Viktor

ViktorSvůj příspěvek píšu, abych se podělila o svou zkušenost s prací samostatné porodní asistentky, do jejíž péče jsem se v průběhu prvního, druhého a teď I třetího těhotenství rozhodla svěřit. Je svědectvím toho, jak důležitá je úzká interakce budoucí matky se zkušenější ženou, jež ví, co se během těhotenství odehrává v tělesné I duševní rovině. Jež se dovede naladit na potřeby ženy v očekávání a podpořit její psychiku, a to jako součást adekvátní lékařské péče.

Poprvé jsem otěhotněla, když jsem byla na stáži v zahraničí. Jediný zdroj informací o tom, co se ve mně odehrává a bude odehrávat, byl internet a můj český gynekolog, za kterým jsem se brzy vydala. Na webu jsem se dočetla o všech špatnostech, které těhotenství provázejí, a můj gynekolog mě v nich pouze utvrdil. V 16. týdnu po nedobrém výsledku trippletestu mě poslal na odběr plodové vody. Když jsem odmítla s tím, že 1% pravděpodobnost potratu mi přijde vysoká a že bych si dítě stejně nechala, jsem si vyslechla slova o nezodpovědnosti a potázala jsem se s naprostým nepochopením.

Půlku svého těhotenství jsem tedy prožila v očekávání toho nejhoršího. Proměna ve vnímání těhotenství nastala až po přečtení knížky od německé porodní asistentky Ingeborg Stadelmannové. Současně s četbou její knihy jsem začala navštěvovat těhotenské kurzy jedné samostatné porodní asistentky. Těhotenství a porod najednou dostaly úplně jinou příchuť. Ne něčeho, co “musí být”, ale něco krásného, co je součástí proměny dívky v ženu, iniciací, duchovní záležitostí.

Zbytek těhotenství jsem balancovala mezi strachem, kterého jsem se nedokázala zcela zbavit, a silnými pocity růstu a zrání. Porod proběhl přímo úměrně takové přípravě. Byl bezproblémový a rychlý. Narodilo se krásné, zcela zdravé miminko Viktor, dnes již téměř čtyřletý. Avšak zážitek z porodnice ve mně zanechal I pocity osobního selhání. Měla jsem být rozhodnější a lépe vybrat porodnici! Neměla jsem si nechat po porodu na pět hodin miminko odnést! Měla jsem udělat scénu, když mu bez optání vrazili lahev, když se mi ho poprvé nepodařilo nakojit! Měla jsem se I během porodu a po něm nechat doprovázet porodní asistentkou, s níž jsem se celé těhotenství setkávala na cvičení!

Rovněž první dny a týdny péče o ten malý uzlíček byly plné rozpaků. Chyběla mi sdílená zkušenost, pozitivní podpora, povzbuzení I pochvala. Celý první rok byl pro mě poměrně psychicky náročný, a to I přesto, že můj manžel se do své otcovské role vžil výborně a navíc pracoval z domu, tak pomohl kdykoli bylo třeba.

Měla jsem potřebu o porodu znovu a znovu hovořit, sdílet, poslouchat zkušenosti druhých. Připadala jsem si nějak na půl cesty své iniciace dívky v ženu. Něco jakoby tam chybělo.

Velkým zadostiučiněním pro mě bylo druhé těhotenství, které přišlo krátce poté, co synek oslavil první rok života.

Anežka

AnežkaO svém prvním těhotenství a porodu jsem psala výše. Dnes bych ráda pohovořila o porodu své druhorozené, Anežky.

Otěhotněla jsem, když byl synovi rok. Přestože byl první trimestr poměrně náročný po fyzické stránce, po psychické jsem se cítila moc dobře. Hned na začátku těhotenství jsem vyměnila gynekologa za gynekoložku, což byl první důležitý krok, a brzy nato jsem vyhledala porodní asistentku z neratovické porodnice, s níž jsem se znala již z minula, s tím že bych ji ráda měla u porodu. Přitom jsem k ní opět začala chodit na pravidelná těhotenská cvičení.

