Dva příběhy napsané na podporu Ivany Königsmarkové v lednu 2012.

Porod v Krnově s dulou

Po čtení „Nové doby Porodní“ od Vlastimila Marka jsem se pevně rozhodl, že náš porod proběhne společně s dulou, které budeme důvěřovat, v nějaké alternativním porodům nakloněné porodnici. Pak jsem jednoho dne svolil, že navštívím předporodní kurz, kam už manželka měsíc chodí. Nemusela mne přemlouvat, šel jsem rád. A zde jsme se seznámili se Zuzkou Sobčíkovou. Byla mi sympatická na první pohled. Po přednášce moje Janička (manželka) uvažovala, že se jí zeptá, zda bychom s ní třeba mohli rodit, ale nebyla si jistá, jestli se ptát už teď. Já jsem neváhal. Domluvili jsme termín předporodní návštěvy, čímž jsme se rozhodli pro porod se Zuzkou.

Náš termín – 29.9. 2007 – kolidoval s pracovními povinnostmi naší duly, která se v tu dobu nacházela kdesi v Čechách. Nezbývalo než se domluvit s malým, ať si v klidu plave, a Janičku uklidňovat, že si porodíme, až se Zuzka vrátí. V tomto mezidobí nám pomohl telefonát s paní Ivanou Königsmarkovou a její rada k jedné velmi zásadní intimní záležitosti, jejíž zdárné vyřešení umožnilo přirozený porod. 3.10. jsme měli první pravidelné poslíčky, Zuzka ochotně přijela až k nám do Zbyslavic. Poslechla ozvy přenosným přístrojem a pak jsme ji uložili, jakož i sebe, do postele. Bylo 2:15 ráno 4.10. Situace byla klidná, vyčkávali jsme a nakonec usnuli. Děloha trénovala. Ráno po snídani odjela Zuzka ke koupání ospalého miminka a my jsme měli dělat to, co každý normální den… Uběhla další noc, ve které trénovací stahy pokračovaly. Se Zuzkou jsme si stále psali a volali, ale nebylo nutné, aby jezdila.

6.10. jsme jeli k mé mamce do Vřesiny naložit se do vany, jelikož náš dům, který jsme před třemi lety pořídili, je z roku 1890 a rekonstrukce jsou v plném proudu. Zatím máme pouze umyvadlo se studenou vodou. Ve Vřesině Janička vydatně povytírala, jelikož ranní procházku k nastartování porodu přerušil hned v plenkách déšť. Od Zuzky jsme dostali instrukce co dělat pro rozběhnutí porodu: dlouhá procházka, teplá vana, pak skořicový čaj, masáž paty (reflexní oblast pohlavních orgánů) a dráždění bradavek (vyplavování oxytocinu). Posledního pokynu jsem se chytil s takovým nadšením, že jsme najednou měli 5 stahů během 12 minut a volali Zuzce, ať už jede. Do Krnova jsme dorazili asi 21:20. Po cestě jsme si příjemně popovídali. Prostředí porodnice jsme dobře znali. Byli jsme se zde podívat asi před měsícem. Milé překvapení nastalo ve chvíli, kdy se nás ujala ochotná a přívětivá sestra a vše nám ukázala a vysvětlila opravdu vyčerpávajícím způsobem. A to i přes to, že už bylo kolem sedmé hodiny večerní, tedy žádné „návštěvní hodiny“. Poté tady byla Janička ještě na třech kontrolách.

Na příjmu jsme tedy potkali již známou tvář. Dovolila nám s dulou převléci se do vlastního oblečení, zavedla nás na sál, vysvětlila, co kde je atd. Zuzka nainstalovala diskmena s bedničkama.  Hudbou zpříjemněná atmosféra se pro mne ještě zlepšila po snězení první svačiny, kterých jsem si podle Zuzčiny rady připravil dostatek. Na předporodních kurzech s ní a s další dulou Janou Čurdovou jsme se dozvěděli, jak se připravit a co všechno si vzít sebou, což jsme také udělali.

