Takový pocit…

Můj syn se narodil ve vyhlášené pražské porodnici U Apolináře. Porod proběhl hladce a bez komplikací, syn se narodil zdravý a byl tak nádherný! Neměla jsem žádná poporodní poranění. Bezprostředně po porodu jsem měla pocit triumfu a myslela jsem si, že bych ve stejném zařízení klidně a ráda přivedla na svět další dítě. Čím delší doba však od porodu uběhla, tím silněji jsem cítila, že to vlastně vůbec nebylo tak skvělé a v pořádku. Namísto pocitu vítězství se mi do duše vtíral pocit ponížení a prohry. Vracely se mi vzpomínky, ze kterých bylo zcela jasné, že se nejednalo o pozitivní zážitek a že v rozpoložení, v jakém žena při porodu je, se mnou mělo být zacházeno jinak. Že takové zacházení (které nicméně zdaleka nebylo tak hrozné, jako popisují mnohé maminky) mohlo jednoduše zlomit moje přesvědčení, že zvládnu porodit svoje dítě.

Pocit ponížení, když se mnou sestra mluvila jako s naprostým hlupákem, protože nepoznám, jestli skutečně rodím. Pocit studu a ponížení, když jsem hodiny seděla v kontrakcích na chodbě v erární košili, které chyběly knoflíky. Pocit marnosti, když jsem mezi kontrakcemi vyplňovala formuláře. Krátký pocit úlevy, když jsem konečně mohla do pseudosoukromí porodního sálu, vystřídaný pocitem bezmoci z toho, že nesmím vstát z postele ani změnit polohu, protože musím mít na sobě neustále sondy monitoru. Pocit, že je na mě vytvářen nátlak, když mi popáté lékařka domlouvala, ať si nechám dát epidurál. Pocit vzteku, když za rohem někdo velmi nelichotivě komentoval mé prosby, aby nebyl proveden rutinní nástřih. A nakonec pocit zoufalství, když mi přes mé protesty odnesli syna a odmítali mi ho několik hodin, naprosto bezdůvodně, vrátit.

Dnes vím, i díky případu Ivany a těmto stránkám, že jsem mohla své dítě přivést na svět tak, aby byl zachován respekt k tak jedinečnému a život určujícímu procesu, jakým porod je. Bohužel jsem to zjistila pozdě, první porod už mi nikdo nevrátí, navždy to bude zážitek, na který budu vzpomínat se smutkem.  Doufám a věřím, že jednou budu mít porodní příběh, který budu vyprávět ráda. Doufám také, že v tu dobu už ho pro tyto stránky nebude potřeba.

Hodně štěstí, Ivano!

PB

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 305. Takový pocit…

 

Setkání

Tento text jsem napsala asi před třemi měsíci, ale po dnešním setkání s Ivanou jsem ho dokončila a posílám ho dál. Připadá mi naprosto nepatřičné, že odborník s celoživotními zkušenostmi je připraven o možnost pracovat a je uveden do situace finanční tíže. Že žena, která byla a je rovnocenným partnerem do diskuze, byla svými kolegy knokautována a zdánlivě položena na lopatky. Co to vlastně znamená? Že existuje jenom jedna správná cesta?

Byla jsem na začátku čtvrtého měsíce svého prvního těhotenství na návštěvě u své gynekoložky. Jste těhotná, gratuluji, nabízím nadstandardní péči, která pro vás znamená to a to a zaplatíte navíc tolik a tolik. Hned vás čekají nějaké testy, při příští kontrole začneme. Úsměv, mějte se pěkně, těšíme se na vás. Omámená odcházím z ordinace  a můj dojem je rozpačitý. Na co nadstandard? Na co testy? Co když to odmítnu? Sdílím své pocity s mým mužem a rozebíráme nastalou situaci…. Při příští návštěvě odmítám nabízená vyšetření a testy a ptám se, jestli je možné zůstat v obyčejné péči. Paní doktorka neskrývá svůj údiv a reaguje způsobem, který pro mě není úplně příjemný. Odcházím z ordinace a necítím se dobře. Takhle asi ne… Co budu dělat? Vlastně už dnes ani nevím, jak se ke mně dostal kontakt na Ivanu. Volám jí v podvečer a ptám se na všechny nejasnosti. Žádné další vyptávání, ale jasné, věcné vysvětlování, co v nastalé situaci můžu dělat, jaké jsou moje možnosti, co můžu a co nemusím. Klidný jistý tón. Tu situaci vnímám jako pro mě dost náročnou, můžeme se ještě vidět osobně? Dostávám termín následující den chvíli předtím, než přijde první žena do její poradny. V podstatě se odehrává to samé jako po telefonu – klidné, věcné vysvětlování mých otázek. Odcházím mnohem klidnější než při příchodu. Rozvažuji řadu věcí a postupně udělám několik rozhodnutí. Měním gynekoložku a podepisuji řadu reversů. Chodím k Ivaně na kontroly. Pokaždé od ní odcházím s úsměvem a lehkostí.

