Tak tedy taky napíšu svůj příběh pro Ivanu 🙂 :

Začnu něčím jiným:

Mám velmi ráda matematiku, vystudovala jsem MFF, zajímá mne i jak matematiku učit. Jak vypadá tradiční výuka matematiky asi každý ví. Není to přístup nejlepší. Souhlasím se způsobem výuky matematiky, jak jej propaguje na příklad prof. RNDr. Milan Hejný, CSc. Nechte mne tady zacitovat jen malou část z metodické příručky pro učitele (Matematika: příručka pro učitele pro 3. ročník základní školy, str 8 slovniky.fraus.cz/download/2754-matematika-3-pu-s1-35-bsc.pdf ):

Hlavní zásady:
Klima výuky: Strach blokuje myšlení. Žák vydá mnoho energie na tlumení strachu a na myšlení se mu jí pak nedostává. Ovzduší vzájemné důvěry podporuje žákovu (i učitelovu) radost z práce. Učitel citově spoluprožívá úspěchy žáka.

Další Hejného zásady pro výuku matematiky – aktivní je žák, učitel jej motivuje a provází.

Poprvé:

Poprvé jsem otěhotněla v roce 1993 – v roce 1991 jsem skončila studium MFF UK, vdala se a zatoužili jsme po miminku.

Terezku jsem rodila v prostředí klasické porodnice – strohé studené prostředí. Když se porod rozbíhal, nikdo si mne doopravdy nevšímal, občas někdo přiběhl, oznámil mi, že mi něco píchne, aniž by jej doopravdy zajímal můj souhlas, cítila jsem strach. Nikoho ale nezajímalo, co cítím a jak se cítím, občas někdo zkontroloval, jak jsem otevřená a napomenul mě, ať dýchám, nefňukám… Občas přišel starší lékař se skupinou mediků. Pak jsem se položila a medici se učili… Jak jsem se cítila? Jako žába před pitvou.

Nejdřív byly stahy slabé, po napíchání oxytocinem zase příliš silné. Pak mne položili na stůl, připoutali nohy a přikázali tlačit. Ještě teď, když to píšu, běhá mi mráz po zádech. Ležela jsem tam takhle dlouho, s bolestmi, připoutaná a svázaná. „Ne, dolů nemůžete, to budeme lovit to dítě na zemi nebo co?“ “Ne, napít dostat nemůžete.“ “Ne, na bok si lehnout nemůžete.“ „Neřvěte, nejste tu sama, my tady rodíme.“ (!) A protože jsem chtěla dělat to nejlepší, snažila jsem se poslechnout. Přemohla jsem tělo, které chtělo něco jiného, umlčela jej, přinutila neotáčet se na bok, nezvedat….. a stahy přestaly.

Byla jsem na sále plném moderní techniky, vědomí se úplně odlepilo od těla a někde odevzdaně čekalo, až ti šikovní lékaři vytáhnou ty superpřístroje a pomohou mi třeba císařem. Tenkrát jsme nevěděla, že už jde o fázi porodu, kdy je na císaře pozdě… „Tlačte, proboha tlačte!!!! Chcete to dítě zabít?“, ale tohle jsem už tělu přikázat nedokázala… Proces porodu byl fatálně narušen. Doktor kývl na sestru, a aniž by mi cokoliv řekli, zatlačila mi tato silná žena loktem na břicho. To bylo hnusné. Bolestivé. Odporné… Nicméně kontakt vědomí s tělem se vrátil, tlačila jsem, co se dalo, narodila se Terezka… Doktor poděkoval sestře, vrhl vyčítavý pohled na mně: „Ženská, vy jste vůbec nespolupracovala, poděkujte tady sestře, že vám to dítě zachránila!“ (Pravděpodobně šlo o Kristellerovu expresi. Doktoři se ohání přístroji, ale na konec mávnou na sestru, aby použila hrubou sílu. A někdy to nedopadne tak dobře jako v mém případě – viz tady 
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1142743803-reporteri-ct/211452801240038/) V záznamech o ni nebylo ani slovo, však taky jde o metodu non lege artis, takže se není čím chlubit. Porod fyziologický, Agpar skóre 10-10-10. Mimochodem – proč má Česko malé procento klešťových porodů?

Terezku sebrali a přinesli až za několik minut oblečenou a umytou. Měla jsem ji u sebe jen chviličku a zase mi ji odnesli. Mne přeložili na úzký vozík, manžela, kterého přivolali až na poslední část porodu, poslali domů. Vozík, na kterém jsem ležela, odsunuli do chodby.

