Moje poprvé

Na nejstarší dítě jsem čekala, na můj vkus, dost dlouho, rok a půl. Můj muž to moc neřešil, proto píšu, že jsem čekala já. Když jsem začala tušit, že se něco změnilo, byla jsem tak nedočkavá, že jsem si test udělala hned ráno po probuzení. Až po návratu do postele jsem zjistila, že je půl 4. Když jsem muži oznámila novinu, jen udělal hmmm a otočil se na druhý bok. I když jsem se to snažila nedat najevo, byla jsem dost vyjukaná. K lékaři jsem letěla hned po víkendu. Těhotenství mi potvrdil a já šla v klidu do práce. Dělala jsem na směny a před koncem odpolední zjistila, že krvácím. Během toho roku a půl jsem něco načetla, tušila jsem, že je to uhnizďováním, ale prostě jsem se bála, a tak jsem jela do nemocnice. Tam mě zkontrolovali a pro jistotu si mě tam nechali. Dostala jsem hned prášky na udržení a pobyla si tam týden. Těhotenství probíhalo, jak mělo, tak mě pustili domů. V podstatě mi celou dobu nic nebylo a tak jsem se začala uklidňovat a těšit. Nakoupila jsem hned velmi potřebné knihy a ponořila se do studia. Bohužel jsem si myslela, že většina příběhů, které jsem na internetu četla, je už přežitých, a hledala porodnici podle blízkosti. Během těhotenství jsem svědomitě chodila na různá vyšetření a na cvičení těhotných. Tam jsem se naučila dýchat „jako pejsek“ a mimo jiného se dozvěděla, kdy jet do porodnice.

Byla jsem přesvědčená, že budu rodit v Roudnici nad Labem, a tak mě velmi nemile zaskočilo, když jsem se pár dní před termínem dozvěděla, že budou malovat. Dali mi termín, do kdy musím do Litoměřic a od kdy už mohu porodit u nich. Byla jsem si jistá, že porodím tam, a tak jsem to neřešila. Termíny jsem měla ve středu 17. a v pátek 19. a tak jsem si myslela, že přece vydržím. V pátek 13. jsme konečně dovezli kočárek a já jsem si strašně oddechla a pomyslela si, že teď už se může narodit, když už mám všechno. Ano, tušíte správně. V noci, v 1h. a 10min. jsem se probudila, protože jsem uslyšela lupnutí a posléze jsem pochopila, že mi praskla voda. Vzbudila jsem manžela a předala mu tuhle informaci. Zatímco jsem řešila, co udělám s tou vodou v posteli a co si vlastně dám mezi nohy, on už byl oblečený a připravený. Poprosila jsem ho o přinesení ručníku. Nějak mi vůbec nedošlo, že by mi stačila vložka.

