Porod s asistentkou

Posílám svůj příběh pro Ivanu. Je tam zmíněná jen okrajově, ale pokládám za důležité ji i ostatní porodní asistentky podpořit.

Když mi moje těhotná kamarádka vyprávěla, že chodí na předporodní kurzy, přišlo mi to skvělé. Až budu těhotná, taky budu nějaký navštěvovat, napadlo mě. Když mi řekla, že by chtěla rodit doma, tak už to ve mně takové nadšení neprobudilo. Napadlo mne, že já asi tak odvážná nebudu. Že je to vlastně dobrá myšlenka, že by to bylo skvělé, ale… Těžko říct, jestli ta ale vzešla z mého niterného rozpoložení nebo spíše z mediální masáže. Kamarádka chodila na kurzy k Ivaně do Karlína a nakonec z porodu doma sešlo. Kamarádka měla těhotenskou žloutenku a komplikace s tlakem. Sama Ivana jí doporučila jít raději do porodnice na Bulovku, kam to měli nejblíže.

Nicméně když jsem o pár let později opravdu otěhotněla, věděla jsem jistě, že budu chtít rodit s pomocí porodní asistentky.

A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí a jedny z nejlépe investovaných peněz v mém životě. Nakonec jsem rodila v porodnici v Neratovicích s porodní asistentkou Věrou. Při samotném porodu jsem moc nevnímala, co přesně ona nebo muž dělá, ale jakmile to vypadalo, že se vzdálí, hned jsem přišla k vědomí a moc jsem stála o to, aby ani jeden nikam nechodil a zůstal se mnou. Prostě už jen to, že tam byli, byla obrovská pomoc a přínos pro můj pocit pohody a bezpečí. Těžko se to vysvětluje slovy. Věrka mi celou dobu ulevovala od bolesti teplými obklady, a když se Julka s pupeční šňůrou přehozenou „na kšandy“ konečně narodila, hned jsem i ji mohla držet a bylo to největší štěstí a celý bolestivý porod jakoby zázrakem nebyl. Následně mi její kolegyně Milada vyjednala privilegium, že před a po každém kojení nemusím Julku vážit, což mě hrozně stresovalo, a nakonec jsem v po této úpravě režimu byla v porodnici i spokojená.

Až se nám podaří otěhotnět znovu, určitě budu zas volat Věrce, jestli mne bude provázet. Nedokážu si představit, že bychom měli o tento komfort v životně důležité chvíli přijít…

Lucie M.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 46. Porod s asistentkou

 

Herna jako porodní místnost

Ten den, kdy jsem porodila doma naše třetí dítě, bude pro mne jednou z nejkrásnějších vzpomínek. I první dva porody pro mě byly krásné, vždyť jsem na svět přivedla dvě úžasné dcery, ale… je tam zkrátka to ALE.
Doma jsem si dělala jen to, co jsem chtěla, všichni poslouchali mě a nemusela jsem nikoho poslouchat já, nikdo mě nepřesvědčoval, co je pro mě a pro mé dítě dobré, nikdo po mě nechtěl, abych mezi kontrakcemi vypisovala lejstra, diktovala telefonní čísla, nikomu jsem nemusela vysvětlovat, že vážně nechci dirupci vaku blan, že křičím, protože chci křičet a pomáhá mi to, že si chci přitlačit i mimo kontrakci… Zkrátka mě ty dvě úžasné ženy, které přišly k našemu porodu doma, nechaly porodit mé – naše třetí miminko, tak jak jsem to cítila já.
Kryštof se narodil hodinu od první kontrakce v herně na zemi. Jak s úsměvem říkáme – narodil se mezi hračky. Kdybych neměla v plánu porod doma, nejspíš bych rodila někde v autě u krajnice nebo v sanitce s vyděšeným záchranářem. NE, to by pro mě vážně nebyl pozitivní silný zážitek.
Dalo by se o tomto těhotenství a porodu napsat spousty řádek, protože ještě v osmém měsíci těhotenství jsem neměla PA a najednou pak všechno do sebe začalo tak krásně zapadat. Manžel se rozhodl, že mě podpoří v porodu doma (hodně váhal a bez jeho podpory bych doma nerodila), dvě porodní asistentky mi přislíbily, že budou s námi, a dokonce obě jen pár minut jízdy od našeho domova. Tušila jsem totiž po předchozích porodech, že bude tento porod rychlý. Zkrátka během pár dní se vše naklonilo na mou stranu.

