Tři holčičkyJak vysvětlit, proč Vám vlastně píšu, když Vás vlastně ani neznám a mé porody proběhly 2 tisíce km od Vás? Už to tak někdy bývá, že se cesty nepropojují, ale ovlivňují, a tak nějak je to i se mnou.

Kdysi v raném dospívání jsem se mihla před televizní obrazovkou zrovna ve chvíli, kdy vyrovnaná žena s manželem vyprávěli (a černobílými fotografiemi dokumentovali) domácí porod svého třetího dítěte. Bylo to nedlouho po převratu, mě mohlo být kolem 15 let a ohromně mě to tehdy oslovilo. Živě si vybavuji, jak zaznělo „naposledy jsme se jako zvířátka na všech čtyřech pomilovali, neboť to průběh porodu podporuje, a o něco později jsme ve stejné poloze přivedli na svět naše dítě“.
Z nějakého důvodu jsem já sama povahou bojovnice, pořád mě cosi nutí proti všemu se (často i naprosto zbytečně) bouřit, razit si vlastní cestu, a stejně tomu bylo i při přípravě mého prvního porodu. Systému jsem pudově nevěřila, ale na domácí porod jsem si tehdy netroufla asi vzhledem k naprosto nepříznivým podmínkám (stěhování na poslední chvíli, finanční nedostupnost) a kromě toho nám v tehdy jediné barcelonské porodnici se specializací na přirozené porody garantovali, že bude-li vše probíhat normálně, budou mě maximálně respektovat…

Odent tam a zpátky, česky i španělsky (pro muže), maďarské porodní příručky z 50. let s velmi praktickými radami, předporodní kurzy… zkrátka hromada informací… ale ve chvíli, kdy mě prohrabávala další cizí ruka a roztrhla mi plodový vak, bylo mi na nic. O něco později, když jsem na všech čtyřech statečně poslala manžela za porodní asistentkou, aby jí řekl, že už to bude, přišla tatáž osoba a s nadřazeností, které jsem v té chvíli nedokázala odporovat, mě odvelela na porodní sál, přivázala na lehátko… a dále po známé trase. Naštěstí mě nenastřihla, ale asi hodinové šití zaživa se pro mě stalo nezapomenutelným zážitkem. Dcera Alba za to samozřejmě stála, ale kdesi ve mně zůstala nezahojená rána…

Na teraseO dva roky později jsem se do toho vrhla s větší vervou, dva měsíce před termínem jsem si dupla a začali jsme organizovat domácí porod s odbornou péčí dvou porodních asistentek sdružených v jednom zdejším soukromém porodním domě. Moc jsem se těšila a připravovala, tehdy jsem v jedné z knih Jany Doležalové četla asi poprvé Ivanino jméno, další Odenti, videa z internetu, další předporodní rodičovská setkání, masáž hráze… nakonec jsme přesto po více než 24 hodinách neplodných kontrakcí (při nichž bylo dítě v naprosto zarážejícím pořádku) přistáli ve spádové nemocnici, kde mi nebyli schopni ani nadzdvihnout záda („Ono se to rozbilo!“). Mrzuté pokyny právě probuzeného morouse anesteziologa („Nezpívejte si!“) jsem hodila za hlavu. Dovedla jsem také nepodlehnout automatickému nátlaku na císařský řez a nastřižení hráze, což porodní gynekoložka do té doby nezažila. Nejprve jsem si vyslechla nadávky na téma: „Jste ve státní nemocnici, co si o sobě myslíte?, my tu máme předpisy!“, avšak po úspěšném klešťovém porodu bez nástřihu se jí na obličeji rozhostil rozpačitý úsměv nevěřícího Tomáše. Dva rychlé stehy, modrooká Anežka kdesi v dáli… o dalších 24 hodin později odjezd (Anežka sanitkou, já na revers v porodních hadrech) do té první porodnice na novorozeneckou JIPku, neboť byla diagnostikována dost akutní žloutenka, bakteriální nákaza (patrně streptokok) a podezření na srdeční šelest. Čtyř a půlkilové hladové a od matky odtržené dítě mezi nanejvýš dvoukilovými nehybňátky bylo týden trnem v oku skoro veškerému personálu („Nechovejte to dítě během dne, ono nám tu pak v noci řve a budí ostatní!“).

Manželovi leží dodnes v žaludku obě zpočátku zmíněné porodní báby, co tehdy jen potichoučku přišly, jakoby s prosíkem: „My víme, že vám se to příčí, ale možná by bylo načase jet do špitálu.“ Prý si toho měly všimnout dříve… já nevím. Moc si toho nepamatuji. Tělo mě neposlouchalo a Anežka údajně naléhala špatnou stranou lebky, proto nešla ven. To vím nyní, ex-post, avšak netuším, zda to tehdy mohly nebo měly vědět ony coby odbornice.

