Podruhé (v roce 2000) už to bylo jinak. Tentokrát mně oční lékař napsal zprávu se vším všudy, i když už jsem měla 8 dioptrií, císařský řez nedoporučil, gynekologové byli vstřícní a mě čekal normální porod. I když – zpestření zde také byla.

Asi ve dvacátém osmém týdnu jsem šla kvůli „tvrdnutí břicha“ na kontrolu na porodní sál a místní lékař mně určil jiný termín porodu než moje gynekoložka – skoro o dva týdny pozdější. S paní doktorkou (jinou, než ke které jsem chodila před čtyřmi lety) to tak „zamávalo“, že si od chvíle, kdy to zjistila, začala vypracovávat krásný podmíněný reflex – jakmile mě viděla, volala: „Já mám pravdu! 23. listopadu!“ a hystericky točila kolečkem (gravimetrem). Dokonce zpětně opravila některé údaje v průkazce (např. o velikosti dělohy) tak, aby přesně odpovídaly jejímu předpokladu, a to i přes to, že děloha byla větší, než se očekává, takže tím spíše podporovala její teorii o dřívějším porodu. Také ultrazvuk, který po tomto zjištění dělala, zázračně podepřel její názor: „No, to máme tak 37+6, vždyť to říkám. Kdy máme datum porodu? 23.11.? Ano, ten ultrazvuk krásně odpovídá, sestři, pište 35+1.“ I přesto si myslím, že aspoň někoho mohlo trknout, že dítě je větší, než se zdá, to snad muselo být patrné i při normálním vyšetření. Ale nakonec dobře tak, třeba by se lékaři zalekli, kdyby si to uvědomili, a normální porod by „neriskovali“.

Porodnici jsme si vybrali podle jednoduchého kritéria – kdyby se to nakonec přece jenom nějak zvrtlo, a došlo by na císařský řez v plné narkóze, mohl by manžel zůstat se mnou? V bohunické porodnici řekli jasné ne – prý by mně to mohlo být srdečně jedno, když bych stejně spala. Že by to jedno nemuselo být synkovi, a že bychom chtěli, aby u toho porodu byl aspoň jeden z nás, když už já bych nebyla při smyslech, to se jim nezdálo jako dobrý argument. Na Obilním trhu naopak řekli, že tatínka nevyhodí za žádných okolností, takže naše volba byla jasná – pořád jsem se bála, že při sebemenších problémech lékaři k operaci přece jen přistoupí.

První stahy mně začaly asi týden před skutečným porodem, jak se později ukázalo. Prochodila jsem celou noc po pokoji sem a tam, kontrakce sice nepravidelné, ale po třech až pěti minutách, a přemýšlela, jestli to teda je ono nebo ne. Čekala jsem jenom, kdy se bolesti zpravidelní, ale nad ránem vše přestalo a zanechalo mě to docela ve zmatku. Nebylo to až tak zlé, pokud to byly skutečně porodní bolesti, ale pokud tohle byly „bezbolestné poslíčky“, tak jsem si nebyla až tak jistá, jestli můj optimismus ohledně toho, co všechno vydržím a v pohodě zvládnu, nebyl nemístný. Probírala jsem to s kamarádkou, která už rodila. Její reakce byla jasná: „Lezla’s po stropě? Ne? Tak to nebylo ono.“ Moc mě to nepovzbudilo, a za dva dny se to opakovalo znovu – probdělá noc, procházky po pokoji, nepravidelné kontrakce po třech až pěti minutách a nad ránem konec.

Tou dobou už lékaři byli celí žhaví na vyvolávání porodu. Třikrát jsem je přemluvila, ale začínali být neoblomní – jestli to nebude do neděle, tak pěkně v pondělí v 7:15 s taškou na příjem. Sice to bylo teprve šest dní po druhém termínu (po tom, co určili v porodnici), ale prý ten původní také musejí brát trošku v potaz a beztak je to vyvolávání docela přirozené a po všech stránkách skvělé a jistě se mně to bude líbit…

Takže když mně v sobotu odpoledne opět začaly kontrakce, byla jsem rozhodnutá, že to už prostě musí být ono, chodila jsem a sprchovala se a chodila a dýchala a chodila… Pravidelnost veškerá žádná, ale aspoň to nepřestávalo. Po půlnoci jsem začala řešit zásadní otázku – když to popletu a do porodnice vyrazím s nepravými bolestmi, už mě odtamtud nepustí a dají se do vyvolávání, ale když to naopak poznám až příliš pozdě, nestačí moji rodiče přijet hlídat Darka a já budu muset do porodnice vyrazit bez manžela. Nakonec jsem asi ve čtyři hodiny ráno usoudila, že bude nejlepší vyrazit, protože druhý den bych tam musela tak jako tak.