Porod se vyvíjel dobře. Stahy jsme všichni tři prozpívali s „áááá“ a mezi tím vykládali a poslouchali příjemnou hudbu. Zkoušeli jsme různé polohy a pozice při stazích, procházeli se, sprcha… Vše podle velice příjemného a profesionálního vedení naší duly. Krnovská sloužící porodní asistentka byla velice vstřícná a chodila nám přenosným senzorem měřit ozvy i do sprchy. Většinu času jsme byli sami ve své spolupracující a soustředěné atmosféře nikým nerušeni. Při stazích jsem držel Janičku za čelo, kde je analgetický bod, a masíroval jí bedra a zpíval Á se Zuzkou, která měla připravený olej, uvolňovala Janě chodidla, střídala se se mnou v masáži zad, podávala Janě hroznový cukr, ptala se jí jestli chce změnit polohu, že by bylo dobré například trochu pochodit nebo zkusit sprchu, napít, jednoduše věděla, co je pro ni v danou chvíli nejlepší. Cítil jsem to, věděl jsem, že jsme v dobrých rukou. Nechal jsem své potřeby doma a zde jsem se snažil být k dispozici všem tužbám a přáním mé ženy a pomáhat Zuzce v její práci. Vždy, když jsem měl hlad, dal jsem si svačinu – bez toho bych byl po pár hodinách nepoužitelný. Takto jsme bez jakékoli únavy pokračovali až do půl čtvrté, kdy jsme se osvěžili energetickým nápojem, abychom předešli únavě a ospalosti.

Jana byla celý porod úžasně pozitivní. Asistentka ji obdivovala, s jakou vytrvalostí a bez jakýchkoli medikamentů prodýchává sílící stahy. Pak přišlo období, kdy jsme se neposouvali vpřed, otevřeni jsme byli už asi na 10cm. Lem už zašel. Děloha už bolela i mimo stahy, museli jsme do stahů začít tlačit. Zuzka tlačení co nejvíc oddalovala, aby se Jana předčasně nevyčerpala. Situace však začínala být kritická hlavně z psychologického hlediska – velké Janino vyčerpání a únava a cíl se neblížil. Takže jsme ji vyhecovali k pořádnému tlačení, při kterém jsme například dráždili bradavky, aby stahy zesílely a hlavně jsme potřebovali, aby byly delší.

Jana mne ohromila svou statečností. I v této kritické chvíli při stazích křičela „ano, Andrejku, pojď už ven…“ A Andrejek vyskočil. Janička se při tom vsedě opírala zády o mou hruď. A byli jsme všichni tři na sebe přitisknuti. Po dotepání jsem pupečník přestřihl. Za nějakou dobu jsem šel se sestrou a mým chlapečkem k váze, položili jsme jej do předehřátých purpurových ručníků a vrátili mámě na hruď. Neplakal, vždy jsem mu vysvětlil, co se děje, a přestal plakat. Janičku zašili. Zuzka nám pak ještě dvě hodiny pomáhala s přikládáním k prsu. Namíchala nám olejíček na rekonvalescenci rodidel zevních. Chtěli jsme ji mít ještě u sebe, dodávala nám pocit bezpečí. Stal se z ní pro nás velmi blízký rodinný přítel.

Vítězslav

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 29. Porod v Krnově s dulou

 

Vědomé mateřství

Moje první těhotenství začalo návštěvou A-centra v Karlíně. Ano, až tam jsem si v pátém týdnu těhotenství uvědomila, že jsem těhotná, a pomalu mi začalo docházet, co se se mnou děje. Do té doby jsem dvakrát navštívila svého gynekologa a byla jsem naprosto rozčarovaná jeho přístupem k těhotným. Neuvědomila jsem si nikdy před tím, jak obrovský je rozdíl mezi tím, kdo těhotenství prožívá a tím, kdo nemá potuchy, co takové těhotenství znamená, kdo jej nikdy neprožil a nehodlá ani zkoušet se do druhého alespoň okrajově vcítit. Odcházela jsem ověnčená vizitkami a daty různých vyšetření, o kterých mi i přes mé dotazy nebylo řečeno absolutně nic. Přišla jsem si jako oběť, která má teď dělat něco, co jí nepřijde ale vůbec adekvátní situaci. Chtěla jsem se těšit z toho, že jsem těhotná, a pomalu se připravovat na rodičovství a očekávala jsem od gynekologa-porodníka, že mi přinejmenším pogratuluje a ne že se mě už v čekárně sestry budou přede všemi ptát, jestli to dítě chci, a nebo chci na potrat.

