Prožitek

Měla jsem to štěstí a mohla svůj první (a zatím jediný) porod prožít s Ivanou. Svůj porod bych přála každé ženě, byl to porod rychlý, intenzivní, jak vystřižený z učebnice o spontánním porodu, byl pro mě náročný, ale bez zranění na těle či na duši, velmi intimní prožitek s dojmem okouzlení z přirozenosti lidského těla.

Ivanu jsem znala z vyprávění kamarádek, které mi k ní prošlapaly cestu. Protože jsem mezi svými vrstevnicemi rodila skoro poslední, téma mi nebylo neznámé. Měla jsem informace i možnost se obrátit na blízké osoby, můj selský rozum mi říkal, že je mi sympatická i myšlenka porodu doma. Na začátku těhotenství jsem pochopila, že zodpovědnost je teď plně na mě a začala studovat literaturu, probírat se dostupnými informacemi a osobně se vyptávat žen, které již porodily. Zakoupila jsem si také knížku Hovory s porodní bábou, kterou bych každému doporučila jako dostačující literární podklad k této problematice. Protože mám navíc k lékařům osobní nedůvěru a k doktorovi jdu, až když mě tam tzv. nesou, dobrala jsem se zhruba v půlce těhotenství k tomu, že bych chtěla porodit doma.

Na Ivanu jsem s zašla podívat při Týdnu respektu k porodu, abych jí konečně viděla naživo. Celkem rychle jsem si byla jistá, že mi její jasný, stručný, otevřený, profesionální a i razantní přístup k věci vyhovuje a na první pohled ve mně vzbudila osobní důvěru. Kontaktovala jsem jí po polovině těhotenství, začala navštěvovat její poradnu, s mužem pak i její přípravný kurz. S blížícím se porodem jsem začala mít především obavy, aby měla Ivana v době mého porodu čas. Nejdřív byla na dovolené, pak se chystala na konferenci, vedla kurzy, poradnu, pečovala o další ženy, prostě měla toho opravdu hodně na práci. Měla jsem štěstí, v předvečer té konference.

Porod je hodně ženská záležitost, každá žena musí porodit sama. Proto je tak důležitá podpora, které se jí při porodu dostane. Pro mne byl zcela zásadní pocit bezpečí a důvěry, který člověku umožňuje se plně ponořit do porodního procesu a minimalizace vnějších zásahů všelikého druhu. Domácí prostředí a přítomnost zkušené porodní asistentky toto zcela splňovalo. Ivana byla v dosahu, ale nezasahovala, její podpora přišla vždy v pravou chvíli a pravou formou. Nechtěla bych rodit bez přítomnosti zkušené porodní báby, důvěra v její profesionalitu mi umožnila odevzdat se samotnému porodnímu procesu. Ten tak mohl nerušeně přirozeně plynout. I poporodní péče, kdy nás doma Ivana několikrát navštívila, aby se optala a zkontrolovala, jak se nám všem daří, byla pro mě velmi příjemnou službou.

Poporodní euforie mi vydržela dlouho. Mnoho lidí si vyslechlo můj nadšený příběh o okouzlení z přirozenosti lidského těla a moje slova, že porod můžu jako zážitek jen doporučit. Nejde jen o proces samotný, ale i to, že jsem se nemusela ani na chvíli vzdálit od svého dítěte, opustit svůj domov, můj muž byl nablízku, ale zároveň mě mohl zanechat v klidu samotnou, nemusela jsem se vzdát intimity, nikdo se mě nijak nedotýkal, nekorigoval mé projevy. Mám dojem, že pro ženy z generace našich maminek je můj příběh příběhem z jiného světa, bohužel ale i pro mnoho mých vrstevnic. Hodně mě mrzí, když vidím, jak informované a zodpovědné ženy jsou nuceny bojovat v porodnici s molochem systému, místo aby měly klid na svůj porod. Osobně je velmi obdivuji za jejich odvahu tento boj vést a upřímně nevím, kdy bych při svém porodu měla na něco podobného síly a čas. A přitom v jiné porodnici se dostane ženám dobré podpory při porodu bez zbytečných intervencí, vše tedy očividně závisí na přístupu konkrétních zdravotníků.

Děkuji za svůj porod a děkuji Ivaně, že u něho byla. Často si při pohledu na dceru na ty společné chvíle vzpomenu a stále stejně mě tato vzpomínka dojímá a rozradostňuje. Přála bych každé ženě, aby mohla svůj porod prožít tam, kde si bude přát, kde se bude cítit bezpečně a v klidu a kde do porodního procesu nebude nikdo zbytečně zasahovat. Přeji si, aby si každá žena u nás mohla svobodně zvolit péči v těhotenství, při porodu a po něm podobně jako v mnoha státech západní Evropy, a aby byl porod vždy respektován ve své přirozenosti. Doufám, že kvalita českého porodnictví přestane mít číselnou podobu, ale bude spíše množstvím pozitivních porodních příběhů o tom, jak lze porod prožít a ne jen tzv. přežít. Ivana pro to udělala a dělá mnoho a za to jí moc děkuji. Její ochota, zapálenost pro věc, individuální a lidský přístup mě nepřestávají fascinovat. Ráda bych jí i touto cestou vyjádřila osobní podporu a pevně doufám, že se ke své práci bude moci plnohodnotně vrátit, a to co nejdříve! Podporu chci vyjádřit i všem porodním asistentkám, které chtějí svou práci naplno vykonávat, ať už v porodnicích, porodních domech či v domácím prostředí.

