Příběh první

Jednou budem dálSvé první těhotenství jsem prožila v pohodě a radostném očekávání příchodu syna. Mou průvodkyní byla kniha porodní asistentky Ingeborg Stadelmann Zdravé těhotenství, přirozený porod.

Vystudovala jsem farmacii a z vlastních zkušeností a znalostí jsem došla k závěru, že nejlepší je se chemii v praktickém životě vyhnout :-), v čemž mě kniha podpořila. Doufala jsem, že stejně jako těhotenství bude pohodový a podle mých představ také porod.

Bohužel bylo jasné, že takové možnosti jako porod v porodním domě nebo v domácím prostředí, zmiňované v knize německé porodní asistentky, u nás nejsou zavedené. Věřila jsem však /tehdy 13 let po revoluci/, že se i v našich porodnicích hnuly ledy a je možno v nich porodit přirozeně.

Absolvovala jsem exkurzi v místní porodnici, kde mi tuto mou představu potvrdili, – dokonce mě ubezpečili, že miminko po porodu na břiše matky a dotepání pupečníku jsou již samozřejmostí :-).

Porodní plán jsem tedy nesepisovala, zdravotnickému personálu jsem důvěřovala.

K porodu jsem nakonec jela nadvakrát – v obou případech mi po příjezdu do porodnice ustaly kontrakce. Chladné prostředí nemocnice a stejně chladný přístup personálu již ne ke klientce, ale k rodičce, udělal své.. I když jsem si původně myslela, že chyba je na mé straně, – že mé tělo není schopno porodit dítě bez pomoci lékařů… Proto jsem se také při druhém příjezdu nechala přesvědčit k aplikaci „přírodního“ prostaglandinu v tabletě…

Kontrakce nastoupily velmi záhy a s velkou intenzitou, neměla jsem čas si mezi nimi řádně vydechnout. Snažila jsem se nerušit ženu čerstvě po předčasném porodu, která byla se mnou na pokoji, ale moc se mi to nedařilo.

Přecházela jsem z pokoje do „hekárny“, kde mě asistentky připojovaly k monitoru a opět posílaly zpátky na pokoj.

Po pár hodinách to konečně vypadalo, že bych mohla rodit.

Už mi bylo jedno, že podstoupím také klystýr a holení. Kdybych však bývala věděla, jaká to jsou při sílících kontrakcích muka…

Byla jsem velmi vyčerpaná a neschopná se dále bránit…

Že vleže rodit nechci, jsem asi prohlásila málo důrazně, protože mě na porodním stole neznatelně přizvedli a dále se mnou na to téma nikdo nediskutoval.

Při připomínce lékaře, že kdybych byla rozumná a nechala si aplikovat dříve také oxytocin, mohla jsem to mít dávno za sebou, jsem se cítila velmi provinile. Byl pátek odpoledne a mohli jsme to už mít za sebou všichni…

Zkusili nás tedy urychlit ještě „alespoň“ protržením amniového vaku.

Ozvy děťátka byly v naprostém pořádku, nějak dlouho ale nemohlo ven. Sestra mi tedy „pomohla“ tlačením loktem a lékař nástřihem…

Možná by tehdy stačilo změnit polohu.

Pupečník přestřihli dřív, než jsem se vzpamatovala, na břicho jsem miminko dostala, až bylo zabalené do peřin a dřímalo.

Chtěla jsem být s ním, ale řekli mi, že spícího jej dají do inkubátoru, kde bude v bezpečí a já že si mám mezitím v klidu odpočinout.

Prosila jsem sestru, aby mi syna přinesli hned, jakmile se probudí. Byl večer. Po probdělé noci, kdy jsem přemýšlela, jestli můj syn nepláče a jestli je v pořádku, mi jej konečně nad ránem, s ublinknutou umělou výživou na košilce, přinesli. Neplakal, ale řval.

S křičícím miminkem jsem strávila tři dny v nemocnici a pak mnoho dnů doma. Měla jsem pochybnosti o svých mateřských schopnostech, protože se mi jej nedařilo uklidnit.

Dokonce jsem pochybovala o své schopnosti jej nakrmit, přestože na váze přibýval rekordním tempem…

Z tohoto porodu jsme se já i syn vzpamatovávali velmi dlouho. Díky němu jsem se ale posunula dál :-), také k paní Ivaně….

Příběh druhý

Hned zkraje druhého těhotenství jsem se začala pídit po informacích o domácích porodech a porodních asistentkách, které asistují v domácím prostředí. Ve svém okolí jsem, bohužel, neznala nikoho, kdo by rodil doma nebo o tom vůbec uvažoval.

