Byli jsme s asistentskou Jitkou domluvené, že až začnu rodit tak zavolám a ona buď bude mít směnu v Rakovníku a já tam dojedu za ní, anebo se sejdeme u mne. Jinak v Rakovnické porodnici jsem byla zaregistrovaná k porodu. Na poslední poradě (kontrole) mi Jitka doporučila, ať jí raději dám vědět hned, že když mám ztuhlé břicho třetinu dne, tak porod může jít rychle.

V 1:45 ráno mi praskla plodová voda, volám Jitce a žádná reakce. Chvíli na to mi začaly i kontrakce, které se opakovaly po delší době (zpočátku i 15 min., po hodině už to bylo daleko častěji, ač stále mezi 7 a 10 minutami). U kontrakcí jsem zpívala hluboké tóny či mručela, neboť jsem zjistila, že mi to pomáhá se do nich uvolňovat. Jakoby nebylo možné zároveň mručet a zároveň mít zatnuté zuby a spolu s nimi i dolní část těla. Do Rakovnické porodnice jsme to měli hodinu cesty a tak jsme nechtěli vyrážet až při hodně rozjetém porodu. Takže jsme jim zavolali, že tam přijedeme a v půl čtvrté jsme vyrazili. Cestou do Rakovníka už jsem měla kontrakce po sedmi minutách. Kolem půl páté jsme tam byli a přivítala nás nějaká asistentka s tím, že mají plno a ať jedeme jinam. No a odešla. Tak jsme tam asi 15 min. seděli na prázdné chodbě a přemýšleli co, a pak jsme zavolali do Mělníka a domluvili se, že jedeme tam.

Mělník jsme vybrali, neb nám ho dříve jedna porodní asistentka doporučovala, že se snaží umožňovat přirozené porody a navíc časově to tam z alespoň trochu přátelských porodnic, bylo nejrychlejší. Jinak Jitka se stále neozývala a na mnoho pokusů se s ní spojit nám nezvedala telefon. Zavolala až po šesté, že si zapomněla telefon dole a neslyšela ho – a to jsem rodila den po termínu, takže skutečně žádné překvapení, že má být na drátě… Ať se prý vrátíme do Rakovníka, ale my už byli deset minut od Mělnické porodnice, nevěděli jsme, jak dlouho ještě budu rodit a ježdění v autě nám už bylo dost nepohodlné. A tak jsme dojeli tam. V Mělníku nás čekalo vyplňování hromady papírů (naštěstí to nechali vyplňovat Michala, který to opisoval z papírů vyplněných do Rakovníka a já to jen podepisovala – ono, když máš kontrakce, tak je to dost nepříjemné řešit papírování). A pak nás poslali na pokoj, že ještě nerodím dostatečně na to, aby nás pustili na sál. Nevýhoda pokoje byla, že tam nebylo soukromí – vedle mne po chvíli přišla jiná paní, co zrovna porodila a o ní pečoval její muž. Mimo to tam také několikrát přišla uklízečka. Takže také nic moc na to se úplně uvolit. Mezi kontrakcemi jsem s Michalem řešila, jak se bude malý jmenovat 😉 Také jsem ho požádala, aby mi při kontrakcích masíroval body na ramenou, které mi k lepšímu otevírání doporučila čínská doktorka. Ty mi pak střídavě masíroval celý porod. Zároveň mě masáž bodů trochu bolela a zároveň mě uklidňovala. Taky jsme se domluvili, že chceme, aby Jitka přijela, ač jsme na ní byli naštvaní a věděli jsme, že jí v této porodnici budou brát jen jako dulu (tedy někoho bez oficiálně uznávané odborné kvalifikace, kdo nemůže zasahovat). Na pokoji jsme byli do dvanácti, já už asi od tří ráno měla každých sedm minut kontrakce… Mezitím přijela ta Jitka a Michal si šel na hoďku zdřímnout do auta.

