Vážím si Vaší práce, kterou podporujete nejen Ivanu, ale vlastně všechny asistentky. Já sama jsem Vám zaslala příběh (byl 113. Theo ) a přemýšlela jsem, jak ještě podpořit Ivanu, když už nemám sama více příběhů. Žiju ve Španělsku a díky Ivaně a sdružení EPEN (el parto es nuestro = porod je náš) jsem se dostala nejen až k mému domácímu porodu, ale i k větší aktivitě v této oblasti. A tak jsem vybídla k zaslání příběhů lidi zde ve Španělsku (přes otevřené emaily EPENu) a jeden už je tu. Tak Vám ho zasílám jak v originále, tak přeložený. Je se souhlasem autorky, zaslala mi ho za tímto záměrem. (Zhruba jsem jim nastínila situaci v Čechách i v Maďarsku…).

Tereza Marksová

Mae a Dafne

 S mojí první dcerou Mae, které jsou nyní 2 roky a 8měsíců, jsem měla přirozený porod díky porodnímu plánu, který absolutně dodrželi a měli ho na zřeteli v každém momentě. Za dobu šesti hodin, které uplynuly od doby, kdy jsem přijela do porodnice až do doby, kdy se narodila Mae, mě vyšetřila pouze jediná gynekoložka. Gynekoložka mi pouze sdělila, že jsem ještě “daleko” a poslala mě na pokoj. Po dalších 15 ti minutách otevírání strávených procházením, jsem se vrátila a až do narození Mae o mě pečovaly jen porodní asistentky. Jejich přístup byl perfektní, hlavně díky jedné z nich – Paqui. Daly nám důvěru, soukromí a podporu.  Porodila jsem vlastně ve stejném pokoji  („čekacím“), nešla jsem na sál a ani okem jsem nezahlédla “kozu”. Takto mi to dokonce navrhly ony, moje asistentky. Moje holčička se narodila pod dohledem dvou profesionálek a jedné pomocnice, které zůstaly u mě, na zemi a sehnuté a jen vyčkával, až holčička vystrčí hlavičku, aby pomohly. Já klečela na kolenou, opírala se o postel a o mého manžela. Řekly jen: “Pokračuj, pokračuj v tlačení, jak jen budeš chtít!” A tak jsem to taky prováděla, až vykoukla hlavička, a asistentka mi dala pod nohy zelenou deku. S dalším zatlačením vylezla holčička už celá a sjela na deku. Za sekundu už byla u mne; na mně :-).

Ani se nezmínily o oxytocinu, epidurálu či nástřihu a díky Bohu jsem nic z toho nepotřebovala. Téměř jsem nepostřehla, kdy jsem porodila placentu, ani jak vše daly do pořádku a jak si na minutku půjčily Mae, kterou doprovázel její tatínek, aby jí změřily a zvážily. Hned záhy se přisála a v naprostém klidu mohla začít svůj nový život.

V případě mé druhé dcery bylo vše podobně. Bylo třeba sedmi hodin, aby Dafne, které je nyní 9 měsíců, přišla nakonec do naší rodiny. Jelikož jsem chtěla zopakovat stejnou zkušenost, přinesla jsem stejný porodní plán do stejné nemocnice. Jaké bylo mé překvapení, když po  45min. ve standardním pokoji, přišla jedna asistentka s tím, že díky porodnímu plánu nám přidělí jiný pokoj, určený více pro “přirozené porody”. A pak dodala: “Už jsem se těšila na nějaký jiný porod.” To mi přišlo dosti silné kafe. Takže – přirozený porod je něco jiného (ne-li ojedinělého). To jeden jen kouká!

Opět o mě pečovaly dvě asistentky a k mému milému překvapení jedna z nich byla zase Paqui. Jméno té druhé si nepamatuji a je mi to líto, protože byla hrozně hodná. Takže, víceméně to samé jako u první dcery; hodně respektu, pomoci, důvěry, aniž bych zahlédla porodní sál; tak, jak jsme si to přáli….žádný oxytocin, epidurál ani nástřih. Jen v závěrečné fázi zavolaly mladou gynekoložku (velice sympatickou), která jen potvrdila to, co už nám říkaly, že si holčička se mnou hraje a pokaždé, když zatlačím a sunu její hlavičku, ona jí různě natáčí. Takže jsem se nakonec rozhodla, že už to stačilo, hrát si takhle s mámou a pořádně jsem zatlačila a jedna z asistentek pomohla natočit hlavičku tam, kde měla být. A pak vyklouzla, otočená obráceně, velké otevřené oči a dívala se na mě. Pak jsem uslyšela, jak mi říkají: ”Už netlač, jen ji vezmi pod ručičkama a přitáhni ji k sobě”. A tak jsem si ji vytáhla rovnou na mou hruď. A pak to proběhlo stejně, ani jsem nepostřehla, kdy ji ošetřily. S placentou to bylo odlišné, po 45 min., kdy se už asistentky snažily ji nějak vytáhnout, nakonec zavolaly znova gynekoložku. A i když ani ona moc nechtěla, chtěla mě vzít na sál a nějak dostat placentu ven. Pomyslela jsem si: “Taková škoda, nebyla jsem na sále při dvou porodech, nedali mi žádné drogy a nakonec tam budu muset kvůli placentě..”. Ale po chvíli jsem porodila i tu placentu, sama a bez pomoci. Takže gynekoložka odešla a asistentky pokračovaly ve své práci.