V televizi jsem tehdy viděla dokumentární film „Domorodky„, kde jsem poprvé spatřila paní Ivanu. Film mě nadchl. Bydlet poblíž Prahy, neváhám ani minutu :-).

Velmi mě oslovil také článek paní Gabriely Kontra „Ta krása rodit doma„. Tam jsem se znovu setkala se jménem paní Ivany.

V okolí svého bydliště jsem však žádnou porodní asistentku ochotnou přijít k domácímu porodu nenašla. Zkusila jsem tedy zavolat přímo paní Ivaně. Říkala jsem si, kdo jiný než prezidentka Unipa by mi mohl poradit lépe. Ani nevím, kde jsem přišla k telefonnímu číslu, za to však nikdy nezapomenu, jak paní Ivana na mé volání zareagovala. Věnovala se mi okamžitě, přestože jsme se nikdy předtím neviděly. Naslouchala velmi pozorně a trpělivě, bez toho, že by jakkoliv zpochybňovala mé dojmy z prvního porodu. Věděla jsem, že na světě je člověk, který chápe, co mám na srdci, a ten člověk že je dokonce zdravotník :-). Velmi se mi ulevilo.

I když mi paní Ivana potvrdila, že v mém okolí žádnou porodní asistentku k domácímu porodu neseženu, vykřesala ve mně jiskru naděje, že porodit můžu přirozeně, přestože znovu v porodnici. Probrala se mnou různé možnosti, jak předejít opakování předchozí zkušenosti a já jsem jí za to velmi vděčná!

Domluvila jsem si schůzku s nemocniční porodní asistentkou, o které jsem věděla, že se k rodičkám chová velmi vstřícně. Domluvila jsem se také s gynekoložkou, zaměstnanou v porodnici, která byla nakloněná přirozeným porodům. Sehnala jsem si dulu, abych měla podporu prosadit svá přání v situaci, kdy už by mně samotné docházely síly.

S druhým porodem jsem byla nakonec moc spokojená. Kontrakce byly tentokrát bez medikace mnohem snesitelnější, celou první dobu porodní jsem prožila v klidu domova. Závěr porodu byl nečekaně rychlý – jen tak tak jsme stihli dojet do porodnice. Zavolat jsem už nestihla ani lékařce, ani porodní asistentce, se kterými jsem byla domluvená, nestihla jsem vytáhnout ani pracně připravovaný porodní plán :-). Ve dveřích porodnice jsem jen velmi hlasitě a rázně oznámila, že vleže rodit NEBUDU, načež sestry přiběhly s porodní židlí, která pro mě byla stokrát lepší. Dcera byla na světě 20 minut po příjezdu.

Dcerku jsem si nenechala, krom „nezbytného“ měření a vážení, ani na chvíli odejmout a první dny po jejím narození jsme spolu prožily v klidu a v pohodě / v rámci možností nemocničního prostředí s měřením teploty před rozbřeskem, vyrušováním personálu vstupujícího do pokoje bez zaklepání, s napomínáním, abych miminko v posteli nezalehla a uložila jej raději do „bezpečné“ plastové krabice se senzorem… /.

Příběh třetí

Třetí těhotenství přišlo před 3 lety. Na domácí porod jsem si zpočátku vzhledem ke svým blížícím se čtyřicátým narozeninám netroufala pomyslet. S přicházejícím termínem však začaly sílit vzpomínky na první porod. Navíc se ke mně dostaly informace o důležitosti podpory rané vazby mezi matkou a dítětem. S manželem jsme absolvovali přednášku paní Michaely Mrowetz o podpoře bondingu, která nás velmi zaujala a velmi ovlivnila. Tady bych ráda Michaele Mrowetz MOC poděkovala – za její vytrvalou osvětu a také za obrovskou podporu, kterou nám osobně poskytla.

Zjišťovala jsem možnosti nerušeného kontaktu „skin to skin“ s dítětem po porodu v porodnici, dostalo se mi však této informace – miminko by se podchladilo, mohlo by mi vypadnout z náručí, prostě je to nemožné, protože miminko se MUSÍ změřit a zvážit hned po narození, jinak to nejde… Myšlenky na domácí porod začaly znovu sílit, přestože jsem stále pochybovala, jestli je to v mém věku správná volba. Mrzelo mě, že nemám možnost vybrat si k porodu porodní dům… Když jsem však získala kontakt na porodní asistentku, která by byla v dosahu našeho bydliště, ochotná asistovat při porodu doma, klonila jsem se k variantě domácího porodu čím dál víc. Manžel byl samozřejmě se vším obeznámen a s porodem doma souhlasil.

