Stačilo jen přemýšlení!

Dobrý den, po přečtení příběhu č.253 píšu tady svůj příběh. Bylo mi tenkrát 30 let, když jsem rodila první dítě. Dnes mám vlastní děti dvě. V průběhu prvního těhotenství jsem navštívila festival o porodu – první seznámení s alternativní možnosti porodu. O porodech mimo zdravotnické zařízení jsem ani netušila, možná tak z nějakého akčního filmu nebo knihy (Líbáš jako bůh například). Ale i po festivalu jsem chtěla rodit v nemocnici, i když některé záběry z uvedených tam filmů mě vyděsily (třeba jak ženě tlačí na břicho, nebo vyhrožují, že budou tlačit, pokud se nebude snažit – hrůza). Moji příbuzní – manžel a rodiče – o porodu doma nechtěli ani slyšet.

Nakonec v den porodu kolem půlnoci jsem přijela do porodnice. Bolesti sice byly, ale ne tak velké – pokousala jsem si jenom ruce. Všechno bylo naprosto v pořádku až do rána, kdy bolesti byly docela znát, ale na porod to ještě prý nevypadalo. Odvedli mě kolem poledne na porodní sál – střídavě sprchy a lehátko. Lehátko, tedy lůžko, bylo klasické. Viděla jsem hodně pozic při porodu počínaje antikou, ale ani jedna mi snad nebyla umožněna. Zaslechla jsem, že v některých porodnicích se dá rodit ve vámi zvolené pozici – tak to v mém případě nebylo možné. Jen si představte – vás trápí bolesti a musíte přemlouvat a vysvětlovat sestrám, jak a proč zrovna v takové poloze chcete rodit. Prostě vás uloží a je to. Až po porodu jsem si přiznala a řekla svým příbuzným, že prostředí porodních sálů, cizích lidí, dokonce i manžela, mi dodalo víc stresu než klidu. Mimochodem píchli mi na poslední chvíli epidurál…

S druhým dítětem situace se rýsovala stejně, až jednou moje kamarádka mi náhodou řekla, že rodila doma, a to přímo s Ivaninou asistencí. Byl to pro mě šok – jak to doma, v Praze, v baráku, který znám, přímo v bytě, přímo po porodu s děťátkem do postýlky, přímo doma umýt, přímo doma poprvé nakojit, i když to bylo její první dítě, bez možnosti lékařské pomoci, beze všeho, bez epidurálu, bez prášků. Jenže kamarádka řekla, že u ní celý porod proběhl naprosto v pořádku, žádných 17 hodin jako u mě, ale jen 4-5 hodin. Neuvěřitelný, nevěřila jsem svým uším, očím. Vkradla se mi myšlenka o porodu doma, ale co jsem to jen nastínila doma – tak všichni včetně mého manžela – Ne a Ne, jedině v porodnici. Tak dobře, ne, řekla jsem si, koneckonců v nemocnici je epidurál… Přišel ten sváteční den. V noci jsem pocítila, že k nám chce naše miminko. Ale nechtělo se mi ležet zbytečně předlouho v nemocnici, tak jsem počkala do rána, pak dopoledne, ale už jsem si vzala porodní tašku do auta. Byli jsme totiž s celou rodinou na hřišti.

V průběhu oběda manžel se ptal, jak se cítím, jestli stihneme ještě dát dcerku spát, nebo už rovnou pojedeme do porodnice. Řekla jsem, že radši pojedeme, jelikož stahy už byly dost cítit. A pak to začalo. Vstupní prohlídka, vyšetření gynekologem, sepsaní podkladů, celkem nám to trvalo dvě hodiny. Teprve potom mi dali postel v dvoulůžkovém pokoji, když jsem chtěla pokoj samostatný. Dále následovalo natočit monitor. Já jsem jim řekla, že chci pokoj samostatný, monitor tady natáčet nechci, jelikož na pokoji stejně nezůstanu. Na všechno mi bylo odpovězeno stejně chladným hlasem: Lehněte si a natočíme monitor. Byla jsem z takového jednání, jak se říká, úplně mimo. Mě snad tady nikdo neposlouchá? Zkoušela jsem různé výmluvy, že na mě čeká dítě s manželem, že potřebuji stejně ještě nějaké věci, ať mně proboha pustí domů, že bolesti mi z toho stresu polevily a cítila jsem se úplně dobře, nakonec jsem řekla, že rodit už prostě nechci a jedu domů, basta. Na to se sestřičky celkem rozzlobily a řekly, že se musí sepsat výstupní papír, nějaký revers. Dobře, revers, a to jsem celou tu dobu stála na nohou, protože nikde nebylo místo k sezení, asi tak 1-2 hodiny. Mezitím jsme dorazili domů, dcera nám po cestě usnula a my s manželem že doděláme síť proti holubům – chtěla jsem na poslední chvíli všechno dodělat (bydlíme v 8. patře). Tak síťku jsem už nepověsila. Řekla jsem definitivně, že musíme odjet rodit. Když jsme přijeli podruhé za těch 5 hodin do porodnice na jiné oddělení, kde byl samostatný pokoj za 3,5tis. korun – ke mně se chovali úplně jinak. Hned jsem dostala místo a přímo na pokoji mě vyšetřili a šla jsem na už mi známý z prvého porodu porodní sál. A říkám si – když to bude bolet hodně, tak si jistě nechám píchnout epidurál (i když jsem se toho strašně bála). Jenomže ono to sice bolelo, ale sestřička furt mi epidurál nenabízela. Začala jsem mít pochybnosti – třeba ho nemají (i když jsem se telefonicky informovala, že epidurály v porodnici mají i o víkendech), nebo proč mi nenabízí? Několikrát jsem jí naznačila, že jako že první porod byl s epidurálem, a ona na to jen – dobře. Byl čas střídání sester, asi kolem šesté večer. Tak jsem začala mít strach, že rodím ve špatnou dobu a nikdo mi nepomůže. Kde jsou všichni? Na druhé straně jsem si říkala, že je to už můj druhý porod, musím to nějak zvládnout, přece ta moje kamarádka porodila doma, bez epidurálu a jiné pomoci. Nakonec se mi narodilo dítko, samo prostě vylezlo.

