Lucinka

Moc mě zaujaly vaše příběhy o domácích porodech, všechny jsou tak krásné plné lásky a odhodlání, víry, že můžeme věci kolem nás změnit. Všem, které měly tu odvahu a dokázaly porodit doma, patří můj velký obdiv. Mě to také napadlo, už je to 11 let, co jsem čekala dceru Lucku, že by to bylo krásné porodit v klidu doma nebo někde v přírodě. Já jsem však na to zralá nebyla, hledala jsem aspoň porodnici, kde je možné rodit v jiné poloze, než vleže na porodnickém lůžku, tam, co jsem docházela na kontroly, toto možné nebylo. Tak jsem pár týdnů před porodem začala chodit do jiné, kde to rodičkám umožnili. Můj lékař se mě pořád ptal, jestli mám otoky, já jsem si říkala, proč bych měla mít otoky, nakonec jsem je přeci jen měla, když jsem mu říkala, že uvažuji o porodu doma, tak mi na to řekl, jen si představte, jaký byste měla doma nepořádek. Do porodnice, kde jsem chtěla rodit, jsme s přítelem chodili na předporodní kurs a dnes vůbec nevím, co se tam probíralo. Přání rodit doma jsem pořád měla, ale odhodlání ne, a také otec dcery k tomu vůbec nebyl nakloněn. V den termínu porodu jsem šla na kontrolu, zjistili mně vysoký tlak, a tak jsem tam zůstala. Chtěla jsem raději čekat, až začnu rodit sama, lékaři souhlasili, a druhý den ráno, když přišel doktor tak se rozhodlo, že půjdu na vyvolaný porod, protože teď je volno na porodním sále. Je pravda, že jsem měla tlak vysoký a otoky, já jsem vedla pořád vnitřní boj sama se sebou. Porod probíhal docela rychle, po třech hodinách co mi vložili oxytocin do čípku jsem byla otevřená málo, pak mě protrhli plodovou vodu, a pak přidali oxytocin do žíly, asi ještě hodinu jsem všem vše vnímala, dnes nevím, jaké jsem měla bolesti, to už jsem zapomněla, epidurál jsem neměla ani nechtěla, pak jsem se oddala vyšší síle, to vůbec nevím, jak uběhla hodina, a po půl 6 večer jsem začala rodit, touha spatřit a pochovat dceru byla tak velká, že jsem ostatní skoro nevnímala, narodila se v pořádku, byla celá růžová, PA mi ji dala sice na tělo, ale byl to takový mžik. Než jsem se vzpamatovala, tak ji sebrali. Celý porod trval 5h. Zabalenou v peřinkách ji dali chovat příteli. Na porodním sále byla s námi. Měla jsem vysoký tlak, dávali mi různé léky. Do porodní místnosti přišla nějaká paní, měla rukavice, já myslela že jeto uklízečka, byla to dětská sestra, jde mě naučit kojit. Potom dceru odnesli, že ji musí vykoupat. Hned mně bylo smutno. Říkala jsem si, proč se musí koupat, někde jsem četla, že se to už nedělá, byla jsem z toho celá nesvá. Já jsem pořád zůstávala na porodním sále, stále jsem měla zvýšený tlak. Moji holčičku jsem neviděla kolik hodin, já jsem se na oddělení dostala až o půlnoci, to už matkám děti nenosí, ráno mi ji přinesla sestřička, já měla pocit, že přišel anděl. Druhý den večer se u ní objevila žloutenka, posléze musela být na fototerapii. Tuto skutečnost mi oznámila sestra. Nejdříve byla na světle na standardním oddělení, to mi ji nosily na kojení, to jsem si ji užívala, když se to sestře zdálo dlouho, byla docela nepříjemná, podotýkám, nic mi zatím nebylo vysvětleno, já jsem trošku něco věděla, jsem zdravotní sestra, druhý potom ji předali na dětské oddělení, kde byla na fototerapii pořád, mohla jsem tam docházet na kojení. Tam už mě lékařka vysvětlila, o co jde, hodnoty bilirubinu měla dost vysoké. Tam byly sestřičky většinou milé. Po 5 dnech byla v pořádku, a tak jsme mohli domů. Když si vzpomenu, co bych nejvíce změnila, tak určitě, aby mě miminko nechali chovat a abych byla pořád s ním. Taky si říkám, že možná mohla mít lepší hodnoty bilirubinu, kdybychom byly spolu, cítila by se v bezpečí. Toto těhotenství a mateřství si užívám stále, měla jsem dceru až v 39 letech, mám ještě starší syny, ti se narodili před rokem 89, pro srovnání, je tam velký rozdíl, to bylo opravdu jak ve vězení, komunikace možná nebyla a přístup lékařů i sester byl zcela odtažitý. Hodně se zlepšilo, ale hlavě po té materiální stránce. Je potřeba vidět miminka a matky jako duchovní bytosti a svobodné. Můžeme to změnit láskou a vírou, že se to podaří co nejdříve změnit, pak se budou cítit lidé spokojeněji. Všem ženám, které se takhle rozhodnou, moc držím palce i porodním bábám. Dceři bude v červnu 11let a včera dostala první měsíčky, tak začala příprava na její mateřství. Všem moc děkuji za krásné příběhy, všem posílám radost, víru a lásku.

