Jsem žena. Obyčejná a zároveň jedinečná. Chci se s vámi podělit o svůj příběh mateřství. Chci s vámi všemi sdílet pár let svého života, které utekly jako voda a zanechaly ve mně hluboké stopy. Chci veřejně odhalit své osobní dvě zkušenosti s přístupem v těhotenství a při porodu. Zkušenosti tak rozdílné, že by člověk jen těžko uvěřil tomu, že je mohla zažít jedna a tatáž žena…

My ženy bychom mohly konečně otevřít oči a nepředstírat, že to, co se ve většině případů děje, je v pořádku. Jsem zastánkyní svobodné volby a vlastního výběru podle svých nejlepších úmyslů a možností. Převzetí vší zodpovědnosti za svá rozhodnutí, ať už jsme kdekoli a volíme cokoli. K tomu je ale potřeba mít na výběr a mít možnosti. Jednotný, masový, rutinní, neosobní přístup není o volbě. Věřím tomu, že časem se ukáže, kudy vede správná cesta. Po této cestě paní Ivana určitě jde a patří jí za to mé velké díky, i když jsme se osobně ještě nikdy nesetkaly.

Všechno to začalo před necelými pěti lety, kdy jsme si s mým dobrým přítelem přiznali vzájemnou lásku a po celkem krátkém čase společného vztahu silně zatoužili po děťátku. A ono opravdu přišlo. Z velké lásky. Od začátku jsem naprosto jasně cítila, že hluboko v mém těle roste chlapeček. Bylo to pro mě opravdu významné období, hezky jsem si ho užívala a cítila se naplněná. Jak „zvláštní“, že jsem necítila žádné nevolnosti, neměla oteklé nohy nebo jakékoli jiné těhotenské „příznaky“.

Všechno kolem těhotenství a porodu pro mě byla velká neznámá. Bříško mi pomalu rostlo, líbilo se mi to a cítila jsem, jak zodpovědné tohle období je. Chodila jsem na pravidelné kontroly k lékařce, nic z toho, co se na kontrolách dělo a jaká vyšetření probíhala, mě nezaráželo, brala jsem to tak, že je to běžný normál, že takhle to prostě chodí, že to prostě musím vydržet (proč by ne, všechny ženy přede mnou to vydržely, i když to bylo i nepříjemné). Hlavně mě ale ani nenapadlo, že by mohly někde být i jiné možnosti, než tento „normál“. Když ale lékařka přišla s tím, že chce, abych podstoupila amniocentézu i přesto, že krevní odběry na vývojové vady dopadly dobře, začala jsem protestovat. První protesty vyvolaly další a další nepříjemné chování lékařky a nátlaky, abych podstupovala další a další vyšetření navíc. Vytvářelo to u mě jen stres, vnitřně jsem nesouhlasila, odmítnout jsem dokázala jen velmi málo…

Z porodu jsem měla strach, z okolí ke mně přicházely jen samé příběhy o utrpení, bolesti, únavě, předpovědi o dlouhé době v případě mého prvního porodu, jak jinak: „Musíš to vydržet, vydržela to zatím každá. Když jsi to dítě dělala, tak sis to užívala, tak se opovaž řvát nebo si stěžovat. Když to šlo tam, musí to jít i ven. Nejsi přece žádná hysterka, která by dělala ostudu!“ Něco uvnitř mi říkalo, že tohle přeci není možné, dnes na to pohlížím s nechápavým výrazem… S děťátkem jsem hodně mluvila, poslouchali jsme spolu relaxační hudbu, snažila jsem se odpočívat (i když z dnešního úhlu pohledu to k odpočinku mělo opravdu daleko), „domluvili jsme se“ spolu dokonce i na rychlém a bezproblémovém porodu.