A co se mi vybaví, když si na porod a na první hodiny po porodu vzpomenu a liší se to od předešlých porodů?
Důvěra – nikdo nepochyboval o tom, že já vím, co mám dělat
Klid – jen úzký okruh lidí, které jsem si sama vybrala, že můžou být se mnou v tomto intimním okamžiku
Respekt –  respekt k okamžiku, který byl jen můj – náš
Svoboda – vše jsem měla ve „svých vlastních rukách“
Rodinné souznění – probudili jsme dcery, aby se přivítaly s novým členem naší rodiny, byly šťastné, spontánně ho hladily a pusinkovaly (obraz, který se mi navždy vryl do paměti)
Štěstí – narodilo se nám krásné a zdravé miminko

Ivana pomohla hlavně mému muži. Sám sáhl po knize Hovory s porodní bábou a po jejím přečtení a po schůzce s našima PA se rozhodl, že mne podpoří. Děkujeme Vám Ivano, pomohla jste nám, aniž byste to tušila.

Šárka s rodinou

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 47. Herna jako porodní místnost

 

Rodí (se) žena

Již delší dobu přemýšlím, co vlastně o Ivaně napsat. Jak důstojně, věrohodně a bez zbytečného a zdlouhavého vychvalování popsat, jak moc mi zasáhla do života. Protože zasáhla. Aniž by to zřejmě vůbec kdy tušila, ovlivnila pro mě to zatím nejdůležitější a nejkrásnější. Můj první porod.

Mohla bych nyní popsat, jak moc mi otevřely oči její četné přednášky v rámci Světového týdne respektu k porodu a jak se mi díky nim změnilo mé vnímání těhotenství a porodu. Mohla bych také popsat několik úžasných setkání v rámci jejího předporodního kurzu, případně krátký telefonát v průběhu samotného porodu. Neudělám to. Je to nedůležité.

Skutečně podstatné je něco jiného, co mi dala – pocit uvědomění si a ukotvení mé ženské síly ve smyslu schopnosti porodit přirozeně. S tím samozřejmě souvisí i odpovědnost, kterou jsem v ten moment (navzdory zastrašování ze svého okolí) za svůj porod přijala.

Můj prvorozený syn Oliver se narodil doma. V klidu a bezpečí, krásně, důstojně a nerušeně do mé náruče. Bez sebemenšího oddělení byl hned po porodu u mě a hřál se mi na prsou.

Porod vnímám jako přechodový rituál v životě ženy. Jeho průběh a prožitek ovlivní celý její další život. Je na každé ženě, aby se sama za sebe rozhodla, jaký prožitek jí zůstane v paměti a jak přivítá své děti na tento svět.

Veronika Svobodná

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 48. Rodí (se) žena

 

Rodný dům

Nevědomě jsem se jako dobrovolník ocitl před 5 lety na festivalu „Světový týden respektu k porodu“. Samozřejmě, že porod doma byla pro mne tehdy naprosto vyloučená věc. Další náhodou mne zaujala přednáška s Ivanou, na které profesionálně a fundovaně odpovídala na dotazy rodiček. Pouze jsem poslouchal. Až dnes mohu zpětně konstatovat, že mne Ivanina přirozenost doprovázená jasnými fakty bez sugestivních závěrů zasáhla tam, kde měla. Jinými slovy byl účinek prvního setkání pro mne takový, jako byste zbavili pacienta vrozených nebo zděděných přeludů o tom, jak se lidé přirozeně od počátku lidstva rodí.

Mé druhé setkání s Ivanou proběhlo na předporodním kurzu o 3 roky později a bylo plně vědomé. Díky Ivaně jsem si byl po celou dobu porodu mého prvního dítěte u nás doma jistý tím, kam patřím já, má partnerka a náš syn a co mám v daný okamžik dělat, což se mi nestává tak často.

Až zpětně plně doceňuji Ivaninu odvahu, se kterou dokázala bojovat za přirozenost porodů. Díky Ivanině osvětě jsem využil možnost vědomě rozhodnout o startu mého syna do života. Díky tomu má můj syn rodný dům. Nedovedu si dnes představit, jak by porod mého syna probíhal bez té cestičky, kterou Ivana za ta léta vyšlapala.

JUDr. Pavel Pešek

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 50. Rodný dům