Stát se člověkem

Nejsem zatím matka ani těhotná. Mým příspěvkem k příběhům pro Ivanu bude zamyšlení nad lidskými kvalitami a dozráváním a jejich místem ve zdravotnictví. Proč právě pro ni? Protože ze všech útržků, co jsem o ní slyšela, i z pověstné knížky Hovory s porodní bábou dýchá vřelost a lidský přístup k ženám, něco, co by nemělo chybět žádnému zdravotníkovi. O to víc je mi líto, co se jí stalo chtěla bych ji podpořit v tom, aby tuhle moudrost předávala dál.

Ještě moje babička se narodila doma. Měli za to, že přišla na svět mrtvá, a tak ji zabalili do pleny a dali pod stůl. Tohle novorozeně se nedalo… za chvíli začala křičet a ubezpečila tak všechny přítomné, že není mrtvá ani za mák a že se v životě neztratí. A to se také stalo. Z mojí babičky vyrostla nakonec lékařka – kožařka. Z dětství si vzpomínám, jak i na chalupu za námi téměř každý den jezdili pacienti, jestli by je paní profesorka nemohla vyšetřit. Měli k ní totiž důvěru. Vážili dlouhou cestu – a ona je neodmítla.

Dědeček, muž téhle nezdolné dámy, byl také lékař. Dvě z jejich tří dětí se rovněž vydaly na medicínu, a tak bylo celkem přirozené, že se mě babička ptala: ty taky budeš doktorkou, viď? Odolávala jsem. Přes společenské vědy mě osud zavál zpět na pole léčení, jen z trochu jiné strany, k fyzioterapii.

Od malička jsem vyrůstala v prostředí důvěry a úcty k člověku. Respekt k druhému a jeho názorům se mi zdál jako normální a správná věc. Sama jsem k doktorům moc nechodila, a když, tak jen na prevenci. O to nepříjemněji mě překvapila první návštěva u gynekologa, který se – podle mých měřítek – choval poněkud neurvale. Z lékařství se nesmí ztratit lidský rozměr, je to velký závazek, ale také setkání s druhým člověkem. Je něco divného na očekávání, že se mi lékař představí? Že si se mnou potřese rukou dřív, než se svléknu? Asymetrie vztahu tam nepochybně existuje – ale je to asymetrie ve vědomostech a odborné autoritě, ne v lidské hodnotě.

Pro mě – a jistě i pro mnoho jiných zdravotníků – je setkání s pacienty příležitostí k obohacení, nasloucháním tomu, co toho druhého trápí. V tomto kontextu mě ani příliš nepřekvapuje, u kolika lidí, co docházejí do naší ambulance, hrají roli vztahy, práce, stres… Jak je možné, že třeba bolest nohy je horší, když se navalí starosti a shon? (Vždyť je to jen noha, nebo ne?) A jak je možné, že pacient, který lépe pochopí svou situaci a uklidní se, odchází s úlevou (i fyzickou), i když se jinak nic nestalo? Ale to už odbočuji.

Myslím, že my všichni, ať už v roli pacientů nebo lékařů, bychom neměli rezignovat na svá práva a vědomí své lidské důstojnosti, měli bychom se snažit srozumitelně formulovat své postoje a být otevření vůči druhým, pokorní vůči každodenním zázrakům, ochotní občas uznat chybu a přehodnotit svůj postoj. Tudy snad vede cesta k lidské zralosti, která je předpokladem zlepšení vztahů mezi námi – ať už jsme zdravotníci nebo ne.

Mariana Vášková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 339. Stát se člověkem

 

V krajské porodnici poprvé a naposled

Přečetla jsem snad všechny příběhy, které se tu od začátku otiskly. Teď po porodu (11 týdnů) Jsou pro mě jakousi terapií. Některé se dost podobají mému porodnímu příběhu.

Nikdy jsem se o porodnice a porody nezajímala. Jako malá jsem všechny strašila větou: „To je v pohodě, mnohem horší je porod.“ Ani nevím, odkud jsem tu větu vzala, ale pamatuji si, že mě držela dost dlouho.

S knihou paní Ivany jsem se setkala na začátku svého těhotenství, a jak bylo mým zvykem, prolistovala jsem pár kapitol a knihu zase odložila. Moje představa byla jasná, rodit v největší nemocnici, protože až přijdou ty KOMPLIKACE, tak mě zachrání – budou přece mít ty nejlepší přístroje. Porod byl pro mě něčím, co se bude muset protrpět a přežít. Slyšela jsem o holkách, které rodily doma, a vždycky jsem je zařadila do škatulky s názvem „největší hazardérky na světě“, nebo ještě líp „dost ujetý ženský, nevzdělaný.“ A dulu k porodu jsem brala jako slabost. To přece zvládnu sama.