Daniela a Lucinka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 427. Lucinka

 

 

Tak ambulantně

Kauzu paní Ivany jsem začala pořádně sledovat, až když se mi zbarvil proužek těhotenského testu. Z nejasného doma – ne, přirozeně – ano, jsem začala konkrétně rozmýšlet, jak to vlastně celé chci. Velmi inspirativní pro mě byly právě Příběhy pro Ivanu, kde jsem se konečně dozvěděla, jak vůbec porod probíhá, či může probíhat. Zjistila jsem, že přijít do porodnice s tím, že chci přirozený porod, prostě nestačí. Sama si musím ujasnit a hlavně uhájit, co přesně nechci a proč. Přiznám se, že jsem téma přirozeného porodu skutečně hltala a „studiem mnoha pramenů“ jsem strávila poměrně dost času. Po několika týdnech už jsem toužila po porodu doma, nejlépe s asistencí přímo Ivany. Nicméně malý pokoj v podnájmu a nynější nevyhovující situace porodních asistentek mě donutily pomýšlet alespoň na porod ambulantní.

Věděla jsem, že v den termínu porodu se naše holčička rodit jistě nebude a tak mi ani nevadilo, že se nám až na tuto dobu posunulo malování a rekonstrukce kuchyně. Říkala jsem si alespoň velkým úklidem, tři čtyři dny po termínu, pěkně urychlím porod. Jenomže, i když bylo v bytě už zase vše na svém místě a poklizeno, nic se nedělo. Na pravidelných kontrolách v porodnici mi pátý den už paní doktorka nabízela Hamiltonův hmat, prý stejně dýl jak týden od určeného termínu nečekají, takže ten sedmý den stejně musím jít na vyvolávání porodu. Odmítla jsem, ale domů jsem přišla poměrně vystresovaná. Nedovolím, aby bylo do mého porodu zasahováno hned na začátku, ovšem podepisování reverzu taky na klidu nepřidá. A tak jsem doufala, že porodím.

Den na to přišly odpoledne kontrakce. Zprvu velmi slabé, zmátla mě jen pravidelnost po 5ti minutách, kterou nezastavila ani doporučovaná teplá koupel. K večeru jsme se tedy vypravili do porodnice. „Jste otevřená pouze na centimetr, ještě to potrvá,“ informovala mě doktorka. V té chvíli mi z představy mnoha hodin strávených v porodnickém cizím pokojíku naskočila husí kůže. „Ovšem jestli to máte blízko, můžete jet domů a vrátit se až to bude na spadnutí. Vy to chcete co nejpřirozeněji a na rovinu Vám říkám, že u nás se nečeká, prostě po dvou hodinách urychlujeme.“ A bylo rozhodnuto. Doma si dám véču, vanu a počkám, až to bude těsně před.

