Tak se mi moje obří přání porodit po prvním císaři přirozeně nesplnilo. Jsem 3 týdny po porodu a občas na mě spadne splín, že jsem neschopná, že nedokážu rodit děti, že malý plakal sám na novorozeneckém, že jsem s ním v prvních týdnech nemohla ven s kočárkem, protože bych nevyjela s kočárkem a malým po kolejničkách, vysněné nošení v šátku půjde taky jen část dne, kvůli jizvě. Starší dceru taky nosit nemůžu. Manželovi jsem první týdny v domácnosti byla platná o něco málo víc jako naše dvouletá dcera. Do toho po porodu trpím těžkou inkontinencí, takže než malého přebalím a nakojím, když začne brečet, musím ještě běžet na toaletu a ven a na noc radši nosit plenkové kalhotky. Pomyšlení na milování s takovouhle inkontinencí není, nedokážu si představit jít na koupaliště a jiné věci. Mám pocit, že moje sebevědomí podstatně kleslo, méně si věřím i v ostatních věcech.

Ale od začátku… Když bylo dceři kolem dvou let, začali jsme se snažit o další miminko. Jednou jsem měla pocit, že už. Test to ale vyvrátil. Podruhé totéž a tak jsem si řekla, že se nebudu stresovat nějakými testy, že to poznám, až vynechá menstruace…A menstruace zase přišla. Když trvala asi 10 dní, zašla jsem si k doktorce. Ta diagnostikovala zánět dělohy a dala mi čípky. A já v domnění, že tedy nejsem těhotná, když mi bylo líp jedla samé nezdravé věci, chodila do sauny a dělala spoooustu sklapovaček břicha, až mě břicho bolelo… Po cca 2 měsících krvácení mi Dr. na kontrole řekla, že dle data to už je zase menstruace a pak bych měla přestat krvácet. Ale pořád jsem měla „menstruační“ příznaky a tak jsem si udělala test… Takže živý zánět….

U paní doktorky se mi nedostalo ani omluvy a to ani poté, co jsem nenápadně nadhodila, jak mě mrzí, že se na těhotenství nepřišlo hned a co vše jsem dělala za věci… Naopak, ještě se hájila, že když kojím, tak se přeci nepředpokládá, že otěhotním 🙂 Díky tomu jsem taky pozdě zažádala o navýšení rodičovského příspěvku a přišla tak o pár tisíc korun.

Když jsem doktorce oznámila, že si nepřeju žádná vnitřní vyšetření, test na cukr a další věci, tak odvětila, že nemá, co mi tedy vyšetřovat. Na následující kontrole mi sestřička ani neměřila tlak. Když jsem se jí zeptala, odvětila mi, ať si ho změřím doma sama. Chtěla jsem jí předat na vyšetření moč, na to mi odvětila, že to není třeba…Když jsem se zeptala, kdy mám opět přijít, odpověděla, že kdy budu chtít :o)

U prvního těhotenství mě cca 2 měsíce před termínem nechala ležet doma, max. 2 km procházka denně, abych předčasně neporodila, nezdál se jí čípek…. Dnes už vím, že jsem ležela nejspíš zbytečně. Když jsem přenášela, až v nemocnici mě upozornili na to, že už nesmím jíst magnezium….

Tato doktorka – MUDr. Lenka Fechtnerová ze Slaného udělala bot několik. Moje známá za ní šla v 7 týdnu těhotenství, kdy jí vyšel pozitivní test. Doktorka jí bez vysvětlení odeslala do nemocnice. Když se jí ptala, co se děje, odvětila jen, že to jí vysvětlí tam a byla velmi nepříjemná. Tam jí udělali kyretáž s tím, že miminku netluče srdíčko… Nejsem odborník, ale vím, že u jiných kamarádek se tlukot srdíčka objevil až v pozdějších týdnech těhotenství.

