Následující řádky už jsou 10 let staré, ale byly sepsány měsíc po mém druhém porodu.  Jde totiž o porod, který byl díky Ivaně úžasný a nevím o ničem, co bych na něm chtěla pro příště vylepšit (snad jen tu kulisu fotbalového zápasu bych vyřadila :-)…

Díky Ivaně jsem už prvního syna porodila doma bez problémů a jsem za porody obou svých synů každou vzpomínkou a zmínkou o porodech vděčnější a vděčnější… Cítím se jako štědře obdarovaná tím, že jsem díky Ivaně mohla prožít porody svých úžasných synů doma ve svém prostředí s klidem a důvěrou, protože Ivanina účast byla naprosto profesionální.

Adéla Lišková

Kdybych měla na úvod zhodnotit porod Jakuba s porodem prvního Ondráška, tak musím říct, že jsem si ten druhý celkem hezky užila. Svoji zkušenost jsem chtěla sepsat už dřív, ale snad jsem toho během měsíce tolik nezapomněla.

U Jakuba jsem dostala 2 termíny porodu (31.3. a 7.4.) a narodil se ve čtvrtek 6.4. 2006 v 8.20 ráno.

Myslím, že možná už 10 dní před porodem se sem tam objevili poslíčci. Když se občas dostavila bolest ve středu večer, nedávala jsem tomu ještě velkou naději, dokud se ale po osmé nezačaly kontrakce objevovat pravidelně po cca 5 minutách. Kolem 21.30 jsem to oznámila Lukymu (právě příchozímu z práce) a také mamce. Ta sbalila Ondráška a Lukáš je odvezl spát k babičce.  Já jsem blížící se akci oznámila Ivaně. Ivana Konigsmarková je velmi zkušená a profesionální porodní asistentka, která byla už u porodu Ondráše. Byla doma a připravena vyrazit, jakmile budu potřebovat.

Zatím jí ale nebylo třeba, protože mě čekala ještě dlouhá noc. Lukáš mi ještě pomohl připravit postel u mamky v ložnici (pod prostěradlo igelit) zatímco sledoval Ligu Mistrů… no jo, ta jeho milovaná „fotbalová středa“.  A to byla Barcelona-Arsenal, což by správný fotbalový fanoušek opravdu neměl propásnout :-). Mě ale atmosféra, ač tak úchvatného mače, ne a ne pohltit.  Hlas komentátora, zvuk píšťalky a šum fotbalového stadionu mě spíš rozčilovaly. Volba horké olejové lázně s kulisou relaxační hudby jednoznačně zvítězila.  Kolem půlnoci (Barcelona postoupila!) mi Luky přišel dát masáž nohou, což jsem uvítala. Jak se tak skláněl na okraji vany a oči se mu těžce klížily, usoudila jsem, že si asi potřebuje dát dvacet, popřípadě třicet… a tak jsem ho odeslala do pelíšku a myslím, že mi byl vděčný.

Ve vaně jsem vydržela asi až do dvou hodin (kontrakce v horké vodě mi připadaly mírnější). Vyhnala mě žízeň, tak jsem vypila skoro litr studené vody a zvolila trošku pohybu a změn poloh pro přečkávání kontrakcí. Pořád to ale šlo a nejlépe mi pomáhalo „prodýchávání“ jednotlivých stahů. Procházela jsem se po bytě, ale po půl hodině na mě padla docela velká únava, tak jsem zvolila polohu vleže a mezi kontrakcemi jsem dokonce vždy na pár minut zabrala. Až asi do čtyř se intenzita bolestí moc neměnila a v tichu noci jsem se byla schopná docela hezky soustředit na sebe a přicházející miminko, poslouchat svoje tělo… možná právě proto jsem si to mohla celkem hezky „užít“. Po čtvrté jsem už ale zavolala Ivanu a probudila Lukáše. Když Ivana kolem páté dorazila a zkontrolovala mě, byla jsem otevřená teprve na 1cm.  Zase se mi zachtělo vody, tentokrát jsem zvolila sprchu u mamky (tam nehrozí vzbuzení tolika sousedů, jako by to možná dopadlo v případě velké koupelny). Tam jsem vydržela přes hodinu střídavě vestoje nebo vsedě na míči.  Kontrakce byly silnější, ale pořád ještě „prodýchatelné“. Pak jsem se přidala k podřimujícímu Lukášovi a Ivaně, kteří se pobývali v obýváku a mezi 6 a 7 jsem vleže na gauči párkrát hluboce zabrala a myslím, že i kontrakce ke mně byly milé a překvapivě ustaly (intervaly se určitě protáhly). Po sedmé jsem se ale zvedla a rozjelo se to „pravé ořechové“, kdy si hlavička začne opravdu nemilosrdně razit cestu.

Přestože jsem vyhrožovala, že tentokrát to zkusím bez „vokalizování“, tak opět můj „hlas“ zůstal jediným prostředkem na přežití. S každou kontrakcí jsem se snažila soustředit a používat můj řev jako hnací sílu pro průchod miminka.  Jakub se nakonec narodil v podobné „polosedící“ poloze jako Ondrášek.  Seděla jsem na porodní stoličce opírajíc se o Lukáše.  Závěrečná vypuzovací fáze byla v podstatě už jen v podobě asi šesti zatlačení a Kubínek byl na světě.  Nakonec se narodil vedle jídelního stolu, nějak jsem nebyla schopna zvolit vhodnější místo, právě tam chtěl ven. První okamžiky byly úžasné. Průběh po porodu byl podobný… vzala jsem Kubíka do náručí než dotepala pupeční šňůra, kterou zase Luky přestříhl. Za chvilku s další kontrakcí vyšla placenta. Po sprše jsem zalehla a poprvé přiložila Kubíka k prsu. Asi 10 minut se mu úplně nedařilo, nejdřív vypadalo, že rozmýšlí, k čemu ten cecík vlastně slouží, ale pak se přisál a dosud neměl problém.

Asi třetí den po porodu trošku zežloutl, ale jen lehounce. Vypadala, že si dal pár dní u moře. Myslím, že už ten den odpadl zbytek pupeční šňůry. Bylo to asi trochu dřív, než je obvyklé, ale asi za to mohla ošklivá neodstranitelná svorka. Kromě pupínků na tvářičkách je Kubík další reklamní miminko…. I péče o něj je jednoduchá, v noci krásně spinká (vedle mě), jen vždy vytáhnu prso a spíme dál.  Přes den už protahuje aktivní sekvence a pěkně drží hlavičku…

Co se týče mě, tak kromě nepříjemného zavinování dělohy, které trvalo skoro 3 dny (je to jako když pokračují kontrakce a to hlavně při kojení, ale 2 noci mě to i budilo), jsem se cítila vlastně hned opravdu supr. Tentokrát se neobjevilo ani sebemenší porodní zranění, takže paráda. Ještě mi zbývá 2 týdny do konce šestinedělí, ale už teď bych nejradši začala pracovat na holčičce :-). Ba ne, vzhledem k tomu, že při takovém plánování použiji rozum, tak mě čeká alespoň několikaletá pauza… Už se na ni ale těším (na tu holčičku…)

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 202. Následující řádky jsou už šest let staré