Okolnosti porodu našeho třetího dítěte jsou popsány v příběhu Pomáhat a chránit…

Tušila jsem, že naše pediatrička bude mít strach a na návštěvu po porodu nepřistoupí. V záloze byl lékař z nedalekého města. Ráno po narození syna jsem lékařce zavolala. Nejdříve se chovala velmi vstřícně a návštěvu u nás přislíbila, zanedlouho však telefonovala, že situaci konzultovala s kolegy a musí nás odeslat k ošetření do porodnice. Poděkovala jsem, že vše další si již obstaráme sami. Manžel však trval na návštěvě místní pediatričky, aby mě a miminko uchránil před cestou autem do vzdálené ordinace. Následovaly peripetie s policií, které manžel skvěle ustál, a vše nakonec dopadlo v náš prospěch. Lékařka však naměřila synovi nižší srdeční akci a opět doporučila převoz do nemocnice. Tehdy jsme znovu, tentokrát zprostředkovaně kontaktovali paní Ivanu a díky tomu nepropadli panice. 105 tepů za minutu není ideální, ale ani život ohrožující situace, navíc jsem po odchodu lékařky sama naměřila tepů 115…

Jsem velmi vděčná za poznání, které mi přinesl třetí porod – jaká síla a krása je držet své čerstvě narozené dítě na svém nahém těle, cítit jeho vůni!

Doma nás při tomto prožitku nikdo nerušil, neodebíral dítě z náručí, nemyl je a nezjišťoval jeho míry. Celý porod proběhl velmi příjemně. Do kontrakcí jsem se nořila uvolněně, bolestem jsem se nebránila, tentokrát jsem je dokonce vnímala jako příjemné. Ve společnosti manžela a milé porodní asistentky jsme prožili pěkný večer u čaje – několikrát jsem se s nimi při hovoru velmi dobře pobavila a můžu potvrdit, že při smíchu kontrakce nebolí :-). Navíc jsem konečně porodila v poloze, do které jsem sama dospěla – v podřepu, v závěsu na manželovi. Pupečník jsme nechali dotepat, šňůru přestřihl manžel.

Porodní asistentka mě svou přítomností velmi uklidňovala, i když byla „jen“ tichým pozorovatelem, zda-li je všechno v pořádku.

Cítila jsem, že s miminkem je všechno tak, jak má být. Jediné, co mě při porodu na okamžik vyrušilo, bylo vědomí, že domácí porod nejspíš vyvolá negativní reakce okolí a nepochopení úřadů, zdravotníků, našich známých, možná i našich blízkých. V minulosti jsem se poměrně často setkávala s nepochopením a výpady ohledně údajného ohrožení našeho zdraví. Zhruba 20 let jsme totiž oba s manželem vegetariáni a maso nejí ani naše děti. Děti se však vyvíjejí zcela normálně, jsou zdravé, nakonec v tomto nejsme mezi vegetariány výjimkou :-). Představa obviňování z hazardování s životem vlastního dítěte, jak to obvykle u domácích porodů v naší zemi bývá, mě ale v tu chvíli tížila tak silně, že jsem zapochybovala, jestli tento nápor v citlivém období po porodu zvládnu. Děkuji manželovi a porodní asistentce za jejich podporu!

Jsem velmi šťastná, že jsme nakonec jemu i sobě dopřáli ten krásný zážitek ze svobodného zrození doma, ve vzájemném objetí.

Měla jsem to štěstí setkat se s paní Ivanou v loňském roce také osobně. Zapůsobila na mě velmi příjemným dojmem – svou skromností, odvahou, erudovaností a také velkou citlivostí. Věřím, že toto období je pro paní Ivanu velmi náročné…

Píseň Jednou budem dál mám spojenou s bojem za svobodu a demokracii v roce 1989.
Během 23 let po revoluci došlo v naší společnosti k obrovským změnám. Dokud však nebude respektováno právo ženy na SVOBODNOU volbu místa a způsobu porodu, nemůžu se v naší zemi, bohužel, cítit jako plně svobodný občan.

Stále věřím, že jednou budem dál!
Přeji nám všem, ať je to co nejdříve!!

S ÚCTOU a DÍKY k paní Ivaně a všem, kteří se podílejí na změnách v našem porodnictví,

Petra S.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
561. Jednou budem dál – příběh první
562. Jednou budem dál – příběh druhý
563. Jednou budem dál – příběh třetí
Příběh porodu z pohledu z jiné strany:
21. Pomáhat a chránit léta Páně 2009
A 24. Pomáhat a chránit léta Páně 2009 (opakování)