Dva roky od 1. porodu mé dcery velmi rychle utekly a já byla opět těhotná. První těhotenství i porod proběhly skvěle v péči Ivany, proto jsem i při druhém těhotenství chodila do poradny k Ivaně a plánovala s ní porod doma.

Zašla jsem ke své nové gynekoložce na našem malém městě a nechala si udělat 1. a poslední ultrazvuk, odmítla cytologii a vyslechla si při tom otázky typu: „Nejste v nějaké sektě?“ S pobavením jsem odpověděla, že ne. Co by taky sektář jiného mohl odpovědět, že? 🙂 „Tak jste v nějaké církvi?“, následovala další otázka. „Ne, v církvi nejsem, ale jsem věřící“ (věřím v matku přírodu a nejvyšší vědomí). Pak už se mě paní doktorka bez zjevného napětí jen zeptala, zda do poradny budu chodit opět k Ivaně. Odpověděla jsem, že ano. Ale ještě jsem ji musela přece jen jednou obtěžovat, a to kvůli odběru krve, což Ivana potřebovala na zjištění protilátek.

Každý měsíc jsem chodila k Ivaně do poradny. Tentokrát jsem se tolik netěšila, protože jsem měla vždy stres z toho, abych to stihla na čas, jelikož 1. dcera měla zrovna velmi vztekací období, a byl pro mě problém ji dostat kamkoliv, kam zrovna ona nechtěla.

Celé těhotenství bylo v pořádku, cítila jsem se fyzicky velmi v pohodě. Když jsem se Ivany asi v 7. měsíci ptala, odkdy můžu počítat s tím, že budu moct rodit s ní doma, tak říkala, myslím, 4 týdny před vypočítaným termínem a já si to uložila do paměti, možná přímo vryla. A když se moje 2. dítko necelých 5 týdnů před termínem začalo klubat na svět, tak jsem to pořád nebrala vážně. Stále jsem si myslela, že to musí být jen poslíčky.

Začalo to už někdy kolem 10. dopoledne, ten den jsem byla na Montessori přednášce a zlobila jsem se, proč zrovna tam mě musí trápit nadýmání (což už ale byly stahy). V poledne, po skončení přednášky, jsme s manželem a dcerkou zašli do restaurace na oběd a tam už mě přepadly regulérní kontrakce. Okamžitě jsem volala Ivaně, abych se zeptala, jak odliším poslíčky od porodních stahů. Už nevím, co přesně na to Ivana odpověděla, ale poslala mě co nejrychleji domů dát si koupel s obvyklou radou, že buď se porod rozběhne, nebo se to uklidní. Cestu vlakem jsem protrpěla, ačkoliv byl prázdný, poloha vsedě a klimatizace mi vůbec na pohodě nepřidaly. Po koupeli jsem polehávala na gauči, nutila se dávat nohy nahoru a stále v područí rozumu nechtěla připustit, že rodím. Že rodím dřív než v termínu, ve kterém mi Ivana přislíbila pomoc doma.

Mezitím jsme přeci jen začali balit tašku do porodnice a zavolali mému bratrovi, zda by si do porodnice mohl přijet pro starší dceru, aby manžel mohl být u porodu se mnou. Vše jsme konzultovali s Ivanou, ten den byla v Brně a večer se vracela domů do Prahy. Původně jsme se předběžně domluvili, že se u nás staví, až bude na zpáteční cestě z Brna, ale nezavolali jsme včas, a tak když jsme volali znovu, byla už v Praze. Chtěla jsem totiž, aby mě prohlédla.

Později už bylo jasné, že je nejvyšší čas odjet do nemocnice, chtěla jsem samozřejmě, aby mě doprovázela. Přemýšleli jsme zvolit nejbližší aspoň trochu přátelskou porodnici (což byl pro nás v té době Nymburk), věděli jsme, že je tam moc fajn primář (dnes už je snad v Kolíně), ale nakonec jsme jeli do Neratovic, což bylo jen o 10 minut delší. S Ivanou jsme si dali sraz v porodnici. Celou cestu už jsem měla veliké kontrakce, což se v autě dost špatně rozdýchávalo. Ivana už tam dopředu vše vyjednala a v podstatě jsem šla hned na sál. Bratr bohužel kvůli objížďce nestihl přijet včas, takže manžel musel zůstat na chodbě s dcerou. Naštěstí jsem tam měla Ivanu. Dali mi doprostřed sálu nějakou podložku, nad kterou jsem chvíli stála zapřená do kolen, po chvilce jsem si klekla, to mi přistrčili asi balón, o který jsem se opřela, a do necelé třičtvrtě hodiny byla druhá dcerka venku.

Asi málokdo má takovou zkušenost s porodnicí a porodem doma. Většinou to bývá tak, že nejdříve ženy rodí v porodnici a pak doma, já to měla obráceně. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, proč se mi to stalo a zda to tak muselo být. Sice mi nikdo do ničeho nezasahoval, byl to ukázkový přirozený porod v porodnici, přesto je to o dost jiné.

Doma je pohoda, žádný stres, rodící žena se může plně ponořit do svého nitra, splynout s bolestí, až bolest necítí. V porodnici to nejde, nejde nevnímat cizí lidi, nemocniční prostředí, zbytečné zásahy. (Např. jsem byla připojená nějakou dobu na monitor, což mi velmi vadilo, protože jsem si chtěla intuitivně hladit břicho, ale kdykoliv jsem si na něj sáhla, ucítila jsem na prstech gel, otřásla se hnusem a tím se vrátila do reality; doma bych se pohupovala v bocích, tam mně v tom přirozený stud bránil.) I když to bylo rychlejší než první porod, cítila jsem bolest oproti 1. porodu.

Přesto děkuju za tuto zkušenost v nemocnici, měl službu ten nejlepší personál. PA Miládka a mladá lékařka. Naše druhá dcera se nenarodila nedonošená, takže kdybych neměla v hlavě blok, klidně jsem mohla rodit doma. Narodila se trochu dřív, protože moc spěchala na tento svět za námi, což je ostatně její povaha, stále chce všude být mezi prvními. Ale stanovený termín porodu byl nejspíš o 14 dní posunutý dozadu.

Pokud bude nějaké příště, dám už jen na své pocity. Dcerka se narodila v porodnici nejspíš proto, že jsem si na mateřské ne-dovolené přestala věřit jako člověk.

Lékařský personál toho večera nám schválil ambulantní porod, nicméně jsme se rozhodli přenocovat. Vyměnila se služba a ráno s jiným personálem byl trošku problém, přesto jsme šťastně druhý den kolem poledne dorazili domů.

Ivaně patří opět veliký dík. Bez ní by to asi nebyla pohádka, ale krutá realita, ač v porodnici s nejlepším přístupem k rodičkám, co chtějí rodit přirozeně a po svém v okolí Prahy.

Ivano, často na Vás myslíme a snažíme se pro Vás taktéž udělat, co to jde, co je v našich silách a možnostech.

Mirka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 260. Můj druhý porod s Ivanou
Předchozí porod vyšel na Příbězích zde:
172. Ivana k porodu, lékaři k hororu
A 123. Splněné sny (opakování)