S láskou

Už od začátku tohoto projektu jsem si v hlavě připravovala svůj příběh pro Ivanu. Zažily jsme toho spolu tolik, že jsem nevěděla kde začít. S Ivaninou staří dcerou jsme totiž chodily do jedné třídy. První setkání proběhlo, když mi bylo asi 11 let. Takže ji znám od dětství. Začalo to víkendy na jejích chalupě a tajné noční útěky. Přes první zkušenosti s alkohol a její komenty, špatné známky ve škole, všechny rodinné akce, dovolené u moře, omluvenky které nám psala, když jsme chodily na konference o porodech, přes telefonické dotazy: “ zapomněla jsem si vzít prášek“, až po půjčování peněz, když bylo nejhůř 🙂 Taky jsme spolu psaly moji diplomovou práci, o porodech v před nemocniční péči a zapíjely dobrou známku. Prožitky i toho těžkého, jako úmrtí v rodinách. Zavolání, Ivanko jsem těhotná a dlouhé debaty, i kdy už jsem byla samozřejmě, víc než nasáklá informacemi. Stejně ale volání z porodnice a konzultace v šestinedělí. Když měla přijet v březnu, za námi na hory, těšila jsem se, že uvidím ji i celou rodinu. Je pro mne moc důležitým člověkem v životě. Její síla je nepopsatelná. Tolik ji mám ráda, že to nejde vtisknout do klávesnice. Po tom celém co jsem sem napsala se asi nikdo nebude divit, že pláču když jsem se dnes dozvěděla že je nemocná.

Ivano, jsem s Tebou. Mám Tě moc ráda.

S láskou a modlitbou
Markéta Hodrmentová+Michal+Mariana

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 489. S láskou

 

Jak se nám narodila Bělinka

Milá Ivano,

setkala jsem se s Vámi pouze nepřímo – v Hovorech s porodní bábou, které jsem v těhotenství s nadšením přečetla a které značnou měrou přispěly k tomu, že jsem se na porod těšila. Věřila jsem sobě, svému tělu i miminku. S díky jsem odmítla oxytocinový zátěžový test a nechala jsem naši holčičku narodit se, jak byla připravená ona.

Ano, bolelo to – bolelo to mnohem víc, než jsem si kdy dokázala představit a některé věci taky nebyly přesně takové, jak jsem si přála. Ale mnohokrát to převažuje pocit, jak úžasné to bylo po emocionální stránce!

Že jsem se celou dobu cítila respektovaná. Že se mnou byl manžel od začátku až do konce a byl mi obrovskou podporou. Že mi naši holčičku po porodu položili na břicho, hladila jsem ta sametová zádíčka a zpívala jí Černé oči, jděte spát. Že jsem – při své tělesné konstituci – dokázala porodit čtyřkilové dítě! Předtím bych nevěřila, že něco takového půjde a pořád jsem v úžasu z toho, jak si mé tělo samo poradilo! Připadám si hrdá a obrovsky silná a nikdy předtím jsem se necítila víc jako žena!

Za to díky i Vám. A posílám obrázek od sedmiměsíční Bělinky vytvořený speciálně pro Vás 🙂

Edita

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 491. Jak se nám narodila Bělinka

 

Moje přání do budoucna

Dobrý den,

nevím, jestli Vám můj příběh nepříběh nějak pomůže, ale ráda bych to zkusila. Žádnou vlastní zkušenosti s paní Ivanou nemám. Vlastně nemám ani dítě. Nikdy jsem žádné ani nečekala. Vše, co jsem do té doby věděla, bylo z filmů, školní výuky a knížek pro dospívající mládež.

Když jsem se poprvé setkala se zprávami o trestním stíhání a soudu paní Ivany, myslela jsem si, že si to zaslouží a že porody doma jsou ohromný hazard a nezodpovědnost. Byla jsem přesvědčená, že lékaři přece ví, co je dobré, a proč to tak je. Plně jsem systému důvěřovala. Postupem času mi moje zvědavost nedala spát a začala jsem si shánět více informací. Najednou jsem objevila jiný svět, kde mnoho žen popisovalo své zážitky z porodu a nemocniční péče a hodnotilo je jako negativní, někdy až odporné a strašlivé. Spolu s porodními příběhy žen jsem pročítala i naučnou literaturu a zjistila jsem, jak je to doopravdy. Že nástřih hráze není nutnost ani jako prevence, že matka a dítě spolu mohou zůstat a není nutné odnášet dítě do jiné místnosti a nosit jej k matce jen na kojení. To a spoustu dalších informací, které vůbec nekorespondovaly s tím, co jsem si myslela, že je normální, správné, vhodné a prospěšné.

V tom je jádro pudla. Až do té doby jsem si neuvědomovala, kolikrát mi zdravotnický personál z různých důvodů nechci říci úplně uškodil, ale zkrátka udělal něco, co nebylo nutné a mnohdy ani prospěšné. Uvědomila jsem si, co znamená ten divný pocit, když mám jít k lékaři. Pochopila jsem, že já a lékař bychom měli být partnery. Nemám povinnost se podřizovat bez ptaní a bez řádného vysvětlení. A to nejdůležitější: že mohu odmítnout. Uvědomila jsem si svou zodpovědnost za sebe a své tělo a zdraví.