Už myšlenka, že existují porody doma, mi totiž hodně pomohla a byla ve správný čas na správném místě. Nebyl už takový stres, věděla jsem, že se dá rodit přirozeně, přírodou. Proto den, kdy se vám narodí dítě, je ten nejslavnější svátek a ne utrpení. Proto zakladatelce této myšlenky velký dík! Podle mě je to paní, která se snaží nechat v dnešní společnosti myšlenku, že jsme sama příroda a porody jsou možné v klidu, třeba i doma, ale především, že to jde, že je to možné bez jakéhokoliv zásahu zvenčí – jenom matka a dítě. Za vaši propagační práci moc Vám, Ivano, i další asistentkám, i když Vás osobně neznám, děkuji!

Ing. Rendlová Zoja

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 282. Stačilo jen přemýšlení!

 

Můj příběh pro Ivanu

Paní Ivanku osobně neznám, ale po přečtení některých příběhů, které jsem objevila na vašich stránkách, na které mě upozornila moje švagrová, jsem se rozhodla, že vám napíšu i já svůj příběh.

Bohužel se musím připojit k tomu zástupu maminek, které si připadají jen jako něco, co se musí vyšetřit a poslat na další vyšetření, poněkud lidštější přístup by se hodil. Bohužel si taky nemyslím, že všechna ta stresující vyšetření a čekání v čekárnách a na výsledky jsou potřeba.
Mám dvě děti, Lucince budou tři roky, čekali jsme dlouho, než se zadařila, ale zadařila se. Když mi řekli, že je tu možnost 1: 200, že bude mít Downa, poslali mě na odběr plodové vody, 1% úmrtnosti dítěte při tomto zákroku mě moc nepovzbudilo, ale prej pro jistotu, prý to nebolí. Bolelo a jak, problém je v tom, že přes mé špeky se k děťátku nemohli dostat. Na výsledky jsem čekala 14 dní, strašný!!!! Naštěstí vše bylo v pořádku. A veděli jsme na 100%, že to bude holka. Kvůli těhotenské cukrovce a údajně velkému miminku, mě v den termínu začali vyvolávat porod, po dvou dnech vyvolávání (ani nechci vědět, co do mě všechno naprali) mě honili na císař, plakala jsem, nechtěla jsem, musela jsem.
Narodil se mi nejkrásnější uzlíček na světě, měla 3.18kg – myslím, že na dva dny po termínu to nebylo moc, pochovat jsem si ji mohla až po 15ti hodinách po porodu. Přítel ji viděl a choval dřív než já.

U druhého dítěte bylo všechno v pořádku, i když jsem kvůli cukrovce opět musela dojíždět jednou za čtrnáct dní na kontroly i s malou a dělat si testy doma, spousta vyšetření a přesto jsem netušila, jestli to tentokrát bude kluk nebo holka, opět ta pohádka o tom, že jsem tlustá a přístroje to prostě nevidí…to potěší. Všechno vypadalo, že bych tentokrát mohla rodit normálně. Na první kontrole v porodnici mě však řekli, že už by to mělo jít ven. Měsíc před termínem. Zatracená těhotenská cukrovka, tak proč jsem držela dietu jako blbec, když mě to stejně nemine. Ukecala jsem to, ale na příští kontrole už jsem dostala termín, zase jsem to obrečela. V porodnici byli všichni úžasní, na sále také, všem děkuji, tentokrát jsem šla do částečné anestezie, nic příjemného, ale to že mám Štěpánka jsem se dověděla hned, hned jsem ho viděla a na chvilku mi ho i nechali hladit. Byla jsem celou dobu při vědomí a musím říct, že nic silnějšího jsem nezažila. Škoda jen, že to nešlo přirozeně bez císaře.