Jana Kubcová s manželem Janem a dcerou Alžbětou

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 236. Prožitek

 

Potřetí jinak

Samuel nás tak trochu překvapil. Já s nohou v ortéze a před plastikou kolenních vazů, doma už dvě holky dračice, den k početí naprosto nevhodný a přesto přišel. Přiznám se, že na další „mateřskou“ se mi moc nechtělo, znova absolvovat to množství všemožných vyšetření a návštěv gynekologie. Už mě to nějak nebralo. Raději jsem se soustředila na práci, porodnici jsem si sice vybrala, ale bez nadšení a na otázku „Kde budeš rodit?“ jsem odpovídala: „Asi v Podolí, ale ještě se uvidí…“ Moc jsem se netěšila, že si zase budu muset všechno hlídat, odporovat, prosazovat své požadavky a být „ta divná“, co zase něco chce nebo nechce. Jiná varianta mě ale nenapadla.

Při pravidelných návštěvách poradny jsem začínala mít plné zuby neustálých dotazů na váhu a dalších vyšetření, kterých je rok od roku víc a víc. Kdo má čas se dvěma dětmi a prací k tomu se pravidelně vážit a pořád běhat po laboratořích a ordinacích? A proč je to tak nutné vědět, když evidentně vypadám a cítím se normálně? Čas plynul a nic se nedělo, jen termín se blížil.

Adélu jsem znala už déle, ale nějak jsme se nedostaly na téma porodů a já vlastně o její „specializaci“ nevěděla. Až jednou u ní doma – to už byl asi 34. týden – jsem jako vždy odpovídala „Asi v Podolí, ale ještě se uvidí… Adéla se na mě podívala a úplně normálně se zeptala „No a proč nerodíš doma? Nebo ambulantně, ale doma je to lepší…“. Byla jsem z toho úplně paf, představila jsem si, jak při kontrakcích křičím na celou ulici, takže všichni sousedi vědí, co se děje, pak celý obývák od krve, placentu v popelnici apod.. Každopádně mě to ale nahlodalo a zaujal mě ten ambulantní porod, člověk by se vyhnul příšernému oddělení šestinedělí, kolotoči návštěv svých i cizích a jiným specialitám. Adéla mi navíc půjčila knihy k přečtení: Přirozený porod a Hovory s porodní bábou. A pak mi dala číslo na Ivanu, ať jí určitě zavolám. Nejdřív jsem začala číst knihy, přesvědčená, že Ivaně volat nebudu. Pak se to konečně propojilo, Ivana v té knize přesně vysvětlila moje „iracionální“ pocity, proč se mi nechce do porodnice, že děj tam je podřízen nikoliv rodící ženě, ale personálu, že dítě patří k mámě a ne do vyhřívací dečky, že rodit mám tak, jak chci já a ne jak se hodí porodníkovi, že se mám řídit svými pocity… Najednou to bylo tak jednoduché. Teď ještě, co tomu řekne okolí – v podstatě jen manžel, ostatní by mě ukamenovali rovnou. Když jsem Martinovi začala vyprávět, o čem je ta moc zajímavá kniha, tak mě zarazil otázkou: „No a nechceš, doufám, rodit doma?!“. Trochu jsem se kroutila a pak téma odložila. Ivaně jsem ale zavolala. Sešly jsme se v Áčku. Návštěva u ní mě nadchla, žádný ultrazvuk, vyšetření pohmatem, zajímal jí den početí. S porodem doma jsem sice byla pořád nejistá, neměla jsem Martinovu podporu, ale Ivana mě uklidnila. Že prý přijede k nám, obhlídnout cestu, „terén“ doma a že manželovi zodpoví všechny dotazy. Taky, že z toho můžeme kdykoliv vycouvat.

V den domluvené návštěvy dorazil Martin z práce přesně na čtvrtou a Ivana nikde… Nakonec dorazila před šestou :-). Samozřejmě padlo pár poznámek, jestli to tak bude i u porodu. Když ale konečně dorazila, zapadla do rodiny hned. Holky byly nadšené, neúnavně jí zahrnovaly spoustou otázek k porodům a k miminkům. Martin položil jen tři naprosto technické dotazy: kam s placentou, co je potřeba mít doma a co matrika. Když mu Ivana dala jasný seznam věcí, dva návrhy co s placentou a návod na matriku, byla to pro něj hotová věc. Až mě to zaskočilo. Ale pak jsem se najednou začala cítit strašně svobodná, už žádné odběry, monitory, ultrazvuky, porodnice…

Ivanina péče byla hrozně příjemná, lidská, nevtíravá, prostě pravá porodní bába. Když přišel samotný porod, byl to pro mě úžasný zážitek. Ivana měla jako pravá porodní bába tušení, takže se zdržovala poblíž a měla potřebné věci s sebou. Byli jsme doma v bezpečí, intimní atmosféře, holky spaly a my jsme si povídali. Pak už jsem si teda moc nepovídala, Ivana mě nevyrušovala, ale byla tam, když jsem potřebovala, zbytečně mě nevyšetřovala, ale zároveň měla všechno pod kontrolou. A pak byl Samík na světě, Ivana mi ho jen zachytila a jemně podala. A lehnout si pak do vlastní postele s čerstvým miminkem na prsou a týden nevylézt, to byla třešnička na dortu. Ještě teď rok a půl poté cítím obrovskou euforii, když si na to vzpomenu. A děkuju, Adéle za nápad a Ivaně za to, že jsme to mohli celá rodina takhle prožít…

Lenka, Martin, Ester, Hanele a Samuel

P. S.: Tu placentu máme doteď v mrazáku 🙂

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 240. Potřetí jinak