HolčičkyPotřetí se mimi ohlásilo vloni v Praze, při sabatickém roku stráveném opačnými rolemi obou zúčastněných rodičů: zatímco muž studoval, já jsem chodila do práce v Belgické ulici, kam chodily i dcery do školky a školy. Prohrábla jsem zlehka internet a objevila Ivanino jméno spojené s jakousi adresou v sousední Londýnské ulici. Prošla jsem se, ale kde nic tu nic, tak jsem hrábla podruhé a objevila tradičního gynekologa o ulici výš, v Americké. Člověk to chce mít při takovém časovém vytížení, jaké rodinný rozvrh předpokládá, všechno na pětníku, tak jsem si s výběrem předporodní péče ani hlavu moc nelámala. Rozhodli jsme se, že porod bude přeci jen lepší absolvovat opět ve Španělsku (můj osobní rodný Apolinář byl sice za rohem, ale odstrašujících historek znám i z vlastní rodiny až moc), ideálně v té první porodnici, kde mají JIPku, byla jsem totiž přesvědčená, že se žloutenka automaticky opět dostaví, streptokok byl také potvrzen…

Ani ve snu by mě nenapadlo, že ještě v ukončeném 42. týdnu nebudu mít žádné kontrakce. Nepomáhalo plavání, dlouhatánské procházky, v úvodu zmíněné partnerské praktiky, prostě nic. Rezignovala jsem a podepsala vyvolání porodu. Na účinek tabletek jsem čekala asi 30 hodin, přičemž na sál mě chtěli dát už po 24 hodinách, ale bylo tam plno, na to nás ovšem zapomněli upozornit. Když jsem konečně kolem páté odpolední v přítmí pokoje v polospánku začala cítit, že se porod začíná polehoučku rozjíždět, přišel saniťák, rozsvítil, posadil mě na invalidní vozík a odvezl na hekárnu – čímž vše opět poctivě zabetonoval. Nakonec jsem podlehla nátlaku (sdíleném i mým už dost situací znaveným manželem), a tak mi napíchali oxytocin, antibiotika, epidurál a ještě něco. Kanyla už byla po těch 36 hodinách neprůchodná, tak mi ji za chodu při šílených kontrakcích (epidurál nezabral) přepíchávali do druhé ruky, plakala jsem bezmocí, chtěla jsem to mít za sebou a už bych kývla i na císaře, kdyby se mě někdo ptal, ale všichni mě jen konejšili, že je to na dobré cestě. Přesně o půlnoci se narodila Danuška, byla jsem ráda, že to skončilo, ale ono to neskončilo, kapačky nekapaly, pořád jsem krvácela, další oxytocin, ale nezabíral, tak injekce, taky nezabírala, nakonec nějaká tabletka a přesun na pokoj. Pobaveně jsem si na ten drogový mix vzpomněla tuhle u zubaře, který mi zcela vážně tvrdil, že po lokální anestezii půlky dásně bych pro jistotu 6 hodin neměla kojit, aby se lék nedostal do mlíka. Danuška se narodila s neporušeným plodovým vakem a k mému naprostému překvapení sdílí i mou krevní skupinu, takže důvody, proč rodit v nemocnici, se ukázaly být neopodstatněné. Nicméně ze statistických hledisek se zde i tento porod považuje za přirozený. S úšklebkem a s trnem v duši vzpomínám i na necitlivou sestřičku, která pak o půlnoci, o 48 hodin později, vtrhla do našeho spícího pokoje, rozsvítila, dítě probudila, bodla do paty s tím, že nastal čas odběru, a pak se s pocitem dobře splněného úkolu (zřejmě i noční směny musí plnit nějaké socialistické závazky, či co) vynesla zpět na chodbu.

Nikdy neříkej nikdy, ale mám pocit, že já už další vlastní porodní zážitky mít nebudu, takže přenechám generaci svých dcer, aby si to jednou užily třeba lépe než já, a do té doby budu podporovat frontu bojovníků za možnost volby, proto i Vás, Ivano.

* * *

Dovětek – o rok později: Opakuji, nikdy neříkej nikdy, takže jak to bude letos v létě počtvrté… se časem asi dozvíte. Zatím tu nemocniční ledy příliš netají, cena 2200 euro za soukromý (legální) asistovaný domácí porod je v naší současné situaci daleko za cynickou hranicí výsměchu zdravotního systému obyčejných lidí, chodím po porodnicích, pídím se a poslouchám… zdá se, že tam, co u Anežky „nešlo zvednout porodní lehátko, protože bylo rozbité“ se událo pár změn k lepšímu, ale jestli Vás něco zajímá – sama sebe vidím v pološeru horké středomořské noci v letní koupelničce přilehlé k prádelně naší obrovské terasy (sprchový kout je mocné vábidlo) nebo v nafukovacím bazénku na terase, obklopena vší tou vegetací… Nu, však se uvidí, těch možností není tolik.

Tamara Precek

Poznámka redakce: Jak to dopadlo si přečtete v zítřejším příbehu.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 440. Čtyři naděje a nějaké to zklamání