Heřmánek s maminkouJe brzy ráno. Neděle. Chalupa. Den se probouzí k novému životu. Za okny leží sníh.

A já tu sedím a píši tento příběh. Příběh, který jsem již jednou napsala, ale jeho konec byl jiný. Naše životy se po jeho dopsání změnily. Změnily tak, že je z něj jiný příběh. A tak tu sedím znovu a zamýšlím se nad tím, jaké to je, když na svět přijde Heřmánek. A nyní i nad tím, jaké to je, když z tohoto světa odejde.

Ten úžas, když jsem zjistila, že uvnitř mne roste nový život. Snad každá žena ví, že je to něco téměř nepopsatelného. Je to tajemství spojené s očekáváním, radostí a láskou, jež dají za vznik zázraku.

Musím se smát. O tom, jak bych si přála, aby Heřmánek přišel na svět, jsem měla jasnou představu. Doma. A tak jsem se různě nořila do knih, chodila k Ivaně na předporodní kurz, našla si báječnou porodní asistentku, soudila se s Českou republikou, aby porodní asistentce umožnila výkon práce u nás v obývacím pokoji, hledala ochotné pediatry…..prostě tak trochu těhotenský blázinec se snahou zařídit, abychom na porod doma byli skvěle připraveni.

Heřmánek si to však vybral jinak. Dával nám tím zřejmě na srozuměnou, že mít představy o jeho příchodu na svět a životě můžeme, ale neměli bychom na ně příliš spoléhat. Heřmánek se narodil s jinou porodní asistentkou (ta má měla dovolenou), v porodnici 140 km od domova, po 26 hodinách plných gymnastických prostocviků na žebřinách, nakonec na porodním křesle, přičemž do levé ruky mi pomalu odkapával oxytocin. Bylo to jinak. Náš syn byl však na světě a naše srdce přetékala štěstím, radostí a láskou až se nám z toho tajil dech.

Paralelně s tím se vedl boj s pediatry. Dřívější odchod z porodnice. Příchod domů. Následně pět dnů trvající hospitalizace pro žloutenku (nakonec však naměřeny ne příliš vysoké hodnoty) a dehydrataci. Slzy. Stres. Nemohu se rozkojit. Povzbudivá slova a humor mé porodní asistentky nás drží nad vodou. Každý doktor říká něco jiného. Je tak malý a krásný a oni ho stále vyšetřují, berou mu krev z ručičky, z hlavičky, měří mu srdíčko, prohlížejí ty jeho krásný očíčka… zkoumají a zkoumají. Ale on je zdravý. Jen musí být v klidu doma se svou mámou a pít mlíčko. Už nepočítám kolikátý reverz tento týden podepisujeme. Jsme konečně doma. Doma.

Rodiči jsme se stali poprvé. A tak jsme trochu vykulení. Nevíme přesně co a jak… ale jak dny běží, tak se všichni tři pomalu sžíváme a radujeme ze společného života. Dny jsou to pestré. S Heřmánkem v šátku podnikám každý den něco jiného. Každý den přináší nová dobrodružství. A tak jeden den vyrážíme na procházku do Stromovky, jiný den na Parukářku, do Šárky, do Riegrových sadů, jdeme na oběd s kolegy, navštěvujeme Heřmánkovy babičky, dědečka, prababičky. Víkendy trávíme na chalupě, v srdci krásné krajiny Českého Švýcarska. Na konci pátého týdne Heřmánkova života pořádáme na chalupě Heřmánkovo přivítání do společnosti. Je konec října. Sněží. Přijíždí kamarádi a Heřmánkův kmotr. Užíváme společně toho brzkého sněhu, o půlnoci pohřbíme placentu a druhý den zasadíme pět ovocných stromů. Dvě jabloně, hruška, třešeň, ořech. Heřmánkův sad.

Je konec listopadu. Jsme všichni tři na chalupě. Je ráno a manžel ještě spí. Vezmu Heřmánka do šátku a jdeme na oblíbenou procházku kolem kopečku Motzberg, kde jsem si v létě vzala Vítka za muže a kde si Vítek mě vzal za ženu. Kde jsme si navzájem slíbili, že spolu budeme žít v lásce a že společně půjdeme životem vstříc tomu, co nám osud přichystal.