Ale zpět k porodu…. Tentokrát jsem přečetla spoustu knih o přirozených porodech, sepsala porodní plán. Také jsem přečetla krásnou knihu od Harvey Karp Nejšťastnější miminko v okolí, chystám se na další díly – Nejšťastnější batole v okolí a ještě jeden název teď nevím. Přála jsem si porodní asistentku. Jednu jsem vyhledala a ta mě nekonečně dlouho zpovídala – podrobná rodinná anamnéza, jak rodila moje matka, kolik jsem po narození vážila já a můj bratr. Doporučila mi znovu jít k mé gynekoložce, aby zhodnotila stav jizvy po císaři, že to není v průkazce (později jsem zjistila, že to tam je), doporučila mi ještě jeden odběr krve, kdyby porod opět skončil císařským řezem, doporučila mi vyšetření streptokoka – toto vše dost zdůrazňovala. Zmínila, že bych se měla připravit na možnost, že znovu bude císařský řez, protože dle těhotenské průkazky mám malou pánev. Zkrátka mě spíše vystrašila a vystresovala. Další asistentku jsem už nehledala – byla by to pro nás i velká finanční zátěž a navíc by externí asistentka nemohla u porodu v porodnici vyšetřovat a porod vést. V Neratovicích bych za tamní asistentku platila „jen“ 3000,- Když jsem se to dozvěděla, jásala jsem, ale předčasně. Tamní asistentky už každá měla na září 2,3 porody a další těhotnou již nepřijímali…

Nadchla mě porodnice a asistentka ve Vrchlabí. Jenže cesta tam 2 hodiny, k tomu cesta benzínu, manželovi řeči, kolik je to zbytečných peněz a že se nám cestou něco stane a já si to pak budu vyčítat….

V den D mi po půlnoci praskla voda a vzhledem k mé stresové povaze a stále odtékající plodové vodě jsem už nedokázala spát, do toho se probudila dvouletá dcera… Takže jsem volala manželovi do práce a babičce, aby přijela hlídat malou. Chtěla jsem co nejdéle zůstat doma, ale babička do mě neustále hučela, ať už radši jedeme do porodnice. Vydržela jsem odolávat asi 2 hodiny. Obvolala jsem Neratovice, Mělník, zda mají volný nadstandard. Nikde neměli. Rozhodla jsem se zkusit Slaný, máme to tam 5 minut.

Porodní plán vzali v pohodě, sami si ho mezi sebou předávali (vystřídali se na nás 3 směny…), předali ho i dětským sestrám.

Snažila jsem se vytvořit si bublinu, ale nešlo mi to úplně. Vedle rodící žena, na zdi hodiny, které mi připomínaly, jak dlouho už porod trvá. Manžel mi to taky nezapomněl připomínat, pořád se na něco ptal. I když bez něj bych tam být nechtěla. Stále někdo přicházel – na monitor, zeptat se, zda už nechci vnitřně vyšetřit, zda kontrakce sílí a jak jsou časté….

Kontrakce byly stále slabší a tak jsem volala Ivaně o radu. Poradila vyspat se, že jsem unavená. Nedokázala jsem si představit v kontrakcích usnout nebo dokonce ležet. Ale zabralo to. Nejlépe mi dělalo chodit, ale chodit stále tam a sem po malé místnosti – kolem průhledných šoupacích dveří, za kterými rodila jiná žena, se mi nechtělo, časem jsem byla na chození unavená, kvůli stání při monitorování. Měla jsem pocit, že mě monitorují velmi často… Přitom vždy bez zaklepání vešel doktor či doktorka. V tu chvíli jsem se styděla vzhledem k hlasovým projevům a kontrakce se mi zpracovávaly vždy hůř. Zpívat si jsem se taky styděla. Panu primáři se nelíbilo, že miminko při monitoru spí a tak mi zahýbal břichem. Na buzení miminka pak vždy stačilo, když manžel u břicha na mimčo promluvil. Dělala jsem vše pro to, abych na monitoru byla co nejkratší dobu (jen mě nějak nenapadlo monitor odmítnout, nebo požádat o méně časté a kratší monitorování). Když jsem se při monitorování více hýbala, začalo to snímat místo tepu miminka tep můj – takže najednou nějakých 80,90. Doktorovi a sestřičce se to nelíbilo a monitorovali dalších iks minut navíc. Tak jsem radši nechodila a jen se houpala v bocích. V něčem mi monitor přišel zajímavý – poznala jsem, že se maličký probudil, kontrakci jsem poznala dřív, než jsem jí pocítila.

