Porod v Norsku podle „české“ režie (epidural, oxytocin, nástřih)

Ráda bych připojila svůj příběh o příchodu nového človíčka na svět. Chtěla bych podpořit Ivanu Königsmarkovou, protože si velmi vážím jejího boje za zlidštění české porodnické praxe a za prosazování svobodné volby místa porodu dle svědomí, potřeb a odvahy každé rodičky.

Míra úmrtnosti novorozenců v Norsku je ještě menší než v České republice. Ale tohoto výsledku je dosaženo úplně jinou cestou, cestou úspornou. Lékaři zde nejsou nuceni honit body za výkony. Pokud vše probíhá naprosto bezproblémově, tak většina těhotných žen za celé těhotenství (až do porodu) nepodstoupí jediné vaginální vyšetření, zdravotní pojišťovna hradí pouze jedno ultrazvukové vyšetření v 18.-20. týdnu zaměřené na sledování vývojových vad. Pravidelně žena dochází na kontroly buď ke svému praktickému lékaři, nebo k vybrané porodní asistentce, kteří kontrolují krevní tlak, ozvy plodu a moč. Poloha plodu se sleduje hmatem přes břicho. Tripple test a prvotrimestrální screening jsou v Norsku u těhotných mladších 35 let z morálních důvodů zakázané, nelze si je zaplatit ani na soukromých klinikách. Pokud zájemkyně nemá v anamnéze genetickou vadu v rodině, je nucena odjet na test do jiného státu. Toto mi přijde jako druhý extrém, ale budiž. Sama jsem přistoupila na pravidla hry, že budu norsky-těhotná a požehnaný stav si budu plnými doušky užívat, jak mne k tomu nabádal můj ošetřující lékař.

Předporodní kurz jsem nenavštěvovala, informace jsem sbírala z knih a internetu, a tam jsem se seznámila se situací v ČR a s příběhem Ivany Königsmarkové. Nejpřirozenější mi přišlo pokusit se rodit přirozeně. Koncepce bergenské porodnice tomuto přání plně nahrávala a zkušenosti mých známých též. Všechny porodily svým tempem v útulném pokoji porodního domu Čáp, který se nachází v samotné budově porodnice.

Dvanáct dnů před termínem porodu jsme v poledne s manželem vyrazili na pěší túru do hor. Po necelém kilometru jsem ucítila nutkání na močení a sedla za kosodřevinu, jenže ejhle proud vody nešel zastavit, a tak jsem se pomalu začínala srovnávat s myšlenkou, že dnes/zítra/pozítří budeme tři. V Bergenu se nejdříve rodí po telefonu. Rada zněla, pokud se nic nebude dít, tak se za 24 hodin dostavit na příjem do porodnice. Doma jsme začali stavět dětskou postýlku, kamarádům jsem napsala, že slibované návštěvy v následujících dnech nezvládneme a rodičům jsem přes skype sdělila, že se máme fajn a že zítra jedeme na ryby dle původního plánu. Slabé kontrakce začaly přicházet v deset večer po třech minutách. Po hodině mne manžel přemluvil, abych zavolala do porodnice. Paní operátorka podle jistoty a jiskry mého hlasu usoudila, že je ještě brzy na příjezd, ale sdělila nám, že pokud máme potřebu, tak ať se dostavíme. Asi v jednu v noci jsme tam jeli. Uvítala mne velmi příjemná mladá paní porodní asistentka v útulném pokoji porodního domu. Po prvotním vyšetření konstatovala, že porod začal, ale že je příliš brzy obsazovat porodní pokoj, ať ještě jdeme domů a dostavíme se zítra ráno v devět, pokud se nebude dít nic dramatického. Šli jsme domů, byl to necelý půl kilometr, každé tři minuty stavěli během kontrakce. S příchodem domů síla kontrakcí nabrala na intenzitě, začala jsem zvracet. V půl páté jsem do porodnice volala znovu, během hovoru jsem opět zvracela a paní operátorka mi sdělila, že asi abychom raději přijeli, když je mi tak zle. Jeli jsme, teď již autem, kbelík jsem měla na klíně. Teď už si nás v porodnici nechali, ale v porodním domě už nebylo místo, a tak jsme skončili v nemocničním porodním pokoji. Kontrakce stále chodily v tříminutovém intervalu, jen byly čím dál tím delší a silnější. Pouze si pamatuji ten zoufalý pocit, jak si mezi nimi nezvládám ani dojít na záchod. Klečela jsem na podlaze, protože ta byla příjemně chladivá a mne bylo strašné horko. Kolem osmé ráno jsem už nevěděla jak dál, tak na pokraji sil jsem v životě nebyla. Paní porodní asistentka to zjevně vycítila a zeptala se, jestli bych si přála epidurál. Souhlasila jsem. Ulevilo se mi a mohla jsem si i na hodinu a půl zdřímnout a během této dřímací chvilky jsem se otevřela z pěti na devět centimetrů. Pak jsme ještě hodinu čekali, než jsem se otevřela úplně a mohla jsem začít tlačit. Neznám z porodu ono neodolatelné nutkání na tlačení, s epidurální analgezií jsem tlačila na povel podle takového svíravého pocitu v břiše, který doprovázel kontrakce. Druhá fáze porodu trvala dlouho. Po hodině a půl dle norských předpisů má vedení porodu převzít lékař. Nicméně moje porodní asistentka věděla, že pomalu ale jistě spějeme ke zdárnému konci – kontrakce přicházely pravidelně a tep miminka nenaznačoval žádný stav nouze. Každopádně jsem po hodině a půl dostala infuzí oxytocin a v závěrečné fázi byla nastřižena.

