Porod a skvělá spolupráce porodnice s porodní asistentkou

Od raného těhotenství jsem byla rozhodnutá rodit doma. Přečetla jsem si mnoho zahraniční i tuzemské literatury na toto téma, shlédla filmy, zúčastnila se diskuzí, setkala se s ženami, které doma porodily a po tom všem jsem neviděla důvod, proč tento komfort neposkytnout již prvnímu dítěti.

Ivanu jsem si vybrala díky doporučení mých kamarádek, po četbě jejích článků a knihy a chodila k ní na konzultace i předporodní kurz. Líbil se mi její přístup „nedělat z ničeho zbytečně vědu“ a zárověň příprava – podrobné informace o všech praktických věcech týkajících se porodu a šestinedělí. Nikomu nic nevnucovala, nechávala prostor pro vlastní přístup. Věděla jsem o její mnohaleté profesionální praxi a to také vlastně zásadní mírou přispělo k rozhodnutí požádat o doprovod právě ji. Jako prvorodička jsem přece jen vplouvala do neznámých vod…

Akce porod

Tři dny před samotným porodem mi odešla hlenová zátka a následné dvě noci jsem měla noční „poslíčky“, které během dopoledne vymizely. Samozřejmě jsem si pokaždé myslela, že se už hlásí porod, ale telefonicky jsme si s Ivanou vyjasnily, že to ještě není ono. Třetí večer porod konečně začal, kontrakce byly opravdu jiné než předtím, v deset hodin přijela má milá dula Monika Morsteinová, Ivana o něco později. Postupné otevírání probíhalo poměrně standardně, o nic překotného se nejednalo. K ránu jsem byla otevřená, ale z únavy a jiných důvodů mi přestávaly kontrakce. Přesto jsme ještě leccos zkoušeli, ale po určité době Ivana rozhodla, že je čas odjet do porodnice.

Vzhledem k odsuzujícímu přístupu většiny porodnic k domácím porodům a zejména Ivaně jsme zvolili Neratovice, kde nás čekal vstřícný personál, s nímž Ivana vše rychle vyjednala a já tak měla možnost soustředit se sama na sebe a dozažít krásný (i když velmi výživný) porod v porodnici, setkat se s nestresujícím jednáním, splněním drtivé většiny mých přání a se skvělou porodní asistentkou Věrou Novákovou. Bylo třeba trochy oxytocinu a mnoho osobní psychické podpory (od Věry, Moniky a mého trpělivého muže), abych sebrala poslední zbytky sil a odpoledne naši úžasnou a zdravou holčičku porodila. Až druhý den jsem se dozvěděla, že zbývala asi hodina do limitu, kdy by již bylo nutné podstoupit císařský řez. Vím, že si blízcí doprovázející řekli vše potřebné a dobře odhadli, že informace o časovém limitu by mne v mém zuboženém stavu úplně rozhodila a k operaci by pravděpodobně došlo.

Až na pár drobností oceňuji i přístup ostatního personálu, kdy sice s výhradami, ale respektovali moji žádost o propuštění domů hned druhý den. Domů za mnou ještě několik dní (tak jak to probíhá i v jiných vyspělých zemích) docházela Ivana, pomáhala mi a radila se vším co jsem potřebovala. Kdykoliv jsem jí zavolala i později, velmi ochotně zodpověděla všechny mé dotazy a já tak mohla vstup do mateřství prožívat informovaná a v pohodě. Na první odběr krve z patičky dítěte jsme dojeli sami, naše pediatrička na první návštěvy jezdila za námi a dcera neprošla ani kojeneckou žloutenkou.

Sice jsem si všechno původně představovala jinak, nakonec jsem ale za tuto zkušenost velmi vděčná a moc bych nám všem přála (a snažím se pro to také udělat co mohu), aby naše neutěšená situace kolem porodů nabrala obrátky směrem k vyspělému přístupu. Jsem nyní v očekávání dalšího dítěte a vůbec mne netěší, že porodní asistentky při porodech doma čekají neuvěřitelné sankce, že hrozí zavírání menších porodnic (máme snad rodit ve frontě na běžícím pásu jen v těch největších?) a že nyní v podstatě nemám možnost volby… v roce 2012…

Hedvika M. (porodní příběh z roku 2008)

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 95. Porod a skvělá spolupráce porodnice s porodní asistentkou

 

Záchrana

V tom nádherném období, období, kdy miminko je již na světě, ale stále spojeno s maminkou zvláštním silným poutem byla Ivana častou mou jedinou záchranou.

Připadala jsem si jako blázen, človek jenž vypadl jakoby z normálního života. Najedenou jsem se zabývala jen sebou, svou malou Eliškou a tím, co se vytvářelo kolem nás.

Snad jsem měla tu prapodivnou poporodní depresi a nejen já, jakoby i můj Jiřík. Často jsem brečela a křičela a smutněla a veselila se zároveň. Hlavně mnohokrát to byla taková zvláštní bezmoc přinášející myslenky na to nejhorší. Konec s životem. Pak v lepším případě přicházely otázky – má život smysl, tento, hektický, plný šíleností mně odporných, chování lidí okolo mě, nepochopení, chlast a smutek, a takto bych mohla psát ještě hodiny a hodiny a stále by bylo co. Mnohokrát jsem toužila po úniku do lesů k indiánům, žit jako prmitivní obyvatelé. Nemuset nakupovat, chodit mezi auty po ulici atd.

