Dva porody, dvě rozdílné volby i bolesti

KrajinaKdybych mohla vrátit čas a vybrat si jednu jedinou věc ve svém životě, kterou bych udělala jinak, byl by to porod mé prvorozené dcery.

Jako jednu z prvních věcí, kterou bych na tom všem změnila, by byla ta, že bych kontaktovala už v těhotenství soukromou porodní asistentku a tu bych potom i u porodu chtěla mít.

Volbu porodnice a rozhodnutí rodit bez nějaké blízké a věci znalé duše, považuji v tomto případě za jedno z nejhorších rozhodnutí v mém životě.

V případě druhého porodu jsem již jednu takovou dobrou duši vyhledala a byla mi oporou ve chvílích nejtěžších, kdy na mě lékaři z té první porodnice vyvíjeli psychický nátlak a zastrašováním mě nutili do plánovaného císařského řezu před termínem.

Díky této dobré duši a její psychické podpoře, se nám ve vrchlabské porodnici NARODIL po termínu zdravý, donošený a spokojený chlapeček. Prošla jsem si na konci těhotenství psychickým peklem, ale nakonec jsem nepodlehla nátlaku lékařů a musím říci, že toto považuji pro změnu za to nejlepší rozhodnutí v mém životě.

Porodní asistentka, kterou jsem v té době navštěvovala, pro mě byla něco jako anděl z nebe. Ať jsem k ní jela jakkoli vystresovaná, vždy jsem odjížděla úplně klidná a vyrovnaná i přesto, že se mnou mluvila o věcech hodně realisticky. Záleží ovšem na způsobu podání a lidském přístupu. A to si myslím, je jedna z nejdůležitějších věcí jak před, tak i při porodu. Jsem jí vděčná za její psychickou oporu a také za to, že mi doporučila Vrchlabskou porodnici, protože tam měli přístup hodně odlišný od porodnic, kterými jsme v druhém těhotenství prošli.

Teď už vím, že každý porod bolí jinak. Některý bolí fyzicky v tu chvíli, ale vzpomínáte na něj s láskou a ráda se k němu vracíte. A jiný zase bolí v srdci, po celý zbytek života…

I když jste tou dobrou duší, milá Ivano, nebyla v mém druhém případě zrovna Vy, musím říci, že si neskutečně vážím Vaší nelehké práce a patří Vám můj obdiv, úcta a pokora za to, co děláte. Moc na Vás myslím a přeji, ať se vše v dobré obrátí.

S láskou a díky,
Monika A

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 243. Dva porody, dvě rozdílné volby i bolesti

 

Třikrát a doma

HaničkaMoje porodní příběhy nemají přímou spojitost s paní Königsmarkovou, ale když o tom tak přemýšlím, zase úplně bez vlivu na mě také nebyla.

Důvody pro domácí porod můžou být různé. V mém případě sehrála roli náhoda, ale i stav současného porodního provozu v nemocnicích. Při porovnávání kladů a záporů porodu doma u mě převážily výhody domácího prostředí, manžel s tím také souhlasil. Než jsem k tomuto rozhodnutí dospěla, měla jsem představu, že by se mnou šla k porodu do porodnice nějaká dula, a tak jsem oslovila porodní asistentku Marii Vnoučkovou. Na tu mě upozornil kolega Erik, který už patří k nim do rodiny. Posléze jsem zjistila, že je tu rozdíl mezi dulou a porodní asistentkou, a nakonec jsem s paní Vnoučkovou porodila všechny tři děti, a to v rozestupu zhruba dvou let. Za to jí patří nezměrný dík!

Co mě přivedlo k tomu, abych rodila doma? Vedle výrazného vlivu předporodní přípravy právě paní Vnoučkové si dodnes pamatuji i takovou zdánlivou drobnost, kde se objevuje i paní Königsmarková, byť jen z doslechu. Při prvním těhotenství jsem byla na cvičení na míčích v A-centru v Karlíně a tam mluvila jedna žena o tom, že se rozhodla rodit doma, protože má fobii z bílých plášťů, a že je domluvená s Ivanou Königsmarkovou. Říkala jsem si, zda jsem já dost otrlá na to, abych si v porodnici uhájila svou představu porodu a zda toto prostředí s množstvím lidí kolem nebude spíše ztěžujícím faktorem. Všechny tyto okolnosti posilovaly mé rozhodnutí pro porod doma.

