Rozednívá se a já, přestože se nemůžu pohledem odrhnout od těch dvou blonďatých hlaviček, co leží vedle mě a tak blízko jeden druhému, zanechám Díků směřujících k Bohu, letmo políbím manžela chránícího ty naše dva drobečky objetím, z nějž se jen tak snadno nedostanou a zapínám počítač. Ještě několikrát se při tom ohlédnu za těmi, již jsou živými zázraky mého života!

Přečtu si další „Příběh pro Ivanu“ a jakmile ho dočtu, uvědomím si – jistě ne poprvé, ale pevněji, že i já bych chtěla bojovat za něžnost, kterou jsem prožila, když jsme s manželem poprvé chovali v náručí naši malou holčičku, co přes přesvědčení všech doktorů, co mi dělali předporodní vyšetření nejrůznějších typů, vypadala jako NORMÁLNÍ MIMINKO! Žádný rozštěp, žádné zvětšené končetiny, dvě oči, dvě ruce a dvě nohy… Za to všechno jsme byli tak vděční, že i teď, když jsou jí dva roky, chvěji se po celém těle. Už ve chvíli, kdy manžel zvolal, že vidí hlavičku, jsem věděla, že jsme se rozhodli správně! Rozhodli jsme se pro Život! Jestli krátký nebo dlouhý, veselý či méně šťastný, to nám nemohl říct nikdo. Pravda je, že ty negativní prognózy rozhodně převažovaly, ale jistý si nemohl být ani jeden. O chvíli později, jsem ten úplně nový život držela v náručí! Opatrně a i s jistou dávkou zapření (bylo vidět, že už ji vlastně nikdy nepustí), mi ji manžel položil na břicho a já se skoro bála dýchat, abych ji nevylekala. Byli jsme tam jen my tři. Tři nejšťastnější a nejdojatější lidé v celé porodnici! Co na tom, že v dáli stála porodní asistentka Zuzka a pan primář? My tam byli jen TŘI! Sami, nepopsatelně šťastní, v opojení lásky, něžnosti, uspokojení… Byly to ty z nejkrásnějších okamžiků našeho života!

„Mamikou hají, mamikou…“ zní naléhavě v naší posteli. Manžel ji pustí a já pokračuji v psaní s přituleným človíčkem u mého boku. Človíčkem, který sice neměl tu možnost narodit se ve svém domě, ale zahrnut láskou svých rodičů si tak snad mohl připadat.

Pravda je, že nejsem z těch, co vidí rozdíl mezi červenými a bílými osuškami, do kterých se naše děti v porodnicích utírají, ale respektuji přání druhých a očekávám, že budou respektována ta má! Kdyby si někdo myslel, nebo by byl dokonce přesvědčen, že pro jeho malého človíčka budou nejlepší puntíky, tak proč by to tak nemělo být??!!!
Uběhly tři měsíce a my věděli, že si všechna vyšetření a vším tím stresem projdeme znova. Ano, mohli jsme je také jednoduše odmítnout, vždyť na nejednom serveru se dočtete, že riziko amniocentézy je o 5 procent nad obvyklou úroveň potratů, ale jistě bych nemohla být klidnější z nejistoty. Věřím, že někomu stačí, když se sám v sobě ubezpečí, že vše bude v pořádku. Mně ne. Bůh mi dal rozum, abych ho používala. Stejně tak i všem těm doktorům, kteří mají zájem zjistit, zda bude naše miminko v pořádku, popřípadě mohou-li mu nějak pomoci ještě dřív, než se narodí. Tentokrát byly všechny výsledky negativní. Hurá! Můžeme se těšit na zdravé, zatím velmi dobře prospívající miminko. Nicméně s ohledem na mé zdravotní problémy s místem narození ve FN v Plzni či v Praze v Motole. Vzpomenu si na milý personál v FN Plzni, na usměvavou Zuzku; klidného, do porodu nezasahujícího, ale přítomného pana primáře; ten obrovský pokoj s vířivou vanou a sprchou, do které se vejdu i se svým manželem, co mi mezitím může masírovat záda, a celá se zklidním. Těším se! Těším se do známého prostředí, kde doposud všichni respektovali naše soukromí a až do závěrečných dvaceti minut porodu pouze chodili škvírkou ve dveřích kontrolovat, jestli mi něco nechybí. Nikomu nevadilo, že ležím po tmě ve vířivé vaně. Nikdo mě netahal z postele jen proto, že by pan doktor chtěl zkontrolovat, jak porod postupuje… A ano, i druhý porod v této porodnici jsme prožili velmi podobně jako ten první – jen vylepšený o to, že díky radám, jež jsem dostala z různých stran, nemusel být vyvolávaný. Náš malý chlapeček se nechal přemluvit a vydal se do světa přesně při dovršení 38. týdne těhotenství.

Milujeme je vší silou. Nezáleží na tom, kde se narodili, ani jestli nám to měl někdo znepříjemnit, nedali jsme se! Přišli jsme si užít toho daru, kdy může společně přivést na svět úplně nový život a tak jsme to také udělali! Nemyslím si, že bych to na jiném místě mohla prožít niterněji, upřímněji, radostněji, či dokonce opravdověji!

Děkuji tímto Ivaně, i když se vlastně neznáme, že pomáhá právě k takovýmto prožitků, takovýmto porodům. Každá z nás si příchod svého potomka představuje jinak a každé z nás by mělo být vyhověno. Kdo přeci může vědět lépe, než matka, kde se bude cítit nejspokojeněji. A věřte, že je to jedna z nejdůležitějších věcí u narození vašich dětí! Cítit se lépe než nejlépe. Mít na co každé ráno vzpomínat; vědět, za co každé ráno děkovat. Věřím, že Ivana bude moci co nejdříve opět pomáhat všem ženám i jejich rodinám k tomu, aby si pamatovali už na vždycky to opojení, ten stav beztíže, kdy se narodili jejich maličcí!!! Za celou naši rodinu jí děkuji.

I+T+H+V

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 242. Respektujme přání těch hlavních!