Stále jsem žila v představě, že poteče strašně vody. Bylo léto, teplá noc, a tak jsem jela jen v letních šatech s bílým ručníkem mezi nohama. K vrátnici jsem došla jako kachna a byla jsem ráda, že tam nikdo, kdo by mě viděl, není. Přijali mě na porodnici a začali sepisovat papíry. Kontrakce se mi objevily po 5minutách už cestou autem a šly pěkně dál i během sepisování a připojení na monitor. Měla jsem pocit, že to sepisujeme snad hodiny. Ale i to skončilo, odevzdali jsme věci do skřínky, manžel dostal slušivý obleček a mě odvedli na vyšetření. Oholili mě, dali klystýr a řekli, ať vydržím aspoň 10min. Vydržela jsem asi 2 a pak se začala domáhat záchoda. Stihla jsem doběhnout jen tak tak. Měla jsem v ruce napíchnutou kanylu, na sobě nic a mezi nohama vložku. Styděla jsem se. Tak jsem celkem uvítala, když přišla PA a přinesla mi andělíčka. Snažili jsme se s mužem pospávat, ale moc nám to nešlo. Od PA jsme při příjmu dostali papíry na podepsání o epidurálu a já se snažila si je přečíst a pochopit. Ale nešlo mi to. Celé těhotenství jsem věděla, že epidurál nechci a nechápala jsem, že když jsem toto několikrát PA řekla, že stále chodí a ptá se mě, kdy to jako už podepíšu. Rušilo mě to. Ale byla i milá a snažila se mi říct něco o úlevových polohách, třeba na míči nebo ve sprše. Pro změnu stále zase nemohla pochopit, že nic nechci, že mi ulevuje jen chození a hlavně aby na mě nikdo nesahal. Bylo kolem půl 8h., když mě hnali na vyšetření. Nebyla jsem „dost“ otevřená, tak mi dali dovnitř čípek na urychlení. Nezeptali se. Byla bych jim řekla, že nechci. Nikdo jiný mimo mě tam nebyl, tak proč spěchat. Najednou mi skončily kontrakce po 5minutách a měla jsem je hned po 1min. Takhle to trvalo asi hodinu a půl. Pamatuju si z té doby jen chození tam a zpátky, tam a zpátky, manželovo občasné: „Chceš něco?“ a kontrolu PA, která se mě přišla ptát, jestli jsem to už podepsala. Nepodepsala, papír tam zůstal. Když už jsem byla otevřená, hnali mě z vyšetřovny přes náš pokoj na sál, vystrkali mě na kozu a prý už můžete tlačit. Nešlo mi to. Dýchání jako pejsek taky vůbec nepomáhalo a hlavně jsem si pořád pletla, kdy ho jako mám používat. Lékař, který se tam objevil, PA sdělil, že je trpělivá, on že by už dávno zasahoval. PA byla milá a bylo jí moc líto, ale že mě musí nastřihnout, že bych se potrhala. Když mi to tlačení stále nešlo, doktor mi s mužem zatlačili na břicho a syn vyklouzl ven. Bylo 10, 10h. Nepamatuju si, jestli brečel nebo ne. Vlastně si z té chvíle nepamatuju skoro nic. Nedostala jsem ho na břicho, ukázali mi ho a odnesli. Manžel šel fotit a mě začali šít. Když mi ho přinesli, byla to malá houska s čepičkou na strašně šišaté hlavě. Zkoušeli jsme přiložit, ale nešlo mu to.

Pomohli mi dolů a přešli jsme si na pokoj, kde nás nechali 2hodiny spolu. Byla jsem neskutečně šťastná a můj syn byl nádherný. Po 2 hodinách přišli a odnesli mi ho. Že mě odvezou na šestinedělí a tam mi ho dají. Manžel měl jít se mnou, a že prý budou brzy návštěvy, tak tam může být se mnou. Když jsme dojeli na šestinedělí, bylo to zase jinak. Prý si má počkat na chodbě, než ty návštěvy začnou. Tak jsme se dohodli, že se pojede domů vyspat. Mě zavřeli na pokoj a dali mi studený oběd. Nevadilo mi, že je studený, ale že jsem sama. Jenže když mi synka přinesli, nevěděla jsem, co s ním mám dělat, nikdy jsem novorozeně neviděla.

Pobyt na šestinedělí byl celkem bez problémů, synek zdatně prospíval, tak nás brzy pustili domů.

V těhotenství jsem si byla jistá, jak bude můj porod probíhat. Bez jakýchkoliv urychlováků, bez klystýru, bez odnesení dítěte, apod. Jenže jsem si pořád myslela, že toto jsou věci, na které se mě v porodnici zeptají nebo se dohodneme ke spokojenosti nás všech, takže jsem si žádný porodní plán nepřipravovala a zřejmě jsem udělala chybu. Nebylo to tak strašné, přežili jsme všichni. Na druhou stranu mi můj první porod pomohl v rozhodování s tím příštím.

Asi se ptáte, kdeže je ta Ivana. Nikdy jsem se s ní nesetkala osobně, pouze prostřednictvím její úžasné knížky „Hovory s porodní bábou“. Ta mi před prvním porodem pomohla si utvořit představu, jak bych chtěla, aby můj porod probíhal. A u těch dalších byla skvělým průvodcem.