Kromě těchto, je na poschodí ještě další poradkyně ohledně kojení. Já mám jen dobré vzpomínky na oba mé porody a za to vděčím hlavně jim, mým asistentkám z nemocnice v Elche.

Děkuji Vám za Vaši práci!

Maria Sanchez (Španělsko)

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 369. Děkuji za vaši práci

 

Díky, Julie

Pondělí 5. 11., nic zvláštního, jako ty dny předtím. Je mi fajn, dělám věci jako každý den, Javi si vzal v práci volno, protože už jsem moc unavená na to být s Diegem sama a také, abychom si užili ještě čas ve třech, ale děláme běžné věci. Odpoledne jedeme na piknik, dáme si horkou čokoládu s přáteli a povídáme o tom, kolik ještě asi chybí – řídím nazpět jakoby nic. A jdeme spát jako vždy, dokonce uspávám Diega v náručí a zpívajíc. Už několik nocí přicházejí poslíčci, vše se už připravuje, ale nic nenasvědčuje tomu, že už chybí tak málo.

Ve 4:30 mě vzbudí kontrakce, tak jako noci předtím. Ale tahle bolí o něco víc, už bych si přála, aby tohle byl TEN den.  V koupelně přijde ještě jedna, a když znova ulehnu, cítím, jak ze mě teče voda až ke kotníkům. Nemůžu tomu skoro ani uvěřit -nakonec fakt chybí už jen málo! Oznámím muži, co se akorát stalo a usnu. Nedělám si starosti, jestli to je či není ono, protože nemusíme nikam jezdit, jen čekat.

6:30 a znova kontrakce, takhle už mě bolí. Vstávám a říkám: „ Javi, prosím tě, všechno to tady nachystej. Je třeba vyměnit matraci v pokoji, dát přímotop, a dalších milion věcí, které jsem nechtěla připravovat předem. Ručníky, vodu, hudbu, hodiny, svíčky, balón, deku, polštáře. Pak si běž ještě lehnout s Diegem a ještě něco naspi, já už budu vzhůru a až tě budu potřebovat, tak ti řeknu.“

7:00, přichází několik kontrakcí, které rozcházím po bytě. Tohle vypadá už vážně, takže posílám jednu sms mé asistentce, aby přijela a další mojí tetě, která bude hlídat Diega. Kontrakce bolí, ale jsou krátké a každých 8, 9 minut. Ještě je to asi na dlouho. Nechci předbíhat situaci a vlézt rovnou do vany, aby se to nezpomalilo. Takže nějakou dobu prodýchávám kontrakce chozením mezi pokoji, na balónu i v posteli. Nemůžu najit pozici, která by mi vyhovovala, ale když je po kontrakci, cítím se jakoby nic.

8:00, začíná jít do tuhého, volám Javiera, aby přišel a už zůstal se mnou. Další kontrakce už procházíme spolu, bolí dost a já se do něj zavěšuju. Nepřicházejí moc rychle za sebou, takže si myslíme, že to ještě bude trvat dlouho. Mezi kontrakcemi je mi dobře. Přemýšlím, jaké by to bylo muset teď vyrážet do nějaké nemocnice, jak by tohle bolelo v autě, jak bych začala být nervózní se vstupem do nemocnice, světla, otázky, čekání, postel, vyšetření – jak na tom jsem, co bychom udělali s Diegem, jak by to vzal on, ničemu by nerozuměl. Javi mi říká, že nemám myslet na takové věci, ale já ráda – jen mi to potvrzuje moje rozhodnutí, cítím se sebejistá v mé jeskyni.