Ty dvě hodiny po porodu pro mne dlouho představovaly další noční můru. Na úzkém lehátku jsem se nemohla ani otočit, všechno mne bolelo a kolem běhaly sestry a lékaři, většina si mě nevšímala, občas mi někdo zopakoval, „Ne, napít teď nedostanete, ne, vstát nesmíte, nefňukejte…“

Při prvním porodu mne nastřihli, dlouhé týdny jsme nemohla sedět. No, hlavně že jsem se nenatrhla, myslela jsem si tenkrát.

Překonaly jsme první problémy s kojením a nemohla jsem se na ten zázrak moji dcerušku vynadívat. Na šestinedělí pracovala paní doktorka E., shodou okolností máma mého kamaráda – a měla zrovna noční směny. Každý večer přišla osobně, celkem přátelsky prohodila pár slov, vzala Terezku a odnesla ji pryč, protože se prý potřebuji vyspat. Jen co jí odnesla, všechno mne začalo bolet a spát jsem nebyla schopna. Celou noc jsem strávila v polospánku s děsivými sny, někam jsem utíkala a někdo mne honil… Ráno v šest mi ji přinesli, nakojila jsem ji a obě jsme sladce usnuly a spaly, než nás obě probudila vizita.

Po porodu jsem měla výčitky – proč jen jsem nespolupracovala a kvůli mé neschopnosti se moje dceruška skoro udusila, ještě že to bylo v nemocnici a zdravotníci ji zachránili, myslela jsem si tenkrát. Paní doktorka E. se stará o miminka celou noc a já stejně nespím, jsem to ale problematický pacient. Ale já se opravdu opravdu moc snažím, nemám tušení, proč to nejde.

Uteklo pár let:

Na MFF UK jsem dokončila i doktorandské studium a Terezka začala chtít sourozence. A taky jsem – díky knížkám, díky jiným maminkám, které jsem potkala v mateřském centru a díky kurzu v CAP (Centrum aktivního porodu) pochopila, že to všechno bylo trochu jinak.

Měla jsem velké štěstí – svou druhou dceru – Hedviku – jsem porodila s Ivanou v CAPu.

Příjemný pokojík. Asistentky jsem znala z kurzu, oslovovaly jsme se křestním jménem a získaly si mou důvěru – všechny. K porodu bych si vybrala Věrku nebo Zuzanu – Ivana mi přišla taková moc rázná. Ale službu měla Ivana. Přijeli jsme tam s manželem o něco dříve než ona, a tak jsem si vyzkoušela být chvíli na sále. Snažit se nenaříkat a chovat slušně. Jen co jsem zapadla do pokojíku, přestala jsem se snažit dodržovat konvence a začala pěkně naříkat. A hned mi bylo lépe, podstatně lépe. Taky jsem se stulila na levý bok na postel a až do porodu zůstala v téhle pozici. Ivana si zatím vedle povídala s Filipem – zaujatě řešili problémy českého zdravotnictví. Uvědomila jsem si, že jsem ráda, že jsem sama. Oba byli blízko, ale nerušili mne. (Tenkrát jsem si myslela, že mám štěstí, že si oba chtějí povídat. Po přečtení předchozích příběhů mi došlo, že Ivana mi zařídila klid.)

Později jsem manželovi přikázala masírovat záda a vytáhnout Coca-Colu. Ivana občas přišla kontrolovat, zda je vše v pořádku a bylo. Fňukání, křik, pití, manžel, soukromí, přítmí a teplo, to vše bylo dohodnuto dopředu, a tak jsem si nedělala starosti, že se chováme nevhodně. Většinu času jsme byli v pokojíku s manželem sami. Ivana chodila jen, když jsme něco chtěli nebo občas kontrolovat, byla milá a dodávala důvěru. Tělo rodilo samo – já – moje vůle, moje vědomí – předalo řízení jiným silám a jenom jsem se oddávala tomu, co chtělo tělo dělat a nebránila mu a ani nikdo jiný celý proces nerušil.

Pak se narodila Hedvika. Ještě než ji odstřihli pupeční šňůru, měla jsem ji u sebe. Důkladně jsme se přivítaly. Po prvním porodu bych tomu nevěřila – ale ono takové čerstvě narozené dítě je čilé, kouká na svět a hledá mámu. Soustředěně jsme si s Hedvikou koukaly do očí a pak se poprvé přisála. Hladila jsem ji po tělíčku pokrytém mázkem, cítila jsem, jak voní. Bylo to moc hezké, opravdu.

