Bez Ivany a přece s její pomocí

Eliáš se narodil v bezpečí našeho domova v pondělí 7. března 2011. Ivana Königsmarková u toho nebyla. Ale stála u zrodu myšlenky na tento jedinečný okamžik. A proto jsem se rozhodla napsat svůj příběh.

O problematiku porodů jsem se začala zajímat asi před 5 lety. Sama jsem v té době na vlastní potomstvo ještě ani zdaleka nepomýšlela, ale potkala jsem v té době zajímavou ženu, dnes svoji blízkou kamarádku, která očekávala příchod svého prvního dítěte. Moje kamarádka není zvyklá své zdravotní záležitosti řešit s doktory, jen v naléhavých a akutních případech. Kdysi měla v nemocnici velmi špatnou reakci na podané léky a od té doby hledá pro sebe jiné cesty. Přišlo jí tedy přirozené, že je bude hledat pro sebe a své dítě i v době těhotenství a pro období porodu. Přestože pro mě v té době toto téma nebylo aktuální, fascinovalo mě, na jaké množství různých překážek ve své snaze narážela. Začalo mi vrtat hlavou, proč by pro svobodomyslnou ženu mělo být těhotenství takový boj, když by se měla soustředit spíš na to, aby se v klidu připravila na tak významný okamžik, jakým je samotný porod. Jak jsem poslouchala její vyprávění, sílila ve mně panika z toho, že v otázkách těhotenství a porodu u nás zjevně panuje jistá nesvoboda a uhnízdil se ve mně pocit nespokojenosti. Jaké by to asi bylo, kdybych jednou byla těhotná já?

Studovala jsem v té době na Univerzitě Karlově magisterský obor zaměřený na neziskové organizace a občanskou společnost. Kamarádčin příběh na mě tak zapůsobil, že jsem začala přemýšlet, jak téma zúročit při studiu. Zjistila jsem, že existuje poptávka ze strany žen, která není a dokonce nechce být uspokojena ze strany státu. Konečně téma v oboru, které mě zvedlo ze židle! Změnila jsem si téma diplomové práce a začala se zajímat o neziskovky, které pomáhají ženám, hledajícím podporu svobodné volby týkající se péče v těhotenství a při porodu. První text, který se mi v rámci rešerše k diplomce dostal do ruky, byl knižní rozhovor s Ivanou Königsmarkovou Hovory s porodní bábou. Knížka mě hodně oslovila. Paní Königsmarková v ní hovoří velmi jasně, věcně a srozumitelně. Cítila jsem se tak nějak podvedená, že jsem o žádné z těch jednoduchých, jasných a přirozených věcí, týkajících se těhotenství a porodu, o kterých se v knize otevřeně mluví, nikdy předtím neslyšela a jediné, co si s sebou jako mladá žena k tomuto tématu nesu do života, je strach a myšlenka na to, že porod je nutné zlo, které se bude muset přežít. Vedle intenzivní práce na diplomce a noření se do tématu na akademické úrovni jsem začala přemýšlet o tom, jak tuhle svoji frustraci změnit. Díky diplomce se mi otevíraly nové a nové dveře – užasle jsem objevovala přirozenost a fascinující dokonalost porodu a čím dál víc jsem přestávala chápat český systém zdravotnické péče. Proč funguje tak nesmyslně, má-li k dispozici všechny informace, které můžu jednoduše získat já, obyčejný „laik“?

Diplomovou práci jsem obhájila na podzim roku 2009 na výbornou. V červnu 2010 jsem otěhotněla a teprve tehdy jsem plně docenila všechny ty měsíce akademické práce. Byla jsem připravená.

Moje těhotenství bylo krásné. Gynekoložka respektovala má rozhodnutí, nebyla jsem konfrontována s žádnými negativními reakcemi. Zdravotnickou péčí jsem proplouvala tak nějak nepovšimnuta. Občas se mě někdo zeptal, jak že to tedy mám s těmi domácími porody. Říkala jsem, že by se mi to líbilo, zvážím-li současnou situaci v českém porodnictví, ale že to nechám na miminku. Nechtěla jsem ulpívat na žádných představách a snažila se být co nejvíc otevřená aktuální situaci. Během těhotenství jsem sledovala, jestli se neobjeví sebemenší potíže, každá informace, která ke mně přišla, byla důležitá. Neobjevilo se vůbec nic znepokojivého a nakonec k mé radosti nevznikla ani potřeba přesunout se v den D do porodnice. Během porodu mě ze začátku brzdila jen moje hlava, ale jakmile jsem jí dokázala vypnout, bylo všechno už hodně rychlé. Pro mě i mého partnera byl porod našeho syna velmi silným a jedinečným okamžikem, z něhož čerpáme pro náš společný vztah de facto dodnes.