V jednu chvíli jsem dole zřetelně cítila, jak jsem se otevřela. Tak jsem poprvé svolila k vyšetření. Potvrdili 10 cm a zašlou branku a chtěli po mě začít tlačit. Odpověděla jsem, že nemám potřebu. Bohužel zrovna přišla jiná směna a starší paní doktorka, že už tlačit musím a že musím tlačit během vnitřního vyšetření, aby věděla, zda dokážu vůbec miminko vytlačit. Že jsem moc malá, mám malou pánev a miminko moc velké. To mě docela srazilo a po nátlaku jsem svolila, že zatlačím při vnitřním vyšetření. Pak ještě pronesla několik stejně „povzbudivých vět“ a odešla. Jenže pak už se rozjel kolotoč vnitřního vyšetřování a nátlaku, že už musím tlačit a že to zatím vypadá spíš na císař. Kontrakce slábly a přicházeli méně a méně často a já byla psychicky vystresovaná a snažila jsem se tedy tlačit.

Poprosila jsem o napuštění porodní vany, ale to mi nedovolili. Porodní stoličku ve Slaném taky nemají. Doktorka mi přišla říct, že už by mi ráda udělala císaře. Že tam na císaře čeká jiná maminka a že tedy buď teď, nebo ohrozím své dítě, protože kdo ví, co se stane, než provede císařský řez u druhé maminky. Odmítla jsem.

Když se potom vrátila, zkoušeli jsme ještě tlačit – poloha na zádech, chtěla, abych dala bradu na prsa, kolena k břichu a já to udělala, tolik jsem si přála porodit bez císaře.

Řekla, že miminko ještě ani není v porodních cestách a že od zašlé branky jsou to už 4 hodiny, možná déle, protože jsem se odmítala nechat vnitřně vyšetřit a že už je to na císaře.

Požádala jsem tedy o jiné možnosti – třeba podání oxytocinu. Bohužel mě to nenapadlo dříve a ani oni mi to sami nenabídli.

Odpověděla, že pokud teď císař odmítnu, riskuju život miminka, že už se mu dělá hematom, který už cítí na hlavičce. Že mají jen jednoho anesteziologa, kterého povolali z domu a ten už chce jít domů zpět a dojezd zpět do nemocnice má hodinu. A tak jsem kývla na císaře.

Při holení jsem oznámila, že si přeju oholit pouze okolí místa, kde bude jizva. Na to mi řekli, že už mi vyšli vstříc až až a že mě musí oholit celou. Jako snad v každé české porodnici nebylo manželovi v mé plné narkóze umožněno, aby byl u porodu.

Ještě přišla jedna kontrakce, takhle připoutaná a vleže na zádech nekonečně dlouhá, a pak mi anesteziolog popřál dobrou noc a hezké sny a já konečně ztratila vědomí.

Když jsem jela ze sálu, byla mi šílená zima. Než mi sehnali 2 deky, klepala jsem se a klepala.

Přála jsem si, aby mi miminko nechali přisát, i když budu v narkóze, nebo aby byl umožněn bonding kůže na kůži s manželem. Obojí zamítli. Miminko prý nekoupali a neměřili, nepopsali ho na těle, jak jsem si přála. Když ho sestra manželovi v zavinovačce přinesla, zeptala se, jestli nemá alespoň otřít olejem hlavičku, aby na fotkách vypadal hezky…. A tak jsem si nemohla užít tu vůni novorozené dětské hlavičky, protože manžel jí to dovolil.

Přála jsem si, aby s miminkem byl ihned manžel nebo já, ale nebyl volný nadstandard a tak byl manžel odeslán domů (on už byl stejně rád, že je miminko na světě a může se vyspat – měl za sebou skoro 2 dny bez spánku a v předchozích dnech toho taky moc nenaspal)

Miminko mi přivezli až na mojí žádost po probuzení z narkózy. Sestřička ho jen přivezla a zase šla pryč. Tak tam prcek ležel v kolíbce vedle mě a já měla takovou touhu ho pochovat, bez zavinovačky, mýt ho u sebe na těle.

To se mi splnilo až po uvolnění nadstandardu.

