Když jsem se měla poprvé s Ivanou setkat, byla jsem nervózní víc než před prvním rande. Hodně jsem o ní slyšela, málo jsem si ale uměla reálně představit. A současně málokdy mi tolik záleželo na tom, aby schůzka „dopadla dobře“ – abych nebyla odmítnuta.

Vlastně si nemohu vzpomenout na žádnou jinou obchodní či soukromou schůzku za posledních deset let, před kterou bych se klepala jak ratlík. Až na tuhle jedinou. Když jsem se v A-centru s Ivanou skutečně setkala, nijak mi to neusnadnila. Usadila mne na židličce a stroze mne vyzvala: „Tak povídejte“. Jenomže já nevěděla, co mám povídat. Proč tam jsem? Že mám panickou hrůzu z představy, že v době porodu poprvé ve svém dospělém životě bude rozhodováno o mne beze mne? A že se tomu nebudu moct bránit? Že nesnesu představu, jak je ze mne moje miminko „vyoperováno panem doktorem“, místo abych ho já porodila? Že bych asi propadla hysterii a měla chuť vraždit, kdyby mi někdo blahosklonně řekl: „Ale no tak, pacientko, chovejte se přece slušně“…? Nemám ve zvyku se tak odhalovat, a už vůbec ne lidem, které vidím poprvé v životě. Slova jsem proto ze sebe soukala mimořádně těžce.

Když jsem po půl hodině od Ivany odcházela, nedá se říct, že bych se klepala výrazně méně. Na jednu stranu jsem to „měla za sebou“. Na druhou stranu jsem moc dobře cítila, že jsem ze sebe udělala dokonalého idiota a že k takovému idiotovi by byl ochoten jít k porodu doma… no, snad jen stejný idiot.

Po těch několik dalších měsíců, co jsem se pak s Ivanou setkávala, jsem zažívala pocit v mém životě docela nový. Sekávala jsem se s lidmi a s prostředím, na které jsem do té doby neměla šanci narazit. Do té doby byla kolem mne – zejména v zaměstnání – jen hromada přetvářky, pózování, hraní si na velké borce. Ale nejednou jsem v A-centru potkávala lidi, kteří brali život nějak jinak. Nějak jednodušeji. Příměji. A já brzy zjistila, že už se neklepu. Když jsem otěhotněla, porodu jsem se bála – protože jsem se bála „velkého šéfa pana doktora“, jehož představa se nade mnou pořád vznášela jak přízrak. Po několika málo měsících jsem se začala na porod upřímně těšit.

O technických záležitostech porodu jsem měla velmi dobrou představu. Materiály, které jsem o porodnictví a gynekologii přečetla, by se na polici nevešly. Ale nic mne nemohlo připravit na realitu. Všechny texty totiž popisovaly jen technické záležitosti od rotace hlavičky až po možné vyhřeznutí pupečníku. Ale málokterý – dokonce i z těch, které by lékařská lobby označila za „alternativní“ – popisoval, co se se mnou bude dít hormonálně. Nebo chcete-li, citově.

Ivany jsem se neustále ptala, jak porod poznám. Nebyla jsem si jistá, že nebudu vyvolávat poplach příliš brzy. Ivana mi vždy jen pobaveně odpovídala, že až to bude jisté, tak to prostě poznám. Že prý mi bude „jinak“. Hm, měla pravdu. Jednou po půlnoci jsem se probudila a najednou jsem věděla, že ten den budu rodit. Zvláštní na tom bylo, že jsem téměř neměla stahy, nedělo se nic, co by technicky vzato mohlo být považováno za neklamnou známku porodu. Ale já to věděla. Bylo mi „nějak jinak“. Rýpla jsem do manžela a oznámila mu to. Asi jako se oznamuje, že venku prší. Manžel se ovšem náležitě vyděsil. Zatímco já už zase spala, manžel od toho okamžiku oka nezamhouřil. Později se ale přiznal, že mi to stejně věřil jen tak napůl.

Ráno jsem pojala touhu vyjet na nákup. Upřímně zděšenému manželovi jsem vysvětlila, že si potřebuju nakoupit zásobu jídla, protože přeci zítra s malým miminkem nepůjdu do obchodu. Souhlasil, leč nerad. Měl tak trochu dojem, že šílenci se nesmí odporovat, aby se nerozzuřil. U pokladny velkého hypermarketu na mne konečně přišly stahy. Sedla jsem si k údivu okolních okounějících zákazníků na zem a zaplatila ze země. Po návratu domů jsem měla hlad jak vlk a spěchala jsem uvařit oběd. Po snědení dvou talířů jsem usoudila, že bych asi mohla zavolat Ivaně, že by už mohla pomýšlet na výjezd. A po vyřízení telefonu jsem zatoužila být sama.