Někdy mezi 5. a 6. měsícem těhotenství se mi do cesty dostala dula Veronika. Byla první osobou, která o porodu mluvila hezky. Seznámila jsem se s ní na přednášce o přirozeném porodu a absolutně mě dostala.

Chtěla jsem být jako ona, při přednášce kolem pobíhaly její dvě děti, jedno z nich pořád kojila a vyprávěla, že porod nebolí a dá se projít v klidu. Působila na mě jak z jiného světa. Příběhů, které začínaly oxytocinem a končily císařským řezem, jsem slyšela hodně, ale tohle? Vše v klidu a v bezpečí.

Začala jsem se s ní pravidelně scházet a neuvěřitelně mě zklidnila, začala jsem v sobě nalézat vnitřní sílu a jistotu, že to zvládnu. Pořád jsem se smála větě, že porod je prostě vylučovací proces, a začala jsem se poohlížet po porodnicích. Znovu jsem vzala do rukou knihu paní Ivany a tentokrát ji přečetla za jeden večer. Najednou jsem rozuměla všemu, co píše, připadalo mi, jako bychom se už dlouho znaly.

Sepsala jsem porodní plán a v den D i s přítelem vyrazila. V porodnici můj porodní plán přečetli a schválili. Měla jsem jasnou představu o tom, jak vše bude probíhat a moje sny se plnily až do chvíle, kdy jsem byla otevřená na 10 cm. Dokonce jsem dokázala ovládnout i bolest, která mé kontrakce provázela. Lehla jsem si na záda a plně jsem se uvolnila, věnovala jsem se jen a jen sobě a vnímala svoje tělo. Kontrakce najednou nebolely. Byl to krásný pocit, dokázala jsem to, bohužel jen do chvíle, kdy mě zas vyrušila sestra s monitorem.

Už jsem nezvládala odrážet rady a doporučení personálu. V porodnici jsem byla 4 hodiny – a vše jsem odmítala – klystýr, oxytocin, kanylu do žíly. Poslední dvě hodiny sestry nemluvily o ničem jiném než o protržení plodové vody – šly na to chytře, použily moje mimi: „Proč nechcete protrhnout plodovou vodu? Už Vaše mimi mohlo být dávno na světě.“ Připadala jsem si jako hrozná matka, která svému dítěti ubližuje tím, že ho nechce narodit.

A já moc dobře věděla, proč nerodím, hlavní důvod byl, že jsem se začala stydět před svým přítelem, a tak jsem si porod přibrzdila. Nakonec se mimi narodilo asi půl hodiny po protržení plodové vody. A tuhle půl hodinu bych chtěla vrátit, ale to se mi už nikdy nepodaří. Vůbec nevím, jak se mi syn narodil. Bylo to chaotické – pamatuju si nesmyslné rady teď tlačte – i když se mi vůbec nechtělo, chtěla jsem slézt z kozy, ale sestry mě hned chytly nohy, ať zůstanu, úšklebek další sestry, která stála opodál při mém výkřiku, že to nezvládnu, skočení na břicho, a pak mého syna, který místo, aby mi ho podaly na břicho, mával pode mnou rukama a nohama, protože mu zasvorkovávaly pupeční šňůru.

Nakonec jsem si písemně stěžovala u primáře tamní nemocnice. Chtěla jsem přirozený porod s prostředím, které mě podpoří, a ani ve snu by mě nenapadlo, že když se na něčem domluvím, tak to prostě nikdo nerespektuje. Mám pocit, že personál využívá toho, že poslední místo pro hádku je porodní sál a jen blázen by řešil nerespekt, když má první kontakt s dítětem.

Jsem překvapená, že je naše porodní péče na takové úrovni, není to o partnerství, ale o zaběhlých postupech, které se tak dělaly vždycky, a tak proč to měnit.

Pokud nebudeme mít porodní dům, další porod už si nenechám zkazit a budu rodit doma. Porodnici už nevnímám jako místo k porodu. Fandím všem, kteří mají podobné smýšlení jako paní Ivana K. a velmi si vážím její práce. Je těžké bojovat proti všem, ale vím, že to má smysl. Čím více lidí bude usilovat o změnu tím lépe. Pokud budete nespokojeni s přístupem v nemocnici, tak o tom alespoň mluvte, poporodní traumata nejsou něčím, co k životu patří.

Ing. Eva Kačerová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 324. V krajské porodnici poprvé a naposled