Ani další kontakt s paní Königsmarkovou nebyl přímý, ale v případě knihy rozhovorů byl zprostředkovaný velmi dobře. V knize Hovory s porodní bábou jsem se dověděla něco praktických rad (například o ultrazvuku či nenutnosti užívat vápník v těhotenství), v neposlední řadě tato kniha vypovídá i o cestě k přirozeným porodům Ivany Königsmarkové.

Práce a toho, co na poli českého porodnictví dokázala paní Königsmarková, si hluboce vážím. Chtěla bych, aby se stav českého soudnictví zlepšil a nemuseli jsme čelit takovým nespravedlivým rozhodnutím, k nimž došlo právě v případu Ivany Königsmarkové.

Martina, Honza a děti Vítek, Hanička a Apolenka Jarošovi

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 244. Třikrát a doma

 

Kde rodit?

motyl1Porod. To slovo ve mně vyvolává vzpomínky a silné emoce. Rodila jsem dvakrát, zatím…

Poprvé jsem otěhotněla téměř okamžitě, s odstupem času mohu říci, že jsem byla zaskočena (spousta kamarádek měla s otěhotněním problémy) a vlastně jsem ani nepřemýšlela o možnosti rodit jinde, než v porodnici, uvažovala jsem o porodu do vody, ale v průběhu prenatální péče se v rámci testů zjistilo, že vzhledem ke špatnému umístění placenty budu rodit císařským řezem. Další „komplikací“ byla těhotenská cukrovka, takže pravidelné odběry krve a nařízená dieta. Ke konci těhotenství se miminko i placenta dohodli a zaujali každý správnou pozici a nebyl důvod pro císařský řez.

Přišel termín porodu a nic, obden na monitor do porodnice, vše v pořádku. Osm dní po termínu mne paní doktorka, která ten den měla službu, poslala na ultrazvuk, kvůli váhovému odhadu. Miminko bylo „odhadnuto“ jako velké a za dva dny jsem měla nastoupit v 8 hodin ráno na císařský řez.  V noci před nástupem do porodnice jsem začala cítit pravidelné bolesti, ihned po 10 minutách, za hodinku po 8, dala jsem si teplou vanu, za další 2 hodiny jsme jeli do porodnice., bolesti více než hodinu po 4 minutách. V porodnici nás přijali, vyšetřili, řekli, že rodím, a že když už se to rozběhlo, tak to zkusíme přirozenou cestou. Narodila se nám krásná a zdravá holčička Andrejka, váha 4160 g. Na přístup lékaře ani porodní asistentky si nemohu stěžovat, vše bylo nové, běželo to nějak mimo mne, důležité bylo, že Andrejka byla zdravé miminko.

Druhý porod – stejná nemocnice, jiná porodní asistentka. Ležím na posteli, na břiše pásy, monitor zaznamenává porodní stahy… Cítím velkou intenzitu, mám pocit, že budu brzo rodit, zvoním na porodní asistentku. Ta zkontroluje monitor a konstatuje, že nemohu mít takové bolesti a odchází. Po chvíli opět zvoním a požaduji sundání pásů, nechci ležet, chci chodit, chci se hýbat.  Porodní asistentka mi neochotně sundá pásy a oznámí, že až budu mít bolesti po pěti minutách, ať se přijdu nechat vyšetřit. Jdu do koupelny a tam kopu do balonu – je to beznaděj, že mi nevěří, je to vztek, je to nepochopení, je to bolest, je to zklamání, že svoji bolest prožívám víc, než se ode mne očekává?

Bolesti jsou již skoro nepřetržité, jdu na ošetřovnu a doslova si vynucuji vyšetření, nikdo mi nepomůže na křeslo, stále prodýchávám stahy, už se přestávám kontrolovat. Asistentka mne vyšetřuje a konstatuje, že rodím, že jdeme na porodní sál. Lehám si na lůžko a rodím, manžel se nestačí divit, jak je vše rychlé, během 10 ti minut se nám narodila druhá dcera Barbora.

Ivana Königsmarková – porodní asistentka. Vlastně jsem se o ní začala zajímat díky kolegyni z práce a jejím příspěvkům na FB (Veroniko Svobodová, díky). Najednou zjišťuji, že je jiná cesta.  Nevím, jestli je lepší, horší, ale čím víc o ní zjišťuji, tím víc ji věřím, je mi blízká. Porod je totiž o důvěře – v sebe sama, v prostředí a v lidi, kteří jsou v tu chvíli kolem vás.

Zdenka Prokopcová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 248. Kde rodit?