Co se vlastně tenkrát stalo? Pro mě to byl střet se systémem. A Ivana pro mě byla tím člověkem, který mi pomohl si uvědomit, že je možné následovat svoje pocity. Že není třeba účastnit se celé té automatiky a standardů, pokud nechci. Že můžu respektovat sebe, své tělo, své pocity, aniž bych byla napadána.

Byla pro mě, a stále v těchto věcech je, jednoznačnou oporou.

Ivano, díky 🙂 Eva, Martin, Markétka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 307. Setkání

 

Normální porod

Rodila jsem normálně. Náš syn přišel na svět tam, kde jsme ho před devíti měsíci počali – v naší ložnici. Na porod vzpomínám velmi ráda a živě si vybavuji vděčnost za to, že jsem doma, v kruhu lidí, kteří mne znají a respektují. Lidí, kteří dávají prostor přirozenosti porodního procesu. Mrzí mne, že něco tak normálního, jako byl můj porod, je u nás téměř za hranicí legality. Že moje porodní asistentka, která mi při porodu byla profesionální i citlivou oporou, by v současné době přítomností u mého porodu riskovala svou bezúhonnost.

Celá ta hysterie ohledně domácích porodů v ČR by byla k smíchu, kdyby toho o nás tolik nevypovídala. O naší touze po moci a snaze stoprocentně ovládat věci, které ovládat nelze. O potřebě manipulovat a být manipulován. O neschopnosti lékařů dát zodpovědnost samotným ženám a neochotě nás žen tuto zodpovědnost přijmout. Lékaři jsou potřeba, ale ne u normálního porodu. Dle statistik Světové zdravotnické organizace jich je normálních 9 z 10 (porodů; ohledně lékařů nejsou podobné statistiky k dispozici).

Ivana a další porodní asistentky nás učí, že porod je normální a zdravý. Připomínají nám, že dokážeme samy porodit a starat se o svoje děti. Říkají nám to, co jsme vždycky věděly, ale z nějakého důvodu jsme na to zapomněly. Děkuji, že nám pomáháte znovu naleznout víru v sebe, a přeji si z celého srdce, abyste již brzo mohly svobodně vykonávat to, k čemu máte kompetence a co je tolik potřebné. Pomáhat u normálních porodů.

Bára Křížová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 308. Normální porod

 

Rada nad zlato aneb jednoduchá, ale účinná rada

I já bych se ráda připojila svým krátkým příběhem.

Navštěvovala jsem předporodní kurzy paní Ivany, kde jsem se fakt dozvěděla praktické informace. Sice jsem pak rodila v porodnici, porod nebyl z nejlehčích, ale spousta rad a informací, které ve mě zůstaly mi pomohly v dosti vypjatých chvílích. Když vynechám porod, tak informace o kojení od Ivanky: kojte vždy z jednoho prsa, podruhé z druhého byla rada nad zlato! Držela jsem se jí jako klíště a neměla jsem žádné problémy. Nebo pokud cítíte napětí v prsou, přiložte si tvarohový zábal a ten zánět vytáhne.

Zní to možná moc jednoduše, ale tyto dvě rady mě opravdu nesmírně pomohly, jednoduché, účinné.

Přeji paní Ivaně vše dobré, ať ten hon skončí a vyjde vítězně ONA.

Hodně sil a děkuji, Ivanko,
Libuše Roztočilová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 310. Rada nad zlato aneb jednoduchá, ale účinná rada