Můj porodní příběh

  V sobotu to byly dva roky, kdy se nám narodil náš synáček. Miminko jsme s přítelem plánovali a s láskou jsme se těšili, až budeme rodina. Těhotenství zpočátku probíhalo normálně a pomalu jsme se připravovali na porod a příchod miminka. Chodili jsme na předporodní kurz, četli knížky, chystali výbavičku, psali předporodní plán. Byla jsem rozhodnutá rodit v porodnici.  Alternativy jsem znala, ale bála jsem. Člověk přece jen slyší spoustu hororů, co se lidem kolem staly, a má pocit, že víc lidí to bude mít víc pod kontrolou a mají tam tolik přístrojů, které jsou nezbytné k narození zdravého miminka. Kolem šestého měsíce mě začalo bolet břicho, myslela jsem si, že to nic není. Jsem ten typ, co nechce dělat příliš povyku pro nic. Když to už nešlo vydržet tak jsem si došla do porodnice na pohotovost. Po vyšetření mi bylo sděleno, že se lehce otevírám a musím tudíž zůstat v porodnici. Byli to dlouhé tři týdny, kdy jsem ležela v parném létě v nevětratelné místnosti na přímém slunci během kterých nikdo nezjistil, proč mě břicho vlastně bolí. Napíchali do mě ani nevim co, „..to miminku neuškodí, proč se na to ptáte?“.

Vše dobře dopadlo. Vrátila jsem se domů ještě před porodem, sbalila nám věci, došla si ke kadeřnici a na kamarádčinu svatbu. Pár hodin před porodem jsem se přejedla melounem a zdřímla si. Vzbudila jsem se s pocitem „mokra“. Když jsem vstala z postele, stihla jsem jen rychle dojít na lino a vyplavila předsíň plodovou vodou. To bylo v 18 hod, v 18:30 nás přijali v porodnici, natočili monitor a vyšetřili. Verdikt zněl – žádné kontrakce, otevřená málo = dlouhý porod. Měla jsem počítat tak 12 hodin. Super. To prvorodičku pro začátek moc povzbudí. No ale že bylo volno, tak nás doktorka poslala na přípravu a na sál. Sestřičky koulely očima, proč na sál, když to má být až za dlouho. No jo, jenže on se ne každý netrpělivý chlapeček vejde do statistik. Matěj se narodil za 3 hodiny od prasknutí vody. Po tom co jsem se musela dohadovat se sestřičkou, že žádné vitamíny píchnout nechci. Ani se mě nezeptala, prostě mi začala matlat dezinfekci do předloktí. Taky jsem jí musela přesvědčovat, že rodím teď a ne až za nějakých 10 hodin. Nakonec jsem já, můj syn a můj přítel museli s porodem čekat na porodní tým. Větu „Ještě netlačte, není tu doktorka..“ v životě nezapomenu. Stejně jako větu „ tak mi ho už dejte, vždyť si ho ještě užijete, musíme ho vykoupat..“. Pamatuji si také větu „to je Boží zázrak“, kterou řekla paní doktorka, když chtěla odebrat pupečníkovou krev a zjistila, že syn má asi 5 cm dlouhý pupečník a placentu si rovnou táhne na zádech. Byl to zázrak. Můj syn a moje tělo zvládli sami něco, co neodhalily desítky vyšetření. A nikdo jim nepomáhal. Já jen 3x zatlačila :-).

Co potom následovalo na oddělení, se snažím vytěsnit dodnes. Uklízečka v 6 ráno práskla dveřmi, první sestry v 6:30, vyšetření před ostatními na pokoji, arogantní, nešetrný a protichůdný přístup dětských sester i laktačních poradkyň. Jedna radila tohle, druhá mi za to vynadala a „přikázala“ tamto. Ve vedru se synovi osypalo bříško pod zapařeným obinadlem na ustřihnutém pupíčku. Kvůli opruzenině jsme zůstali dýl. Počítala jsem každou minutu, kojila skoro pořád, nespala, nejedla odporná jídla a škvařila jsem se na gumových matracích ve vlastním potu. Synovi bylo vedro, měl hlad a já ho nedokázala utěšit. Ani v pubertě jsem tolik neplakala jako prvních pět dní života mého syna. Nebýt jeho a báječné spolubydlící, kterou mi poslal Pán Bůh z nebe, tak myslím, že k laktační psychóze jsem měla opravdu jen krůček. A tohle už nechci nikdy zažít. Nikdy jsem si nikomu nestěžovala. Byla jsem vděčná, že jsme to můj syn, já a přítel přežili ve zdraví. Ne všichni mají takové štěstí a byla by to přece ode mě hrozná sprostota a nevděčnost. Všichni mi záviděli krátký porod, ty ostatní věci kolem přeci už nejsou důležité.