Kolem 36. týdne těhotenství jsem byla nucena přejít od své lékařky do porodnice, kde jsem plánovala rodit, aby mě ke kontrolám převzali lékaři tohoto oddělení. Bylo to pro mě dost nepříjemné, kontrola každý týden včetně vnitřního vyšetření, každý týden jiní lidé, neznámí lékaři, vše bylo jak na běžícím pásu, anonymní, cizí. Čím víc se blížil termín porodu, tím víc jsem si připadala nemotorná a obrovská, i přesto, že jsem za celé těhotenství přibrala asi jen dvanáct kilo, nelíbila jsem se sama sobě a každý pohled do zrcadla mě děsil. Funěla jsem do schodů a měla pocit, že horší už to být nemůže. Těšila jsem se na den, kdy zase získám zpátky svojí postavu. Zároveň jsem se ale bála, protože z okolí ke mně proudily stále jen ty negativní vzpomínky a zkušenosti s porodem, předpovědi, co všechno by se mohlo stát… Dostala jsem tenkrát snad jen jednu jedinou pozitivní odezvu od známé, která nedávno rodila, a té jsem se držela a snažila se ji vnímat jako svou možnost – „porod se dá vydržet, není to tak strašné, jak všichni říkají…“.

Pak přišel poslední večer s děťátkem pod srdcem, poslední fotografování bříška a v noci se dostavily porodní bolesti. Po druhé hodině jsem s přítelem a stahy po pěti minutách dorazila do porodnice. Sestra, která měla službu, nás nechala dlouho stát před zavřenými dveřmi a telefonem se nás vyptávala, proč zvoníme, místo toho, aby otevřela. V tu chvíli přišel stah, nebyla jsem schopná jí tedy na její otázku odpovědět, což vyvolalo její nepříjemnou reakci. K mému tehdejšímu nadšení byla zrovna jedna ze sester ta, kterou jsem znala z těhotenského cvičení. Lékařku, která měla službu, jsem zase poznala v předporodním kurzu. Známé obličeje mě uklidnily. Zato všechno, co se začalo odehrávat potom, mě spíš zneklidňovalo. Tenkrát jsem to ale, stejně jako kontroly a všechna vyšetření kolem, brala jako běžnou věc, kterou musím podstoupit, protože takhle to prostě chodí. A tak jsem proti ničemu neprotestovala. Držela jsem „hubu a krok“ a byla poslušná rodička. Převlékla jsem se, nechala si změřit monitor, bez jakýchkoli informací mi jedna ze sester podala klystýr a lékařka mi provedla protržení plodových obalů a oznámila otevření na 4 cm. Bolesti začaly být nesnesitelné, ale ne ty porodní, spíš to, co se mi dělo ve střevech. Chodila jsem místností mezi personálem a poslouchala příkazy: „Musíte to vydržet, minimálně pět minut nesmíte na záchod! Musíte se jít minimálně čtyřikrát vyprázdnit.“ Více než na děťátko a porod samotný jsem se tehdy soustředila na to, aby nedošlo k něčemu, co se po mně nechce, nebo abych udělala to, co se po mně požaduje. Strávila jsem pak chvíli ve sprše, což byla chvilka v klidu. Následovalo vnitřní vyšetření, sestra do mě doslova vrazila ruku, až jsem vykřikla. Ihned salva námitek, že takhle tady křičet nemůžu, ať jsem potichu a soustředím se na dýchání – hezky tak, jak jsme vás to učili!