Uklidila jsem se do ložnice a sedla si na postel. A pak se začaly dít divy. Něco mi řeklo, že se nemám snažit myslet na něco jiného, než na své stahy – tak, jak to všechny učebnice radí. Ale že naopak mám myslet vším svým rozumem jen na epicentrum, ze kterého vychází pomalu narůstající, ale zatím ještě jen mírná bolest. A jakmile jsem se koncentrovala na svůj podbřišek, v ten okamžik jsem se kamsi přestěhovala. Ne že bych vyloženě usnula. Spíš jako bych se rozdvojila. Jako bych sama sebe pozorovala z rohu místnosti. Stahy jsem cítila, ale můj mozek je nevyhodnocoval jako nepříjemné. Vlastně právě naopak. Byla jsem jako zfetovaná a bylo mi skvěle.

Skoro mne dopálilo, když se najednou otevřely dveře a v nich stála Ivana. Vyrušilo mne to totiž. Jenom neochotně jsem ji nechala, aby mne prohlédla, protože jsem toužila zase se propadnout zpátky. Ivana i manžel se kamsi uklidili – vlastně mi bylo jedno, kde jsou – a já si zase dál užívala na tripu. A pak to z minuty na minutu bylo pryč. Najednou jsem byla čilá až moc a hrozně se mi chtělo tlačit. A už to nebylo tak úplně příjemné, i když taky se nedá říct, že by to bylo kdovíjak nepříjemné. Najednou praskla plodová voda a bylo to ještě intenzivnější. Ale po chvíli jsem si všimla, že Ivana se trochu mračí. Brzy mi došlo proč. Bylo mi sice dobře, chodila jsem tu do koupelny, tu do lednice pro chlazenou čokoládu – ale bylo mi vlastně až moc dobře a až moc dlouhou dobu na to, že jsem byla v druhé době porodní. Dělo se toho nějak málo. Dobrá nálada mne dokonale přešla v okamžiku, kdy se Ivana zamračila už s definitivní platností a zeptala se:

„M., co byste řekla na to, kdybychom zajeli do špitálu?“
Polil mne studený pot. „A proč?“
„Protože ty vaše stahy už 5 a půl hodiny nestojej za nic. Ve špitále vám dají oxytocin a stahy budou lepší. A teď už to je stejně ve stádiu, kdy jinak než spodem to nepůjde…“
Hm, tak to jsem se na to mohla rovnou vykašlat. To tedy ne. „Dejte mi ještě poslední šanci. Deset minut, pokud do deseti minut neporodím, odjíždíme. Jo?“

Ivana se asi na vteřinu zamyslela a pak kývla. A pak se zase začaly dít divy. Ne že bych se já začala víc snažit tlačit, nic takového. Ale tak jako předtím jsem byla bez svého přičinění v jiném světě, najednou mne stejně bez mého přičinění zavalila ohromná vlna adrenalinu. Cítila jsem, jak se rozlévá podél páteře do každé mé buňky. Nevydržela jsem sedět – musela jsem vyskočit a uháněla jsem k oknu, abych ho zavřela. A pak jsem uháněla k lednici, protože jsem měla ohromnou chuť na čokoládu. A pak už jsem skoro nestihla doběhnout ke kuchyňské lince, o kterou jsem se potřebovala rukama opřít, protože kdybych se nezapřela, mohutná vlna stahů by mne porazila na zem. Zase už jsem byla tak trochu mimo. Matně jsem vnímala, jak manžel za mými zády haleká, že už vidí hlavičku. Pak jsem slyšela třesk porcelánu a ještě matněji jsem si domyslela, že Ivana manipuluje se židlí, kterou mi chce přistrčit, a tou židlí smetla hrnky z police. O židli jsem nestála. Dcerka se narodila v jakési podivné poloze napůl vestoje, napůl vkleče, napůl vsedě. Myslím, že to trvalo podstatně méně, než oněch deset minut, které jsem si vymínila.

Ivana, která dcerku zachytila, mi ji podala do náruče. Ptala se, kdo přestřihne pupečník. Taková banalita – jako by mne zajímal pupečník, když jsem se zrovna dívala do těch nejkrásnějších očí na světě? Opět matně jsem vnímala, jak Ivana volá na manžela: “Ale ne, to není pupečník, to je můj prst!“, ale mně už to bylo upřímně jedno…

M.S.

 

Tento příběh byl na Příbězích publikován zde: 15. Příběh M.S.