Kde začít? Od začátku nebo snad od konce? Co takhle dneškem?

„Děti, pamatujete si den, kdy se narodil Filípek?“ ptám se u večeře.

„Jóóó!,“ zazní trojhlasně.

„A co si pamatujete?“

„Pamatuju si, že jsem šel večer spát a ráno jsem se vzbudil a nesměl jsem do kuchyně a dostal jsem k snídani do postele kakao a sušenky,“ spustí nadšeně Jáchym.

„A já si nepamatuju ten den, ale pak si pamatuju, že Filípek hrozně řval v kočárku,“ chichotá se tehdy dvouletá Madlenka.

„A já si to taky pamatuju!“ vloží se razantně do věci hlavní aktér.

„Miminko si nepamatujete?“

„Nóo… tak… trochu jó,“ ucedí děti téměř bez zájmu.

„A ty paní, co se tu tehdy sešly?“

„Jasně!“ spustí Majda, „pamatuju si takovou krásnou paní, měla hnědý vlasy a cvrnkala si s námi gumičkou!“ Petro Malá, jestli čteš tyhle řádky, doufám, že se v tom popisu poznáváš, i když na cvrnkání coby hlavní pracovní náplň duly snad zapomenout nelze.

„A co na Ivanu, na tu si vzpomínáte?“

Nastane intenzivní přemýšlení. „Jasně,“ vzpomene si Jáchym. „Jak jsem u ní zapomněl svůj drahokam.“ Míněno dávno před porodem, v A-centru u Ivany v poradně. Její role u porodu je pro naše děti jaksi podružná – ve světle té švandy se sušenkami v posteli a cvrnkáním si gumičkou. Jenže pro mě to je trochu jinak…

Začalo to kdysi dávno v dřevních dobách, kdy se ještě smělo leccos. Předporodní kurz, ten nejlepší, jaký se dal sehnat, protože já dělám věci poctivě. Nasadila jsem image snaživé studentky a pilně si zapisovala. Hromadné drbání se spolutrpitelkami jsem neprovozovala, to není nic pro mě. Pak moudrý pan gynekolog naordinoval magnézium a má první potřeba to probrat s někým jiným. Kde jinde, než na kurzu, s tou zvláštní dámou, která říká věci, jako by jí bylo jedno, co si o ní kdo myslí.

„Mokrej hadr na hlavu, nohy na stůl a jáhly,“ bylo mi doporučeno.

Vida, jáhly, kdo by to byl řekl. Navařila jsem kastról blahodárné obilniny a pro jistotu sáhla po platíčku s magnéziem.

Střih, první porod a první zjištění, že to nějak nejde. Milý čtenáři, jestli ses prokousal předchozími příběhy, už jsi jistě nahlédl, že s imagí pilné studentky, korektní každým coulem a s ironickým nadhledem, se rodí sakra špatně. A zdejchnout se po anglicku se tentokrát nedalo…

Inu, přežili jsme. Podruhé, stále ještě v dřevních dobách, to bylo lepší. Rodilo se v CAPu týden předtím, než ho zavřeli, do vody, a šlo se hned domů. Paráda, takhle to má být. Popadla jsem sladký uzlíček a mazala si to co nejrychleji pryč, než se toho domáknou dochtoři. „A sežeňte si někoho, kdo se na vás přijde mrknout. Já mám službu, zkuste Ivanu,“ zněla instrukce.

Lehce nervózní, volám. Mediální hvězda, nesmírně vytížená dáma, která tráví dny i noci u porodů a na kongresech, má čas a nemá s tím problém. Tehdy, po té pohodové návštěvě u nás doma, jsem ji začala mít ráda a pochopila, jak to všechno může být fajn. Pak zánět a hle, co jiného než tvaroh.

Do třetice už to bylo u Ivany celé, včetně poradny. Pak porod – ve dva plus jedna, s dvěma dětmi, manželem, dulou a na střídačku Ivanou s kolegyní. S takovým mančaftem za zády se nám to taky na hezky dlouho zaseklo. „Běžte si sednout na záchod a koukejte tam zůstat! Třeba se to rozběhne,“ dostalo se mi rady z kuchyně, kde osazenstvo klábosilo u kafe a pizzy. Distingovaná rodička dostala další ťafku. Nakonec vše dospělo ke zdárnému konci u nás doma a díkybohu na posteli. Narodilo se „krásné zdravé miminko“ a pak už jen pocit třeskutého blaha, že jsem doma, děti že mi všecky ty báby nějak uložily, a že nikam nemusím.

A Ivana? Neztratila se v tom někde? Ale kdež… Pohled na děti mi ji připomíná neustále. Ona to nejspíš ví, ale nejspíš jí je dál úplně šumafuk, co si o ní kdo myslí. A protože, milý čtenáři, se věci mají tak, jak se mají, zlaté dřevní doby dávno pominuly, a Ivana už neradí, zapiš si za uši: Na předčasný porod ber jáhly, na prsa tvaroh. Nic víc, nic míň. Na značce nezáleží. Ověřeno stovkami spokojených uživatelů. A kdyby se ti náhodou někdy zadřel porod, tak běž na záchod a pro jistotu si dej hadr na hlavu.

A ještě s dovolením pár soukromých vzkazů:

Go to hell, Mr. Happy and Co. My všichni tady (vizte, to není jen ženský rod) víme, jak se ty důležité věci mají doopravdy.

Vám, Ivano, přeju a upřímně v ně věřím, ještě stovky a tisíce „krásných zdravých miminek“.

S úctou a mnohými díky
Jménem celé rodiny
Kamila Linková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 188. Ďjó, porod!