9:00 a přijíždí Mariluz, která zůstane s Diegem. Až se probudí, budou si v obýváku číst. Po půl hodině se probouzí a Javi ho odvede dolů; tam na nás počkají. Ruské skládací  bábušky (jsou to vlastně tučňáci) mu pomáhají pochopit, co se vlastně děje: Julia – malinký tučňák vyleze z bříška maminky – tučňáka, Kujaaa (tak říká své malé sestřičce).

Od téhle chvíle začínají být kontrakce čím dál silnější. Cítím, jak se hýbají všechny kosti v mé pánvi. Klekám si na matračku a hledám vhodnou pozici, sedám si, vstávám, pořád jsem v pohybu. Javi si stoupá za mě a objímá mě, drží mě, masíruje záda; takhle to vydržím nějakou dobu. Najednou, určitá silnější bolest, otáčím se a klekám si na matraci a rukama se opírám o gauč. Už mi překážejí i sluchátka s hudbou a sundávám je. Ale jinak mi je stále dobře.

„Maria, vždyť tlačíš!!“ říká mi: “Asi by sis měla sundat kalhoty!“ Haha, asi ano. Přímotop je už nějakou dobu zapnutý, takže zima mi není.

Moje řvaní je tlumeno do gauče, o který se opírám, jinak by to bylo slyšet až v Pekingu. A takhle to pokračuje dál, už to nejsou jednotlivé kontrakce. Křičím ze všech sil, hýbu se, abych unikla bolesti; cítím, že tlačím, ale vůbec nepřemýšlím nad tím, co právě dělám, jen cítím, že moje tělo tlačí samo. Bolest je silná, ale už to snad brzy bude. Chvilky odpočinku jsou opravdu krátké. Cítím Javiho ruku na kříži, kterou mě masíruje pokaždé, když zatlačím.

Najednou cítím, jako bych se měla rozrazit vejpůl a křičím: „Už nemůžuuuu!“ A slyším Javiho hned za mnou: „Maria, jasně že můžeš!! Vydrž, vždyť už vidím oči!!“ Trvá mi několik vteřin, než pochopím, co mi říká. Nemůžu tomu věřit, takže už tady za chvíli bude moje holčička… to je rychlost… a jsme tu sami. “Tak kde jsou?!“, křičím.  „Už jdou!“ říká mi.

Moje tělo stále tlačí a slyším Javiho: „Už vidím i nos!“ Cítím silné emoce, zadostiučinění, silu, moc, lásku, nepopsatelnou radost…. jsem tu, rodící moji holčičku, v rukou jejího otce… tak vzdálené oproti tomu, co bylo narozeni jejího bratra. Cítím, že mě léčí, že nás léčí. Že léčí ty staré rány, které se ještě nezacelily.

Už má venku hlavičku! Tak a ještě jednou!! A najednou šup a je venku, má malá, rovnou do rukou tatínka. Vyšla ven i s neporušeným vakem. To, co by mi bývali “napíchli” v nemocnici otvírá tatínek a opatrně mi podává Julii. Nemůžu tomu uvěřit, nikdy jsem nemyslela, že by to bylo tak rychle. Je 10:50, přesně ta samá hodina, kdy moje matka porodila mne.

Opírám se v sedu o zeď, s malou v náručí, hned se přisává. Dál setrváváme v pološeru, jen s malou solnou lampičkou.

V tomto momentě přicházejí asistentky. Všechno proběhlo tak rychle a tak to nestihly úplně včas. A já mám vlastně radost. Bylo to takhle hezčí. Trochu více světla, prohlédnou malou, je v perfektním stavu, má výbornou barvu a je u prsu. Zkontrolují mi břicho, placenta už se odloučila, takže až budu mít chuť, můžu tlačit. A tak to taky udělám a hned vychází ven, 15 minut po mé holčičce. Přikrývají nás a nechávají tento okamžik nám. Přichází  Mariluz, Javi – šel pro ně dolů a Diego: „Kujaaa.“ Mám slzy na krajíčku, silné emoce. Když vidím moje mimi, kterému je 19 měsíců, jak se najednou stane velkým, jak to vše do sebe zapadá, jak tomu hned porozuměl, nemusel z domu, máma taky neodešla, tu noc jsme spali všichni spolu. Prostě jen Kuja, která byla v bříšku, je teď venku, jako u těch tučňáků. Tááák přirozeně.

