beach-heartHodně dlouho se rozmýšlím jestli napsat svůj příběh, jako asi hodně žen, ale už opravdu píšu…

První těhotenství (před sedmi lety) jsem prošla bez problémů, ukázkově, jen konec se začal komplikovat. Byla jsem již několik dní po termínu (po termínu určeném lékaři podle tabulek!!!) a 7.den po termínu mě hospitalizovali a začali se zátěžovými testy, oxytocinem atd, každý den něco, ale mimču se nechtělo, 12.den po termínu mi začali vyvolávat porod tabletami na porodním sále. Jedna… nic moc se nedělo, tak druhá tableta… to už nastoupily ony silné kontrakce (jak to u vyvolávaných porodů bývá). Moc jsem se nemohla hýbat, byla jsem připoutaná pořád na KTG, že to tak u vyvolávajících porodu bývá. Vodu mi píchli při otevření na pouhé 3 cm. Pak mi ještě připíchli oxytocin. A na doporučení lékaře (možná spíše na nátlak) jsem svolila i k epidurálu.

Ten jsem nikdy nechtěla, ale odporujte lékaři, když jste mladá blbá a poprvé rodíte.

Byla jsem tam sama, občas přišla sestra, ale vůbec se nebavila, vykonala svou práci a odešla. Během těhotenství mi prošlo rukama hodně knížek a myslela jsem, že jsem na porod opravdu připravená, ale asi ne ty správné knížky. Na porodní kurz jsme nikam nechodila a spoléhala jsem hodně na své tělo.

Po pár hodinách kontrakcí se začalo komplikovat KTG, ozvy padaly, kontrakce slábly…

Přihrnula se spousta lékařů a skončila jsem na operačním sále „pro nepostupující porod“.

Hodně dlouho jsem pak brečela, že to dopadlo takto, že jsem neporodila své dítě…

Naštěstí kojení a další péče byla OK. Kojila jsem pak rok a půl, a tři měsíce na to jsem otěhotněla s druhou dcerou.

Těhotenství ukázkové, tlak OK, placenta správně položená, nebyl důvod opakovat císaře, jenže to si myslí asi jen někdo. Já byla připravena vybojovat si porod.

A taky to byl boj!!!!

Hned uvedu, že obě dcery měly váhu 3 500g. A opět bylo po termínu a mimi nechtělo ven. Můj vypočítaný termín porodu (podle PM) byl o tři dny později než termín lékařů podle tabulek a měření. Takže jsem je neposlouchala a věřila jsem přírodě.

V té době se mi dostala do rukou kniha Ivany: Hovory s porodní bábou, přečetla jsem ji dvakrát, pak i knihu Přirozený porod (M.Odent) aj.

Byla jsem připravená a oni taky, opět mě chtěli hospitalizovat, už 4 dny po termínu, a pokud prý neporodím přes víkend do ponděllí, tak se udělá secke!!! Jak jednoduché pro ně. Proč čekat? TO jsem odmítla, s brekem a zhroucená odcházela z kontroly z opavské porodnice.

Proč mi nechtějí dát šanci, proč zase sekce? Všechno je OK!!!!!! Jen čekat!!!

Dva dny na to jsem v noci dostala kontrakce, tak jsme odjeli ráno na příjem, pravidelné kontrakce po 5ti min., otevřená na 2 cm, tak rovnou na sál. Byla jsem ráda, že se to rozjelo. Ale nedali mi najíst ani napít, prý pro případnou operaci, pak mi brali dvakrát krev, když sem se ptala zase na co? Opět pro případnou operaci…

Takže oni měli v podstatě jasno, Mě se mezitím kolem poledne začaly ustalovat stahy, slábly a mizely, víc jsem se neotevírala, tak mě dali na pokoj, kontrolovali ozvy, ale moje tělo se jich leklo. Díky Bohu jsem měla na telefonu už tři dny jednu dulu z Ostravy, kterou sem vůbec neznala, jen jsem na ni získala telefon a jen a jen ona mi dodávala sílu a víru, že to dopadne dobře.

Večer se měnily směny lékařů a doktor mě chtěl vidět, ani se mi nepředstavil, a jak do mě šáhl, měla jsem asi trochu kontrakce, to už ani nevím, a jemu se to zdálo na sál, a rozhodl, že mi podají „něco“ buď oxytocin, nebo něco takového, ale já už tím vším prošla u prvního porodu, a vím že to vše bylo zbytečné a akorát to vedlo k tomu císaři, tak jsem „to“ se slušností panu doktorovi odmítla, se slovy „ať se nezlobí, ale že já bych chtěla přirozený porod a nechci do toho zasahovat něčím co není nutné“. A byl oheň na střeše!!!!!!!!!

Tohle si dovolit byť ve slušnosti říct doktorovi, tak bylo asi moc. Ten se na mě osočil a řekl : „Ať si to teda udělám podle sebe a že on už se na mě nepodívá“…

Takže jsem okamžitě šla na pokoj a volala dule a brečela. Pak jsem si řekla o reverz a ve 20 h večer jela domů. Klidná a uvolněná.

V noci se vrátily kontrakce, a během dne zesilovaly, a večer jsme odjela s onou dulou Zuzkou do Krnova, a tam po 13 ti hodinách na porodním sále krásně porodila, proběhl i bonding, sestry byly úžasné všímavé ochotné atd. a Zuzka výborná. Na příjmu pan doktor taky (bohužel už není v ČR, stáhli si ho do Francie), vstupní vyšetření suprovní, bez kozy, milé a lidské.

Jeho slova „že já budu mít malé miminko, že to zvládnu“ mi znějí dodnes jako rajská hudba. To ten, u kterého jsem v Opavě podepisovala reverz, mi vyhrožoval, že riskuji cestu domů, a že mi hrozí „velký plod“!!! BUBUBU

Tak to nakonec dopadlo výborně, ani jsem nebyla nestřižená, jen malinko natržená uvnitř. Ale stálo to za to.

Jen mě mrzelo o dva roky později, že jsem se dozvěla to, že ten doktor, který se ke mně jako k rodičce chval tak neurvale a hnusně, tak šel pak primářovat do té úžasné porodnice do Krnova, to jsem měla fakt šok.

Kdybych ho totiž potkala ještě někdy, tak už bych mu řekla svoje…

Jo my ženy musíme bojovat v mnoha věcech, co život přináší, paní Ivano, moc Vám vděčím alespoň za Vaši knihu.

A ty věty v ní dají ženám dost síly, aby to nějak zvládly, i když se s vámi nemohou setkat.

Hanka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 265. Hodně dlouho se rozmýšlím jestli napsat svůj příběh, jako asi hodně žen, ale už opravdu píšu…