodiny. To už jsem měla kontrakce asi po dvou minutách. Tlak jsem najednou měla zázračně krásý 135/85 a otevřená jsem byla už na 7 prstů. Bohužel při vstupním monitoru naměřili miminku horší ozvy. Rovnou mě odvedli na porodní sál, kde byla krásná velká vana, ale já se na ni mohla jen smutně dívat, protože kvůli ozvám jsem musela mít kontinuální monitor, který byl hodně nepříjemný. Musela jsem při tom ležet na lůžku. Byla jsem aspoň na boku, ale sondy monitoru mně při každé kontrakci šíleně bolely do břicha. Kvůli monitoru a ozvám tam byl jako dozor doktor. Hned zkraje mě předal porodním asistentkám, ať ho zavolají, až to bude venku. Miminko krásně sestoupilo do pánve, takže cviky, které jsme cvičily, byly ku prospěchu. Přicházela jedna velká kontrakce za druhou a v plné síle. Bylo to docela brutální. Tomáš mě držel za ruku a podával pití. Porodní asistentka povzbuzovala a pečovala o mě. Po dvou hodinách už jsem byla celkem hotová a neviděla konce. Kdybych se mohla hýbat, asi by to bylo snesitelnější a možná i kratší… Ke konci přišel doktor. Nejdříve seděl bokem s hlavou v dlaních a tvářil se nezúčastněně. Pak usoudil, že mé kontrakce slábnou a jsou neefektivní a že mi chce dát oxytocin. Mně to přišlo ale zbytečné, vždyť už jsme snad byly u konce a do porodu po císaři se nemá zasahovat. Tak jsem to rázně odmítla. Překulili mě tedy na záda a doktor mi někam strčil prsty, což bylo hodně nepříjemné a řekl, ať tlačím tím směrem. Po pár kontrakcích z posledních sil nakonec vylezla hlavička a hned za ní tělíčko. Přišla ohromná úleva. Dokázali jsme to! Po skoro 24 hodinách se nám ve 22:20 v den „termínu“ narodilo miminko. Při porodu placenty jsem hodně krvácela, ale bylo mi to jedno. Miminko leželo u mě na hrudi a všechno mi přišlo nádherný, vše bylo tak jak má být. Tomáš po dotepání přestřihl pupečník, až mě ostříkla krev. Doktorka, jež se tam v závěru zjevila místo doktora, mi pogratulovala, s úsměvem podala ruku a odešla. Přes dvě hodiny jsem tam zůstali sami a seznamovali se s miminkem a já ho hned kojila. Veškerá bolest byla pryč a vše bylo krásné. Pojmenovali jsem ho nakonec Vincent jako vítězný, což byl i náš porod. Byl to neuvěřitelný a úžasný zážitek. Ta dlouhá a náročná cesta stála za to.

Kvůli ztrátě krve jsem třikrát omdlela při pokusu jít do sprchy. Jsem omdlívací typ a ztráta půl litru krve, dva dny bez spánku a pořádného jídla udělala své. Hodně se mi točila hlava a tak bylo fajn, že jsme dostali nadstandartní pokoj. Já se nemohla skoro zvednout a tak se Tomáš mohl postarat o Vincenta a já ho jen kojila. Původně jsme chtěli odejít hned druhý den, ale protože jsem i ráno omdlela a necítila se úplně svěže, ještě jednou jsme se vyspali a po 36 hodinách po porodu odešli. Druhý den nás ještě doma zkontrolovala naše porodní asistentka a pak jsme se rozloučili. Její péče byla úžasná. Bez ní bych to asi nezvládla.

S Leontýnkou jsme od sebe byly po porodu dlouho separované a začátky byly opravdu těžké. Dlouho jsme hledaly tu správnou cestu, ale nakonec našly. K sobě. S Vincentem to nějak samo krásně plyne. Je úžasné, jak všechno funguje, když jsou dva spolu od začátku… Vše je tak, jak má být!

Tímto bych chtěla poděkovat svému tělu a jizvě, že jsme to zvládli, svému muži, který stál při mně a „mojí“ porodní asistentce, jež mě krásně porodem provedla.

Anna Hořínek Parkánová
 
Předchozí příběh: A 101. Můj neporod, aneb jak se Leontýnka probojovala na svět