Přestože jsem se s Ivanou Königsmarkovou nikdy nesetkala mezi čtyřma očima, poznala jsem její práci během psaní diplomky a několika jejích přednášek. Obdivovala jsem její vytrvalost a houževnatost. Při práci na empirické části své práce jsem se setkala s ženami, které s Ivanou Königsmarkovou rodily v domácím prostředí a jejich příběhy byly krásné a dojemné, velmi inspirativní. Už v té době si Ivana získala můj velký respekt a úctu. Pro svůj porod jsem si nakonec vybrala jinou soukromou porodní asistentku. Zhodnotila jsem svoji náturu a to, co jsem o těch několika málo soukromých asistentkách, které u nás pracují, věděla z rozhovorů, které jsem v rámci diplomky dělala. Nic to ale nemění na tom, že Ivana Königsmarková pro mě zůstává obdivuhodnou průkopnicí a ženou – lvicí, které vděčím za to, že jsem mohla přivést své dítě na svět v láskyplném a podporujícím prostředí, v intimitě a výjimečné souhře se svým dítětem a dvěma blízkými osobami, kterým jsem plně důvěřovala. Hodně to pro mě a moji rodinu znamená. Ivano, patří Vám náš velký dík. Přiměla jste mě změnit pohled na to (dle mého) nejvýznamnější období v životě ženy a dala jste mi odvahu a víru, že to jde. Za to jsem Vám moc vděčná.

Mrzí mě, co se v posledních měsících děje. Zůstávám ale optimistkou a věřím, že bude líp. A to nejen nám, šíleným a zpátečnickým rodičkám, ale především a hlavně Ivaně Königsmarkové. Držíme všechny své palce!

Markéta, Milan a Eliáš Rossmanovi

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 168. Bez Ivany a přece s její pomocí

 

Poděkování

Drahá Ivano, děkuji.

Nikdy jsme se osobně nesetkaly, přesto i Vám vděčím za to, že alespoń jedno mé dítě přišlo na svět přirozeně.

Ještě před několika lety jsem byla naprosto neinformovaná osoba, která na základě mediálních manipulací odsuzovala kamarádku, jež se neúspěšně pokusila porodit doma. Trvalo mi to dlouho, ale svůj postoj jsem postupně změnila. Pomohly mi k tomu ženy, které mi doporučily relevantní zdroje informací a které mi zprostředkovaly svou osobní zkušenost s přirozeným porodem. Nemálo z nich čerpalo své sebevědomí i informace od Vás.

I díky Vám jsem pochopila, že největší omyl v lidském uvažování o domácích porodech je ten, že porod, který v porodnici nedopadl dobře, by doma dopadl ještě hůř.

I díky Vám jsem pochopila, že to, jestli poskytnu svému dítěti hladký vstup do života, záleží především na mně, že jsem schopna to svými rozhodnutími ovlivnit.

Děkuji, že stojíte na začátku dlouhého lidského řetězu, ženského řetězu zkušeností a informací, v době, kdy média prezentují „atraktivně“ zkreslená „fakta“, a veřejnost naslouchá pouze jedné straně, té autoritativní.

Děkuji, že dodáváte ženám sílu pochopit, že v naprosté většině případů není u porodu nutná lékařská intervence. Že je to žena, kdo porodí dítě, ne její manžel ani lékař.

Je mi ctí stát se dalším článkem toho řetězu a šířit své zkušenosti a nabyté informace dál, podporovat další nastávající matky v jejich rozhodnutí porodit pokud možno bez zásahů, tak, jak je to normální. Ať už doma, v porodním domě nebo v porodnici.

J.Š.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 166. Poděkování