Pro Ivanu

dead-roseNevím, zda můj příběh patří do víceméně porodních příběhů, ale čím si jistá jsem je to, že Ivaně vděčím za podporu ve chvíli, kdy jsem jí potřebovala nejvíc, a možná i za své duševní zdraví.

V roce 2002 jsem čekala své druhé dítě. Za předpokladu fyziologického těhotenství jsem plánovala porod doma, což jsem konzultovala právě s Ivanou a chodila k ní do „poradny“. Ivana tehdy pracovala na částečný úvazek v gynekologické ordinaci MUDr. Lochmana. Viděly jsme se na konci mého cca 10. týdne a probíraly alternativu jak domácího porodu, tak porodu v CAPu, jehož provoz už sice nefungoval tak jako do r. 2000, ale přesto se tato instituce tehdy jevila jako nejsnesitelnější volba v Praze.

Vše se bohužel vyvinulo jinak a na konci 16tého týdne se dostavila teplota a krvácení. Po telefonické konzultaci s Ivanou jsme vyrazili k Apolináři, kde se ukázalo, že miminko odumřelo někdy mezi 12. a 16. týdnem. Následovalo psychické peklo v tomto, jinak patrně renomovaném, ústavu. Putování celkem třemi vyšetřovnami, protivní, arogantní lékaři. Beze slova útěchy nebo vysvětlení toho co nastalo. Domů už mě nepustili (měla jsem doma malou dceru) s tím, že stav je opravdu akutní, hrozí otrava atd. a že musím ihned na sál. Z „ihned na sál“ bylo dalších asi 7 hodin čekání na pokoji, kde se mnou byly mj. dvě čekatelky na interrupci (vlastní rozhodnutí), a další paní v asi pátém měsíci (po umělém oplodnění) na udržování těhotenství, která se rozplývala nad UTZ fotkami svých budoucích dvojčat. Tamní personál (zejména při minimálně 2 zcela volných pokojích) projevil opravdu velkou míru empatie. Když mi bylo v 21h oznámeno, že se můj zákrok odkládá na další den, ohradila jsem se s tím, že když byl můj stav shledán před několika hodinami tak akutní, tak předpokládám, že se na tom nic nezměnilo, a když už jsem kvůli tomu nemohla domů za svou dcerou, tak s mrtvým dítětem v břiše odmítám strávit byť jen hodinu navíc.  Termínu „mrtvé dítě“ se pan doktor vysmál, prý se v tomto stadiu nejedná o dítě a jeho služba skončila a měl být touto dobou již dávno doma. Nicméně, dosáhla jsem svého, jen mě ještě čekala ještě potupná cesta na sál s asi 19letým zřízencem, který si mojí nahotu evidentně užíval a narkózou jsem byla oblažena dřív než jsem mohla spatřit lékaře/ku, který mi zákrok provedl. Druhý den jsem za patřičných scén podepsala revers, kdy za mnou sestra křičela „a výsledky z pitvy přijdu do ambulance příští tejden“.

Po několika dnech začal poměrně rozsáhlý zánět celé oblasti malé pánve, který jsem prožila už raději na soukromé klinice. Po 6ti týdnech jsem šla na kontrolu k panu gynekologovi, kde Ivana pracovala. Logicky jsem se ptala i na „výsledky z pitvy“ a chtěla jsem konečně alespoň od někoho slyšet nějaké vysvětlení. Místo toho na mě pan doktor křičel, cože bych chtěla, když už jedno dítě doma mám a co na tom chci řešit, že to snad plyne z názvu „missed abortion“. Jeho výstup už byl na mě příliš, jelikož jsme k němu předtím (i díky Ivaně) získala důvěru a považovala ho za milého a otevřeného člověka. Rozbrečela jsem se potupně přímo v ordinaci a nebyla k zastavení. Byly to vůbec první slzy od vyřčení diagnozy u Apolináře.

Ivana se zachovala jako naprostý profesionál, naprosto přesně odhadla můj totální kolaps a poskytla mi v podstatě krizovou intervenci. Nechala pana doktora v ordinaci samotného, vzala mě kamsi do jejich zázemí a hodinu se mnou mluvila a vysvětlovala a poslouchala. Poté mi doporučila, abych na postup u Apolináře podala stížnost (a to nejen kvůli sobě, ale i pro další ženy) a řekla mi, že pan doktor má momentálně jakési své osobní problémy, což ho samozřejmě neomlouvá z toho, jak se choval, a to ani v jejích očích.

Neměla jsem tedy to štěstí zažít porod s Ivanou, ale měla jsem možná ještě větší štěstí v tom, že mi poskytla tak neuvěřitelnou oporu a účast ve chvíli, která byla pro mě rozhodující. Z potratu jsem se psychicky vzpamatovávala ještě zhruba půl roku a mám pocit, že nebýt Ivany, mohlo to být ještě déle. Ve velmi krátké době jsem pochopila, že moje trauma nespočívá ani tak ve ztrátě dítěte, jako v přístupu lékařů.

Takže, díky Ivano!

Radka Prošková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 268. Pro Ivanu

 

Nechť není porod stigmatem, ale hřejivým otiskem

makovixeJe přirozená dýchat, vylučovat, hýbat se, ale také rodit. Tak proč je porod takovým strašákem, jehož se ženy bojí a pro některé je jen „nutným zlem“? Nějakou takovou otázku jsem si v sobě nesla téměř od dětství.

