Celé mé těhotenství bylo nádherné, pohodové, a to především díky lidem, kterými jsem se v tomto období obklopila. Když nebudu zmiňovat manžela, rodinu, kolegy, kamarády, tak to byli především Zorka Vymazalová – úžasná ženská z A-centra, na jejíž cvičení jsem chodila každé pondělí. Nebylo to jen o cvičení, ale o spoustě praktických rad, krátkých meditacích, vizualizacích, krásném povídání a naslouchání…., můj gynekolog – pohodový člověk, který mě nenutil na vyšetření, která jsem nechtěla (když jsem odmítla jít na glykemický test, dokonce prohlásil, že by na to taky v životě nešel). A v neposlední řadě Ivana Königsmarková, kterou jsem asi v polovině těhotenství navštívila v její poradně, protože jsem měla „problém“ s tím, že přes týden jsem kvůli práci v Praze a na víkendy se vracím domů do Východních Čech, kde hodlám po nástupu na MD natrvalo zakotvit. Ivana mi během sezení zmapovala stav porodnic v našem kraji, doporučila mi svou kolegyni PA Pavlínu Chvátilovou na péči v šestinedělí… Také jsem se zapsala na Ivaniny kurzy předporodní přípravy, které se mnou s nadšením absolvoval i manžel. Kurzy byly parádní – díky Ivaně jsme se dozvěděli spoustu praktických informací, jednala s námi vždy na rovinu, a já si v hlavě utvořila jasnou představu o tom, jaký by měl být můj porod. Na základě toho jsem si sepsala porodní plán s tím, že porodnici vybereme až před porodem (registrace v našem kraji nebyla nutná).

Termín porodu jsme měli 8.8.2009. Večer 20.7. mi začalo být „nějak divně“, poprosila jsem manžela, ať mi napustí vanu a nakape mi do ní levandulový olejíček, že se vykoupu a půjdu si lehnout. Koupel byla uvolňující, ale usnout jsem poté nemohla. Tak jsem se různě pohybovala po bytě, šla do sprchy, pak zase pochodovala, relaxovala na balonu – ve tmě, v klidu domova, za přítomnosti manžela, který když jsem na něj zavolala, přišel, když jsem nic nevyžadovala, zase se beze slov vypařil. Zpětně jsem ocenila to, že přesně dokázal vycítit, co v daný okamžik potřebuji. Asi po dvou hodinách přišel s tím, že si myslí, že když kontrakce mám pravidelné, tak i když máme tři týdny do termínu, tak asi rodím a měli bychom jet do porodnice. Poprosila jsem ho, ať ještě vyčká s tím, že já si myslím, že to ještě určitě není ono a že bolesti zatím v pohodě rozdýchávám a že porodní bolesti jsou určitě jiné, protože toto se dá v pohodě vydržet… Lehl si do postele a četl si. Já jsem začala se Stellinkou (věděli jsme, že čekáme holčičku) rozmlouvat, že pokud už se chce narodit, tak ji prosím, ať hezky spolupracuje, že to spolu zmákneme a že bude vše v pořádku a že se na ni moc těšíme a že…. a že….. a že……

Začala jsem se oblékat, manžel vzal vše potřebné a vyrazili jsme do 7 km vzdálené porodnice – FNHK. Přijeli jsme tam krátce po půl jedné (21.7.) s tím, že mě asi pošlou domů. Porodní asistentka paní Křížová nás mile přijala, rychle vyšetřila, pročetla náš porodní plán a šli jsme na sál. Stelluška můj luxusní apartmán opustila a na svět vykoukla v 1:03. Porodní plán dodrželi – na přání jsem rodila pouze s PA a slovenskou studentkou VŠ, která byla v Hradci na stáži. Stellinku mi hned dali na břicho a my jsme ji s manželem mohli v klidu přivítat. Ona vůbec neplakala, jen na mě vrhala moudré pohledy. Také se zkusila přisát. Když odstřihli pupeční šňůru, Stellinku v přítomnosti manžela otřeli, oblékli a já mezi tím porodila placentu a poté nás nechali přes dvě hodiny o samotě. Bylo neuvěřitelné pozorovat toho miniaturního človíčka. Chvíli jsem jí chovala já, chvíli manžel, povídali jsme jí a ona celou dobu na nás koukala, prohlížela si nás. Občas přišla sestra a zkontrolovala zavinování dělohy, ale vše bylo tiché, klidné, diskrétní. Jediné co mi vadilo, bylo zbytečně moc světla, ale jinak bylo všechno dle našich přestav, podle porodního plánu.

Přestože jsem odmítala, pokud bude vše probíhat přirozeně, rodit s panem doktorem, tak dle nějakého jejich interního předpisu musel být u porodu přítomen. Ale postával stranou, pročítal si porodní plán, nic neříkal, respektoval mé přání. Když jsem porodila placentu, tak přišel ke mně s tím, že si přečetl, že na mě nesmí sahat, ale teď když je po všem, tak by mi chtěl podat ruku a aspoň se mi představit, jestli to smí udělat. Souhlasila jsem 🙂

ex-sch

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 126. Šťastná ruka lékařova, která nestihla včas zasáhnout