Táta našemu klukovi přestřihl pupeční šňůru a dostala jsem ho na svoji hruď. Po svém výkonu tak teňounce vrněl, možná kníkal, koulil očima. Narodil se do denního světla, do pokoje s výhledem na hřbitov a norské hory. Zůstal u mne a u táty hodinu a půl. Pak nám ho přišla sestřička přeměřit, převážit, omýt a obléct. Paní porodní asistentka rukou odhadla jeho hmotnost na 3,7 kg; přesné převážení ukázalo 3,67 kg. A od té doby byl už jen u nás.

Bylo to fajn a za vymoženosti moderní medicíny jsem moc vděčná. Přišlo mi, že veškeré zákroky přišly v pravý okamžik a byla jsem za ně vděčná. Porod se nedá vzdát, ale kdyby se nabízela po devíti hodinách kontrakcí chodících v tříminutových intervalech, ta možnost, tak fakt nevím, jak bych rozhodla.

V porodnici jsem pak ještě pobyla krásné dva dny. Do norských porodnic mohou na návštěvu děti (mají tam i svůj hrací koutek), mohou se tam nosit květiny (jsou tam připravené vázy) a vládne tam pohoda a velmi přátelská atmosféra. Překvapilo mne, kolik cizích lidí mi k miminku gratulovalo – byly to hlavně babičky a dědečkové od sousedních miminek. Našim babičkám jsme novorozeného klučinu mohli ukázat jen přes skype přímo z naší nemocniční postele.

Když jsem své porodní zážitky vyprávěla svým norským kamarádkám, tak pomalu ani nevěřily, že takováto režie porodu je v Norsku možná, tak jsem pak s nadsázkou říkala, že jsem zažila český porod v norské porodnici.

JP

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 480. Porod v Norsku podle „české“ režie (epidural, oxytocin, nástřih)

 