Můj starší bratr se narodil s „pomocí“ zásahů lékařů, kteří mu tím rozhodli o celém následujícím životě. Přidušen při indukovaném porodu, dlouhé dny pak bez maminky v inkubátoru… a budoucnost orazítkovaná stigmatem, že je od porodu narušený… Přispěl do statistik sledujících vztah mezi způsobem porodu, pobytem v inkubátoru a pozdějšími projevy různých „dys“, autismu, schizofrenie…

Já jsem se prý naštěstí narodila „normálně“. I navzdory tomu maminka dodnes nechce mluvit o mém porodu. Jen párkrát se svěřila, že můj porod pro ni byl natolik traumatický, že už žádné další dítě mít nikdy nechtěla (a tak to i bylo).

Až v dospělosti mi došlo, že i já si nesu určité stigma z mého narození. Naštěstí jen takové, které se dá odstranit tím, že si své porodní trauma uvědomím, znovu prožiji a vyrovnám se s ním.  Díky Bohu se mi to podařilo. Dlouhou dobu jsem však o svém porodním traumatu nevěděla a snažila se odhalit „jen“ to, proč jsou porody prezentovány jako hrozné a bolestivé zkušenosti žen a proč mi tuto zkušenost jak přímo, tak nepřímo tolik žen potvrdilo.

Začala jsem číst veškeré texty ohledně těhotenství a porodů, které se mi dostaly pod ruku. Lékařské knihy o gynekologii a porodnictví, 100 let starou knihu pro nastávající maminky (které rodily doma s porodní babičkou), knihy z doby komunismu pro nastávající rodiče. Vedle toho současné knihy (některé vlastně i  20-30 let staré, ale stále aktuální) o přirozeném rození dětí (Ivana Königsmarková, Michel Odent,  Frederick Leboyer, Janet Balaskasová, Zuzana Štromerová, Michaela Mrowetz, …). Zvláštní, jak stály určité zdroje informací v opozici.

Byl to u mě několikaletý vývoj, než jsem pochopila a uvěřila, že porod je nádherný přirozený proces, kterým se nemusíme děsit, stejně jako se neděsíme toho, zda v noci nepřestaneme dýchat, až usneme. Úžasné zjištění! Tělo matky i miminko ví, jak se při porodu nejlépe zařídit a lékaři stojí v záloze, aby jim pomohli při případných nesnázích.

Proč ale stále tolik žen i dětí odchází z porodnice s újmou jak na těle, tak na duši?

Hledala jsem, kde se dalo, abych našla porodní asistentky, matky, lékaře,…  kteří mají zkušenost s přirozeným porodem.  Byla jsem zklamaná z informací, kterých se mi zpočátku dostalo. „Porod je vysoce riziková záležitost. Ještě, že dnes máme porodnice vybavené technikou a profesionály, aby se zabránilo komplikacím, kvůli kterým ženy dříve umíraly. Porod doma je velký hazard a ženy už nevydrží tolik, co dřív. Často nutně potřebují lékařskou pomoc.“ (vyjádření kamaráda gynekologa) „Můj porod byl vcelku přirozený, rychlý a v pohodě.  Sestřička mi ale v závěru musela „skočit“ na břicho. Tím malého zachránila před přidušením.“ (sdělení údajně přirozeně rodící ženy) …

Až na internetu se mi podařilo najít příběhy o přirozených porodech a obrovskou naději k návratu přirozeného porodnictví v ČR (jak v porodnici, porodním domě, tak doma) mi dala právě Ivana svou knihou a jejími reakcemi v různých rozhovorech na internetu či v novinách.

Vidina mateřství byla ještě daleko přede mnou, ale já se Ivaně rozhodla napsat email, protože bych moc ráda využila její pomoci, až budu těhotná, při porodu a po něm. Obratem mi odepsala, že mi moc ráda vyjde vstříc a ať se ozvu, až přijde čas. Spadl mi kámen ze srdce. Po těch všech mých rozhovorech s kamarádkami asistentkami, lékaři a maminkami, kteří nechápali mou představu o přirozeném porodu mi najednou přišla odpověď ve smyslu: „Jasně, rozumím, respektuji, podpořím, pomohu.“

Hned bylo mé těšení se na miminko větší a má představa brzkého těhotenství bližší.

„Než otěhotním, tak se v ČR situace jistě zlepší a než porodím, budou mít asistentky mnohem větší kompetence a legislativní podporu.“

Bohužel tomu bylo naopak a mně jen spadla čelist, když jsem se dozvěděla o soudním stíhání Ivany a o těch všech medializovaných útocích proti ní a tím i proti všem, kteří by snad chtěli přirozeně rodit doma. Bylo mi z toho moc smutno. Na druhou stranu mi už od počátku této kauzy svitla naděje, že společnost se začne o porody více zajímat a situace se zlepší. Věřím tomu. Přes všechny vlny křivd a nerespektu nejen vůči Ivaně věřím, že nás čeká doba, kdy se my ženy budeme celé těhotenství těšit na porod podle naší volby, která bude okolím respektována jako volba svéprávné informované ženy, která chce pro své dítě i sebe to nejlepší. A když při porodu bude nutné přistoupit k zásahům lékařů, aby byly opravdovou pomocí a lékaři tak získávali stále větší zasloužený respekt a důvěru.

Už několik měsíců nosím pod srdcem miminko a těším se, že přijde na svět s podporou někoho tak lidského a profesionálního, jako je Ivana.

Ivano, děkuji Vám za Vaši odvahu bojovat za životy druhých a zanechávat na nich otisk lásky, přijetí, respektu a něhy.
Kateřina

 

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 269. Nechť není porod stigmatem, ale hřejivým otiskem