Můj strach

Děti se psemStrach z porodu se mi nedostavil, i když jsem si do poslední chvíle neuměla představit, jak se tak malým otvorem může protáhnout něco tak velkého. První porod mi ukázal, že nejen může, ale že o tom dokonce nemusím ani nic vědět.

Jenže strach může mít člověk ze spousty věcí, já měla strach, že bych musela rodit v porodnici. Na předporodním kurzu se nás porodní asistentka ptala, jestli máme z něčeho strach, já se jen hloupě zasmála, že ne, jen z té porodnice. Ona mi řekla, že s tím je potřeba pracovat, aby si to člověk nepřivolal. Ale naše mimi bylo tabulkové, mé tělo nachystané, co se může stát?! Abych nepřivolala nutnost jet do porodnice, ani tašku jsem neměla sbalenou, ale věděla jsem, co kde je, abych to pak uměla sbalit do 5 minut.

5 dní před termínem se najednou začalo mimi mohutně vrtět, tak mohutně, že jsem musela srovnat záda, abych mu udělala prostor, s mužem jsme se smáli, že si potřebuje na poslední chvíli osahat všechny kouty dělohy. Celé těhotenství bylo při všech kontrolách na stejném místě, tak je jasné, že se potřebuje patřičně rozloučit. Smála jsem se ještě, když jsem to vyprávěla druhý den v poradně Ivaně. Ona se kupodivu nesmála, dlouho při otlapkávání břicha mlčela, neřekla „hezký“ jako vždycky předtím, a oznámila mi, že mimi je v pořádku, jen tady to nahoře (v blízkosti mého žaludku) není zadeček, ale hlavička. To jsem se už nesmála ani já, naopak, vyhrkly mi slzy. Konec snu o domácím porodu, budu moc ráda, když to nebude císař.
Ivana poradila, kde mám šanci, že mě aspoň nechají zkusit porodit normálně. Doma jsem sbalila tašku, stále v slzách, přemýšleli jsme o možnostech otočit mimi zvenku. Ale rozhodla jsem se, že touhle cestou jít nechci, to radši tu porodnici, objednala jsem se tam na předporodní vyšetření („vy se k nám objednáváte ve 40. týdnu?“), a moje naděje se teď upnuly k porodu vaginálnímu.

Večer jsem se trochu uklidnila, že počkáme na vyšetření v nemocnici, a uvidíme. Seděla jsem na židli, stejně jako večer předtím, najednou stejně intenzivní pohyby jako před 24 hodinami. Opět jsem se srovnala, abych udělala mimi místo a napjatě čekala. Opět velmi intenzivní pohyby za celé těhotenství, že by? Předchozí večer mě to ani nenapadlo (v literatuře se uvádí, že se dítě otočí nejpozději do 36. týdne), ale teď jsem ve veletoč doufala. Pohyby ustaly, rychle jsem si šla prohmatat bříško, do té doby jsem to moc nedělala, měla jsem dojem, že naše mimi má rádo jenom jemné hlazení, to jsem mu dopřávala, ale prohmatávání jsem nechávala odborníkům. Proto jsem v tom nebyla moc zkušená, ale po chvíli jsem cítila, že to nahoře je sice kulaté, ale od něj jde něco na obě strany, tedy nožičky i zádíčka.

Stejně jsem ráno nedospala a běžela k mému doktorovi, mám ho za rohem a je moc fajn, navíc jsem v tu chvíli nutně potřebovala ujištění UZ. Bez objednání mě vzal ještě před začátkem ordinačních hodin, laskavě mě zbavoval strachu z císaře, zároveň mi vypravoval o neuvěřitelných veletočích v průběhu porodu, jichž byl svědkem, a vůbec dodával naději, ale nakonec jsem z něj asi 2 vteřinový pohled UZ vymámila. Prohlásil, že sice před chvílí tvrdil, že se mimi může otočit kdykoli, ale tohle už má hlavičku tak hluboko, že si troufá prohlásit, že se už neotočí. Jenže ono ji tak hluboko mělo už dávno předtím, ale to jsem nahlas neřekla. Hned jsem telefonem vzbudila Ivanu, abych se znovu objednala do poradny, že přeci jen rodíme doma. Ale určitě jsem za tu možnost byla vděčnější než před 2 dny.