Lucie Horová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 359. Moje poprvé

 

Moje podruhé

Když jsem čekala první dítě, o porodu doma jsem hodně četla. Ale protože jsem neznala žádnou ženu, která rodila doma, tak jsem si říkala, že se mi něco tak krásného nemůže stát. A tak se první syn narodil v porodnici. Když se narodil, měla jsem sice nějaké výhrady, ale byla vcelku spokojená. Postupem času jsem začala přemýšlet nad tím, co přesně se mi nelíbilo. Víc než nástřih mi vadila ztráta soukromí, nepotřebné urychlování, nemožnost změny polohy a hlavně odnesení miminka po porodu. Než jsem podruhé otěhotněla, začala jsem se setkávat s lidmi, kteří o tom nejen slyšeli, ale někteří to i prožili. A pak jsem pochopila, že mi v podstatě stačí utřídit si názory, získat příslušné informace a zkusit to. Také jsem zvládla uzavřít kapitolu prvního porodu s tím, že to tak prostě mělo být a bez tohoto porodu bych nemohla naplno prožít ten druhý. Podařilo se mi sehnat porodní bábu, která pomáhala s porodem mé kamarádce a byla ochotná přijet i k nám. Můj manžel nebyl proti a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme. Pro případ potřeby jsme měli domluvenou porodnici. Rodině a příbuzným jsme se o porodu doma nezmiňovali, řekli jsme to jen mým rodičům kvůli případnému dovozu dětské lékařky, která neměla auto, a oni by ji mohli přivézt. Nakonec se ukázalo, že lékařka s tím má zásadní problém a našli si jinou. Jenže problém už nastal. Moje máma se o mě tak bála, že se mnou přestala raději komunikovat.

Můj druhý porod začal slabými kontrakcemi kolem 3h. ranní dva dny po termínu. Porodní bába dorazila kolem 8h., a protože manžel potřeboval ještě vyřídit nějaké pracovní povinnosti, vzal si staršího syna s sebou. Odjížděli kolem 9h a já byla moc ráda, že jsem zůstala sama jen s bábou. Nedokázala jsem sledovat čas. Chvílemi jsem pospávala, občas jsme se šly projít, chodila jsem do sprchy, pohupovala se na míči a den prostě postupoval. Manžel se stavil se synem na oběd u tchýně a kolem 3h. dorazili domů. Bála jsem se, že se bude chtít chovat a bude chtít, abych se o něho starala, ale i když se mě obvykle nemohl ani dočkat, tentokrát si mě téměř nevšiml a odešel s tatínkem ven, kde se uložil k odpolednímu spánku. Porod postupoval pomalu a tak mi porodní bába sdělila, že pokud neporodím do hodiny, odjedeme do porodnice. Asi jsem potřebovala postrčit, protože od té chvíle se začaly dít věci. Náš druhý syn se narodil o hodinu později v 16,28h, kdy jsem ho vytlačila opřená v obývacím pokoji o gauč. Měla jsem ho v náručí od první chvíle a byl stejně nádherný jako ten první. Když se prvorozený o půl hodiny později vzbudil, jeho brácha už byl na světě. V první chvíli si ho ani nevšiml a začal se zabývat dárky, které mu přinesl. Porodní bába se spolu s mužem o vše postarala. Uklizeno měli během 10 minut, uvařili mi čaj, večeři a krásně se o mě i o syny postarali.

Když jsem přemýšlela, jak popíšu svůj druhý porod, vůbec mi nepřišly na mysl hodiny plné bolesti a čekání, ale pouze to, jak hodně klidný a pohodový ten den byl. Díky prvotnímu impulzu, který vzešel z knihy Ivany Königsmarkové, se mi splnil sen. Oba porody mých synů měly svůj smysl a oba byly jedinečné. První mě přesvědčil o tom, že musím začít komunikovat a nedržet si své představy jen v hlavě. Díky porodu druhého syna jsem se ujistila, že i já jsem schopna porodit sama své dítě a tohle ujištění jsem hodně potřebovala. Když nad nimi s odstupem času přemýšlím, asi bych neměnila. A i díky těmto zkušenostem jsem mohla prožít třetí porod tak, jak jsem ho pro žila.