Tentokrát jsem si vůbec nepřipouštěla jakékoli problémy. Vše jsem prostě nechávala plynout s vědomím, že se něco pokazit může, ale že stejně není v mé moci to ovlivnit. Těhotenství se tak pro mě stalo skutečně obdobím růstu. Četla jsem knihy od Michela Odenta, Vlastimila Marka, Lucie Groverové, rozhovory s Ivanou Königsmarkovou. Studovala jsem českou legislativu ohledně porodů, dle brožury, jíž vytvořilo Hnutí za aktivní mateřství, jsem si sepisovala porodní plán.

Vrcholem mého druhého těhotenství byla příprava k porodu ve třetím trimestru, jíž jsem absolvovala během několika setkání individuálně se svou porodní asistentkou. Ve skutečnosti se jednalo o cestu do hlubin vlastní duše, během níž měly vyvstat možné problémy a bloky, které by mohly vadit při porodu samotném. Ptala se mě – velmi citlivě a v atmosféře důvěry – na studium, na víru, vztahy s manželem I rodiči, ale I dětství a dospívání, na vztah k vlastnímu tělu. Zajímalo ji, jak rodila maminka moje I mého manžela. Zároveň jsme probíraly práva rodících žen při porodu samotném, problémy českého porodnictví I porodnictví všeobecně. Tři taková setkání, musím říct, byly tou nejlepší přípravou. Sama pro sebe jsem si ujasnila spoustu věcí, které skutečně pravděpodobně fungovaly jako bloky při prvním porodu.

I druhý porod byl přímo úměrný přípravě. Ohlásil se v době, kdy v dohodnuté porodnici probíhala rekonstrukce. Nakonec jsem tedy byla nucena rodit jinde, místo Neratovic jsem jela do Mělníka, a to bez své porodní asistentky, která mě mimo své pracoviště nemohla doprovázet. A nakonec dokonce I bez manžela, který po dobu porodu hlídal synka v návštěvní místnosti.

Mé sebevědomí ovšem bylo natolik vyzrálé, že mě nic z toho nerozhodilo. A nerozhodila mě ani vstupní prohlídka v náhradní porodnici, ani gynekoložka, která hned ve dveřích prohlásila, že můj porodní plán nebude moci celý dodržet.

Soustředila jsem se na stahy, pracovala jsem k porodu. Byla jsem “surfařka na vlnách” a nic mě nemohlo vyvést z míry. Porod proběhl stejně jako ten první bez problémů a rychle, avšak oproti tomu minulému, ač nebyl zcela dle porodního plánu, nezanechal pachuť v ústech. Narodila se silná a krásná holčička Anežka. Nikam ji nedonášeli, všechny miminkovské body plánu dodrželi. Celé tři dny v porodnici také proběhly v klidu a pohodě. Nikdo nás nerušil – nechali mě opíjet se mateřskou láskou – a když už, tak po zaklepání a s omluvou. U všech vyšetření jsem mohla být.

Vše, co jsem potřebovala probrat, prohovořit, jsem svěřovala své porodní asistentce, která mě hned druhý den po porodu přijela navštívit. Její péče před porodem I po něm se dá označit nejlépe anglickým výrazem “mothering the mother”, mateřské opečovávání matky. Probrala se mnou nejen zavinování dělohy a kojení, ale I rozdělování mateřské lásky mezi sourozence, intimní život po porodu, sdílela své zkušenosti a povzbuzovala mě při jakémkoli rozkolísání.

Mému mateřskému sebe-vědomí bylo učiněno zadost. Troufám si přitom říci, že v základu mé spokojenosti, která trvá dodnes, kdy jsou Anežce necelé dva roky, stála interakce se zkušenou porodní asistentkou, jež ví, co žena v těhotenství, během porodu a po porodu prožívá. Která dokáže poskytnout jak adekvátní lékařskou péči, tak podporu v oblasti psychiky.

Mateřské seběvědomí, potažmo ženská psychika je přitom něco, co jednoznačně a bez pochyb stojí za zdárným vývojem vztahu k vlastním dětem, k partnerovi, I celé rozvětvené rodině a vlastní roli v její struktuře. Je to ovšem něco, co zůstává podceňováno, a v lékařské gynekologii je dokonce zasunuto do roviny neexistence.

Cestou ven z tohoto bludného kruhu našeho lékařství je podle mého názoru jen a pouze posílení kompetencí a podpora práce porodních asistentek, ať už těch v porodnicích, tak těch samostatných jako je Ivana Königsmarková.

