Povolání

coloring-book1Vývoj člověka od početí a zrození mě fascinovaly. Dokonce ve mně začala růst touha stát se porodní asistentkou. Okolnosti mě ale vedly jinam, a tak se ze mě stala učitelka.

Učit několik hodin denně, hlídat žáky u oběda, pak vést zájmové kroužky… Svou práci miluji, ale často mě bolí hlava a záda a jsem MOC ráda, že se mohu doma po práci kochat tichem, sednout si na gauč s teplou večeří a do noci si číst knížku nebo se prostě věnovat nějakým svým povinnostem a potřebám (rodina, úklid apod.). Až na nějaké ty přípravy na výuku či opravy písemek mám po práci program a čas ve své režii. Má práce je skvělá, ale opravdu ji potřebuji vyvážit svým pouze osobním a soukromým časem. Naučila jsem se vypínat telefon a rozvažovat, na kterou společenskou akci půjdu nebo ne. Je skvělé, že moje práce, i když je různorodá a tvůrčí, má svůj časový rozvrh a mohu ji oddělit od svého osobního života.

Jak by ale teď asi můj život vypadal, kdybych se vydala cestou samostatné porodní asistentky?

Až když jsem začala naplno pracovat, uvědomila jsem si, jak náročné je povolání porodní báby, o kterém jsem měla tolik krásných představ. Kdybych měla pracovat jako Ivana, tak se asi zhroutím. Žádné opravdové „padla“ by v práci neexistovalo. Místo vytouženého ticha a soukromí po práci bych zvedala telefony novopečeným maminkám a stále opakovala slova podpory a rady. Místo teplé večeře bych zdokonalovala své řidičské schopnosti na cestě k rodící ženě a spolu s ní se zapotila s prázdným žaludkem, už s třetí kávou za odpoledne, abych vydržela svěží možná ještě celou noc. A opět bych povzbuzovala, tatínkovi vysvětlovala, na sourozence rodícího se miminka se usmívala a nepolevila ani na chvilku, protože tohle není práce, která se dá jednou ošidit, příště dohnat. Vždy, ať bych už měla za sebou dva dny volna nebo tři probdělé noci, musela bych být stejně profesionální. Když už by mi lezl krkem ten neustálý kontakt s lidmi spojený s vydáváním množství mé energie, tak bych si ani ten telefon ve svém volnu nevypnula – co když zavolá rodící žena… Ta nepočká jako třeba opravy písemek.

K Vám všem porodním asistentkám, které si nechodí jen „odkroutit šichtu“, mám obrovskou úctu.
Děkuji Vám, Ivano, že tu jste pro druhé na úkor vlastního odpočinku a psychické pohody.
Přeji Vám ještě mnoho těch zázračných sil, které v sobě máte.
Ať Vás následující týdny, měsíce a roky čekají chvíle radosti, satisfakce a naplnění smyslu toho všeho těžkého, čím jste si musela projít.

Alena

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 294. Povolání

 

Můj porod doma

peacock-featherObčas si přečtu nějaký „Příběh pro Ivanu“ a říkám si, jak je to podporující, když se takhle sdílí. Také si říkám, že z vděčnosti za to, jak jsem mohla porodit, svůj příběh také ráda přidám. S paní Ivanou jsem se osobně vůbec nesetkala, přesto velmi ovlivnila můj porod. Tento příběh píši po třech letech a třech měsících od onoho zázračného dnu, kdy k nám přišel náš syn.

Téma porodu jsem vždy velmi prožívala – zejména co se strachu týče. Měla jsem tak veliký strach, že jsem jako dívka prohlašovala, že já rodit nebudu. A hle, najednou jsem byla chtěně těhotná a věděla jsem, že to přijde. Co teď? Přirozeně jsem se chtěla připravit. Měla jsem naštěstí kolem sebe dost kamarádek, které byly či se snažily být vědomými matkami. Poskytly mi tedy knihy, své příběhy a zkušenosti. Už před přečtením moudrých knih (Nová doba porodní atd. ) jsem věděla, že chci své těhotenství i svůj porod prožít vědomě. A vše jsem pro to dělala. Nebyla jsem od počátku rozhodnutá rodit doma, ale jak jsem slyšela příběhy žen z porodnic, tak jsem věděla, že tam bych bezpečně neporodila. Možná mám syndrom bílých plášťů. Do dneška považuji za zázrak, že jsem sehnala porodní asistentku, která s námi byla ochotna rodit doma.