Měla jsem pocit, že musím dosahovat nějakých met – napřed dostat se do porodnice, pak si zasloužit klid na sále… A tak to s doktorkou, která jen občas přicházela na sál kontrolovat, pokračovalo nadále. Většinou přišla s nějakým krizovým scénářem, co by se mohlo dít špatně a jaké zásahy je tedy třeba udělat. Ať už mi dát kanylou antibiotika (ve 14.00 hod. neb by se kvůli prasklé plodové vodě do těla mohla dostat infekce), nebo pak, že pokud se nebudu rychleji otevírat, tak že mě za dvě hodiny buď dá oxytocin nebo udělá císařský řez. Na to jsem jí řekla, že ani s jedním nesouhlasím, ale měla jsem strach. A ona odešla. Takže působila jako stresor a připomínač běhu času, který by jinak pro mě mohl a občas běžel trochu jinak (když jsem nesledovala hodiny a jen dýchala, tak někdy ubíhal rychleji a snesitelněji). Jitka mne uklidňovala, že bez mého souhlasu ty zásahy udělat nemůže. Na antibiotika jsem podepsala reverz, že je nechci, což byla celkem konfliktní situace, neboť nade mnou paní doktorka stála, ať ji to tedy podepíšu, a asi po minutě, kdy jsem jí říkala, ať počká, neboť jsem zrovna měla kontrakce, mně odvětila, že na to nemá celý den… Paní doktorka mi asi nevěřila, že mám kontrakce delší, než je obvyklé (obvyklé je 40s až minuta a já je často měla dvouminutové). Kontrakce a podepisování reverzu (asi podepisování a čtení čehokoliv) není moc příjemná kombinace. Další dvě jmenované procedury paní doktorka už později nezmiňovala (také se porod trochu posunul). Mezitím mi ještě důrazně doporučovala, že potřebuji píchnout Buscopan na změkčení čípku, tak jsem to zkonzultovala s Jitkou, ta mě vyšetřila a řekla, že to není potřeba, takže jsem ho odmítla. Jinak na sále u mě většinu času seděl Michal a dál mi střídavě masíroval ramena a kříž, který mě dost bolel. Mezi kontrakcemi mi většinou bylo příjemné, když se mne nějak něžně dotkl, při kontrakcích to ale bylo rušivé. Občas se v masáži kříže vystřídal s Jitkou. Kolem sedmé (já jsem představu o čase ztrácela. Podle Jitky nám doktorka nechala 45 minut, než tam pak s námi cca půl hodiny byla. Dle Michala nám nechala déle, druhá doba porodní tedy asi trvala něco mezi 1:15 až 2:00 hodinami) mě pak doktorka vyšetřila a řekla, že už jsem dost otevřená a nechala nás asi 45 min. jen s občasnými kontrolami místní porodní asistentky (ta přicházela celou dobu). Jitka mi radila polohy, které byly jak pohodlné (mezi kontrakcemi, ač jsem je už měla jednou za tři minuty a byly velmi intenzivní, jsem se občas propadala do spánku), tak dobré vůči natočení miminka. Také jsem trávila dost času na záchodě (soukromí a tma mi byly příjemné) a ve sprše. Většinou jsem u kontrakcí vydávala hluboké hrdelní zvuky, i když párkrát jsem se namísto toho zaťala a řvala bolestí, ale pak jsem se zase zvládla víc uvolnit… Občas jsem zůstala chvíli stát a zavěsila se do Michala a ten se mnou houpal, takhle jsme se také jednou na několik pravděpodobně desítek minut spolu přesunuli i na záchod. Později jsem se na porodním lůžku přemístila do kleku na čtyřech a v jednu chvíli mi Jitka řekla, ať si dám dolů ruku, že nahmatám hlavičku. To bylo ohromně motivační, dodalo mi to sílu a pocit, že to je reálné, že se už brzy narodí. Po chvíli však přišla doktorka: „Dejte si tu ruku pryč.“ Trvala na tom, že mne vyšetří – mě to v tu chvíli přišlo ohromně rušivé a zbytečné (pokud si nahmatám hlavičku, tak asi musím být dobře otevřená, ne?), ale když jsem se pokoušela vyšetření odmítnout, řekla mi na to něco jako: „ To už jste rovnou mohla rodit doma.“ Někdy v tom čase jsem také byla na monitoru a paní doktorka se bála, že malý během kontrakcí nemá dost kyslíku, neboť má omotanou pupeční šňůru kolem krku. Já měla pocit, že je vše v pořádku a Jitka mne o tom (na základě průběhu a také grafu z monitoringu) též ujišťovala. Pak doktorka pokračovala, posunula si ke mně stoleček s nástroji, řekla, že mi dává dvě kontrakce a pak použije kleště a nástřih hráze. Také trvala na tom, že musím změnit polohu na to být na zádech, že prý „takhle byste rodila ještě dvě hodiny“ (později jsem se ptala na názor Jitky – prý pokud bychom pokračovali stejným způsobem, s volností pohybu a způsobu dechu, tak by porod asi trval ještě třeba hodinu. Ale bylo by to více v klidu. Já si myslím, že s mým tehdejším prožíváním času bych hodinu bez stresu vnímala jako daleko snesitelnější a vlastně i kratší. Také bych možná byla méně poraněná, neb bychom tolik nespěchali a zůstaly by mi mé silné a dlouhé kontrakce, které se stresem výrazně zeslabily), a navíc jako prvorodička to nemusím zvládnout. Z uvolnění jsem se dostala do stresu, bezmoci a strachu. Řekla jsem jí, ať mě nechá porodit mé dítě, že to zvládnu a že s žádnými zásahy nesouhlasím. Na záda jsem se ale přesunula, ač mně předchozí poloha byla pohodlná a navíc jsem se bála být na zádech, neb to doktorům umožňuje nejlépe provádět různé zásahy, kterými mně vyhrožovala. Dále trvala na tom, že musím tlačit, dle jejího navádění (alespoň to chtěla, až když už byl Adam hlavičkou těsně stále ve mně a jen tehdy, když jsem měla kontrakce). Kromě mého stresu a pravděpodobně ne moc vstřícné komunikace z mé strany se mě ještě zastávala Jitka, s tím, že dle jejích zkušeností je vše v pořádku (s pupečníkem kolem krku prý může dítě fungovat, a pokud má miminko mimo kontrakce ozvy dobré, tak není nijak ohrožené. Také je přirozené, že potom dítě péruje hlavou trošku ven při kontrakcích a mimo kontrakce zase zpět dovnitř, neb tak je to pro něj nejbezpečnější. A narodí se tedy až trochu později, nicméně není důvod spěchat), takže se situace dost vyostřila. Později jsem se dozvěděla, že se Michal jal uklidňovat doktorku, aby Jitku a případně i jeho nevyhodila ze sálu. Asi také proto mne pak už i Jitka ujišťovala v tom, ať tedy jsem v dané poloze a tlačím. V bolestech, stresu a strachu jsem pak Adama se zatnutým dechem na asi osm kontrakcí vytlačila na svět… Doktorka a sestra už tam zůstaly, doktorka na mne zespoda měla namířené světlo, „řídila“ mne a zároveň mi rukama chránila hráz před natržením. Pak chtěla zavolat dětské sestry, tak jsem ji požádala, zda by, než se Adam narodí, mohli počkat venku, což nakonec udělaly. Po předposlední kontrakci už hlavička zůstala částečně venku a při té poslední pak – jak to popsal Michal – vyskočil celý Adam jako delfín. Ve 20:15 byl tedy konečně na světě.