A dost…

Po přečtení článku v pátek uvedeného v Reflexu jsem se konečně rozhoupala k napsání otevřeného dopisu časopisu Reflexu o mém porodu v Norsku. Ráda bych ho věnovala i paní Ivaně, která je pro mě velká bojovnice.. a chtěla bych, aby věděla, že i já patřím mezi ty, kdo jí podporují..
Vážení,
v pátek 13.12.2012 jsem si přečetla článek vašeho časopisu Roďme alternativně, roďme p..elí! od Jiřího X. Doležala viz. http://www.reflex.cz/clanek/komentare/53394/jiri-x-dolezal-rodme-alternativne-rodme-p-eli.html. A musím říct, že mě to velmi rozesmutnilo. Žiji delší dobu v zahraničí – konkrétně Norsku a českou scénu v ohledu péče o těhotné ženy a porodnictví sleduji už nějakou dobu. Měla jsem váš časopis celkem ráda, manžel si ho, když byla možnost, kupoval, a nebo nechal dovážet. Občas jsem si ho přečetla i já. Přemýšlela jsem o předplatném časopisu Reflexu jako o vánočním dárku pro manžela. Po přečtení tohoto článku jsem své rozhodnutí přehodnotila a již nemám zájem. Možná po přečtení komentářů (těch, co nejsou smazány) pod článkem zjistíte, že nejsem sama. I v dalších diskuzích na facebooku jsem zjistila, že další lidé považují váš časopis, kdysi za velmi kvalitní, tak k dnešnímu dni velmi pokleslý. Nabízí se mi otázka: Potřebujete články tohoto typu, abyste si zvýšili klesající čtivost? Abyste přilákali na přisprostlý nadpisy více čtenářů? Překvapilo mě po přečtení diskuze, kolik lidi již přestalo kvůli podobným článkům časopis číst už dříve. Nikdy jsem netušila, že dvakrát rozvedený a bezdětný (http://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_X._Doležal) Jiří, který pravděpodobně žádný porod na vlastní kůži nezažil a ani u žádného nejspíš neasistoval, se samojmenuje na oborníka přes porody. Nebo si udělal rychlostudium porodnictví? Já sama jsem rodila v letošním roce v květnu, doma mám úžasnou 7 měsíční dceru. Těhotenství i porod jsem zažila v Norsku. A jaké bylo mé překvapení, jaká péče předporodní i porodní je v Norsku v porovnání s Českou republikou? Již před otěhotněním jsem se zajímala o těhotenskou péči – četla jsem tedy české články a diskuze mamin na internetu. Nějak jsem byla přesvědčena, že tak jak je to u nás, tak je to všude. Myslím, že podobným stylem přemýšlí i plno ostatních lidi – hlavně ti, co si myslí, že porod, který je veden bez přítomnosti lékaře, jen za přítomnosti porodní asistentky, je nezodpovědný! V tom případě je většina žen rodící v Norsku v nezodpovědná a alternativní!! Nevím co je to za hloupý zvyk nazývat přirozený porod alternativním?? Ale byla jsem velice mile překvapená, tím jak to funguje tady. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, šla jsem ke svému obvodnímu lékaři, že mě pošle ke gynekologovi. Tady ke specialistům posílá obvodní lékař, který zhodnotí vaši celkovou zdravotní situaci. A jaké bylo mé překvapení, když mne poslal na krevní testy a vyplnil se mnou těhotenskou kartu: jméno, adresa, zaměstnání, váha, výška, tlak, rodinná anamnéza…. již návštěvu jsem měla zadarmo jako zbytek péče během celého těhotenství. A na recepci mě objednali k porodní asistence. K porodní asistence? Ano.. a tak začalo mé krásné bezstresové těhotenské období. Jelikož jsem byla zdravá, v rodinné anamnéze také nebyly nalezeny žádné patologie, tak jsem kromě měsíční návštěvě porodní asistentky (ve vyšším stádiu těhotenství byly návštěvy týdenní), ultrazvuku v 18tt u gynekologa, krevních testů na těhotenskou cukrovku v 28tt a návštěvy mého obvodního doktora nemusela běhat po jiných nemocnicích. Divila jsem se, že je tu tak málo ultrazvuků, ale z etických důvodů se dříve nedělají. Každý má právo na život. Ale člověk má možnost si je zaplatit a podstoupit. Ještě jsme s manželem navštívili v 30tt kliniku v Bergenu, kde jsme si nechali udělat 3D ultrazvuk a dozvěděli se, že čekáme holčičku. Ale to já jsem už od zjištění, že jsem těhotná, tušila, že nosím pod srdcem Amelku. Při každé návštěvě u porodní asistentky mi byla změřena hodnota bílkoviny v moči, krevní tlak, váha, bylo mi měřeno břicho – fundus, poslouchaly jsme spolu srdeční ozvy miminka, později mi pohmatem porodní asistentka zjišťovala polohu dítěte. Pokud by se ale něco porodní asistence nezdálo, byla bych poslaná na ultrazvuk či na další odborná vyšetření. Na pravidelné návštěvy u porodní asistentky a na naše rozhovory jsem se strašně moc těšila. Cítila jsem se vždy uvolněně a v pohodě. Byl vidět skutečný zájem o mou osobu a měla jsem k ní opravdu důvěrný vztah. Mohla jsem s ní řešit veškeré své obavy a strachy týkající se těhotenství a porodu. Jedna z návštěv byla i spolu s manželem, kde jsme se bavili o naší představě porodu, porodní asistentka nám s pomocí velké obrazové příručky, kde byl průřez rodící ženou, vysvětlovala, jak porod probíhá, co se děje v těle rodičky a s dítětem. Jak dlouho která fáze trvá, a co máme očekávat. Pro mého muže to byl velmi zajímavý zážitek. Pěkná příprava na porod. Od mé porodní asistentky jsem dostala i takovou brožurku – průvodce těhotenstvím a porodem. Překvapilo mě, že v kapitole o možnosti napsat si porodní plán, bylo uvedeno mezi příklady porodních přání to, že si nepřeju, aby mi okamžitě po porodu bylo položeno dítě na mé břicho a jako další možnost mohlo být i přání, že si nepřeji, aby muž přestříhnul pupeční šňůru. Rozesmál mě ten paradox, jak v českých porodnicích si musí kolikrát matka vybojovat, aby nebylo dítě hned po porodu odneseno na tak „důležité“ procedury jako je koupání, vážení a měření, které nemohou počkat, ale položeno na její tělo. Nástřih hráze zde není v žádném případě dělán rutinně. Kamarádka si v té době vybíral porodnici, a přestože našla pro ni celkem vyhovující nejmenovanou porodnici v Brně, ale po přečtení facilace k porodnici se stejně dozvěděla, že nástřih hráze je zde dělán automaticky? Proč? Mají Češky jinou – horší hráz, než Norky???