V porodnici si porodní asistentka libovala, že už to pěkně pokročilo a že tak za hodinku a půl bude synek na světě. Docela mě potěšila, že to tedy celou tu dobu skutečně bylo ono a že jsem nepanikařila zbytečně. Na druhé straně mě ale moc nenadchla tím, jak mně nevěřila – když jsem jí řekla, že mám kontrakce od dvou hodin odpoledne, jednoduše prohlásila, že to není možné, protože kdybych měla takové stahy tak dlouho, už bych dávno porodila. Jak jsem zjistila později, napsala do porodopisu, že mně bolesti začaly ve dvě v noci. Celou dobu, než se synek narodil, jsem se strachovala, že zdravotníci nevydrží, a v obavě, že už rodím moc dlouho, se na mě vrhnou se svýma kudličkama, ale oni byli úplně klidní – není divu, když si mysleli, že rodím o dvanáct hodin kratší dobu.

Klystýr jsem ráda přijala, na holení jsem se nechala umluvit, ale protržení vaku blan jsem se bránila. Pak se vystřídala služba – porodní asistentka, která mě přijímala, mě předávala slovy: „To je ta paní, která si nechce nechat protrhnout vodu.“ Porodní asistentka, která se mě pak ujala, zaujala poněkud vstřícnější přístup, a i když si dodnes nejsem jistá, jestli jsem na různé zákroky měla nebo neměla přistoupit, jsem celá šťastná, že jsem nakonec rodila právě s ní. Takže vodu mně nakonec protrhla, ale účinek to nemělo žádný. A porod se zase začínal zastavovat, jako už dvakrát před tím. Mezi kontrakcemi jsem se houpala na balónu a manžel mně předčítal, při nich jsem chodila a můj muž mně podpíral, sprchovali jsme břicho teplou vodou, zkoušela jsem různé polohy, ale moc to nepomáhalo, takže ačkoli jsem se oxytocinu bránila a ačkoli pro mě porodní asistentka měla pochopení a dost dlouho s tím čekala, nakonec na něho přece jenom došlo. Musím říct, že na tom něco je, že po oxytocinu jsou kontrakce bolestivější, ale pro mě bylo nejhorší, že jsem nemohla chodit, to mně totiž ve zvládání bolesti znamenitě pomáhalo. Ale aspoň to postupovalo.

Tahle porodní asistentka mě svým přístupem skutečně nadchla a nejvíc si mě získala tím, že sama od sebe poznala, že mně vadí, když mě okukují lékaři-muži („Taky to nemusí být každýmu příjemný, že?“), a vlastním tělem mě před nimi bránila, postavila se mezi doktory, kteří si předávali službu, a mě, a jednoduše jim nedopřála cokoli uvidět. Velmi mile mě tím překvapila, do té doby pro mě nikdo v této věci moc pochopení neměl, argumentů typu „takovejch ten doktor už viděl“ případně „u porodu budete mít jiný starosti“ jsem si vyslechla nepočítaně. Ale tahle porodní asistentka dokonce doslova vyhodila lékaře, který hodlal kontrolovat průběh druhé doby porodní, protože k tomu měl výslovný pokyn od vedoucího lékaře oddělení zapsaný v kartě (kvůli těm očím). Dohodla se s ním, že bude stačit, když ho zavolá až na úplný konec nebo při potížích, a vyprovodila ho. Jak já jsem byla šťastná!

Když došlo na druhou dobu porodní, vyzkoušela jsem si dřep i polohu na všech čtyřech, ale nakonec jsem ležela na boku. Manžel vydatně pomáhal, držel mně při kontrakcích zvednutou nohu, ve chvílích oddechu mně dával pít, povzbuzoval, snášel, že jsem mu visela na krku a řvala mu do ucha… nebýt jeho, tak jsem asi těhotná ještě dnes. Přesně věděl, co má říct, aby mě dodal sil, velice mě potěšil tím, že poznal, že to moje řvaní má smysl, že mně to prostě pomáhá („Ale to přece dávno víme, že do útoku si člověk musí zařvat, aby to za něco stálo.“), a vůbec tam prostě byl a držel mě psychicky i fyzicky. Po dvou hodinách tlačení, poněkud znervóznělí tím, že v kartě jsem měla zapsáno něco o tom, že druhá doba porodní má být vedena pokud možno rychle a šetrně, mě nastřihli a synek se vykulil na svět. Nedělňátko. Měl 55 cm a 4,4 kg, 37,5 cm kolem hlavy – docela zvláštní, že to nikdo nevěděl dopředu. Celé to trvalo 20 hodin, ale to v porodnici nevěděli, podle jejich záznamů to bylo jenom 8 hodin. Takže možná, že mě před císařským řezem zachránila lékařka, soustředěná na svou pravdu a falšující údaje, a porodní asistentka, nedůvěřující sdělení rodiček a zapisující do porodopisů své vlastní názory místo skutečnosti. Docela paradox, protože takové chování samozřejmě nijak neschvaluji, koneckonců, gynekoložku jsem po této zkušenosti změnila a tu porodní asistentku k sobě příště rozhodně pustit nehodlám.