Jsme asi v půlce cesty, když se Heřmánek probouzí a pláče. Nikdy jsem nevěděla, jak dokážou ženy v tom šátku nakojit. Chvíli přemítám, jestli bych to taky přeci jen nezvládla. Usedám na mez a nechám ruce, aby našly to, co potřebují. Sedím na té mezi, před námi se tyčí magická hora Růžák a Heřmánek v šátku pije z mého prsu. Zvednu se a pokračuji v cestě. Cítím takové naplnění. Jsem spojena s matkou zemí. Kráčím tou přírodou a můj syn pije mléko z mého prsu. Jsme spolu. Jsme propojeni. Jsme součástí přírody, země, koloběhu života.

Vítku, to je takové štěstí.
Já vím, Petruško.

Je pondělí ráno. Houpeme se s Heřmánkem v síti u kamen a kojím. Loučíme se s Vítkem, ten odjíždí do Prahy. My zůstáváme. Přijede kamarádka s dcerou, abychom zde strávili celý další týden.

Je pondělí večer. Uspávám Heřmánka v houpačce a zpívávám mu… spinkej můj maličký, máš v očích hvězdičky, dám ti je do vlasů, tak usínej, tak usínej.

Poklidná noc, až nebývale.

Je úterý odpoledne. Vyrážíme na výlet. Na poslední chvíli měním trasu a vybírám cestu, která pro mne mnoho znamená. Sejdeme do údolí k řece Kamenici a pak vystoupáme prudkým kopcem vzhůru. Jsme na úpatí Růžáku. Heřmánek pláče, zkouším ho nakojit, napije se jen trochu, poplakává, pokračujeme v cestě, po chvíli pokojně usíná. Přicházíme zpět do vesnice. V šátku je takový klid. Rukou kontroluji dech. Nic necítím. NIC necítím. Otvírám šátek a na zem již pokládám jen tělo bez duše.

Heřmánkova dušička odešla, dáváme jí sbohem. Osaměli jsme po devíti měsících a devíti týdnech.

Už zase sněží. Za pomoci přátel a rodiny připravujeme rozloučení s Heřmánkem.
Soused vyrobí rakvičku. Je vystlána Heřmánkovou peřinkou. Malovaná. Je na ní heřmánek.
Malý hřbitov u lesa. Čistíme márnici. Pan farář ji vysvěcuje. Přátelé hloubí jámu. Naposledy peru Heřmánkovi oblečení, do kterého jej jeho kmotr a manželův svědek ustrojí. Po tři dny a dvě noci strážíme Heřmánkovo tělíčko.

Jsme obklopeni láskou a soucitem našich přátel a rodin.

Je neděle. Je čas. Držíme se s Vítkem za ruce. Scházíme k řece a stoupáme vzhůru. Jdeme pohřbít našeho syna.
Kolem nás se rozprostírá bělostná krajina. Ta bílá je milosrdná. Zpoza stromů zasvítí slunce.

Přišel jsi na svět, jak kdyby se Ti na něj ani nechtělo. Nebo jsem Tě nechtěla pustit? Věděla jsem, že tu s námi budeš tak krátce? Nevím.
Vím jen, že náš společný život byl naplněn. Naplnil se Tvůj i náš osud. Naplnil se láskou. A za tu lásku jsme Ti Heřmánku moc vděčni. Milujeme Tě a vždycky budeme.

Petra Masopust Šachová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 349. Když životy voní po Heřmánku

 

Před rokem

Svatební místoPřed rokem, 24. září 2012, má žena Petra porodila Heřmana.

Tehdy jsem řešil, jak Petru co nejlépe podpořit. Jak jí co nejvíce/nejlépe při porodu pomoci? Báječné a vlastně na době před porodem nejlepší, bylo intenzivní trávení mnohem více společného času, než bylo do té doby zvykem. Všelijaké zařizování, návštěvy a samozřejmě kurz u Ivany. Ivanin předporodní kurz, který jsem se svou ženou Petrou absolvoval, mě myslím dostatečně připravil. Ivana dala mému pohledu na porod a narození potřebnou perspektivu. Petra si přála rodit doma a tak jsem se snažil zjistit vše potřebné. Jednak to, jak sám mohu být při porodu doma nápomocen a zároveň i být připraven na nejrůznější neočekávatelné varianty. Vše bude nové. Zásadní bude být oporou, pomocníkem. Hlavně u porodu nebýt za sebe, spíš jako Petřin vyslanec. Porod prostě není o otcích ani o doktorech. Porod je o matce a jejím přicházejícím děťátku. V mém případě, o Petře a o Heřmánkovi.