Když jsme se dostatečně přivítaly, Ivana Hedviku okoupala a já jsem vstala a šla se osprchovat. A byla plná euforie – bylo to krátce po porodu a chodila jsem, sprchovala se… U předchozího porodu mi dovolili vstát až po několika hodinách a bez pomoci bych to nedokázala. Po porodu jsem si IHNED sedla. A to přesto, že jsem se natrhla. Proč se dělá v porodnici rutinně nástřih, když se po něm nedá dlouhé týdny sedět?

A už jsem měla Hedviku zase zpátky. Ležely jsme si v posteli (kterou mezi tím Ivana převlékla) i s tátou a svět byl krásný. Na ty dvě hodiny s čerstvým miminkem v tom hezkém pokojíku v CAPu nikdy nezapomenu, Hedvika znovu sála, nikdy jsme neměly s kojením problémy (na rozdíl od Terezky, kdy jsme se to musely obě učit).

O čem to celé je:

Porod, podobně jako sex a třeba i jako vylučování… jsou činnosti, které se špatně dělají v záři reflektorů za přítomnosti mnoha diváků, a ještě hůř, jsou-li to diváci, kteří za pomocí měření v nepřirozených polohách kontrolují, zda to děláte správně. Nebo vám by se dobře milovalo na porodním sále, kdyby kolem vás stála skupina lékařů a ještě hlouček mediků a někdo by neustále měřil, máte-li dostatečně ztopořený penis? A pokud byste jej neměl, napíchal vám hromadu hormonů?

Po operaci ledvin jsem se taky nedokázala vymočit do mísy před sestřičkou, a tak mě cévkovala. Ale její osvícenější kolegyně mne nechala samotnou a cévkování nebylo zapotřebí. Žádný zvěrolékař by si nedovolil žádnou samici při porodu tak strašlivě rušit, jako se to děje ženám v porodnici.

Proč je porod ženám tak zbytečně ztěžován? Copak není jasné, že všechno to rušení porod zpomaluje? A pak samozřejmě je nutný oxytocin i v případě, že za normálních okolností by zapotřebí nebyl. Zkrátka lékaři si poradí s problémy, které by bez jejich přičinění ve většině případů vůbec nenastaly.

Proč není umožněno rodičům po porodu zůstat nepřetržitě se svým dítětem? Předešlo by se tak většině problémů s kojením a dítě a matka by samy zvládly to, co se pak složitě musí učit.

Proč je matkám vnucována jediná správná poloha, i když matka cítí, že by se jí v jiné rodilo lépe?

Proč? Nevím. Ale vím, že jsem Hedviku s Ivanou porodila tak, jak jsem si přála a tam, kde jsem si přála.

Děkuji:

Všem, kteří tenkrát tvořily CAP, a zvláště Ivaně, která s námi rodila, moc děkuji.

Chápu maminky, které si přejí rodit doma, chápu i ty, které si přejí kolem sebe mít co nejvíce lékařských přístrojů. Pro mne představoval CAP, tak jak fungoval v roce 1998 optimum, pokud by byl průšvih, lékařská pomoc byla hned za dveřmi. Pokoj, ve kterém porod probíhal, byl vybavený normální postelí, v rohu byla vana a byl to pokoj útulný. Žádné superdrahé polohovací křeslo, jaké teď se slávou mají v „porodních pokojích“ v Jihlavě. V CAPu se dařilo vytvořit domácí atmosféru. Model, kterými by se porodnice mohly vydat s minimem nákladů na vybavení, už tady fungoval ke spokojenosti mnoha maminek.

Do budoucna:

Na začátku jsem citovala metodickou příručku pro učitele k výuce matematiky – o tom, že strach blokuje myšlení a pro úspěšnou výuku je zásadní vytvořit příznivé klima, navázat vztah mezi učitelem a žákem a aktivovat žáka, učitel provází a motivuje, samotnou činnost provádí žák.

Není už na čase, aby nějaký Prof. Mudr. napsal i do učebnic porodnictví:
„Zásadní je klima, strach blokuje porod, mezi matkou a zdravotníkem musí existovat vybudovaný vztah důvěry, zdravotník matku doprovází, aktivní je matka…“?

Porodní asistentka a lékař jsou dvě zcela různé profese – trochu jako horský vůdce, který vás cestou provází, radí, motivuje… a horská služba, kterou zavoláte, když je problém. Tak držím českému porodnictví palce, aby se tu brzy umožnily porody doma, porody v porodních domech, v „CAPech“, i porody v porodnicích, pro ty, kdo to potřebují nebo si to přejí. A aby si ty maminky, které si to přejí, mohly vybrat svou porodní asistentku, která by je provázala těhotenstvím, porodem na tom místě, které si vyberou, i šestinedělím. Není to otázka peněz, je to otázka přístupu.

Jarmila

11. března 2012

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 156. Porod s Ivanou v CAP