A právě zde začíná vliv paní Ivany. „Mou“ porodní asistentku si totiž paní Ivana vzala na pár týdnů pod svá ochranná křídla a dovolila jí chodit s ní k porodům doma. Ani nevím, kolik jich bylo, ale stačily na to, aby vzrostla důvěra v „mé“ porodní asistentce, že také může. Byla to zkušená žena, již přes dvanáct let sloužila v porodnici a pomohla odrodit stovkám žen. Domácích porodů měla za sebou méně, než prstů na jedné ruce. Přesto jsem věděla, že na její zkušenosti, citlivost a přirozenou důvěru v to, že žena umí rodit, se můžu spolehnout. Dokonce jsem o záměru rodit doma řekla i své gynekoložce a bylo pro mě velmi milým překvapením, že mě nestrašila, neodrazovala a nepovažovala za nezodpovědnou matku. Pochopitelně jsme se domluvily, že porod doma připadá v úvahu, jen když bude vše v pořádku. A bylo.

Nastal tedy den D a „má“ porodní asistentka měla naštěstí zrovna volno, takže u mě byla už kolem desáté dopoledne (to jsem již přes dvě hodiny pracovala osamotě s porodními bolestmi). Proběhlo lehké vyšetření a konstatování, že jsem otevřená tak napůl. Doma byl můj manžel a přítmí, příjemná hudba, teplo, svíčky…. Já v pokojíčku pracovala na pokračujícím porodu, oni zatím chystali vše potřebné. Když už byly stahy častější a silnější, šla jsem za nimi. Udělala jsem si sama klystýr a tím značně podpořila porod. Chyběl už jenom centimetr, tak jsem byla sprchována teplou vodou ve vaně a ta pomohla k přesunu do poslední fáze porodu. Hekala jsem, ba i zakřičela si, ale hlavně byla podporována v dýchání a netlačení. I já jsem si sáhla na dno, ale protože jsem věděla, že musím, nikdo jiný to za mě neudělá, tak jsem sebrala síly a zavolala svého syna. Netrvalo dlouho a doma v obýváku, na matraci, na čtyřech, porodila to krásné, zdravé miminko. Hned byl u mě na hrudi v červeném ručníku, trochu špinavý od krve (přes veškerou snahu, masáže hráze atd. jsem byla trochu natržená) a kňourající. Téměř hned se přisál a do pár minut odešla placenta. Pupečník jsme nechali krásně dotepat a pak odstřihli. Spokojeně jsme tak leželi asi dvě hodiny, já s malým na hrudi, s mužem po boku a povídali si, jaký to byl krásný porod. Ještě přišlo na řadu, co s natržením. S důvěrou jsem se ozvala své gynekoložce (dala mi na sebe číslo, kdyby něco) a téměř bez váhání dojela a udělala na hrázi dva stehy. Nezapomenu na její slova: „Jsem na vás hrdá.“ I já jsem byla. Tolikrát jsem jí děkovala, že přijela. Vlastně to dodnes nechápu. Pak jsem se mohla osprchovat a pobýt s malým na břiše u nás v posteli celou noc. Ani jsme se od sebe nehnuli. Vlastně několik dní.

Ten večer byl jedním nejkrásnějším v životě – ležet s mým mužem a synem v posteli a probírat celou cestu k porodu doma. Ani nevím, čím jsem si tak zasloužila, že jsem to mohla tak prožít. Přeji každé ženě, která si sama přeje zažít přirozený porod, aktivně, svépomocí, ať se jí to podaří. Vůbec to nemusí být doma, však na případě mé gynekoložky je vidět, že i v nemocnicích pracují citliví lidé. Chce to vůli, odvahu a víru, že na to má.

Takže, paní Ivano, velmi vám děkuji, že i vy jste měla tu odvahu, víru a vůli a věděla, že žena na to má. Děkuji i za podělení se o své zkušenosti, protože to umožnilo další šíření světla.

S vděčností Zuzana

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 295. Můj porod doma

 

Prečo pôrod doma?

ZalúbenieTiež vďačím za svoj príbeh pôrodu doma aj Ivane Königsmarkovej. Spomínam si, ako sa mi pred troma rokmi čítajúc rozhovor s ňou v nejakom mamičkovskom časopise rozbúšilo srdce. To od radosti. Našlo to, po čom prahlo. Ivana bola evidentne s príslušným odborným vzdelaním, s bohatou skúsenosťou, vpodstate krajanka a ona šokujúco nehovorila, čo všetko musí byť práve tak a tak, lebo je to pre dobro dieťatka, prípadne moje!!! Ona hovorila, že schopnosť žien rodiť je presne tak prirodzená ako ich schopnosť ísť na veľkú potrebu. Že k tomu nepotrebujú nikoho rady, nikoho riadenie. A to bolo niečo úžasné.

Kniha Hovory s porodní bábou, v ktorej Ivana rozpráva, bola prvou, ktorú som si prečítala na svojej ceste k pôrodu doma a priniesla mi veľa zaujímavých technických i principiálnych informácii.

Ďakujem Vám, Ivana, za Vašu otvorenú myseľ, ktorá Vám umožnila vyskočiť z rutiny a za obrovskú odvahu, s akou stojíte za Pravdou, ktorú cítite. Vďaka nim mohol vzniknúť aj tento článok Prečo pôrod doma?.

Mgr. Ivana Kučerová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 8. Prečo pôrod doma?