Hned všichni odcházejí a zůstáváme sami, Javi, já a Julie, úplně mimo, vstřebáváme všechno to, co se za tak krátkou dobu událo. To, že jsme už čtyři. To, jak jsme to zvládli a jak to všechno proběhlo. Nepopsatelné. Ale zároveň tak přirozeně neskutečně jednoduše nechat tělo samo konat. A je tu s námi, Julie, hojící všechny rány, jizvy na těle i duši. Bylo to možné a ona chtěla, aby to bylo takhle. Až do posledního okamžiku, kdy se nás všichni ptali, jak to uděláme, jsme říkali: bude to, jak ona bude chtít, my se připravíme na domácí porod, ale ona rozhodne o konci. A rozhodla pro domov. A bylo to úžasné.  Díky, Julie!

Po chvíli se vracejí, mám malé povrchové poranění, které se spraví několika málo stehy, vše uklidí, pomohou mi se umýt a obléci a jdeme dolu do obýváku, já s malou v náručí. Přivítá nás Diego: „ Kujaaa, Kujaaa!!“  Nepřestává ji pusinkovat a ukazovat na její oči, vlasy, ručičky. A hele, hned taky k prsu, přisaje se k druhému  a já se cítím nejšťastnější žena na světě v té nejkrásnější rodině…

Maria Montero (Španělsko)

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 370. Díky, Julie

 

Jak se narodil Ivar

Doufám, že můj příběh pomůže jako dobrý příklad tak důležité profese jako je porodní asistentka a jako důkaz, že přirozenost porodu sama o sobě není nic nebezpečného. Být správně doprovázená, podporovaná a respektovaná je klíčové k tomu, aby se člověk cítil v pohodě a aby porod dobře probíhal.

Všechny porody bez komplikací by měly být jen pod kontrolou asistentek a ne gynekologů či celých lékařských štábů, neznajících ženské tělo v celé své hloubce (1). Doufám tedy, že se řemeslo porodních bab či asistentek úplně nevytratí, ba naopak, bude mu vrácena důležitost a status, který si zaslouží.

(1): Při studiích oboru gynekologie se vyučuje proces těhotenství a porodu z hlediska komplikací, nemoci, něčeho problematického. Většina gynekologů nikdy neasistovala ani neviděla porod bez epiziotomie. V jejich odborných skriptech se téměř nepojednává o tématu kojení.

Myslím, že je důležité vážit si práce „dobrých profesionálů“, ať jsou kdekoliv. Tady ve Švédsku už tradičně respektují více než v jiných zemích, i když je tu samozřejmě k dostání i celý „balíček“ se vším všudy. Myslím, že tak jak je důležitý systém, asistentky, porodnice, je i nanejvýš důležitá informovanost rodičky a její jistota. Všimla jsem si, že jsou i Švédky, které se o to vůbec nezajímají a asi raději spoléhají na porodnice. A jsou i takové, které chtějí epidurál a vše co je při ruce, jen aby nic „necítily“…

Tak konečně Vám píšu svůj příběh, uplynuly už skoro 4 měsíce. Nejdříve vás uvedu: Žiji ve Švédsku více než 10 let a manžel je Švéd. Moje těhotenství probíhalo bez problémů a já byla relativně v klidu, co se týče mého prvního porodu. Četla jsem vše, co jsem mohla. Prošla jsem i kurzem „dýchání Profilaxis“. Můj muž akorát nakupoval různé věci k porodu a s sebou do nemocnice (asi kolem 22 h.) a já mezi tím sepisovala, co si s sebou budu muset vzít. Ale najednou mi praskla voda. Jelikož jsem byla teprve v 8.měsícii, nejdříve jsem si myslela, že mi malé trochu přimáčklo močový měchýř, ale na WC už bylo jasné, že tolik vody je znamení k porodu.  Během těhotenství jsem si pohrávala s myšlenkou na porod doma, ale tady ve Švédsku jsou v nemocnicích celkově velmi respektující, porod je v režii asistentek a gynekolog přichází, jen když jsou komplikace.

Některé Švédky rodí doma, je tu i Sdružení pro porod doma, ale není to běžné.  A já jako prvorodička jsem se nakonec cítila jistější v porodnici. Samozřejmě jsem ale vybrala jednu – vyhlášenou svým respektem k rodičkám a celkovým přístupem, v Ystadu, asi 45min. od našeho bydliště. Během těhotenství jsme ji navštívili, mluvili s personálem, asistentkou, a já se ptala na rutinní zákroky, včetně episiotomie. Bylo mi řečeno, že neviděla ani nepotřebovala dělat nástřih víc než 10let. A že asistentky vedou porod a mají patřičné kompetence.