Lucie Horová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 360. Moje podruhé

 

Moje potřetí

Než jsem mohla porodit svoje třetí dítě, trochu se nám změnily okolnosti. Třetí těhotenství nás totiž zastihlo v přípravách na přestěhování do Brazílie. Manžel tam dostal práci, a protože kluci byli ještě malí, řekli jsme si, že to zkusíme.

Do Brazílie jsme se přestěhovali zhruba v půlce těhotenství, a tak ultrazvuky a další odběry proběhly ještě v Čechách. Naivně jsem si myslela, že tady nebude problém najít si porodní bábu a porodit tak, jak já chci, tedy doma. Až při hledání lékaře mi došlo, že ta velká % císařských řezů jsou pravdivá a že tu skutečně existují kliniky, kde se věnují téměř jen porodům císařským řezem. Ale také se potvrdilo to, že Brazilci jsou neskutečně milí a vstřícní lidé a že tu nic není problém, a tak se mi po několika týdnech hledání podařilo najít dulu, která mluvila anglicky, a díky ní i porodní bábu, která chodí k porodům domů. Ta sice anglicky nemluvila, ale s dorozumíváním mi pomáhala dula. Domluvila jsem se i s mými rodiči a ti za námi před termínem porodu dorazili. Oba věděli, že bych opět ráda rodila doma, ale zřejmě postupem času, úspěšným předchozím porodem a komunikací mezi námi, se přestali tolik bát a souhlasili s tím, že se „toho“ i zúčastní.

Tím, že byla situace ztížena přestěhováním a kompletní změnou prostředí, jsem k porodu potřebovala co nejvíce domácího prostředí, a jak jsem později zjistila, i lidí. Takže se u mého porodu sešli nejen dula s porodní bábou a manžel, ale i moje máma, která mi velmi pomohla. Táta se během porodu střídal s manželem u hlídání dětí. Musím se přiznat, že kdyby nebylo mých zkušeností s předchozími porody (hlavně s porodem doma) a věcí, které jsem k porodu doma nastudovala, neváhala bych a šla do porodnice. Takhle jsem se cítila velice uklidněná a připravená.

Popis porodu kopíruju z našich webových stránek:

26. 9. 2011, pondělí
Že se něco děje, jsem cítila už v neděli. Ale protože jsme byli pozvaní na chácaru, tak se Bětka rozhodla, že ještě počká. U „strejdy“ Pizziho jsme strávili příjemný den, naši oslavili přílet do Brazílie (možná by se to dalo i nazvat předoslavou vnučky) a pěkně se i se Standou „zbourali“. Což vůbec nevadilo, protože jsem si říkala, že když se v noci bude něco dít, budou tvrdě spát a nebudu je rušit. Po návratu domů jsem je všechny uložila a zalehla taky. První kontrakce mě vzbudily před půlnocí a když už nešlo ležet, tak jsem si udělala ležení v obýváku. Pak jsem si uvědomila, že ještě vůbec nemám připravenou a sbalenou tašku do porodnice, tak jsem to honem napravila a mohla se oddat blížícímu se porodu. Kolem 2h. jsem probudila Standu, abych mu oznámila, že volám dule Lucíe. Vím, bylo to zbytečné ho ze světa snů volat do reality, ale nějak jsem chtěla, aby si taky někdo uvědomil, že se už něco děje. Když se mě zeptal, jestli chci, aby byl se mnou vzhůru, tak jsem mu ale odpověděla, že nechci, ať ještě spí. Asi už jsem byla trochu zblblá. Když Lucía přijela, zjistila jsem, že je moc příjemné, když je někdo se mnou a pomáhá mi. Masírovala mě, povídaly jsme si, podporovala mě při kontrakcích, prostě byla úžasná. Vysvětlila mi, ať si klidně ještě zdřímnu a opravdu jsme asi na hodinku ještě usnuly. Po 6h. příjela porodní asistentka Ivanilde, zkontrolovala mě, změřila tlak, poslechly jsme si, jak miminku tluče srdíčko a Ivanilde mě pochválila, že mi to jde skvěle. Nicméně mě moc nepotěšila, byla jsem otevřená jen asi na 4 cm. Každý mi říkal, že napotřetí to bude rychlé, že o tom ani nebudu vědět. Ale asi prostě neumím rodit rychle. Doufala jsem, že stihnu porodit, než se všichni vzbudí a malovala si, jak kluci vstanou a jako každý den přijdou k nám do ložnice a tam na ně bude čekat miminko. No, tak ne, ještě jsme si všichni pár hodin počkali všichni.