Až po nějaké době jsem se srovnala s tím, že můžu být vděčná jen sama sobě, synovi, příteli, Matce přírodě a Pánu Bohu. Zvládli jsme to takhle pěkně v pěti. Ti kolem nám jen svým způsobem „překáželi“. Přístroje jen působily nepohodlí a stejně to, co podle nich „předpovídali“ se absolutně nevyplnilo, spíš naopak. Teď se jen modlím, aby mi dal Bůh odvahu k tomu, abych to příště udělala bez pobíhajících, přikazujících a ignorujících bílých plášťů. A na zákonech mi nesejde, chci, aby se mnou byl při porodu někdo, kdo mě bude znát aspoň trochu a bude mě respektovat jako svébytnou bytost schopnou zodpovědných a láskyplných řešení. Protože taková já jsem, i když po porodu v mělnické porodnici jsem o tom dlouho pochybovala.

Tímto děkuji paní Königsmarkové a všem lidem, kteří bojují za to, abychom téměř čtvrt století po Sametové revoluci mohli opravdu svobodně rozhodovat o tom, zda přivedeme na svět naše děti v přítomnosti milých a známých lidí, v klidném, důstojném prostředí a bez zásahů, které nejsou zapotřebí. Přeju hodně sil a pevné nervy,

Anna D.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 614. Můj porodní příběh

 

Přeju si změnu přístupu kvůli doktorům samotným

Na podporu Ivany Königsmarkové bych ráda přispěla příběhem, který pro mne, jako rozechvělou nastávající matku, vystihuje, jakým směrem se lidé jako ona snaží naše porodnictví proměnit a s jakými protitlaky se setkávají.

Prožila jsem v uplynulých třech dnech dvě totožné situace: jeden lékař, jedna těhotná, jeden ultrazvuk jednoho miminka. Dopady na všechny zúčastněné ovšem byly zcela rozdílné.

Fakultní nemocnice na královských Vinohradech, objednaný ultrazvuk v úterý ráno – šla jsem na řadu ten den jako první. I přesto paní doktorka působila otráveně, už když odemykala. „Tady si odložte.“ Žádné představování natož podávání rukou se nekonalo.
„Pán ať si sedne tamhle na tu židličku,“ odlifrovala manžela do rohu, asi dva metry od lůžka. Jinak ho během následujících asi dvaceti minut už vůbec neoslovila, a mě vlastně taky ne. Nejdřív si mě upravila do patřičné polohy („Rovně ty nohy. Rovně jsem řekla!“) a pak tak deset minut jezdila po napatlaném břiše a soustředěně mlčela. Nebylo třeba varovat, že nechceme znát pohlaví – vypadala, že by nám ho stejně neprozradila.

Snažila jsem se. Pochválila jsem obraz na stěně. Zmínila jsem obavy ze zátěže na srdeční vady. Chtěla jsem nahlédnout na monitor, který byl zcela mimo můj zorný úhel… Až tahle činnost mi vynesla jasný pokyn: „Hlavně se nezvedejte.“ O komunikaci mezi lékařkou a klientkou se nicméně ani na závěr ultrazvukového vyšetření opravdu nejednalo. Jen o věcné vyjmenování orgánů, které se zdají být v pořádku, a podpis prohlášení, že jsem byla informována, že se ovšem vrozené vývojové vady nedají vyloučit. A to srdíčko? Paní doktorka se na ně při mlčenlivém prohlížení soustředila a zdálo se jí v pořádku. Ovšem mám-li potřebu dalšího vyšetření specialistou… Byla bych se nechala i přesvědčit, že to není nutné, ale s nečekanou rychlostí zvedla telefon a volala k MUDr. Tomkovi. Během toho, co překvapivě přátelsky švitořila se sestřičkou na druhé straně drátu, jsem prohodila pár slov šeptem k manželovi: „Poslouchejte!“, přišlo napomenutí. A termín – další den večer. Patrně na konec dlouhé směny pana Tomka… Jméno paní doktorky jsem si prohlédla až ve zprávě a dlouho jsem přemítala, zda je možné, že byla unavená po noční, nebo zda se ve svém ještě dost mladém věku (určitě do pětatřiceti) takhle chová vždycky.