Na pokoji jsme byli 3 po císaři (další dvě měli konec pánevní+ vysoký tlak a konec pánevní nohou napřed). S ženskýma byla sranda. Dávali si pořád něco na bolest. Prosili: „Sestřičko, co máte nejsilnějšího?“ Pak si sdělovali: „To je ale jízda, co? Taky už cítíš to brnění v nohách?“ „To jsme ale feťačky, co?“ „Sestřičko, můžete nám zase něco dát?“ Já jsem si nechala dát něco hned po císaři – to mi dali něco do kapačky a pak na noc 25 kapek algifenu a pak následující odpoledne 15 kapek, jinak jsem se snažila kvůli prckovi bolest překonat. Bohužel jsem ho nedokázala ještě jistě vyndat z kolíbky na vysokánskou nemocniční postel a tak jsem ho na noc zavezla sestřičkám s prosbou, ať ho přivezou, kdyby plakal. Přivezli ho až ráno s ostatními miminky a tak hlodal červíček pochybností, zda přeci jen neplakal a co se dělo…. 2 noci spal sám u sestřiček, třetí už byl se mnou. Druhou noc k ránu jsem cestou na toaletu slyšela dětský pláč a tak jsem si říkala, jestli nepláče náš prcek a šla si pro něj. Sestřička byla veeelmi nepříjemná, že jí takhle ráno obtěžuju, nechala mě čekat na chodbě a malého přivezla až po cca 10 minutách…

První den tam ještě byla jiná maminka. Ta si pravidelně chodila zakouřit a vracela se silně načichlá, což mi taky dost vadilo.

Při ranních vizitách jsem litovala, že se mi nesplnil můj sen přirozeného ambulantního porodu – několikačlenná vizita, která nechala dveře do chodby dokořán, hlásila nohy roztáhnout, prsa výstřihem ukázat, větry máte? Před ostatními na pokoji a při otevřených dveřích do chodby mi vyndávali i cévku.

Také opět „chytré rady“ sestřiček. Kojit každé 3 hodiny, maximálně 15 minut z jednoho prsu. Nestříhat malému nehty, to až po prvním očkování, aby nechytil nějakou infekci. Broskve nejezte, to by se Vám osypal. Oznámili mi, že vitamín K na mé přání podali ústně, ale že to ještě nikdy takto nedělali a že tak hrozí miminku vnitřní krvácení.

Požádala jsem, že chci být s miminkem u všech vyšetření. Vymlouvali se, že to nejde, ale prohlásila jsem, že mám na to ze zákona nárok… Když se šel dělat ultrazvuk kyčlí, byla jsem na toaletě. Když jsem vycházela, odvážela mi malého sestřička a jen na mě houkla, že jestli chci, ať si odchytím poslední sestřičku a jedu s ní. Jenže nikdo z dětského už tam nebyl. Doktorka mi poradila, ať jdu na ultrazvuk sama – z prvního patra do suterénu. Tak jsem ten císař řádně rozchodila. Přišla jsem tam akorát – zrovna malého začali vyšetřovat. Pak ho jen oblékli – nenamáhali se utřít mu ten studený gel.

V Slánské porodnici neodebírají krev z patičky, ale z hlavičky… Já jsem řekla, že bych si přála odběr z patičky. Jedna starší sestra mi začala vysvětlovat, že z patičky to musí mačkat a ždímat a že to špatně teče a děti to hodně bolí a hodně brečí a že při odběru z hlavičky ani nezapláčou…. Tak jsem svolila s odběrem z hlavičky. Překvapení bylo, že přišla jiná sestra odebrat z patičky. Tak jsem jí vysvětlila, že bych radši z hlavičky, když je to lepší. Jenže ona starší sestra totiž nechtěla, abych byla u toho…. Já se ale vmáčkla do dveří, s tím, že na to mám právo. Na to ona: „vy jste ale, vy jste…“ A už to nedořekla. Malý samozřejmě plakal a z hlavičky tu krev „ždímala“.

Sestřičkám se nelíbilo, že jsem odmítla koupání miminka po narození. Manželovi říkali, že pak bude mít horší žloutenku… A za mnou pořád chodili, kdy ho tedy vykoupeme. (Při prvním dítěti to bylo obráceně, to jsem stále za nimi chodila já, kdy mi ukážou, jak miminko koupat – nedočkala jsem se).