Děťátko se chystalo na svět. Přešla jsem tedy na porodní sál, na porodní křeslo, kam mi přivázali nohy, a přikazovali „tlačte!“ i v době, kdy jsem to tak absolutně necítila. Mezitím do mě něco napíchali, ani nevím, co to bylo, nikdo mi to neřekl, jen jsem zaslechla lékařku říkat: „Dejte jí něco na utlumení.“ A sestra na to odpověděla: „Už jsem to do ní dávno naprala.“ Nechápala jsem, proč by mě měl někdo utlumovat v době, kdy rodím své dítě, ale to už bylo stejně pozdě cokoli namítat… Stejně tak mi bez jakéhokoli upozornění provedli nástřih hráze, který posléze zhodnotili jako čistě preventivní, čehož vlastně ani nebylo třeba. Poslušně jsem tlačila, vší silou a v tichosti. Přítel mě držel za ruku a byl velkou podporou, i když tohle byl jediný okamžik z celé doby v porodnici, kdy jsem ho vnímala. Jedna ze sester mi začala skákat po břiše, aby se dítě rychleji narodilo. Necítila jsem s ním žádné spojení, žádný kontakt, nevnímala jsem, jak přichází, jen poslední chvilku, kdy z mého těla vyklouzlo lékařce do rukou. Přišel chlapeček, Matoušek. Ve čtvrt na pět ráno. Na první porod opravdu rychlost. Chlapečka ihned odstřihli od pupeční šňůry a odnesli vyšetřovat, ani jsem se ho nedotkla. Placentu ze mě lékařka tahala za pupečník a jedna ze sester jí v tom pomáhala svým způsobem skákání po mém břiše. Svých žeber jsem se po té noci nemohla ani dotknout ještě další tři týdny. Následovalo ošetřování poranění a velké pochvaly za to, jak jsem krásně a hlavně tiše porodila. Chlapečka měl mezitím aspoň tatínek, pak ho ke mně na chvilku přinesla dětská sestra, přidržela ho pár vteřin ve vzduchu nad mým prsem, prohlásila, že by ode mě stejně nechtěl pít a odnesla ho na jiné oddělení do inkubátoru – i přesto, že byl naprosto v pořádku a měl běžnou tělesnou teplotu. Já jsem pak musela ještě dvě hodiny zůstat ležet na posteli na porodním sále. Děťátko bylo kdo ví kde, samo, bez jediného mého doteku. Byla jsem na sebe tenkrát pyšná, že jsem porod tak krásně zvládla, že nejsem ani unavená, jsem čilá a „silná“… ale někde uvnitř jsem byla neskutečně slabá a cítila obrovskou bolest, protože děťátko, které jsem tak dlouho měla pod srdcem, bylo najednou pryč. A já nevěděla, kde je, co se s ním děje a kdy ho uvidím.

Po povinném dvouhodinovém klidovém režimu jsem byla převezena na oddělení novorozenců a šestinedělí, kde jsem další čtyři hodiny musela čekat, než se uráčili mi dítě vrátit. Nechápala jsem, jakým právem mi ho někdo cizí odnese a rozhoduje o tom, kde bude a co se s ním bude dít. Ale nebyla jsem tenkrát schopná se důrazně ozvat, a tak jsem jen trpělivě čekala a dívala se ke dveřím. Konečně ho přinesli, konečně jsem ho držela v náručí a mohla si ho poprvé prohlédnout, poprvé se ho dotknout. Ale najednou přišlo něco zvláštního… musela jsem si pořád opakovat: „Tohle je moje děťátko, můj chlapeček…“ a bohužel jsem si to opakovala ještě týden dva po příchodu domů, abych to mohla pocítit opravdově, ne jen rozumově. Chlapeček byl klidný, velká láska, s jakou jsem ho nosila a přijala, se mi od něj vracela… a pak už jsme byli jen spolu.

Svůj první porod jsem tenkrát brala jako svou pýchu. Opravdu jsem byla sama na sebe pyšná, jak jsem to krásně zvládla, styděla jsem se ještě dlouho za ten jeden jediný výkřik, který ze mě vyšel. Chválili mě i lidi kolem, jak jsem byla statečná a „poslušná“. Všude jsem o porodu vyprávěla jako o nádherném zážitku, který jsem si užila. Určitě porod krásný byl, sám o sobě, ale postupně mi víc a víc docházelo, že slovo „užít“ by bylo lépe nahradit jiným – přežít. Kolik zbytečných zásahů se odehrálo, co všechno bylo zbytečné, čemu se dalo předejít… Co všechno z toho krásného okamžiku zrození udělalo nedůstojný příchod na svět. A mohlo to být jinak. Ale na druhou stranu si říkám, že to muselo být právě takhle, abych mohla vyrůst a jít někam dál, hledat jiné možnosti. Postupně jsem si pomaličku začala skládat vlastní obraz toho, co je pro mě krásný porod. A o svém prvním jsem v této souvislosti mluvila míň a míň. Porod jako takový jsem vždycky podávala jako krásnou a jedinečnou věc, kterou si žena může nádherně prožít a z okolí ke mně přicházely zpátky jen nechápavé pohledy a slova o hrůze…

A můj příběh pokračoval dál… ale o tom až příště…

P. V.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 316. První těhotenství a porod aneb TO VYDRŽÍŠ, TO PŘEŽIJEŠ!
Pokračování – druhý porod: A 213. Další těhotenství a porod aneb CHCI TO PROŽÍT! (opakování)