Pomoc

Ivanu jsem poznala na jaře roku 1998, když jsem čekala první dítě. Tehdy zrovna zakládala spolu s dalšími porodními asistentkami Centrum aktivního porodu v Praze na Bulovce a já se rozhodla jejich služeb využít. Absolvovala jsem u nich předporodní kurz a posléze tam porodila dceru, právě s Ivaninou pomocí. Porod proběhl naprosto hladce a ukázkově a jsem přesvědčená, že to bylo z velké míry jejím přičiněním – byla klidná, věcná, profesionální a dodala mi takovou sebedůvěru, že mě ani nenapadlo, že bych to neměla zvládnout. Moje matka, se zkušeností ze socialistické porodnice, nevěřila vlastním očím, když viděla, jak jim v den porodu (dcera se narodila brzy ráno a mí rodiče se za mnou přišli podívat odpoledne) jdu z pokoje naproti. Nevěřila ještě víc, když jsem jí řekla, že už z porodního pokoje jsem odešla po svých. Cítila jsem se prostě fit a byl to jistě důsledek vedení porodu – naprosto přirozeného, bez zbytečných procedur a s ohledem na moje pocity.

Když jsem po 3 letech otěhotněla podruhé, Centrum aktivního porodu stále fungovalo, ovšem s jiným personálem – zakladatelky byly pro neshody s vedením porodnice „odejity“. Přesto jsem se rozhodla tam jít znovu a nemůžu si stěžovat, porod proběhl také dobře, ovšem původní duch už tam chyběl. Po tomto porodu jsem se ale začala cítit divně psychicky – nemohla jsem spát, byla jsem neklidná. Lékaři v porodnici si ničeho nevšimli a já sama jsem to přikládala nemocničnímu prostředí s tím, že po příchodu domů se jistě vše rychle upraví.

To se ale nestalo. Po příchodu domů se mé psychické problémy stupňovaly. Nemohla jsem spát a cítila se čím dál neklidnější. Protože můj muž musel být v práci, zavolala jsem matce, jestli by nemohla přijet. Nebyla jsem schopná být sama. Takhle se u nás moje matka střídala s mým mužem a tchyní a trvalo to zhruba 3 dny. Nakonec jsem nemohla ani chvíli posedět a chodila jsem pořád po bytě, byla jsem vyčerpaná, zmatená. Když mi dcera řekla o jídlo, nevěděla jsem, kde je jídlo, kde je talíř a co s tím dělat. Moje matka se starala o všechno, já byla schopná jen kojit, ovšem při kojení mě zaplavovaly vlny hluboké deprese a zoufalství. Uvědomovala jsem si, že se s tím musí něco dělat. Zavolala jsem na Bulovku, kde mi řekli něco ve smyslu, že to přejde, že se to šestinedělkám stává. Moje tehdejší gynekoložka mě po telefonu ujistila, že mě péče o miminko vyčerpává a ještě ráda si půjdu lehnout. Moji nejbližší byli z mého stavu zděšení, ale nevěděli, jak mi pomoct. Neměli s tím žádnou zkušenost a lékaři říkali, že to přejde…

Z posledních sil jsem si vzpomněla na Ivanu a zavolala jí. Do hodiny byla u nás doma a po obhlédnutí situace hned rozhodla, že musím k lékaři. Pomohla mi se sbalit, sbalit syna, kterému byl týden, protože bylo možné, že mě budou chtít hospitalizovat a syn kvůli kojení by musel zůstat se mnou. Můj muž nás všechny potom odvezl podle jejích instrukcí do RIAPS, na psychiatrickou pohotovost. Tam se mě ujal lékař, hned poznal poporodní psychózu, řekl, že hospitalizace není nutná, ale bez medikace to nepůjde. Předepsal mi léky a pamatuji si, jak Ivaně říkal, že oceňuje její přístup, protože se tenhle stav často bagatelizuje, přitom může mít vážné důsledky. Ivana mi pak ještě dala číslo na psychiatričku, ke které jsem měla docházet na kontroly. Potom jsme si ještě několikrát volaly, protože chtěla vědět, jak mi je. S léky se můj stav rychle lepšil, na kontrole jsem byla zhruba 5x a léky jsem brala asi půl roku, pak jsem je po dohodě s lékařkou postupně vysadila. Už jsem byla schopná normálně fungovat, přesto trvalo dalšího půl roku, než jsem se jednou ráno probudila a věděla, že už jsem zase jako dřív.

Tenkrát mi Ivana opravdu pomohla za pět minut dvanáct, lékaři mému stavu nevěnovali pozornost a zlehčovali ho, ona jediná rozpoznala vážnost situace a jednala. Možná tím zachránila mně i mému synovi život.