Stále jsem musela mít cévku, protože ze mě odcházela krvavá moč. Prý proto, že mi miminko tak dlouho tlačilo na močový měchýř. Druhý den mi ale cévka začala protékat, takže jsem od moče měla noční košili a postel. Postel mi převlékli a cévku vyměnili. Vše se opakovalo. Opět mi cévku vyměnili a dali mi silnější hadičku. Pak byl chvilku klid – půl dne a noc. Ráno se situace opakovala, jen mě v té mokré posteli nechali ležet asi 15 minut, protože se blížila vizita. Cévku mi opět vyměnili a přifoukli balonek uvnitř. Situace se opět opakovala. Pak mi lékař cévku konečně odebral. Prohlásil, že moje moč už nevypadá jako malinovka, ale jen jako grepová šťáva, tak ať sestřička připraví „terén“ a vyndá cévku… Pak mi konečně vyndali i kanylu. Nicméně moč mi unikala stále. Připadala jsem si hrozně. Nejen že moč unikala, ale na toaletu se mi chtělo každou chvilku. Připadala jsem si jako muž s prostatou. Vstát z postele po císaři byl nadlidský výkon. Většinou jsem měla ještě „kliku“, protože obě toalety byly obsazené.
Slíbili mi udělat test, zda nemám zánět močového měchýře, výsledek měl být ráno, ale byl až odpoledne. Nic nenašli a víc mi k úniku moči neřekli, jen že je to tím, že jsem tak dlouho otálela, než jsem svolila s císařem.

Cévka vyndaná, výsledek zánětu negativní, konečně mi vyndali i předpřípravu v ruce na kanylu a tak jsem požádala o propuštění domů na revers. Jaká to úleva, být doma.

Doma jsem si pročítala porodní zprávu a tam apgar skóre 2. Vyděšená jsem volala Ivaně, co to pro děťátko znamená. Ta mi řekla, ať jí přesně přečtu, co tam je napsáno…. V tu chvíli jsem pochopila, že dvojek je tam víc a sčítají se, takže výsledek byl 9 🙂

Ivana mě taky ušetřila od nesnesitelné bolesti a možná mi zachránila kojení. Druhý den po návratu z porodnice se mi hrooozně nalila prsa, bolela a pálila. Dle rady paní Ivany z kurzu jsem na nic nečekala a ihned dala na prsa tvarohový zábal. Přes noc to zabralo.

Další využitá rada užít si koupání i s miminkem – jaká to nádhera koupat se s malým ve vaně 🙂

Další rada – nebojte se, dítěti nic neupadne. Takže malého bez obav držím jen jednou rukou v poloze na bříšku, abych mu mohla umýt pozadí od „míchaných vajíček“.

Děkuju, Ivano, za Vaše rady, Vaší podporu, důvěru a krásně prožité těhotenství bez zbytečných stresů kvůli zbytečným odběrům krve a vyšetřením (byla jsem jen jednou na odběru krve a na dvou ultrazvucích – první, protože doktorka vnitřně nedokázala poznat, zda jsem těhotná, druhý spíš kvůli manželovi, já bych si děťátko nechala, i kdyby se doktorce něco nezdálo).

Držím Vám palce, ať se Vám daří a splní všechny Vaše sny.

Jinak po šestinedělí na kontrole u gynekoložky mi udělala nějaká vyšetření, zavedla na týden cévku a po týdnu mi sdělili, že mám děravý močový měchýř, proto ta inkontinence… Ve zprávě pro urologa mám mimo jiné: alternativní rodička. Verdikt: Můžu si za to sama, že jsem tak dlouho otálela s císařem, že mi děťátko tlačilo na močový měchýř, vytvořila se „proleženina“ a ta následně proděravěla….

Kvůli inkontinenci používám plenkové kalhotky… Pojišťovny „velkoryse“ proplácí do výše 1500 Kč za měsíc, což vyjde na cca 2 plenkové kalhotky denně…. Velice příjemné být v tom tak dlouho, takže ještě další peníze navíc… 18.12. tedy skoro 3 měsíce po porodu jdu na konzultace ohledně operace močového měchýře….

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 661. Radost a zklamání zároveň
Příběh předchozího porodu:
142. Jak Eliška přišla na svět
A 103. Jak Eliška přišla na svět (opakování)