Nejdřív jsem si z této zkušenosti dělala legraci, že Zuzanka chtěla mít jistotu sbalené tašky. Znovu jsem si na příhodu vzpomněla až po delší době, kdy jsme se s dalšími maminkami bavily o porodu, a já řekla, že jsem se jen bála, abych nemusela do porodnice. Jiná maminka se divila, že jsem tam nakonec neskončila, protože ona se taky bála jen toho, a nakonec skončila ve Vrchlabí a nebylo to příjemné. Zarazilo mě to, ale ještě mi to nedošlo, až po delším čase, kdy jsem si dala do souvislosti poznámku PA při předporodním kurzu a slova oné maminky. Konečně mi došlo, že já s tím strachem nepracovala, tak to vzala Zuzanka do svých rukou (nebo spíš do celého tělíčka).

Ano, děti k nám přicházejí, aby nás něco naučily. Už vím, proč mám 2 dcery, a na tom úkolu, který mi ukázaly, se snažím pracovat z všech sil. Zaslouží si to nejen ony!

martina f.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 436. Můj strach

 

Druhorozený syn

dandelion-wallKdyž jsem začala psát náš druhý porodní příběh, ani ve snu mě nenapadlo, že za 2 měsíce prožiju ještě 3. porodní příběh. Ač to nebyl můj porod, byl stejně intenzivní, ne-li intenzivnější než ty moje.

Ještě na sklonku mého druhého těhotenství jsem říkala těhotné kamarádce, že se pro všechny případy připravujeme i na to, že budeme u porodu sami. Poslouchala, nekomentovala, u prvního porodu měla také Ivanu, teď byla dohodnutá s jednou z oněch dvou porodních báb, co jsem s nimi byla domluvená já.

Najednou mi volá, že její porodní asistentka, je momentálně mimo ČR a ona že začíná rodit a do porodnice nechce. Nejdřív jsem to pochopila tak, že by ráda znala kontakt na další porodní asistentky, a tak jsem jí poslala kontakty na 2 další, jednu z nich zkusila, ale byla odmítnuta, druhou už se jí asi zkoušet nechtělo, a tak za chvíli volala znovu, jestli bych nepřijela já. Nechtěla jsem se vymlouvat, a tak jsem řekla, že ráda přijedu, ale jednak musím s Barunkou, a taky že jsem jenom laik, mám jen zkušenost ze svých dvou porodů a přečtenou spoustu literatury 🙂 Ona řekla, že si to uvědomuje, ale že by byla ráda, kdybych přijela. Pochopila jsem, že potřebuje u porodu ženu, a nejen svého muže, že potřebuje ženskou podporu. Což bylo taky asi jediné, co jsem mohla nabídnout a dát. Ale věřila jsem, že ona cítí, co chce a potřebuje tak „správně“, jako jsem to cítila já při rozhodování o neasistovaném porodu, a tak jsem neváhala.

Cestou jsem se trochu bála, jestli nejedu pozdě, protože mi trvalo dlouho vypravování s Barunkou. Ale po mém příjezdu ještě komunikovala s úsměvem a mezi kontrakcemi bylo relativně dost času. Ne že bychom si vyprávěly romány, ale pár slov jsme prohodily. A pobavilo mě, že stejně jako já začínala porod na záchodě. Po chvíli na něm sice ještě seděla, ale už se sklopeným poklopem, nejen prkýnkem. Mně se sice cestou podařilo uspat Barunku, ale hned po příjezdu se probudila a další uspávací pokusy už byly neúspěšné. A večery bývají pro ni nejnáročnější, v těch 2 měsících obzvlášť… Ale zatím si jen broukala a kamarádka taky:-)