Po tom, co jsem získala více informací a pochopila, že i takto může vypadat násilí mezi lidmi navzájem i mezi jedinci a systémem, se stydím za to, jak jsem na začátku smýšlela o paní Ivaně. Už si nemyslím, že si to zasloužila. Naopak ji velmi obdivuji za to, jak je statečná a obětavá. Nyní se stydím za stát, ve kterém žiji, že se takto chová ke svým občanům. A je mi hluboce líto, že ženy musí stále podstupovat dehonestující a často zbytečné či poškozující procedury a praktiky, aby mohly porodit své děti. A mrzí mě, že tyto procedury a praktiky jsou považovány za normální a správné bez toho, abychom se ptaly, zda to tak vážně je.

Nikdy nezapomenu na informace, které jsem prostřednictvím kauzy paní Ivany získala. Nebyly všechny jen o porodech a lékařské péči. Kauza mi ukázala, jak se v našem státě nakládá s mocí a jaká je vlastně ta naše demokracie. Velmi mě obohatily do života a doufám, že až bude jednou čas, přivést na svět své dítě, už se nebudu muset potýkat s rutinními postupy a zaběhnutými zvyklostmi, ale budu si moci užít ten čas se vším všudy.

Zároveň mě napadla ještě jedna myšlenka. Ze všech stran stále slýcháme o krizi mužské identity a stále si klademe otázky jako: „Co dělá muže mužem?“ nebo „Jak by se měl muž chovat?“ Jednu odpověď bych měla. Muž by měl chránit svou rodinu a pečovat o ni. Měl by se starat o bezpečí, klid, pohodu, zdraví a komfort své ženy a svých dětí. V příbězích jsem často četla o tom, jak žena již neměla sílu na spory se zdravotnickým personálem a tak dovolila i to, co si nepřála a zpětně toho často litovala. Přesně tam si myslím, je to správné místo pro muže, který se o svou rodinu chce starat. Ochraňovat, pečovat, pomáhat a také trochu bránit. Muž nemůže cítit své dítě ve svém břiše, ale může vytvořit jakousi ochranou hradbu či filtr mezi jeho ženou (a rodinou) a okolím a nedovolit některé chování či praktiky. Nezáleží na tom, jestli jde o přílišný tlak ze strany zdravotníků nebo o protivnou sousedku. Prostor a příležitost čeká jen na něj.

S přáním všeho dobrého
Anna

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 499. Moje přání do budoucna

 

Mamince

Chtěla bych sdílet ještě pár vzpomínek z porodních příběhů mojí maminky. Odehrály se v sedmdesátých a osmdesátých letech.

První dítě, poloha koncem pánevním, drama. Vypadalo to i na císařský řez, ale tenkrát to automaticky neznamenalo tuto indikaci. Když už zcela vyčerpaná upadala do spánku nebo spíš mdloby, pomohla jí asistentka mě vytlačit. U druhého dítěte, jak to bývá obvyklé, snadnější a rychlejší porod, moje sestra se narodila velmi rychle a nekomplikovaně po příjezdu do porodnice. Třetí dítě, nejmladší sestra, stejná porodnice, po těžkém období těhotenství vzpomínka na hrubé chování porodníka, který provedl nešetrný nástřih a necitlivě a hrubě zašíval ránu. Z porodnice ale jela domů už druhý den, protože se na oddělení malovalo.

Zná to dobře několik generací žen – nevrlí porodníci, většinou muži, neúcta k ženám, až na výjimky nevlídný personál, vše za zavřenými dveřmi, rutina a nešetrné zásahy, odebrání dítěte a „donáška“ jen na kojení, týdenní pobyt v nemocnici… Naše maminky byly statečné. Zároveň se ale neprovádělo tolik císařských řezů, jako dnes, asistentky (i když někdy možná spíše „policajtky“) docházely i domů. Neprovádělo se tolik vyšetření v době těhotenství, ale někde se snad už při druhém těhotenství automaticky ptali, zda chce žena žádat o potrat…

Myslím, že skoro není možné, aby vzpomínky na tehdejší porody mohly být alespoň v něčem pozitivní, a to, co nám maminky mohly o porodu předat, bylo v podstatě, jak ty těžkosti a často i hrůzu přežít.

Byli jsme nakonec čtyři sourozenci – já, nejstarší dcera, která jsem „vstávala zadkem vzhůru“, se vší svou komplikovaností a tíhnutím k problémům, prostřední sestra, přímočará, někdy rázná, ale citlivá osobnost, bratr, který se už jako malinký rozhodl být s námi a my se rozhodli si ho nechat, a nejmladší sestra, přirozeně klidný a příjemný člověk. Dnes jsme po smutných událostech zase jen tři, po bratrovi zůstala malá dcerka, a teď se rodí děti nám. Chceme jim, hlavně dcerám, předávat jiné zkušenosti o příchodu dětí na svět, a i když se nám vše nemuselo podařit podle našich přání, budeme jim přát, aby si našly svou cestu a věděly, kolik krásného mají ve svých rukou, a jak je okamžik zrození důležitý. Jako poupátko, které nechceme zranit a poškodit, aby se z něj mohl později rozvinout krásný květ. Zároveň víme, že lidský život je zázrak a může překonat těžkosti a komplikace svého začátku. Také bezproblémový začátek nemusí automaticky znamenat krásný bezproblémový život poté. Přejeme si však, aby všechny děti opět poznaly posvátnost příchodu na svět (i odchodu z něj), a tím i krásu a vzácnost celého života, aby rutinní, technický, vykalkulovaný přístup zmizel.

Srdečně zdravím paní Ivanu.
Petra P.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 512. Mamince