Do porodu doma bych asi nešla, bála bych se a bohužel můj přítel je epileptik a položí ho i injekce, takže ani u porodu normálního bych ho neměla, tak nevím, kdo by mi krom asistentky doma pomohl. Ale už jen pro tu možnost výběru, kterou přeju všem maminkám, říkám: Nechte paní Ivanku a ostatní porodní asistentky dělat svojí práci!!!!!

Děkuji všem, co mi pomohli mít úžasné děti a doufám, že nezůstane jen u dvou…(což bohužel dnešní systém považuje za strop a proto je jim celkem jedno, jestli se dítě narodí císařem nebo ne, mě to jedno není, chci velkou rodinu a bohužel tělo není věc, do které se může řezat donekonečna….)

Všem hodně štěstí u porodu přeje
Jana Uhlířová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 284. Můj příběh pro Ivanu

 

Jednoduché

I já chci podpořit pokračování Ivaniny práce pár řádky. Chci vyjádřit dík za to, že i její kniha mi pomohla pochopit, jak věci mohou být jednoduché. Přála bych si, abychom se nebály být prostě jen těhotné a prostě jen rodit. Takto jednoduše. A také aby se toho nebálo naše okolí. Na tomto webu další a další příběhy ukazují, že to tak může být a že to není jen náhoda. Stejné vidíme i v průběhu historie lidstva. Byly jsme stvořeny se schopností nosit dítě a porodit. Je to taková radost to psát!

Těším se na to, až budu těhotná. Vždycky jsem se těšila. Jako velmi mladá jsem se o celou tu věc začala zajímat… nejdřív přišly články o přirozeném těhotenství a porodu… pak knížky… teď už bych myslím mohla klidně provozovat menší knihovnu zaměřenou na tuto tématiku 🙂 Ani nevím přesně, ve kterém okamžiku mi začalo docházet, že to může být jednoduše třeba i doma. Ivana mi díky svojí knize Hovory s porodní bábou pomohla pochopit jeden malý střípek do celé té mozaiky, že není potřeba si obhajovat svá stanoviska k výsledkům testů, které jsou u mnohých žen v těhotenství běžné – když tyto testy ani neproběhnou…! Jde to prostě i jednoduše. Říká se, že v jednoduchosti je krása. Přesně tak je potřeba k těhotenství přistupovat – jako k něčemu jednoduchému, a krásnému. Nenechme si to vzít!

Ivano, Vám díky za to, že se nezastavíte. Přeji Vám, abyste vždy cítila a věděla, že máte podporu a povzbuzení. Jsme v tom s Vámi! Díky!

ZJ

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 287. Jednoduché

Nedělňátko

Milá Marcelko,
moc Ti děkuji, že jsi si mne vybrala, abych Ti byla partnerem při tvém porodu. Byl to pro mne ten nejsilnější životní prožitek a nepřebilo ho ani narození mé holčičky.
Během předporodního kurzu Ivany jsem mnohé pochopila, zvláště Tvé rozhodnutí rodit doma. S nabytými vědomostmi a především s Tvou vzrůstající sebedůvěrou jsem přestala mít strach a začala jsem si i já těšit.

V neděli mne Tvůj telefonát zastihl na Šumavě a trvalo mi to pěkně dlouho než jsem k Tobě dorazila a dodnes lituji, že jsem byla tak daleko. Ivana přišla naštěstí také včas a zavládla velmi poklidná a intimní atmosféra. Na kurzu se mi Ivana zdála velmi rázná, ale u tebe doma byla pro mne jiným člověkem, velmi empatická, tichá a trpělivá. Proseděly jsme pár chvil u čaje a štrůdlu, když jsi potřebovala být sama. Velmi ji pobavilo, jak jsem si na poslední chvíli pročítala stránky z Hovorů s porodní bábou.

Párkrát jsi mne požádala o masáž zad, ale mé ruce byly tak ledové, že to nejspíš nebylo k ničemu, alepsoň jsi se o mne mohla opřít a mačkat mi ruku.

Přišlo i pár okamžiků, kdy jsi naříkala, že to nezvládneš a já měla strach, co bude, ale pohled na Ivanu mne vždy uklidnil.

Vystřídali jsme spoustu poloh, jedno cd hrálo stále dokola a nakonec byla konečně vidět hlavička.

Pak jsi se opřela o postýlku a konečně byl Dominik na světě, ještě to stihl o pár minut a patří mezi šťastná dítka nedělňátka.

Po porodu placenty Ti Ivana pomohla vstát a já dostala Tvé krásné miminko na holé tělo, bylo to úžasné dívat se mu do očí, zase pláču dojetím …
Takové silné emoce u mne nevyvolal ani můj vlastní porod v porodnici, což mne stále překvapuje, přála bych si také si prožít porod doma a zalézt s čerstvým miminkem do své vlastní postele, snad někdy příště, Ivano, s Vámi.

Andrea

PS : U Tvého porodu jsem měla pocit, že je to ryze ženská věc a muž by tam byl nepatřičný, ale toho svého jsem pozvala k účasti stejně, člověk své názory někdy změní.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 288. Nedělňátko