EntonoxS manželem jsme dostali příležitost pracovat ve Velké Británii, do které jsem odlétala již několik týdnů těhotná. V prvním trimestru a vše nové – bydlení, jazyk, podnebí, práce… Čekala jsem, že mi bude špatně v letadle. To nepřišlo. Nevolnosti se nekonaly ani později – až do konce těhotenství (krom občasného pálení žáhy, na které vždy zabraly mandle). Měla jsem velké štěstí, ale k tak úžasnému těhotenství napomohlo i to, že jsem ho mohla prožít s přesně takovou péčí odborníků a pohodou, po jaké jsem toužila.

V Anglii jsem se zaregistrovala u obvodního lékaře, který mě předal do rukou porodní asistentky.

Už první setkání s porodní bábou Heather bylo super. Přivítala mě velmi osobním způsobem, představila se a zmínila, že její neteř nedávno navštívila Českou republiku a moc se jí tam líbilo. Usadila mě ve své „ordinaci“, kde se se mnou nejdříve dlouho bavila o tom, jak se cítím, zda je miminko plánované, jaký postoj má manžel, zda mám nějaké otázky atd. Pak mi založila „těhotenský průkaz“ – Maternity notes, do kterého zapsala mnoho věcí (rodinnou anamnézu, jak se cítím psychicky, zda jsem kuřák, mám alergie apod.).

Změřila mi tlak, dala mi zkumavku na moč pro příští návštěvu, jemně prohmatala břicho a na závěr poslechla ozvy miminka. Při poslechu bušení srdíčka se tvářila velmi dojatě. Její výraz v tváři ještě umocnil mé dojetí. Řekla, jak krásně miminku buší srdíčko a jak bylo hezky slyšet jeho kopnutí.

Tato první návštěva trvala snad hodinu a půl.

Další návštěvy už byly kratší a manžel na ně chodil se mnou, když mohl. Vždy začaly rozhovorem a pokračovaly změřením tlaku, kontrolou moči a poslechem srdíčka miminka. Během těhotenství mi asistentka dvakrát odebrala krev a jednou mě poslala na ultrazvuk v 20. týdnu (v Británii se dělají většinou dva ultrazvuky, ale já ten první v 12. týdnu propásla). Na každé návštěvě se mě ptala, zda je vše v pořádku a na všechny dotazy ochotně odpovídala. Průběžně mi dávala různé letáky s infem pro těhotné, odkazy na web a sama mi nabídla pomoc ohledně vyřizování „mateřské“ a různých benefitů v Anglii, protože celý ten systém byl a je pro mě nový.

Jako holka z Česka informovaná o přístupu k porodům v ČR mimo porodnici jsem se Heather trochu bála říct, že bych nejraději rodila doma. Po pár návštěvách, kdy jsem nabyla jistotu, že ve mně vidí zodpovědnou matku, která nechce nic podcenit a zanedbat, jsem jí svěřila své přání. Reagovala naprosto přirozeně, nepřekvapeně… „Ano, v pořádku.“ Už při vstupní návštěvě mi tehdy říkala: „Miminko se může narodit v porodnici, porodním domě, také by bylo krásné, kdyby se narodilo doma.“ Přesto jsem s ní raději nejprve podrobně probrala porod v porodnici a všechny jeho možnosti (co se používá proti bolesti, jak dlouho v porodnici zůstat, co je třeba mít v porodním plánu atd.).

Mnohokrát za těhotenství jsem si připadala jak Alenka v Říši divů. Žádné vaginální vyšetření, žádné „extra“ testy, ani slovo o amniocentéze, cervikometrii… Ale test na zjištění rizika Downova syndromu mi nabídnut byl, stejně tak i očkování proti chřipce a černému kašli pro těhotné.

Některou matku by takový přístup možná stresoval, u mě naopak podporoval vědomí zdravého těhotenství a svobodu volby. S asistentkou jsme podrobně probraly různé anomálie, rizika, bavily se o výživě, pohybu v těhotenství… A když by mi míra a četnost vyšetření nestačily a já měla starosti, zda je dostatečné měření tlaku jednou za dva až tři týdny, jen dva odběry krve nebo zda nemám moc otevřený čípek, stačilo se s tím svěřit a asistentka by mi zajistila měření tlaku navíc buď u sebe nebo u místního obvodního lékaře a poslala by mě ke gynekologovi. Stejně tak mi nabídla možnost návštěv rehabilitací, kdyby mě bolela záda. Přesto, že se mnou velmi podrobně rozebrala porod i kojení, byli jsme s manželem pozváni na dva její kurzy o porodu a kojení (zdarma).