V A-centru jsem se setkala se spoustou žen a spoustou názorů a to mi pomohlo si vytříbit názor vlastní nebo na něm alespoň začít pracovat. A tady jsem se setkala i s Ivanou. Stala se mi průvodcem i rádcem po téměř celý zbytek mého těhotenství. Nejvíc jsem pak ocenila její předporodní kurz, kde přesto, že člověk poprvé v podstatě neví, co jej čeká, mu jsou poskytnuty informace, které by měl každý mít, a to, že rozhodnutí je na mě jako rodičce a nikoliv na lékaři nebo personálu. Nikdo neví, co prvorodička prožívá během těhotenství a ona sama neví, co ji čeká a jaké to vlastně všechno bude 😉 Každopádně informovanost, kterou mi nabídla Ivana a A-centrum, mi umožnila dělat vůbec nějak rozhodnutí a pokračovat v mé vizi „vědomého mateřství“.

Mé poslední iluze o českých porodnicích a lékařském personálu se rozplynuly zhruba v 21.týdnu těhotenství, kdy jsem podlehla panice a zamířila jsem na Bulovku, kde jsem byla nahlášena na porod, z důvodu slabého krvácení z rodidel. Čekala jsem více než dvě hodiny v čekárně (od 1 hodiny v noci), a než jsem se setkala s lékařem, tak jsem proležela další dvě hodiny na monitoru na chodbě, kde kolem mne probíhal „čilý ruch“ nemocnice, včetně příjmu rodiček na porodní sál. Jímala mne hrůza z toho, jak personál prudí ženy, které přišly porodit, a odhání muže, kteří je přišli podpořit. Pak se mi dostalo té cti a mohla jsem jít do ordinace k porodníkovi, který mne opravdu neomaleným způsobem vaginálně vyšetřil a na mé vyjádření, že se cítím být v pořádku, odvětil, že „to snad musí vědět on, jestli jsem v pořádku nebo ne!“, a zakázal mi se hýbat, chodit a mít pohlavní styk až do porodu. Téměř denně jsem pak volala Ivaně, která mi ochotně poradila a uklidnila mne „babskými radami“, které zázračně zabíraly, abych se dala do pořádku hlavně psychicky. Nezapomenu na ty voňavé koupele v levanduli a meduňkové čaje, kterými jsem se rozmazlovala, kdykoliv jsem se potřebovala uklidnit a najít si čas na sebe i miminko.