Nastal den porodu. Jelikož je Norsko velké svou rozlohou, někdy je i ta nejbližší porodnice celkem daleko. Ta naše byla 120km. Sice máme nemocnici v městečku, ale je tu pouze oddělení pro šestinedělky, které jsme s manželem později využili. Zavolali jsme porodní asistence, která měla ten den službu. Dojeli jsme za ní do nemocnice a po vyšetření mi zjistila, že jsem již otevřená na 6cm. Do porodnice jsem byla tedy přepravena v doprovodu porodní asistentky ambulancí a manžel jel za námi autem. V porodnici mě přivítaly v 22 hodin dvě milé ženy – porodní asistentky, z nichž jedna byla studentka. Obě mi podaly ruku a představily se mi. A takhle to pokračovalo s každým, s kým jsem se během porodu potkala (dětská doktorka, anesteziolog). Při příjezdu odevzdala doprovázející porodní asistentka mou těhotenskou kartu – čekala jsem dotazy jak je zvykem v České republice – žena přijede do porodnice a musí odpovídat sestrám na otázky ohledně zaměstnání a vzdělání atd.. tady se mě zeptaly pouze na to jak se cítím… odevzdala jsem jim svůj porodní plán – kde toho zase tolik nebylo, ony si ho přečetly a skutečně respektovaly veškerá má přání. Porod komplikoval můj v té době vysoký krevní tlak. Přestože jsem měla jako přání rodit bez medicínských zásahů, nakonec po domluvě!!! (skutečně domluvě, či doporučení – nikdo se mě nesnažil zmanipulovat či zastrašit typem, maminko, přece nechcete ublížit miminku a takovéhle další žvásty, které bohužel mohou některé ženy rodící v porodnici slyšet od zdravotníků v České republice) kvůli mému vysokému tlaku, který se jim nedařil snížit, jsem se rozhodla, že nakonec si epidurál zavést nechám, jelikož už po dvou dnech kontrakcí jsem byla dost unavená a stahy byly neefektivní a kvůli mému vysokému tlaku, který se jim celou dobu nedařil snížit. Přišel anesteziolog, který se představil, podal mi ruku a vysvětlil mi, co mi bude dělat. Epidurál jsem si původně nepřála kvůli jeho nežádoucím účinkům na porod – načetla jsem si toho dost, jako např. zpomalení porodu a pak nutností použít umělý oxytocin. Proč se v českých porodnicích, anebo vůbec českých zdravotnických zařízeních, nemohou chovat zdravotníci s takovouhle úctou k pacientům či rodičkám? A proč se vůbec chovají k těhotným ženám jakoby těhotenství a porod byla nemoc a musejí tedy léčit?? Okamžitě po porodu mi byla dcera položena na hruď a byla tam celou dobu po dobu porození placenty a šití – dcera přišla ručkou napřed jako superman 🙂 Potom nám dovezli menší občerstvení a džus k pití krásně servírované na tácku s norskou vlaječkou. Připadala jsem si úžasně. Zatím jsme si s manželem užívali naše první minuty s dcerou. My tři spolu. Po dvou hodinách přišla znovu porodní asistentka, přivezla váhu na vozíčku, zvážila ji před námi, změřila a pomohla nám ji obléct. Potom nás doprovodila na pokoj, který jsme měli s manželem. První koupání bylo až po třech dnech. Po porodu dceru jen otřely na mém těle od mázku a krve. Každá porodní asistentka, která nás pak na pokoji navštívila, mně i muži podala ruku, pogratulovala k narození dítěte a představila se.