Takže je 22h., praskla voda a my nemáme samozřejmě nic připraveno. Začínaly lehčí bolesti a já je prodýchávala. Nevypadalo to na kontrakce, protože to zas tak nebolelo a ani jsem nezaznamenávala pohyby.

Ty bolesti ale přicházely a odcházely, až jsme nakonec zavolali do porodnice. Nakonec jsme asi ve 3.30h vyrazili, vzala jsem s sebou jen něco málo oblečení pro malé a pro mě. V autě se tyhle bolesti změnily a já cítila tlaky, jako by už malé chtělo ven. Zůstala jsem klidná a manželovi jsem v tu chvíli nic neříkala, tak už měl dost s řízením a hledáním nemocnice. 🙂 Vešli jsme do porodnice, já žaludek tak trochu na vodě a k tomu tyhle
bolesti. Přijala nás jedna asistentka, docela mladá (já si přála nějakou starší a zkušenější, která by byla jako máma – to jsem si v tu chvíli říkala). Bylo 4.30h. Nevím kdy, ani jak vytiskl můj muž porodní plán, který byl
napsán jen napůl, protože jsme nikdy neměli dost času ho dopsat. Ale i to málo, co jsme tam sepsali, dodrželi a bylo vidět, že to opravdu četli:). Asistentka mě prohlédla a konstatovala, že jsem už totálně otevřená. Dvě
hodiny na to se narodil Ivar.

Jak jsem si sepsala, nechtěla jsem epidurál ani medikace, maximálně „plyn“** (kdybych to nemohla už vydržet), ale nic jsem nepotřebovala, cítila jsem se plná síly a vydržela jsem. (**technika na úlevu bolesti, použití N2O, vdechuje se před kontrakcí – pozn. překl.). V místnosti bylo pološero, jen asistentka a jedna sestřička, já v pozici, ve které jsem chtěla – ve stoje a můj manžel jako opora za mnou. Až v závěru mi asistentka navrhovala různé pozice a já si vybírala ty, při kterých mi bylo nejlíp. Už jsem rodila a cítila jsem se jistá. I při výběru pozice jsem jasně věděla, která je prospěšná, a kterou ani raději nezkoušet. Chvíli jsme pobyla i na té malé stoličce, ale to se mi nezamlouvalo. Nakonec jsem porodila na kolenou, rukama opřená o postel (tak jsem se cítila dobře) a tak, asi na čtyři zatlačení, se narodil Ivar. Bylo 6.33h.

Ke konci jsem ani už nevěděla, jestli mám kontrakce, bylo to všechno tak intenzivní, že jsem ani asistentce nemohla odpovědět, když se mě na to optala – že by při stahu pomohla. Já prostě tlačila, když se mi chtělo. Procítila jsem si „ohňový kruh“, to bolelo, ale já myslela jen na to, abych to udělala co nejlíp a co nejjednodušeji pro malého.

Maji zaběhnuté jako rutinu, že položí hned dítě na matku a tak jsme mohli první 2h. strávit spolu a nerušeně.

Poté přišli na vážení a měření atd. Nekoupou. Vůbec ho nikam neodnášeli, neseparovali.  I přes to všechno se nám kojení nedařilo. Nevím, jestli s tím mohlo mít společné to, že se narodil o měsíc dřív. Zůstali jsme v porodnici 4 dny.  24hod. pod dohledem asistentek, abychom seujistili, že Ivar prospívá dobře. Udělali mu 2 x odběr krve a sluchovou zkoušku, oboje v naší přítomnosti. Můj muž byl s námi od začátku. Další návštěvy nejsou povoleny, a tak moje matka, která byla akorát náhodou ve Švédsku, musela změnit letenku, aby se mohla přivítat se svým vnukem. Ale pravda je, že je to tak mnohem klidnější, bez návštěv, ty první dny. Já jsem se také musela srovnat – i přes „perfektní“ porod, začátek šestinedělí byl šok – pocity, bolesti při kojení, atd. Ivar sál, ale ne dost silně, takže jsem nezažila famózní příval mléka, ale spíš se začínalo tvořit pomalu. Nakonec jsem si i myslela, že nemám dost mléka. Ještě, že se mnou v těch začátcích byla má sestra a podporovala mě celý první měsíc.  Už v porodnici jsme začali dokrmovat uměle, aby se „dojedl“. A až do teď pokračujeme s obojím. Nejraději bych mu bývala dávala jen mé mléko, ale i přes všechny pokusy včetně bondingu, odstřikování, čajů, to nakonec nedopadlo a tak jsme akceptovali láhev.

Belen Santon

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 373. Jak se narodil Ivar