S Ivanou jsme se dohodli na porodní asistenci mého druhého dítete. Já věděla, že ona je jediná, která mi může poskytnout potřebnou podporu. Nesnáším doktory, nemocnice a vůbec tyhle instituce. Zároveň můj otřesný zážitek z prvního porodu v nemocnici v Mělníku mě v tom ještě utvrzoval. Vlastně doma rodit jsem se rozhodla už dávno. Nejsem blázen nezodpovědný a také že Eli je z půlky ze mne a z půlky z Jiřího, proto jsem vše konzultovala s manželem. Nechtěl o tom ani slyšet, skoro rok mi trvalo, než jsem ho presvědčila, že je to vlastně hlavně naše zodpovědnost, a já mám hlavní slovo, kde budu rodit. V tom mi také pomohla Ivana. Na setkání, kde byl i J., vše potřebné řekla. Nakonec vyšlo najevo,že vlastně u porodu nechce vůbec být. A také nebyl. Čekal na chodbě.

Eliška byla rychle na světě. Ivana přijela k nám domů, zkontrolovala mne a Elišku a zjistila, že plodová voda je zkalená, zelená. Navrhla přesunout se do Neratovic. Tento postup byl předem dohodnutý a já vůbec nic nenamítala. Cítila jsem se silná jako lvice, nikoho jsem k Eli nechtěla pustit, jen Evičku, porodní bábu, mladou asistentku z Neratovic. Ivana jela za námi a jízda autem byla jako šílená. Já na sedadle upící, kvílící, vyvolávající, rodící, snažila se uvolnit co nejvíce, a Jiří s nervy v prdeli snad ani neviděl na cestu, musela jsem mu říkat kudy, i kdyz trasu zná, jel ji snad 1000 x, zároveň je to kousek, cca 20 min. A tady to vše začalo, ta naše rodinná deprese. Postupně J. zacal chodit k psychiatrovi a brát léky.

Já zase občas volala Ivaně. Její klidný hlas a ochota vyslechnout jakoukoli hovadinu mne naprosto vyléčila. Pamatuji si jako dnes, můj nekonečný pláč, řev do telefonu. Že nechci Elišku dát z ruky, že ji musím stále nosit, nechci ji dát spát do kočárku, protoze si myslím, že je to pro ní nepříjemné, když s ní J. jezdí venku v zimě mezi auty na ulici, atd. Nechtěla jsem ji ani Jirkovi půjčit. Její perfektní reakce, no co, tak jste spolu prostě ještě „hodně spoutané“, nebo tak něco prohodila, a já se hned po hovoru cítila v pohodě. Elišku jsem začala pokládat v pohodě na gauč a postel apod. „No co, tak mu veřte tomu vašemu chlapovi, vždyť máte spolu hezký vztah ne…“ Já neodpověděla, jen si říkala, jak mu mám věřit, když dělá „samý hovadiny“ – veci, které mi připadaly hloupé, zkrátka blbosti, neustále čumí na TV, vždyť ani to dítě nevnímá, že pak Eliška něco potřebuje, o tom už ani nemluvím…

No a tak to šlo podobně dál půl, možná i rok, po čase jsem vždy volala Ivaně. Postupně se vše urovnalo, moje vnitřní beznaděj jaksi nahradila touha po radosti a stala se skutečností. Teď zpětně mi mé otázky na Ivanu připadají naprosto banální a jasné, ale v tu chvili jsem byla tak zacyklena v jakemsi smutku, neštěstí a beznaději, že jsem nedokázala normálně uvažovat.

Ještě si vzpomínám na jednu otázku. Kolik bylo Elišce ani nevím, zkrátka pár měsíců: „Já ji pořád jen kojím, co mám dělat?“.  A Ivana s ledovým klidem: „To je dobře, tak kojte, jen že jste říkala často, každou hodinu? Hm, tak třeba má nějaký růstový spurt. Jo a hodně se mazlete, taky to potřebujete. A zase zavolejte.“ Úžasná slova, tak prostá a neskutečně funkční. Jako bych to nevěděla, ale já to věděla, že to je třeba jen přechodné, ale nějak jsem to potřebovala slyšet. Zároveň má zkušenost s Tomáškem mě mohla uklidnit… Nakonec jsem Elišku kojila cca do 1 roku, naučila ji jíst, v pohodě baští, nemá problémy a je to fajn usměvavá, naše veselá holčička.

Zároveň jsem Ivanu jeste několikrát potkala v Áčku, vždy mě i jen to krátké setkání jaksi nastartartovalo, rozveselilo. K Ivaně mám velikou úctu, děkuji za její práci a vůbec jen za to že JE! Přeji ať své povolání může vykonávat co nejdéle.

Eva T.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 96. Záchrana