Kolem 8h. se začalo budit veškeré osazenstvo našeho skromného příbytku a najednou tu v té naší kuchyni byla strašná spousta lidí. Po snídani naši vzali kluky a šli do krámu koupit housky. Standa jim vysvětlil, jak se řeknou housky, a tak vyrazili. Bertík s Toníkem ukazovali cestu a všechno proběhlo bez problémů. Jen dědečkovi bylo po včerejší smršti poněkud nevolno, tak po příchodu vyfasoval od Standy pivo, které ho zázračně srovnalo, babičku vyměnil za Standu a pro změnu šli s klukama hrát fotbal s novým míčem. Kluci totiž dostali od Bětušky jako dárek fotbalový míč a Standa jim ho dal trošku dřív. Prý maminka nejdřív vyprdla ten míč, aby bylo víc místa pro miminko.

Já jsem byla vděčná, že se mi vystřídala směna a že místo Standy a jeho „povzbuzujících“ výroků přišla babička se svojí podporou. A že musím uznat, že jsem byla nakonec moc ráda, že u mě babička byla. Na velké finále samozřejmě dorazil i Standa a s pomocí jeho, babičky, duly Lucíi a porodní asistentky se mi podařilo miminko vytlačit asi o půl hodiny dřív, než předpověděla Ivanilde. Všechny nás potěšilo, že to ta holčička opravdu je a se Standou jsme už mohli i oznámit její jméno, ALŽBĚTA. Bětušku jsem si hned přitiskla na prsa a užívala si tu velkou chvíli. Po porodu placenty a nezbytném úklidu jsme mohli zavolat kluky i s dědečkem. Bylo to neskutečně nádherné vidět ty jejich rozzářené oči (skoro jako když jdou k vánočnímu stromečku) a nadšený výraz. Bertík mi i odpustil, že to není brácha, ale ségra. Už od začátku se jí snažili upusinkovat a pohladit všude, kam dosáhli. A jsou z ní nadšení pořád.

Ale jak už člověk není zvyklý na malinká miminka, zdála se mi hrozně malinká. Tipovali jsme, kolik by tak asi mohla vážit. Odhady se pohybovaly od 2,5 – 2,8 kg. Jaké bylo naše překvapení, když se na displeji objevilo 2,98kg. Bez 20g měla stejně jako kluci. I délka, 48cm, odpovídá. Takže nejen, že to neumím rychle, ale moje děti se od sebe skoro ani neliší. Tedy pokud nepočítáme tu změnu z „pindíka na pipinku“.

Moji rodiče byli nadšeni tím, že mohli být u porodu své vnučky. Táta poprvé v životě viděl novorozence tak rychle po porodu. Máma zase byla přímo u porodu. A moji malí kluci? Kdybyste viděli jejich užaslé obličeje a pocítili, jak neuvěřitelně snadné je přijmout nového člena do rodiny. Jsem strašně moc ráda, že jsem to mohla zažít.

Každý můj porod byl jiný, a dva z nich vycházely z toho, co jsem vyčetla v knize Ivany Königsmarkové. Že každá žena by měla být podpořena v tom, co by chtěla a v tom, co považuje za nejlepší pro sebe a pro svoje dítě. Chtěla bych jí moc poděkovat alespoň touto cestou a popřát jí, ať boj za nás, ženy, nevzdává a pokračuje v něm i přes nepřízeň těch, kteří nám mají pomáhat. Protože ten boj má smysl a já věřím, že moje dcera nebude muset hledat všelijaké skulinky, ale bude moct porodit tak, jak bude chtít ona. A když se zadaří, já jí budu moct pomoct, tak jako moje máma mě.

DĚKUJU,
Lucie Horová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 361. Moje potřetí