Nezapomenutelná noc

O porody jsem se nikdy moc nezajímala. Bohatě mi stačily historky mých kamarádek a známých – nevzpomínám si na žádnou, která by na porod vzpomínala jako na úžasnou chvíli, spíš se na něj snažily zapomenout. Příběhy byly skoro jako přes kopírák – vyvolání porodu v nějakou vhodnou dobu (hlavně ne víkend!) s úvodním ceremoniálem (dotazník, holení, klystýr), mnoho hodin strašlivá bolest, nástřih, „Maminko, tlačte pořádně, přece to dítě nechcete zabít, že jo?“, stále strašlivá bolest, hup na břicho – vytlačení dítěte, přestřižení pupeční šňůry a úprk s dítětem do bezpečí, tj. do inkubátoru. Šití nástřihu, společný pokoj s několika dalšími ženami, děti v tom bezpečí (inkubátoru). Pak veselá historka o tom, jak se dítě ne a nechtělo přisát, takže… (nyní reklama na libovolné umělé mléko). Vždycky jsem si říkala, proč tedy proboha radši nerodily doma, když v porodnici je to taková drasťárna (z toho je myslím jasně vidět, že jsem se o porody fakt vůbec nezajímala, když jsem si říkala „proč radši nerodily doma“, že).

No a pak se nějak přihodilo, že jsem otěhotněla. Když se mě gynekolog zeptal, kde budu rodit, odvětila jsem, že doma. Fakt jsem si myslela, že to je jedna z normálních, oficiálních možností! Později jsem se dozvěděla, že jsem byla po mnoha, mnoha, mnoha letech v nejmenované jihočeské metropoli první, která se rozhodla rodit doma. Reakce gynekologa, velmi bouřlivá, tomu odpovídala. Od toho okamžiku se o porody zajímám dost intenzivně. Tak došlo k tomu, že jsem se postupně seznámila se všemi porodními  asistentkami, které v té době měly co do činění s domácími porody. Jejich názory mi byly velmi blízké, protože ony nahlas říkaly to, co mi našeptával můj selský rozum.

Naše dcera se nakonec skutečně narodila doma. Žádná porodní asistentka se porodu neúčastnila, ne, že bychom nechtěli, ale bydleli jsme od všech doma-porodních asistentek daleko a porod byl nad očekávání rychlý. Zvládli jsme to bez dotazníku, nástřihu, klystýru, holení, urychlovat nebylo co. Dcera přežila i bez inkubátoru a já vím, že porod nemusí vůbec být drasťárna, ale může to být úžasný, nádherný zážitek, na který stále rádi a často vzpomínáme, a že už je to dost let…

Příběh s Ivanou Königsmarkovou vlastně přímo nesouvisí. Ovšem nebýt jí a ostatních doma-porodních asistentek, pomáhajícím a radícím ženám, které chtějí porodit podle svých představ, těch, které mi potvrdily, že porodit doma skutečně lze a poradily mi, jak se připravit, možná bych se teď taky snažila zapomenout na noc, kdy přišla na svět naše dcera… na tu nádhernou noc.

Sylva Šmídová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 115. Nezapomenutelná noc

 

Jak jsem chtěla rodit s Ivanou

S Ivanou jsem se seznámila na předporodním kurzu v Aperiu v roce 2005. Bylo to 2 měsíce před porodem mého prvního dítěte, a tak jsme se dohodly pouze na poradně – moje gynekoložka šla na nějakou operaci a já nechtěla na kontroly do porodnice. Byl to krásný, klidný závěr těhotenství. (O to víc jsem byla rozčarovaná z reality porodnice Na Bulovce).

Při druhém těhotenství o dva roky později jsem věděla, že chci rodit s Ivanou. Začala jsem k ní chodit včas, přihlásila se k lékaři, který s ní v té době spolupracoval. Kromě toho, že u Ivany byl vždycky čas na různé dotazy, bylo pro mě velice příjemné, že se poradna krásně dala zvládat i s Františkem. Ale nebylo mi přáno, abych podruhé rodila doma. Ve 34.týdnu se Toník rozhodl, že už chce na svět a nedal se přemluvit, aby ještě počkal. Druhý porod jsem prožila v Podolí a hned zkraje jsem tam dostala přednášku o zločinné mafii porodních asistentek (kvůli Ivanině razítku na těhotenské průkazce) od MUDr. Hrona, který mě pak v závěru porodu tak vytočil, že jsem mu asi tři měsíce po porodu napsala dlouhý osobní dopis. (Mimo jiné mi netrpělivě popotahoval za šňůru od placenty, následoval výškrab v narkóze a tři dny po porodu ze mě vyšel omylem zapomenutý tampón…) Odpovědi jsem se nedočkala.

Ani do třetice nám to nevyšlo. Štěpán se narodil v červnu 2011 akorát v době, kdy Ivana byla na kongresu porodních asistentek v JAR… (Do trojice porodnic se přidala neratovická a byl to z mých třech porodů ten nejpříjemnější a až na nějaké malé sešití po porodu bezzásahový ze strany lékaře a nejkratší co se týká pobytu v nemocnici.)

Přestože jsem neměla to štěstí prožít domácí porod, vděčím Ivaně za mnohé – za tři příjemná a klidná těhotenství, za to, že mě podpořila při počátečních nesnázích s prvním kojením, za to, že jsem jí mohla kdykoli zavolat a slyšet její: “Klid, dejte si hadr na hlavu, nohy nahoru a kojte“ :-). Také za to, že jsem věděla, co můžu v nemocnici nechtít a za to, že jsem se díky jejím tvarohovým, jogurtovým a iontovým alternativám vyhnula různým medikamentům.

Za to všechno jí patří poděkování!