Přestože jsem hluboko v sobě věřila, že porod doma je pro mne nejoptimálnější možností, tak se mi dostalo péče ve Vrchlabské porodnici. Ivana mi doporučila rodit v porodnici, díky nějakým pochybnostem s krví, a já přesto hledala podporu a možnost rodit doma u jiné porodní asistentky. Ta nakonec musela k jinému porodu, když mi začaly stahy, a tak jsem se vydala na krásnou cestu do podhůří Krkonoš, kde se narodila naše prvorozená Eliška. Co se týče personálu, tak musím říct, že se moje názory dost různí. Porodní asistentka ve Vrchlabí byla naprosté zlatíčko a velmi ochotně mne podporovala a pomáhala a hlavně! nerušila probíhající porod. Až po porodu, když přišel lékař, jsem pomalu začínala chápat, k čemu mi budou zkušenosti nabrané z kurzu Ivany. Lékař mi tehdy tahal za pupeční šňůru (už odstřihnutou a dotepanou), aby, podle jeho slov „pomohl placentě se uvolnit a vyjít ven“. To bylo asi 20 minut po porodu. Když zatahal podruhé, tak už jsem jej musela upozornit, že mám ještě minimálně 10 minut na to, abych placentu porodila sama. Porodní asistentka pochopila situaci a požádala lékaře, aby nám dal čas. Uklidnila jsem se a v podstatě v zápětí po jeho odchodu jsem placentu bezproblémově porodila. Hlavní boj ale začal, když jsem po konstatování pediatričky, že je dítě v pořádku, požádala personál, aby nás vybavili z porodnice, že pojedeme domů. Začal kolotoč vyhrožování a bojů mého partnera a doprovodu Kateřiny Zatovičové (úžasné ženy z A-centra) s pediatričkou a posléze snad s celým světem. Nejenže nás nechtěli pustit domů, ale záměrně nás zdržovali víc než 5 hodin na parkovišti před nemocnicí (s novorozencem!) a jako důvod uvedli, že si nevezmou na zodpovědnost náš nezodpovědný odchod více než pět hodin po přirozeném porodu (no v tu chvíli spíš už tak osm hodin) a že nám dítě cestou zemře. Ani už nevím, jak se mi tenkrát podařilo být úplně klidná a s chladnou hlavou trpělivě čekat, až nám vrátí alespoň občanské průkazy.

A vše dopadlo dobře, jak taky jinak, a dnes máme dvě krásné zdravé holčičky, obě sice nakonec porozené v porodnicích, ale s úctou, pokorou a hlavně informovaností jak mojí, tak i mého partnera. Mateřství a touha po informacích týkajících se těhotenství, porodu a péče o dítě, mi pomohla si uvědomit, že je pro mne důležité dělat v životě vědomé volby, neboť jen ty mi mohou zajistit upřímný a spokojený život, takový, jaký si ho sama zvolím. Díky dětem a díky lidem, co vědí, proč dělají to, co dělají! A díky i Ivaně!

Linda Mezrová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 30. Vědomé mateřství

Pokračování příběhu následuje níže.

 

… a příběh třetí

Porodila jsem své třetí dítě.

Letos v září. V obývacím pokoji, před, v té době už zhasnutým akváriem.

Čtvrt hodiny před půlnocí.

Když jsem se pak, chvíli po porodu ptala jediné přítomné osoby, jaké to bylo z jejího pohledu, tak mi s úsměvem a únavou v hlase řekla, že jsem „domorodička-samorodička“…

To, že jsem rodila doma, mi opravdu docházelo několik dni. Po předchozích, sic pozitivních, zkušenostech z porodnic, jsem ani o ničem jiném neuvažovala. Až později mi docházelo, že mne vlastně ani na chvíli nenapadlo nikam jet, nebo se dovolávat nějakého lékaře. Jediné, co mne napadalo, bylo, že jsem prostě porodila a přišlo mi to úplně stejné a samozřejmé, jako dojít si ráno na velkou. To bylo v podstatě tím největším poporodním šokem. Ta samozřejmost mne překvapovala.

Během tří let jsem porodila své tři děti. Každé těhotenství bylo jiné, každý porod byl jiný a každé dítě je jiné.

A tohle jsou mé poznatky v hrubém popisu…

Každá žena je jiná. Ale fyziologicky jde o stejný proces. Otázka je, jak se žena staví staví k životu a procesu který se odehrává v ní a jakou oporu má ve svém okolí. Podle toho se tvoří okolnosti. Podle toho pak porod jako životní proces vypadá. Jak řekla moje porodní bába: „Porod je proces pro aktivní dítě a pasivní matku“ a taky jsem byla poučena, že se rodí „normálně“, nikoli „přirozeně“, jak jsem se léta domnívala.

Takže ŽENY, roďme normálně, neponižujme se, a veselme se, protože to vše je prostě život a do něj patří vše, normální i přirozené 🙂

A HLAVNĚ…nechme ty ostatní, co to touží mít „jinak“ taky žít a rodit kde chtějí, třeba i před zhasnutým akváriem…

Linda Mezrová, t.č. matka Elišky, Josefíny a Vincenta, žena muže Jana Hampla

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 340. …příběh třetí