Petra Helikarová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 120. Pomoc

 

Bezpečí, ochota, humor a klid

Jsem dula a měla jsem doprovodit už k druhému porodu svou slovenskou klientku a jejího amerického manžela. Po porodnici v Podolí, před dvěma lety, si tentokrát vybrali porodnici v Neratovicích. Jeden večer kolem 18.00 volala, že mám přijet, že má slabé kontrakce. Dorazila jsem asi okolo 19.00, doma bylo velmi živo, běhal dvouletý synek, americká tchyně žehlila, televize naplno… a do toho sem tam slabá kontrakce, tak dvě do hodiny. Zdržela jsem se asi do 22.00, pak jsem odjela, chystali se spát, budou volat, až se něco změní.

Byla jsem doma asi deset minut, volala, že si lehla do postele a kontrakce nějak zintenzivněly. Zavolala jsem si taxi a jela zpět. Když jsem vystupovala u nich před domem, volala mi její tchyně, že už to bude asi každou chvíli, a co mají dělat. Nemohla jsem uvěřit, že už opravdu bude rodit. Rychle jsem spěchala nahoru. Našla jsem matku stát u kuchyňské linky s překříženýma nohama, oči rozšířené a opatrně šeptem mi vyděšeně sdělovala, že už asi nikam nepojedeme. Pak mě vzala mě za ruku a odkráčela se mnou do koupelny. Zamkla za námi. Hlavou se mi honilo spousta věcí, ale uvnitř jsem byla klidná a věřila jí i miminku. Na její otázku, co má dělat, jsem se zeptala, co chce. Jestli chce volat záchranku, řekla, že ne, jestli jí pomůžu, že to bude v pořádku, že to zvládneme a vlezla si do sprchy. Myla jsem si ruce a přemýšlela, co budu dělat s tím miminkem, nejsem zdravotník, ani porodní asistentka, a uvědomila jsem si, že nic. Prostě budu čekat, až se narodí, chytnu ho a podám ho matce. Maminka krásně vokalizovala a mně bylo jasné, že to bude brzo. Rozprostřela jsem na zem ručníky a ona vylezla ze sprchy a hledala vhodnou pozici k porodu. Navrhla jsem jí, ať zkusí třeba na všech 4, koupelna nebyla velká a já potřebovala trochu prostoru. Klekla a brzo začala tlačit, objevila se hlavička, na druhou kontrakci se narodila, vypadala jako hlava malého buddhy, v obličeji úplný klid, zarotovala, na třetí kontrakci chlapeček vyklouzl. Lehce jsem ho osušila, zkontrolovala, jestli dýchá a po malém artistickém výkonu matky, jsem jí ho podala. Lehce vrněl, maminka z něj nespouštěla oči. Brzo krásně zrůžověl. Nechala jsem je pár minut v klidu, a potom odemkla dveře, protože manžel a tchyně za dveřmi byli na pokraji infarktu.

Matka seděla na obráceném lavoru opřená o sprchový kout s miminkem v náručí, přikrytá županem, který jsem si spletla s ručníkem, před ní klečel plačící otec a mezi dveřmi nakukovala tchyně, oči na vrch hlavy. Šla jsem do kuchyně se napít, neb mi trochu vyschlo hrdlo a přemýšlela, co budeme dělat dál. Na moji otázku, jestli pojedeme do porodnice nebo budeme volat porodní asistentku se mě nechápavě zeptali, proč? Rozuměla jsem jim, ale vysvětlila jsem, že miminko musí někdo kvalifikovaný zkontrolovat a lovila v paměti, komu proboha můžu volat v půl 1 v noci, ať přijede zkontrolovat matku a miminko po porodu.

No napadla mě jen Ivana. Doufala jsem, že vezme telefon, nebude spát, nebude u jiného porodu a bude ochotná přijet k matce, kterou nikdy neviděla. Byla skvělá. Instruovala mě po telefonu, jak zkontrolovat pohmatem dělohu, kouknout na krvácení a nic nedělat s pupečníkem, že jede. Matka zatím pořád chovala miminko, které se mezi tím krásně přisálo, tatínek už neplakal, z legrace hudroval, to bylo příprav a teď je všechno za půl hodiny hotovo v koupelně. Ivana dorazila asi za 40 minut, veselá, byla jsem opravdu ráda, že jí vidím. Byla milá, klidná, profesionální, prostě balzám na naše rozklepané nervíčky. Placenta lehce vyklouzla ven a Ivana ještě zkontrolovala, jestli nedošlo k nějakému poranění, ale bylo to v pořádku. Zkontrolovala také miminko a za chvíli už jsme všichni seděli v obýváku se skleničkou sektu a chechtali se, jak rychle a nekomplikovaně je možné přijít na tento svět.

Přeji všem zdravotníkům a personálu porodnic, aby měli takovou zodpovědnost, respekt, zkušenosti a osobní odvahu jako má Ivana a Ivaně, ať má sílu to vše překonat a jít dál.

Petra Davidová (Malá)
dula a laktační poradce

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 118. Bezpečí, ochota, humor a klid