Rozhodnutí zda rodit doma jsme s Petrou zvažovali společně. Při přijetí rozhodnutí jsem si uvědomoval snad všechny varianty včetně těch absolutně krajních, které by mohly znamenat, že přijdu o svou ženu i syna. Díky Ivaně a všemu dalšímu studiu jsem věděl, že ani porodnice neznamenají 100% jistotu. Přišlo mi, že největší riziko je lidský faktor a že čím méně lidí, kteří do porodu zasahují, tím menší může být nebezpečí z lidského selhání. Zároveň jsme si byli vědomi nutnosti revidovat naše rozhodnutí podle aktuálního stavu Petry, Heřmánka a informací porodní asistentky.

Když se blížil den porodu, byla domácnost připravena. Jednou v noci mě Petra vzbudila hlasitým křikem. Vyskočil jsem z postele a běžel za ní; najednou jsem však ležel na zemi a viděl dvojitě.. …nějak mi v tom šokujícím probuzení nenapadlo vyhnout se trámu, který máme v našem půdním bytě uprostřed ložnice. Když se mi zrak ustálil na jednom obraze, zjistil jsem, že Petřino úpění pochází „jen“ z bolestivých křečí v lýtku. Připomenul jsem si Ivaniny slova „..hlavně v klidu!“.

Když došlo na porod, trval nakonec 26 hodin a přiměřeně přirozeně jsme se „v klidu“ přesunuli z Prahy do Vrchlabí a z domácí postele na porodní křeslo. Rozhodnutí a činy podporující bezpečí a Petřin porod se mi snad podařily zvládnout neb jsem vlastně ani teď po roce nezaznamenal reklamaci. Narození Heřmánka přineslo velkou radost a pocit štěstí a zároveň nepoznanou tíži odpovědnosti. Ve starání se o něj jsem se necítil příliš kompetentní. Moc jsem mu nerozuměl a nerozuměl jsem příliš ani Petře. Nejistotu z neporozumění výrazně přebíjelo sdílení štěstí, hmatatelný pocit lásky a radosti.

Získat otcovskou sebedůvěru bylo ve Vrchlabí velmi náročné. Lékaři či sestřičky často oznamovali – nevysvětlovali. Poučen Ivanou jsem usiloval o slušné, emancipované a přátelské vztahy s lékaři. Když jsem žádal vysvětlení, ptal se po alternativách a chtěl učinit kvalifikované rozhodnutí, nešly mi situace řešit nekonfliktně. Vždy jako by se jednalo o zpochybňování lékařské nedotknutelnosti.

Nakonec jsme z Vrchlabí odjeli po dohodě s lékařkou, ale přesto na revers.

S Heřmánkem jsme si užili krásné dny. Pár jich bylo ještě nejistých, ale většina byla plna vědomého štěstí, radosti, lásky. Přál bych si, aby jich bylo víc, i když intenzitu bych neměnil. Aniž jsme tušili, co nám život přinese, dny s Heřmánkem jsme prožili intenzivně, vědomě a naplno (asi jako většina čerstvých rodičů). Přál bych každému, aby si mohl užít každý den se svými dětmi tak krásně, jako jsme si my užili našich 63 dní.

I díky Ivaně jsem prožil zrození, život i smrt svého syna poučen o tom, že ve vztahu s lékaři je to má vůle, vůle mé ženy a mého syna, které vedou život dál. Od Ivany jsem si myslím osvojil zdravou emancipaci v lékařském prostředí. Víru v to, že mohu být pevnou oporou své ženy a zároveň nebýt hulvátem prosazujícím zájmy silou a ostrým slovem. Stejně tak, že je třeba se vždy ptát a trvat na přáních svých i své ženy a potenciální odmítnutí řešit dotazováním a vyjednáváním.

Myslím, že i díky Ivanině poučení jsme si zařídili všechno kolem Heřmánkovy smrti tak, aby nás to, až bolest odejde, v budoucím životě netrápilo, ale těšilo. Všem musím doporučit mít svou porodní asistentku. Z mé zkušenosti pomáhají v radosti i ve strasti. Díky moc Ivano, Marie, Jano..

Přeji Vám hodně zdraví a energie pro Vaši práci.

Vít Masopust

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 601. Před rokem