To doktor Tomek čekal s napřaženou rukou, dokud si neuložím batoh. Oslovil mě jménem, ujistil se, že opravdu půjde pouze o ultrazvuk srdce, a upravil mi papír na lůžku. Až v tu chvíli mi došlo, jak nepříjemně se mi lepila koženka na zčásti odkryté boky na Vinohradech. A že jsem si při odchodu všimla připravené role k pokrytí.

I u pana doktora Tomka jsem zprvu intuitivně nechala nohy pokrčené: „Prosím vás, nohy rovně, tak… Teď jste úplně nejlepší.“ A nejen to: „Vidíte tenhle otvor? To je …“ Vedle vysvětlení, co vidím (ano, monitor byl umístěný tak, abych mohla sledovat, co se děje!), jsem dostala podrobný přehled průšvihů, které by mohly být na srdíčku, jež nosím pod srdcem, vidět, ale nejsou. Současně samozřejmě upozornil na pravděpodobnost jedna ku třem milionům, s níž se může vyskytnout ještě nějaká takto nediagnostikovatelná porucha…. A při tom všem vysvětlování působil úplně stejně soustředěně, jako paní doktorka z Vinohrad. Jen se zdálo, že ho to i po celém pracovním dni, kdy přejížděl ženským po břiše a prohlížel si mrskající se tvorečky, docela baví.

Jakoby tohle byl hlavní rozdíl mezi dvěma typy lékařů: Těmi, co vypadají, že by nejraději eliminovali pacientovu osobnost a ponechali si pouze orgán, který vyšetřují: Jejich práce jim evidentně připadá k nezvládnutí náročná, a těmi, kteří pravidla normální mezilidské slušnosti přijali i v rámci své práce plně za svá (pozdravím, informuju, co se bude dít, beru ohled na přítomné živé bytosti…), ty naopak jejich profese zkrátka mnohem víc těší.

Kvůli lékařům samotným bych si proto přála, aby radostná událost, jakou prohlížení mrňavého tvora na ultrazvuku většinou je, nebyla, slovy mého muže, „promarněnou příležitostí“. Technicky jistě paní doktorka vše perfektně zkontrolovala. Po vylíčení rodinné anamnézy též promptně zařídila další vyšetření. Jinak se ale zcela zbavila možnosti užít si trochu emocí spolu s námi – a nevyhodnocovat jen data procezená přes monitor, ale stát se i trochu víc člověkem.

Olga Richterová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 620. Přeju si změnu přístupu kvůli doktorům samotným

 

Loučení s Alicí

Mé třetí těhotenství, stejně jako předchozí dvě, bylo plánované a očekávané. Miminko k nám přišlo snadno a radostně a mně, stejně jako u předchozích dětí, ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Byla to holčička a od začátku byla rozhodnutá pro jméno Alice.

Byla jsem právě v devátém týdnu těhotenství a tu novinu jsme se chystali říct mým rodičům. A najednou, v průběhu rozhovoru, jsem pocítila, že už není co říct. Krvácela jsem. Přišla hluboká prázdnota a pochopení. Aha, ten zvláštní pocit, co poslední týden mám, pocit, jako by miminko mlčelo, jako by život utichl, to není únava ani zdání. To je fakt.

Jedeme do nemocnice. Shodou okolností jsme blízko té, kde se před čtyřmi lety narodila dcera. Dostávám záchvat paniky a hysterie. Pláču, třesu se, bojím se, jsem bezmocná. Někde z hloubky se mi vracejí rány, které ve mně zanechal porod v tomto místě. Cítím, jak nutné je se ještě vrátit a ty bolesti vyléčit, teď ale ne. Jsem znovu tady, konfrontována mužem v bílém plášti, tentokrát se svým odcházejícím těhotenstvím. Rozkaz zní jasně: budete tady dva dny na pozorování, určitě jste si spletla termín otěhotnění, možná se nám ho podaří udržet, když tak pak uděláme kyretáž. Říkám, že dítě už není, že si pamatuji, kdy je počaté a kdy odešlo a že kyretáž nechci. Ptám se, jaké jsou jiné možnosti. Lékař mi předpovídá hrůznou budoucnost a barvitě líčí neplodnost v lepším případě, smrt způsobenou otravou krve v horším. To, že neustále pláču, je mu dostatečným důkazem toho, že stejně nevím, co dělám. Nechce mě pustit a ohání se svými povinnostmi a předpisy. Uprostřed vzlyků mě napadá spásná myšlenka. Přislíbím, že hned jak přijedu domů, půjdu do nemocnice u nás, a vše, co doporučil, udělám. Ulehčeně napíše do papírů, že pacientka absolvuje navržený postup v místě bydliště, a my odjíždíme.

