Únorové poupátko

Na začátku února to bude už pět let, co se s Ivanou narodila u nás doma moje dcera Berenika. Jsem vděčná, že jsem měla možnost to prožít, s čím dál větším časovým odstupem to považuji za zázrak a čerpám z toho sílu doteď.

Poslední dva měsíce těhotenství jsem docházela k Ivaně do poradny (to mě vždycky uklidnilo) a na kurz, kde jsem jsem se dozvěděla spoustu praktických užitečných informací.

Jako prvorodička jsem občas měla obavy, jak to půjde, jestli to ustojím doma, jestli to zvládnu. Ivana vstoupila dokonce i do mého snu – dva dny před porodem. Seděla jsem ve snu na posteli a uviděla polštář, jak doutná a pomalu začíná hořet. Vedle postele seděla Ivana a jen to pozorovala. Zavolala jsem zoufale na svého muže do kuchyně, on taky nic. Tak jsem tam rychle odběhla pro hadr a požár uhasila. Ten sen mi pomohl pochopit, že miminko za mě nikdo neodrodí, a dodal mi sílu a ujistil mně, že to zvládnu.

Byla první únorová neděle, nezvykle teplo a nádherně svítilo slunce. Dopoledne jsme s mužem šli na procházku k řece, dokonce jsme cestou viděli na nějakém keři první květy, a já postupně začala v podbřišku cítit pravidelné tlaky připomímající předmenstruační bolesti. Říkala jsme si, to by bylo nádherné porodit zrovna dnes v takový zářivý den. Pak jsme si dali výborný oběd, lehli si a odpočinuli, trochu uklidili, dokonce jsme chtěli počítat daňové přiznání, na to ale už nedošlo.

Pocity v břiše se pořád pravidelně vracely a pomalounku pozvolna zesilovaly. Už jsem neměla sílu něco dělat a nevšímat si toho, naopak přišla potřeba ponořit se do sebe. Vlezla jsem si do vany a při kontrakcích hučela a zpívala. Vylezla z vany a bylo to stále silnější. Ještě mi šlo představovat si vlny a nebo otvírající se květ a těšit se na miminko. Pak se setmělo a já dostala obavy, jestli je to opravdu ono a jestli ano, tak, že už není cesty zpět. Zavolala jsem Ivaně, abych jí informovala, jak to vypadá a ona řekla, že můžem dnes porodit nebo to může i odejít. Dohodly jsme se, že se ozvu, jak se to bude vyvíjet.

To byla jediná chvíle ten den, kdy jsem cítila nejistotu. I když normálně nejsem nijak odvážná a z porodu jsem měla obavy… Jinak jsem pořád cítila ochranu nějaké vyšší moci (což taky běžně necítím). Že jsem součástí moudrého porodního procesu a tvořivé síly přírody. Těžko se to popisuje slovy. Cítila jsem obrovskou úctu, že je to tak dokonale vymyšlené, že to je hodně náročné, bolí to, ale JDE TO ZVLÁDNOUT, když se tomu dá ten správný prostor, když se to nechá běžet svým tempem. A vůbec jsem si v tu chvíli neuměla představit, že bych měla odjet někam do porodnice.

Kolem jedenácté večer přijela naše dula a kamarádka Vlasta Jirásková, už to bylo pěkně rozjeté, držela jsem se okraje kuchyňské linky, Vlasta s Marcelem mi dělali protitlak na boky, protože mě tam bolelo, bylo to úlevné.

Kontrakce byly čím dál silnější, už si nešlo nic představovat, jen být s nimi v přítomnosti, přijmout je a soustředit se na každou zvlášť a nechat to proběhnout. Možná díky tomu, že ráda zpívám, mi obrovsky pomáhalo, že jsem se svobodně hlasově projevovala, různě hučela, pak už křičela a řvala. Napětí v břiše se tak odvádělo skrz hlas a já se čím dál víc otevírala. Každá změna polohy nebo místa byla náročná, vždy se to pak ještě zintezivnilo, ale pomohlo porodnímu procesu a přiblížilo vytouženému cíli.

Podruhé jsme zavolali Ivaně, tentokrát Marcel, ale Ivana chtěla slyšet mě, možná, aby poznala, jako moc rodím. Nechtěla jsem, aby Ivana přijela moc brzo, ale ani moc pozdě a vyšlo to úplně ve správný čas – v půl jedné v noci. Když přijela, vyšetřila mne akorát jednou a řekla: „Jste šikovná ženská a za chvíli porodíte.“ To bylo hodně povzbudivé, i když to pak trvalo ještě asi dvě hodiny. Zdálky jsem zaslechla, jak říká Vlastě: „Sedm“. Měla jsem radost, že už jsem takhle otevřená.