Můj příběh končí opětovným začátkem. Jsem potřetí těhotná a rozhoduji se, kde a s kým uskutečnit porod. Zatím mám jasno v tom, že opět chci být doprovázena zkušenou ženou, která opět dovede vyhmatat moje slabá místa fyzická I psychická a posílit je. Ačkoli bych ráda, kdyby pojišťovny tuto “extra” péči prolácely, výloh navíc přesto rozhodně litovat nebudu. Chci opět přijet k porodu silná, sebe-vědomá, připravená na vše, co se může odehrát.

Ignác

Maminka s IgnácemTřetí těhotenství. Plánované, chtěné. Ignác byl podle propočtů počat den po úspěšném absolvování doktorských státnic. Začátek těhotenství byl náročný. Péče o dvě děti, horké léto, silné celodenní nevolnosti. A pak ta vize, jak to zase všechno zpunktovat, kde rodit, kým se nechat během následujících devíti měsíců doprovázet. Ke konci třetího měsíce jsem zajela za Ivanou Königsmarkovou, aby mi nastínila aktuální situaci českého porodnictví. Popovídaly jsme, byla jsem ujištěna, že prozatím nic nespěje ke změně a že si tedy opět musím poradit nezávisle na systému. Oslovila jsem tedy opět porodní asistentku, jež mě doprovázela již dvakrát, Věrku Novákovou. K mé radosti mi nabídla doprovázení v průběhu celého těhotenství, nejen ke konci. Bohužel mi ale nemohla zaručit doprovázení při porodu v porodnici, neboť v té době nebyla s žádnou porodnicí ve smluvním svazku.

Odbočka: Jaká to škoda pro porodnice! V dnešní době, kdy se jednotlivá zařízení již musí trochu snažit, aby rodičky nalákaly, by smlouva s jednou z nejzkušenějších PA byl prostě velký bonus. Tak jednoduchý krok ke zkvalitnění porodní péče. Je dost děsivé, že stále existuje nespočet výmluv, proč jej nelze učinit.

Každopádně, na doporučení Věrky jsem se rozhodla nedělat si z porodu hlavu (“Však ono to nějak dopadne.”) a soustředit se spíše na aktuální úkoly. Hlavní úkol: Zapracovat na vlastní sebedůvěře, abych byla schopná po celé těhotenství nést za sebe a své dítě hlavní díl odpovědnosti. Chtěla jsem si být vnitřně natolik jistá, abych nesložila zbraně ani po špatném výsledku genetických testů, ani hned po příjezdu do porodnice, když mi stejně jako v předchozích dvou případech naměří “nic moc monitor”. Předchozí těhotenství byly naštěstí v pohodě, porody rychlé. Ale co když teď přijdou problémy? Co když to skončí císařem? A co když…? Spousta obav, které jsem prostě chtěla překonat. Věrka stejně jako během předchozích dvou těhotenství fungovala jako psychoterapeutka, přestože to sama třeba ani nezamýšlela. Stačilo, že se každý měsíc zeptala, jak se mám a já jí bez obav vyklopila všechny svoje strachy, úzkosti, včetně těch nejintimnějších, na které nedojde ani v hovoru s manželem, ani ve zpovědnici s knězem. V průběhu těhotenství jsem se tak skutečně dopracovala (opět) do stavu vnitřního klidu a současně síly nést tu míru odpovědnosti, která mi náleží. Nejen za aktuální těhotenství, ale i za naše dvě starší děti.

Ke konci mých devíti měsíců stále žádná smlouva na obzoru. Porod doma pro mě přitom nebyl řešením (prostě se na něj necítím). Plán B byl rodit v Mělníku s Lenkou či Evou, porodními asistentkami zde zaměstnanými. V průběhu těhotenství jsem se s nimi několikrát sešla, prošly jsme můj porodní plán. Cítila jsem, že mi rozumí, že jsme na podobné vlně. Ale prostě Věra to nebyla. Neznaly pořádně mé obavy, mou minulost, mé bloky. Neměly potřebu se na ně ptát, nepovažovaly je za součást porodu. Nebyla jsem si jistá, zda by se v kritický moment, kdy by mělo přijít na jakékoli urychlování porodu, postavily na mou stranu. V každém případě, i za těchto okolností, pro mě však bylo schůdnější mít někoho “svého” u porodu, než stát v tak citlivý moment sama proti celé instituci.