Přála bych panu Jiřímu, aby jednou zažil zrození života na vlastní kůži a aby pochopil, že ty rutinní záležitosti, kterých se tak v českých porodnicích drží, jsou zbytečné. Tady to jde, proč by to nešlo i u nás?? Další otázka je proč tolik české ženy bojují o porod doma? Proč nechtějí rodit v porodnicích, když tam mají tak skvělou péči? Proč se někdo nezeptá přímo těch žen, co jim vadí a co je tak prohnilého v českých porodnicích. Když jsem se tady ostatním matkám zmínila o tom, že u nás není ženám umožněno rodit doma za přítomnosti zdravotního personálu – porodní asistentky – aniž by porodní asistentka nebyla ohrožena vysokou finanční pokutou, koukaly na mě jako bych jim řekla, že používáme v ČR pouze suchý záchod a o splachovacím nemáme ani ponětí. Smutné… Možná by bylo vhodné, aby se pan Jiří, než se zase pustí do psaní takového článku, více zamyslel a místo hulení si našel čas a vyhledal si více informací. Než vypouštět takové bláboly, o kterých ví prd.

S pozdravem, Anna Dušek

PS: Před nějakou dobou jsem našla článek (odkaz níže) a po napsání tohoto dopisu zjišťuji, že mé názory se dost shodují.

http://andrejruscak.blog.idnes.cz/c/357106/Porody-v-Norsku-aneb-inspirace-pro-ceske-porodnictvi.html

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 668. A dost…

 

Rozhovor s nórskou pôrodnou asistentkou Evou Nygaard

Ivana je odvážna žena, silná a nebojácna pôrodná asistentka. A presne takéto ženy majú šancu zmeniť naše pôrodníctvo. Preto jej chcem venovať môj rozhovor s Nórskou pôrodnou asistentkou, takisto odvážnou a sčítanou ženou, ktorá sa pričinila o zmenu pôrodného systému v Nórsku. Nech je nám to povzbudením, že ak sa ženy a pôrodné asistentky spoja, môžu naozaj zmeniť svet…

Zuzana Lafférsová

http://www.zenskekruhy.sk/tehulky/prirodzeny-porod/item/179-rozhovor-eva-nygaard-cast-prva
http://www.zenskekruhy.sk/tehulky/prirodzeny-porod/item/180

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 12. Rozhovor s nórskou pôrodnou asistentkou Evou Nygaard