Synka Alana jsem hned na porodním pokojíku nakojila a pak jsme si s ním a s manželem užívali prvních společných chvil. Nakonec ho odvezli na ošetření na novorozenecké oddělení a my jsme ještě nějakou dobu zůstali. Pak jsem se mohla jít osprchovat a převléknout – prostě normální funkční (i když nevyspaná a k smrti utahaná) ženská, žádná ležící figurína jako po porodu císařským řezem. Pak mě odvezli na pokoj a později přivezli Alana. Řekla jsem si, že příště je už nenechám miminko vůbec odvézt (pokud samozřejmě bude v pořádku), takhle jsme se několik hodin neviděli, což mně připadalo škoda.

Pak už to bylo jenom prima. Dětské sestry ke mně ochotně chodily i v noci přes půl nemocnice (měla jsem nadstandardní pokoj mimo oddělení šestinedělí), pomáhaly s kojením, s pláčem, s tvrdnutím prsů, samy se nabízely, že kdykoli přijdou, jen ať je zavolám, ženské sestry totéž, a to i přes to, že jsem nebyla prvorodička, což je v některých porodnicích důvodem k tomu, aby se matce nikdo nevěnoval, protože už to všechno zná… prostě pohoda.

Dodnes nevím, co by se bývalo stalo, kdyby mně různé ty „popoháněcí“ zákroky neudělali, kdyby mně neprotrhli vak blan, nedali oxytocin, nenastřihli mě… Možná je to prostě můj způsob porodu, třeba by se to zastavilo, za pár dní by to začalo znovu a časem bych porodila. Po každé té probdělé a prochozené noci jsem byla otevřenější, takže ty stahy nebyly neúčinné, Alanovi se celou tu dobu (i během porodu) dařilo dobře, Apgar-skóre měl 10, když se narodil, takže třeba ty zákroky byly zbytečné. Ale možná, že bych ho v sobě mačkala, až bych ho umačkala. Jak rozhodnout, která z těchto možností je správná? Nechci ze sebe nechat zbytečně dělat pacientku, pokud to není potřeba, a láká mě vidina přirozeného porodu, ale na druhé straně bych pochopitelně nechtěla, aby se mému děťátku něco stalo, když by tomu lékaři dokázali zabránit. Asi by to chtělo porodní asistentku a porodníka, kteří jsou sami přesvědčenými zastánci přirozeného porodu, pak by se dalo předpokládat, že zákroky, které by doporučili, jsou opravdu nutné. I když – po zkušenostech se třetím porodem bych řekla, že se to asi opravdu mělo nechat být, že bych to byla zvládla, sice nestandardně, ale úspěšně.

Nejsem si jistá, jestli je to z toho všeho, co jsem napsala, dostatečně jasné, ale druhý porod pro mě byl krásným zážitkem. Negativa se sdělují docela snadno, není těžké napsat, že jsem dítě u sebe několik hodin neměla, ale jak vyjádřit to krásné, když je to tak osobní a neuchopitelné? Jak popsat pocit, který jsem měla, když jsem své děťátko poprvé držela v náručí? Když napíšu, že jsem cítila obrovskou radost, že jsem to dokázala, zní to, jako by šlo o obyčejný výkon, a někdo si může říct, že když uplete 30 km dlouhou šálu a dostane se s ní do Guinessovy knihy rekordů, bude mít taky takovou radost, ale je to pochopitelně jiné. Opravdu nevím, jak to co nejlépe vyjádřit, a tak jenom napíšu, že to byl jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě, že se ke vzpomínkám na svůj druhý porod (vlastně první, protože císařský řez jsem neprožívala jako porod) stále vracím a těším se jimi. Nejvýmluvnější možná bude, když řeknu, že třetí dítě, které jsme si pořídili, bylo zcela plánované a že jsem po zážitku z porodu vůbec nebyla připravena na možnost, že už bych víckrát rodit neměla.

Jorga Cidlinská

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 275. Porod 3x jinak: Podruhé
Předchozí příbeh: 274. Porod 3x jinak: Poprvé a A 189. Porod 3x jinak: Poprvé (opakování)
Celý příběh byl původně publikován na http://www.rodina.cz/clanek2931.htm