Kateřina Judová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 114. Jak jsem chtěla rodit s Ivanou

 

Ivana v mém životě

Když jsme v roce 1999 čekali naši první dceru, věděla jsem, že chci rodit jinak než moje švagrová či starší kamarádky. Ale doba nebyla tenkrát příliš nakloněna a informací bylo pomálu. Naštěstí moje kolegyně, která odešla na mateřskou přede mnou, to měla postavené dost podobně a pověděla mi o existenci CAPu (Centrum aktivního porodu, které se později v područí Bulovky změnilo na Centrum alternativního porodu), který založily porodní asistentky s vizí dělat porody „trochu jinak“. Když jsem tam poprvé vstoupila, věděla jsem, že to je přesně to místo, kde chci přivést na svět své dítě (domácí porody byly tenkrát ještě téměř sci-fi) … a tam jsem se, v rámci předporodního kursu, setkala poprvé s Ivanou. Byla tam tehdy jednou z nejzkušenějších a její klidný projev a přístup mi byl velmi sympatický. Moc jsem si přála, aby v den D měla službu ona… splnilo se, ale jen z části, neb můj první porod byl dlouhý a Ivana se musela střídat s kolegyní – zrovna ten den odjížděla na zkušenou do Německa. Před odjezdem se ale aspoň na chvíli stavila u nás doma, prohlédla mě, pohladila, poradila, uklidnila. Později jsme pak odjeli na Bulovku a po dlouhých hodinách, za asistence Petry, se nám v přátelském prostředí CAPu narodila krásná dcera.

Druhou dceru jsme porodili po dvou letech na témž místě, ale už s jiným personálem, neb vedení CAPu bylo skupině nadšených porodních asistentek odebráno a svěřeno do rukou vedení porodnice. I tak jsme byli spokojeni a rádi, že nemusíme tyto intimní chvíle trávit v přesvíceném vykachličkovaném hangáru s celým porodním týmem.

Než se nám přihlásilo třetí děťátko, uběhlo více vody a poměry se změnily. CAP jako takový byl zrušen, ale porodnice a přístup některých porodníků se začaly naštěstí měnit k lepšímu. I přesto mi bylo jasné, že do rukou lékařů se po svých báječných zkušenostech s péčí porodních asistentek rozhodně svěřit nechci. Začaly dlouhé debaty s mužem, pročítání časopisů, chytrých knih a internetových stránek, sbírání zkušeností od jiných maminek. Zajímala jsem se i o porodnice, přestože jsem od začátku věděla, že potřetí chci rodit doma. Když mě můj gynekolog chtěl předat do péče porodnice, já šla za Ivanou. Měla tenkrát malou místnost v karlínském A-centru, kde prováděla předporodní kontroly – příjemné šero, krásné barvy a obrazy na stěnách, svíčky, klidný hlas a teplé něžné ruce Ivany, to bylo to, co jsem potřebovala. Paradoxně jsem ale na porod byla domluvená s jinou asistentkou. Věděla jsem, že Ivana je v tomto směru dost vytížená a nechtěla riskovat, že na mě nebude mít čas. Nevím, jaká síla zasáhla, ale když se náš třetí potomek rozhodl, že je čas, naše domluvená asistentka prostě nebrala telefon. Ani po půl hodině… později jsme se dozvěděli, že ač se jí to obvykle nestává, ten večer si ho zrovna zapomněla v kabelce. Tak jsem zkusila zavolat Ivaně – vzbudila jsem ji, takže nebyla zrovna nadšená, ale když slyšela, jaká je situace, přijela. Prohlédla mě, zkontrolovala, že máme všechno připravené a s ujištěním, že ještě chvíli můžeme být sami, odjela urvat ještě pár hodin spánku. Když už začalo jít do finále, bez meškání dorazila. Ale finále se nám začalo nějak protahovat, malému šla cesta na svět velmi pomalu a pro mě to začalo být dost vyčerpávající. Ivana seděla v koutě a jen pozorovala, víceméně nám do toho nezasahovala, jen když potřebovala zkontrolovat ozvy, a já jí za to byla nesmírně vděčná. Zároveň mi to dodávalo jistotu, že je všechno v pořádku, že si vedeme dobře… Ve chvíli, kdy se začala objevovat hlavička, podala nám stoličku, klekla si proti mně a čekala. I poslední úsek cesty miminka na svět se protahoval, už jsem měla hrozně málo síly a začala jsem fňukat, že už vážně nemůžu, že to trvá už strašně dlouho. Tehdy mě Ivana mateřsky pohladila po stehně a řekla, že ví, že to bolí a je to náročné, ale že jsem skvělá, že si vedu moc dobře a že už to bude. To zaúčinkovalo jako balzám… samozřejmě, že za chvíli už na nás mžoural malý skřítek, přiběhly dcerky s kamarádkou, které čekaly vedle v pokoji, a všichni jsme plakali dojetím. Ještě teď, když to píšu, se mi mlží oči… Ivana mi po nezbytné péči porodu placenty pomohla do vany, před tím vtiskla tatínkovi do náruče zabalené miminko, kamarádku zaúkolovala, ať vezme děti ven, jestli může. Pak mě zachumlala do postele i s miminkem a odešla. Ještě několikrát po té přišla na kontrolu, zařídila veškeré papíry, které mohla, byla pro mě na telefonu, když jsme později měli problémy se zánětem prsu. Vždycky mě dokázala uklidnit a pomoct. Mohl to být někdo jiný, ale nakonec to byla Ivana, která mi pomohla k jednomu z nejkrásnějších zážitků mého života – porodu v klidu domova, ve společnosti mých nejbližších, bez stresu a zbytečných zásahů. Jsem jí za to nesmírně vděčná!!!

Gabriela Kiszová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 116. Ivana v mém životě