Její manžel tam byl také, naopak prvorozeného syna vyslali ven s kamarádem. Chvílemi jsme si s manželem povídali v kuchyni, chvílemi jsem šla juknout na záchod, jak to tam pokračuje. Kamarádka se už opřela o záchod, takže byla na všech 4. Našli jsme pro ni něco měkkého, aby se mohla příjemně opírat hlavou o nádržku, a když jsem zjistila, že se jí kloužou pantofle, zarazila jsem svou nohou tu její uklouzávající. Kromě toho jsem si hned vzpomněla na svůj první porod s Ivanou, a začala jsem jí masírovat přesně v těch místech, kde to bylo ták příjemné! Za chvíli už kamarádka potřebovala kontrakce ze sebe vykřičet. Když jsem to slyšela, pochopila jsem, že už to bude brzy, ale to přišel její muž s plačící Barunkou v náručí, tak jsme si prohodili role, jen jsem mu ještě nastavila nohu přesně na místo mojí, stejně tak masírující ruku.

Chvíli jsem nosila plačící Barunku po pokoji, ale nepomáhalo to, naopak jsem najednou věděla, že musím za nimi. Moje miminko v tu chvíli mělo maličko smůlu. Položila jsem Barunku, a když jsem přiběhla k záchodu, tak vidím, že hlavička miminka je už venku. Manžel vypadal maličko vyděšeně, a zdálo se mi, že rád přenechává místo. Neodešel, jen se kousek posunul, abych se k miminku dostala blíž já. Ona ta záchodová místnost byla hodně maličká, takže jsme oba stáli vlastně na chodbě 🙂 Při další kontrakci bylo vidět, že se miminko rodí s omotanou šňůrou kolem sebe. V první chvíli mi zatrnulo, ale naštěstí mozek rychle zafungoval a uvědomila jsem si, že ta šňůra tam je úplně volně, začala se utahovat až s dalším tlačením. Takže jsem maličko podpořila kamarádku, aby miminko dotlačila, abychom ho mohli rozmotat. Na to zareagovala velmi vstřícně a během pár vteřin jsme už drželi miminko v náručí. Jen jsme se pak museli trochu složitě rozmotat, abychom ho mohli podat mamince 🙂

Následoval přesun do vany, to už pěkně maminka s miminkem, jen jsem ještě řekla teď dvojnásobnému tatínkovi, aby přes něj honem přehodil aspoň ručník, a do koupelny jsem zavřela dveře, aby tam bylo co nejtepleji. Nám tam bylo velké vedro, ale my už dávno odrostli těm „příjemným“ 37 °C. Ještě jsem párkrát přehodila padající ručník, aby chyběl pokud možno jen ze strany maminky, ale už jsem si tam připadala krapet nepatřičně, vítat se s novým človíčkem měli především oni, a my tam vyloženě rušily, já tak nějak fyzicky, Barunka zvukově. Ale to jsem už taky věděla, že tam je na cestě porodní bába na kontrolu po porodu. S tou jsme se potkaly přede dveřmi, takže nerušené vítání nebylo, ale aspoň byla přítomna porodu placenty 🙂

Když jsem se vracela domů, byla jsem plná euforie a nadšení snad ještě mnohem víc než po vlastních porodech, přeci jen, tentokrát jsem netlačila, jen držela palce a to je jiná práce. Ale pokud se touto obrovskou energií živí doktoři v porodnicích, tak už začínám chápat jejich hysterii ohledně domácích porodů, nejspíš to postupně funguje jako droga, a té se těžko vzdává. Asi se ze mě na stará kolena porodní asistentka nestane, ale tenhle zážitek považuju za obrovský dar. Velké díky Natálce, že mi dovolila být u porodu jejího druhého syna. A velké díky Ivaně, že nám oběma přítomností u prvních porodů dala sílu věřit, že zvládneme i ty druhé, bohužel bez ní.

martina francová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 353. Druhorozený syn

Předchozí příběhy autorky:

86. Tiché přivítání
A 64. Tiché přivítání (opakování)

208. Jak zrálo rozhodnutí rodit doma
A 148. Jak zrálo rozhodnutí rodit doma (opakování)

352. Bez Ivany s Ivanou
A 225. Bez Ivany s Ivanou (opakování)

716. Velmi nepřirozený potrat
A 226. Velmi nepřirozený potrat (opakování)