A protože jsem měla hladinu železa v krvi na hranici, udělala mi další odběr krve a podrobněji popsala, jak se nejlépe stravovat, abych měla železa co nejvíce.

Díky miminku jsme museli ukončit práci a přestěhovat se. A tak nastala situace, že jsem pár týdnů před porodem musela měnit asistentku. Trochu mě mrzelo, že je malá šance mít u porodu známou porodní bábu, ale nevadí. S novou asistentkou Amandou bylo setkání podobně milé jako s Heather. Obě ženy se telefonicky zkontaktovaly a předaly si informace o mém těhotenství. Amanda mi po čtvrté pro jistotu odebrala krev, poslala mě na další ultrazvuk pro potvrzení polohy miminka (to jen z důvodu plánovaného domácího porodu, jinak polohu miminka bezpečně poznala pohmatem, stejně jako před ní Heather) a domluvily jsme se na její návštěvě u nás doma. Předpokládala jsem, že přijde jen kvůli tomu, že chci rodit doma. Posléze jsem ale zjistila, že přichází i proto, abych jí i v případě plánovaného porodu v porodnici mohla pozvat domů, kde by zhodnotila pokročilost porodu a pak mě doprovodila do porodnice, kde by za mě vyřídila všechny formality a šla se mnou i rodit. Také říkala, že se jí nejednou stalo, že ženy, které o domácím porodu vůbec neuvažovaly, nakonec doma porodily, protože porod postupoval rychle a dobře, s přítomností asistentky se cítily bezpečně a převoz by je rušil (nebo by se ani nestihl).

Amanda mi přinesla pytel s věcmi, které by mohly být potřeba k porodu doma (rukavice, jehly, háček na protržení plodové vody, sáček na placentu, průkaz novorozence, …). Také mi nabídla doručení Entonoxu=rajského plynu (oxid dusný s kyslíkem, poměr 1:1), který mohu použít k ulehčení porodu i v domácím prostředí. Souhlasila jsem, díky čemuž nás druhý den s manželem čekal šok. Předpokládali jsme příjezd jedné porodní asistentky s jednou až dvěma bombičkami rajského plynu. Namísto toho přijeli dva chlapi s dodávkou – snad z plynáren :o) a vyskládali u nás doma 14 bomb Entonoxu. Byla jsem přesvědčena, že jde o omyl. Asistentka mi pak ale vysvětlila, že jich radši objednala víc. Vždy nejsou bomby tak plné nebo se rychle spotřebují. Nemusím samozřejmě použít žádnou. Po porodu je zase odvezou a já se nemusím o nic starat.

Moc mě potěšil přístup asistentek, které se mi snažily předat maximum informací a zdůrazňovaly, jak důležité je přirozené prožívání těhotenství a porodu. Zdá se, že je tu v porodnicích mnohem více samozřejmé tuto přirozenost podporovat: hned po porodu přiložit miminko k prsu, rodit v poloze, kterou samy vycítíme, že je nejlepší, nechat dotepat pupečník, … Tak mi došlo, že prioritou pro mě není rodit doma, ale na jakémkoli místě, kde bude maximálně podpořen přirozený proces porodu a tím pádem i jeho bezpečnost.

Opravdu to není o místě, ale o přístupu a způsobu. V českém systému jsem se bála ohrožení dítěte i sebe nezdravými postupy v porodnici. Tady jsem byla podpořena v tom, abych si pečlivě vypracovala porodní plán a nenastalo tak riziko, že by kdokoli do mého porodního procesu zasáhl nežádoucím způsobem, který není na místě. A nakonec ta možnost vklidu se přemístit z domova do porodnice se svojí asistentkou, se kterou jsem vše podrobně prohovořila i sepsala včas předem – já snad i chci rodit v porodnici :o) Porod doma tu vnímám jako rovnocennou variantu porodu v porodnici či porodním domě se stejně pečlivou (či ještě pečlivější) včasnou adekvátní přípravou.

Není mým záměrem vyzdvihnout jen práci porodních asistentek – vše je o lidech a já vím, že jsem měla velké štěstí na úžasné ženy. Také jsem mohla být v péči žen, které by svou práci nedělaly dobře a nepodpořily by ve mně radost z těhotenství. Chci tu ale říct, jak klíčové je nastavení celého systému péče o těhotné, rodičky a šestinedělky. Když budu mít špatnou porodní bábu, můžu ji změnit, ale vždy za podpory fungujícího systému. Stejně tak i ta porodní bába se může opřít o systém a nedostat se tak do situace, jako paní Ivana.

Věřím, že brzy bude náš systém o mnoho lepší. My si ho vybojujem!

Alena

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 366. Jak Alenka v Říši divů