Bylo zajímavé, že jsem při porodu byla úplně jinde, než kde jsem si to předem připravila, myslela jsem si, že budu v ložnici na posteli nebo se rukama budu držet tyče, co tam je. Nejlepší to bylo v kuchyni, koupelně, na záchodě, kde jsem v jedné fázi seděla já sama a v další na víku Marcel a já před ním na porodní stoličce. Instinktivně jsem se chytala futer a rukama se odtlačovala od sedátka porodní stoličky a řvala. Občas přišla Ivana, poslechla si doplerem miminko a zeptala se, jestli se mi už chce tlačit. To byla nejnáročnější fáze, kdy jsem cítila, že se miminko sune dolů, vždycky o kousek a zase se vrací a tak znovu a znovu a já měla pocit, že se snad roztrhnu. Můj muž si pamatuje prý doteď tu bolest, když jsem mu zarývala lokty do stehen a já po pár dnech jsem na tu intenzitu úplně zapomněla. Jak úžasně fungují porodní hormony, prý oxytocin – hormon zapomnění 🙂

Při porodu se mi moc líbil Ivanin respektující a klidný přístup, že nezasahovala, jen občas nabídla nějakou změnu a bylo to přesně ono. Cítila jsem se s ní opravdu v bezpečí, s člověkem, který má obrovské zkušenosti, dodávalo mi to jistotu.

V závěru navrhla, jestli nechci do vany, tam jsem si klekla a opřela se o okraj, Vlasta mě sprchovala (naštěstí voda akorát stačila, máme malý bojler a pár hodin předtím, když jsem byla ve vaně, tak jsme vodu radši prozíravě uvařili v konvici a hrncích), a tam se to najednou zrychlilo, miminko se tlačilo ven a nešlo to zastavit, i když jsem slyšela: „Zpomal.“ Ale to už nešlo a naše dceruška vyklouzla na svět. Spolu s plodovou vodou i smolkou. Takže jsme měli úplně čistý byt, ale trochu ucpanou vanu. Čekala jsem pomačkaného novorozence, ale ona byla umytá a růžovoučká jako poupátko.

Čím delší čas od té doby uplynul, tím víc mi to přijde jako zázrak a jsem vděčná, že jsem to takhle mohla prožít. Bylo to pro mě moc důležité, posílilo to moje mateřské kompetence, bylo krásné hned po porodu si vlézt do postele a být pořád se svou dcerou. Kojení i náš vztah se krásně nastartoval. I můj muž plynule vplul do otcovské role hned od začátku. Po porodu jsem byla v takové extázi, že jsem pár nocí nemohla vůbec usnout, štěstím, že to vyšlo, že se to takhle nádherně povedlo. Byla jsem tak „sjetá“ porodními hormony, že kdykoliv jsem se podívala na zeď, tak jsem viděla duhové obrazce.

Bylo to léčivé i pro moje vlastní narození v sedmdesátých letech v nelítostných a chladných poměrech komunistické porodnice na Praze 6. Kdy se tam podle vyprávění moje máma cítila hrozně sama, při kontrakcích se chytala železných trubek čela postele, pak ležela na porodním sále, personál se díval na fotbal a ona nevěděla, jestli se někoho dovolá. Po narození mně odvezli pryč a máma ležela na chodbě, byla jí zima a měla hlad. Tatínci nesměli dovnitř, tak házeli svým ženám do okna jídlo. Prý taky, když nějaká žena při porodu křičela, sestra jí dala facku.

Jsem šťastná, že se moje dcera narodila do láskyplného prostředí, že se má dobrý základ, že dostala do začátku takový dar. Můj největší důvod rozhodnutí pro domácí porod bylo, že chci rodit s lidmi, které znám a kteří mě podporují, že na to nemám se při porodu s někým dohadovat a hlavně, aby kontakt s mým dítětem nikdo nenarušoval. Aby bylo pořád se mnou.

Někdo mi říkal, že jsem odvážná, že rodím doma, ale mě přišly odvážné ženy, co rodí v porodnici.

Narození dítěte mi přijde jako hluboký proces se spoustou rovin – fyzickou, emocionální, sociální i spirituální. V nemocnicích bohužel většinou vnímají jen tu fyzickou.

Jsem šťastná, že mi byl daný prostor to prožít úplně. Proto to pro mě byl nejkrásnější den v životě. Nejspirituálnější i nejfyzičtější zážitek zároveň.

Pár dnů po porodu ke mně přišla tahle slova, která to všechno možná vyjadřují líp:

Uprostřed zázračné noci
světlo rozkvétá
pukají skály
sténají hlasy
zrozena
z ohně a vody
země a větru
lásky a krásy

O našem porodu už dříve napsala i dula Vlasta Jirásková.

Přála bych si, aby se medicínský a ženský svět více propojil, aby lékaři a zdravotníci uznali kompetenci rodících žen a jednali s nimi s úctou a respektem. Aby se svět byznysu a farmaceutických lobby upozadil. Aby ženy mohly rodit, tam kde ví, že je to pro ně a jejich děti nejlepší a porodní asistentky jim mohly pomáhat a nebyly za to trestány, šikanovány a zesměšňovány.