Trochu řvoucího Adama mi dali na břicho a nechali dotepat pupečník. Já v tu chvíli byla šťastná a i Adam se za chvilinku uklidnil a trochu se plazil k prsu, které jsme mu pomohli najít. S malým na hrudi mě pak doktorka kontrolovala, jak se odlučuje placenta. Pak mne ji nechala vytlačit – už i z ní opadl stres a najednou byla dost citlivá. Já byla dost vyřízená, takže jsem uvolnění stresu vnitřně hodně ocenila. Domlouvala se se mnou, že zatáhne, až ji řeknu a zatlačím a skutečně počkala na mé svolení. Pak mě pečlivě kontrolovala poranění a nadále velice citlivě a s popisem toho co a proč jde dělat a dokonce i s čekáním na mé svolení (což mi umožnilo se uvolnit) mě šla šít trochu roztrhané malé stydké pysky. S Adamem na mně mi ne zrovna příjemné šití ani moc nevadilo… Vážení a měření Adama udělaly sestry s mým svolením a to hned vedle mne a až po dvou hodinách bondingu.

Pokud někoho zarazilo, že nás z Rakovníku takto vyhodili – tímto způsobem by z porodnice nikoho vyhodit neměli. Musí napřed udělat vyšetření a v případě, že jsou úplně plní a zdravotní stav rodičky to ještě umožňuje, ji mohou poslat jinam (nebo to minimálně doporučit). Na asistentku, která měla službu napíšeme stížnost… Po této zkušenosti ještě více chápu, proč se mnohé ženy rozhodnou pro domácí porod a sama ho případně příště budu více zvažovat (samozřejmě pokud budu mít fyziologicky v pořádku těhotenství a budu rodit v termínu). Jezdit v průběhu porodu do různých porodnic je dosti rušivé a únavné. V Mělníku byli v mnohém na českou porodnici hodně přátelští, a přesto tam pro mne bylo mnoho dost výrazně rušících a stresujících momentů.