A kontrakce sílily. Pomalu jsem je musela rozdýchávat na balónu. Horká vana uvolnila, ale po ní se kontrakce spíše zintenzivnily a manžel začal být nervózní, že už je to ono. Ve dvě ráno jsem teda svolila, že jedeme. „Pouze dva centimetry“ sdělila doktorka, „ještě jste mohli počkat, ale už tu zůstaňte, uděláme příjem.“ Po těch slovech jsem si představila, kolik hodin ještě může následovat a trochu se mi podlomila kolena. Času na přemýšlení jsem měla dost, protože jsem na příjem porodní asistentkou čekala asi půl hodiny. Potom následovalo vyptávání se na již několikrát sdělené údaje, které jsou mimo jiné i v těhotenském průkazu. Abych tomu předešla, domáhala jsem se už na kontrolách možného předvyplnění formulářů, což prý nejde. K mému porodnímu plánu jsme se nedostali, paní asistentka si jej přečetla v ústraní.

Spolu s partnerem jsme se přesunuli na porodní pokojík – nadstandard – s vanou a všelijakými pomůckami pro zpříjemnění porodu. Relaxační hudbu ani olejíčky jsem nevyužila. Střídala jsem jen okenní parapet (potřebovala jsem kyslík) a horkou sprchu. Občas přišla porodní asistentka, již seznámená s mým porodním plánem a napojila mě na monitor a kontrolovala, na kolik centimetrů jsem otevřená. Přesto, že jsem i těchto vyšetření chtěla absolvovat minimum, nakonec byly ty postupující centimetry pro mě motivační a na každou prohlídku jsem se vlastně těšila. Při poslední prohlídce (asi čtyři hodiny od příjezdu) mi praskla plodová voda a cítila jsem potřebu tlačit. Porodní asistentka mi napustila vanu a informovala mě, že i když jsem vyprázdněná a klystýr si nepřeji, alespoň malý nálev mi dát musí, když jdu do vany. V té chvíli jsem si zažila, že se skutečně v tomto stavu těžko něco odmítá. Klystýr ať neúplný byl skutečně nepříjemný. Ovšem pak už následovala horká vana, kde se mi velice ulevilo, vše se jakoby uvolnilo a začaly přicházet kontrakce s nutkavým pocitem na tlačení. Tlačila jsem ze všech sil s přestávkami snad hodinu. Naše holčička byla velká (3,8 kg) a a na svět se drala pomalu. Jsem si skoro jistá, že na suchu už by nastříhávali, ovšem ve vodě se to prý nedělá. A protože trpělivost růže přináší, dočkali jsme se vyplavání naší černovlasé růžičky i bez jakéhokoli poranění mého klínu. Z vany jsem se za pomocí asistentky přesunula na postel, kde jsme se zahrabali do přikrývek a tulili asi dvě hodiny. Malá se mezitím přisála a pak, zatímco já si dala sprchu, manžel asistoval při rutinní prohlídce pediatrů. Pak následovaly nekonečné podpisy reverzů a jakýchsi dotazníků, než jsme se (asi čtyři hodiny od porodu) konečně mohli přesunout domů do vlastní postele a těšit se z našeho zázraku.

Euforie z porodu miminka a vlna emocí často zastíní význam nepříjemností a zdánlivých maličkostí, které nefungovaly dle našich představ. Někdy se ony chyby začnou vynořovat až později a bohužel i já musím konstatovat, že ambulantní porod je jenom neideální kompromis mezi nedostupným porodem doma a tím rutinním v porodnici.

Tímto bych chtěla z celého srdce poděkovat paní Ivaně, jejíž charisma, vědomosti a neutuchající energie motivují ženy k přirozeným porodům spějícím ke spokojenější a snad i lidštější generaci.

Paní Ivano, vše dobré!
Jana A.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 433. Tak ambulantně

 
 

Poděkování paní Ivaně

Ráda bych touto cestou poděkovala paní Ivaně za její práci. Její kniha Hovory s porodní bábou byla první, kterou jsem přečetla během svého těhotenství. Bylo to mé třetí těhotenství, ale první, které skončilo porodem. Poprvé jsem byla na interrupci, podruhé jsem měla zamlklé těhotenství. Především ta první zkušenost pro mne byla velmi bolestná a dodnes je pro mne velmi těžké o tom mluvit a Ivana velmi přesně ve své knize vystihla, jak se žena po tomto rozhodnutí cítí. A přitom nikoho neodsuzovala. To bylo pro mne velmi důležité. Za to jí velmi děkuji.

Paní Ivaně přeji, ať vše dobře dopadne a nám ženám, ať si více věříme.
Věra

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 432. Poděkování paní Ivaně