Díky Ivano, že za to bojuješ!

Lenka + Marcel + Berenika

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 379. Únorové poupátko

 

Maliččcí skřítci

Rok a půl po porodu dcery jsem znovu otěhotněla, myslela jsem si, že budu rodit zase s Ivanou v klidu domova, ale osud měl se mnou jiné plány. Těhotenství se nevyvíjelo dobře a v pátém měsíci mi hrozně vyrostlo břicho, bylo plné plodové vody. A ve 24. týdnu těhotenství jsem předčasně porodila dvojčátka – chlapečky. Pravděpodobně šlo o vývojovou vadu jednovaječných dvojčat.

Ještě jsem stačila předtím dvakrát navštívit poradnu u Ivany, poprvé bylo ještě všechno v pořádku, podruhé už jsem měla obrovské napjaté břicho pár dnů před porodem. Ivana byla klidná a to mně posílilo a doporučila nám jít co nejdřív na kontrolu ke gynekoložce.

Když jsme byli u gynekoložky na prohlídce na ultrazvuku, byla ze mě dost nervózní a řekla mi, že teď je ještě čas se toho plodu zbavit. Bylo to pro mě strašné. Už jsem k ní nikdy neměla sílu jít znovu. Za pár dnů nato mi začala brzo ráno odtékat plodová voda. Volali jsme Ivaně, a radili se, co máme dělat a kdy a do které porodnice odjet.

U porodu byla bohužel mladá doktorka, která mě slovně ponižovala, protože jsem měla v průkazce napsáno, že jsem předtím rodila doma. Byla jsem vyděšená, co bude a tohle mi vůbec nepřidalo. Jiný personál byl naopak vstřícný. Po porodu jsme se s mužem měli rozhodnout, jestli chceme zahájit o chlapečky péči. Chtěli jsme jim dát šanci. Díky tomuhle rozhodnutí už měli status lidí a podle toho s nimi i zacházeli. Dali jsme jim jména Čestmír a Vilém. Byli umístěni v inkubátorech na oddělení neonatologie. Bylo těžké je tam vidět s hadičkami a kanylami, cítila jsem pocity viny, že jsem je vrhla do tohohle chladného technického světa. Navíc Vilém měl nedokrvené nedovyvinuté chodidlo, které se mu asi předtím zamotalo do pupeční šňůry, a nožička mu postupně odumírala. Vyhlídky do budoucna byly strašné, doma jsem měla tehdy dvouletou dceru a nedovedla si představit, že bych několik měsíců sem měla chodit. Hlavně jsem nechtěla, aby se zbytečně trápili, aby je neudržovali při životě za každou cenu. Lékaři mě ujistili, že dostávají léky proti bolesti. Velice jsem ocenila lidský přístup na tomhle oddělení, primářka mě povzbuzovala, ať do inkubátoru dávám ruku a s chlapečky si povídám.

Třetí den nám řekli, že s Čestmírkem to nevypadá dobře a že navrhují odpojení od inkubátoru. Byli citliví, dali nám hodně času na rozloučení. Zrovna ten den po delší době svítilo slunce a já konečně držela svého synáčka v náručí na nahém hrudníku, cítila jeho ještě teplé tělíčko, zpívala mu a s mužem jsme plakali. Bylo to těžké, ale i krásné, moje nejbližší setkání se smrtí. Ulevilo se mi, že je příroda milosrdná. Že technika není všemocná.

Druhý den totéž proběhlo i s Vilémkem, ale cítila jsem, že je už pryč, u bratříčka.

V dalších dnech můj muž oběhával potřebné papíry – rodný a úmrtní list, porodné… Jsem mu vděčná za jeho emocionální podporu i vyřizování všech praktických záležitostí. V prvních měsících mi hodně pomáhala moje dcera, její přirozená dětská veselost a spontánnost. To, že mě potřebuje, že jsem se o ni musela starat.

Taky jsem ještě s mužem navštívila Ivanu a mluvila o tom zážitku, mohla jsem se vypovídat, a ona mne podpořila, moc mi to pomohlo, ani nechtěla za konzultaci zaplatit.

Za dva týdny od porodu jsme udělali pohřeb a na jaře jsme popel chlapečků zakopali na jedné hoře u krásného doubku, kam s mužem a dcerou občas chodíme.

Teď je to přesně tři roky, co chlapečci odešli a já už každým dnem čekám na porod dalšího miminka. Už se těším a jsem zvědavá. Ale to už bude další příběh. Jen mně mrzí, že u porodu nemůže být Ivana.

Více si můžete přečíst na webu www.ztratamiminka.cz.
Když budete chtít přispět svou vzpomínkou na Vaše andělské miminko – příběhem, fotkou, obrázkem, budu vděčná.

Lenka s rodinou

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 380. Maličcí skřítci