Porod se připravoval velmi pozvolna. Čtrnáct dní před jsem měla tak silné poslíčky, že jsme hlídání pro děti odvolali z práce a hnali jej přes půl republiky. Týden před jsem s Lenkou několikrát konzultovala, zda vyrazit nebo ne. Den před jsem si myslela, že mi praskla plodová voda. (Nepraskla 🙂 Člověk by si řekl třetirodička! 🙂 Ten skutečný porod začal neskutečným klidem (a v tu chvíli jsem si teprve vzpomněla, jak porod opravdu začíná). Večer jsem koukala na dokument o Plastic People. Byla tam zmínka i o Janu Patočkovi, “mém” filosofovi, tak jsem si říkala, že to je krásný začátek. V noci jsem se probudila s hezkými, až by se řeklo mazlivými kontrakcemi :), dochystala věci, vzbudila manžela a doufala, že se nevzbudí děti. Když už jsem kontrakce nedokázala prodýchavat ve stoje, zašli jsme pro sousedku. Děti se nevzbudily, dobrý!

Cestou jsem volala Evě. Za půl hodiny na mě v porodnici už čekala. Přijala nás, vše zařizovala, v podstatě jsem s nikým jiným nepřišla do kontaktu. Lékařka se mi pouze přišla představit. Monitor “docela pěkný”. To mně uklidní. Převléknu se do svého porodního trička (rodila jsem v něm všechny tři a nevím, zda ho kdy budu schopná vyhodit). Všechny zákroky odmítám, Eva k ničemu nepřemlouvá. Je nějakých pět ráno. Jsme v porodním boxu. Prodýchávám stahy, PA s manželem něco diskutují. (Kéž by šli diskutovat jinam!) Začíná to bolet. Eva občas změří ozvy, občas odběhne na chodbu referovat lékařce. Ptá se na jména. (Ať se zeptá manžela!) Hluboce prodýchávám, přestávám vnímat věci kolem sebe. (Kéž by ani mě nikdo nevnímal!) Plodové obaly stále nepraskají. Voda tlačí strašnou silou. Takové bolesti jsem neměla ani při jednom ze svých předchozích porodů. Eva ví, že nechci amniotomii, ani nenabízí, čeká. Pár kapek vody a už se dere hlavička. Přesunu se na porodní křeslo do polosedu a porodím naprosto okamžitě. Voda letí až za Igísem. Je velký a má velkou hlavičku, proto ten tlak, poranění ale nezpůsobí žádné. (Tak konečně nějaký benefit třetího porodu!) Je osm ráno. Můj nejdelší a nejbolestivější porod. Lékařky stačí doběhnout, až když mám svého chlapečka u prsu. Krásně se přisaje. Vyšetření proto provádějí prostým pohledem, neodtrhávají ho. Muž drsňácky přestřihne dotepanou pupeční šňůru, já porodím placentu. Hned poté všichni odcházejí provést akutní císař vedle. Igíse přijdou zvážit asi za tři hodiny. Mezitím se sem tam přijde sestra zeptat, zda něco nepotřebujeme. Ne, fakt nic! Oceňujeme, že porodnice nestíhá, že nás nechávají být. Poporodní péče se dost zlepšila za ty dva roky od minula.

Eva a Lenka za mnou druhý den přijdou, pogratulují, ale jejich práce již skončila. Zaplatila jsem smluvenou taxu porodnici, ani nevím, kolik z toho dostane Eva. Chtěla bych si povykládat o tom silném emocionálním zážitku, probrat sourozenecké vztahy, cvičení po porodu, partnerský život. Můžu volat Věrce. Jak bych ale ocenila soustavnou péči jedné jediné PA!

Upřímně doufám, že se u nás začnou v nejbližší době ledy hýbat a péče jedné jediné osoby v průběhu celého očekávání, má-li o to žena zájem, nebude už žádná science fiction jako teď! Podle průzkumů je to přece ten nejbezpečnější způsob, jak přivést dítě na svět. Tak v čem je problém? Co nebo kdo je ta žába sedící na prameni?!

Mgr. Klára Pirklová, Ph.D.

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
606. Viktor
607. Anežka
878. Ignác