Doma sjíždím internet. Pro porod doma spousty odkazů, pro potrat doma – nic. Píše se rok 2009 a na internetu o domácím vědomém potratu nemohu najít ani zmínku.

Rozhodnutí je jasné. Budu hledat někoho, kdo má zkušenosti a provede mě. Začínám oslovovat gynekology – raději telefonicky – cítím, že tak pro mě bude jednodušší ustát situaci, kdy mi budou vysvětlovat nesmyslnost mého požadavku. Vylíčím situaci s tím, že chci potratit dítě bez kyretáže, že potřebuji důvěru, podporu a dohled, zda vše probíhá tak, jak má. Dvakrát ne, ano řekne třetí oslovený – primář místní gynekologie. Jdu k němu druhý den. Dohodneme si postup a termín kontroly. Napíše mi medikamenty s tím, že to považuje za dobré, ale jak je budu brát je na mě. Oceňuji jeho ochotu hledat cestu mimo vyjeté koleje. Odcházím domů.

Následujících několik dní trávím převážně pod sprchou. Krvácím a loučím se s dítětem. Nevnímám smutek, spíš řád věcí a přeji si, ať Alici dokážu nechat jít – beze zbytku.

Po pár dnech jdu kontrolu k lékaři. Není tam, v ordinaci je jeho kolegyně. Vyšetřuje mě a konstatuje, že není možné, že jsem byla těhotná. Ujišťuje mě, že kolega se nejspíš spletl. Po prohlídce a mém pobídnutí vytahuje zprávy a fotky z ultrazvuku a podivuje se. Zázrak?
Život.

Děkuji Alice, že jsi mě učila, jak své dítě nechat odejít.

Jana

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 611. Loučení s Alicí

 

Moje cesta za porodnictvím

Už od mateřské školky jsem všem vykládala, že jednou budu porodní asistentka, musela jsem nahlédnout do každého kočárku, který kolem nás projel, ve druhé třídě jsem znala zpaměti knihu o matce a dítěti, včetně reálných obrázků porodu a kolem puberty jsem místo zamilovaných knih studovala odborné porodnické publikace. Po střední zdravotnické škole jsem nastoupila na vysokou školu a začala konečně studovat porodní asistentku. Musím říct, že po praxi na porodním sále jsem byla nešťastná, maminky musely podepisovat stohy papírů v porodních bolestech, oxytocin dostaly hned ve dveřích a místo, aby mohly jít do sprchy nebo se procházet, byly uvázané na monitoru. V další porodnici to bylo o něco lepší, ale při představě, že by se ke mně takhle choval personál při porodu, se mi dělalo špatně. Přečetla jsem snad všechny knihy od Michaela Odenta, i krásnou knihu Hovory s porodní bábou od paní Ivanky a říkám si, proč to někde jde a u nás se za to akorát soudí??? Jsem moc ráda, že ústavní soud zrušil rozsudek nad paní Ivanou a snad bude moci dále vykonávat svou práci. Věřím, že pokud se podaří uskutečnit její nápad školy pro porodní asistentky, kde by se učily věci, které opravdu potřebujeme vědět a jsou užitečné, pochopí třeba někteří lidé, že to má smysl a bude nás čím dál víc. Doufám, že až já budu mít jednou děti, bude možné rodit v klidu jen s porodní asistentkou ať už doma nebo v porodním domě.

Přeji všem ženám krásné porody, zdravé a spokojené děti, paní Ivaně hodně síly a odhodlání, je můj velký vzor a jednou bych chtěla jít v jejích krocích.

Krásný den vám všem,
Lucie

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 604. Moje cesta za porodnictvím