Jak se naše malá na svět vyklubala

Dnes je to přesně rok a měsíc, co se naše malá na svět vyklubala. Předcházelo tomu krásné období – období těhotenství a také moje cesta a dozrávání k tomu „kde a jak rodit“. Jako těhotná jsem se cítila naprosto normálně, dělala dál vše co předtím a lezla po kopcích skoro do posledního dne. Porodu jsem se nikdy „nebála“, ale ani jsem nevěděla, co vlastně očekávat.

Můj výběr porodnice byl asi takový – okresní porodnici jsem vyloučila já, velký sál, jednotlivá lůžka jen opticky oddělena závěsem, děkuji, nechci. Já budu přece rodit v krajské nemocnici, je velká, moderní, doktoři určitě vědí, co a jak atd. Ale po čase jsem zjistila, že velká porodnice = zažité praktiky, rodí se tam jako na běžícím páse .. není rozhodně to pravé ořechové. Po Konceptu Kontinua se mi začaly do ruky dostávat další a další knížky – Porod doma, Hovory s porodní bábou (tady je vlastně jediné mé zprostředkované setkání s Ivanou), Bonding, přečetla jsem i Odenta, Marka, Leboyera a dala si dohromady 1+1. Navíc v době zjištění svého těhotenství právě porodila moje nejstarší sestra v krkonošské porodnici a moc si to chválila. Rodina moc nechápala, proč se v zimě a sněhu trmácí víc jak 100km tam někam do hor, ale vyšlapala mi tím vlastně cestu. Že tam pojedu rodit i já, už se vlastně nikdo nedivil.
Když jsem i krajskou nemocnici vyměnila za jinou, snad prý více nakloněnou přirozeným porodům a začala sepisovat porodní přání, řekl mi manžel, proč nejedeme rodit také do Vrchlabí a bude to vyřešeno, ani ten porodní plán nebudeme potřebovat. Dlouho jsem váhala, máme to přece daleko .. ale nakonec jsem všechno hodila za hlavu a rozhodla se, že tedy ano. Na porod doma jsem se necítila a nevím, zda se budu cítit u druhého dítěte (navíc bez porodní asistentky v dnešní době?), takže tahle volba byla moc prima. Jsem ráda, že jsem nezažila žádné „vedení porodu“, tak jak je běžné jinde. U mě všechno probíhalo tak nějak volně a samo. Vlastně si ani neumím představit naběhnutí na holení, klystýr, převlékání, urychlování, kanylu s čímsi tuhle, „prospěšnou“ tabletku tamhle, nabízení epiduralu, spěch a stres, zákaz jídla a dokonce i pití, nástřih, odnesení dítěte, zahřívání v inkubátoru, dítě pak na noc u sestřiček .. a další skutečnosti, které slýchávám všude kolem sebe.

Náš den D nastal 9 dní před termínem a vůbec jsem to nečekala, domlouvala jsem se s miminkem na neděli a ejhle, byla teprve středa. Voda odtekla kolem páté ranní a kontrakce nastoupily do půl hodiny. My se začali těšit, dobalovat, snídat, užila jsem si domácí sprchu a prodýchávala kontrakce, které byly co 2 – 3 minuty. Ráno jsme vyrazili na 90 minutovou cestu do hor. Vsedě v autě stahy už nebyly tak příjemné jako doma, kde jsem je prožívala opřená o gauč. Při průjezdu Trutnovem jsem si říkala, zda ještě těch 30 km zvládneme J, člověk netuší, kam až se to všechno může stupňovat. V 9h jsme byli na místě. Po příjmu v nemocnici, který byl tedy docela rutinní – zdlouhavý a směšný. Hlavně kde manžel pracuje a podobné informace jsou velmi „důležité“ pro porod. Ale PA byla milá a snažila se se mnou správně překonávat kontrakce, doktora jsem viděla jen na konci příjmu asi na minutu. Mrkl na mě, s 6 cm nálezem byl spokojen a odešel.

Zabydleli jsme se v pokojíčku, já přecházela mezi přebalovákem a parapetem, které měly tu správnou „opírací“ výšku, funěla a zpívala „ááá“. Nechala jsem si naší sympatickou PA (která mi později velmi pomohla i s kojením) napustit vanu v relaxačním pokoji. Přes hodinu jsem strávila naložená ve vodě, manžela držela za ruku a PA Lenku také. Porodní asistentka by nás nechala i o samotě, ale její přítomnost mě uklidňovala. Dr. nakoukl asi 2x se slovy „to vám to holky pěkně jde“ a zase mizel mezi dveřmi. Plynule jsme přešli do druhé doby porodní a PA řekla ta skvělá slova „tak už klidně můžete tlačit, je jen na vás, kdy se vaše miminko narodí“. Finále bylo náročné, tak jako každá těžká práce, ale krásné, nakonec jsem neporodila ve vaně, ale vkleče na žíněnce.

Holčička byla chvíli po poledni mezi námi (stihli jsme později i studený oběd :-)), trochu si zaplakala a koukala na nás. Držela jsem si ji snad deset minut, než dotepal pupečník. Tatínek si miminko chvíli choval, než jsem porodila placentu a sestřička udělala dva kosmetické stehy a pětadvacet minut po porodu už jsme leželi všichni tři v jedné posteli (a dodnes spíme všichni v té jedné rodinné posteli i doma), čichali s manželem k tomu úplně novému miminku a užívali si to. Od té doby byla malá stále jen s námi. Já byla okamžitě schopná chodit a fungovat. Manžel s námi mohl být i v noci a i přes drobnosti, které bych novorozeneckému oddělení vytknula, jsme se ty loňské teplé zářijové dny měli fanfárově. A v neděli jsme si malého skřítečka už vezli domů.

Byla bych ráda, kdyby všechny porodnice dospěly alespoň tam, kde je dnes Vrchlabí. A aby existovaly i porodní domy a hlavně možnost volby, kde, jak a s kým rodit. Doma je přece doma. Škoda že systém, byrokracie, ješitnost a další věci toto brzdí.

Ivano, prostřednictvím vaší knížky jsme se dostali na tu správnou cestu, pomohla jste nám utřídit myšlenky a chopit se naší vnitřní intuice – ta je totiž vždycky správná. Myslíme na vás a děkujeme.

M + M + malá Jú

 

Těhotná

Začnu oklikou, jeden příběh pro Ivanu už ode mne na těchto stránkách visí, je to příběh můj vlastní, je to příběh porodní. Rodila jsem před více jak dvěma lety, rodila jsem v porodnici, rodila jsem poprvé. Troufám si říct, že uvědoměle (fuj, to je ale ošklivé slovo, ale je to tak). Za dobu těhotenství jsem stihla přečíst hodně knížek (těch správných knížek) a „přerodit“ se tak z typické běžné české „těhule“ absolvující stádně a bez dotazů všechno co Dr. řekne (doufám, že si to nikdo neberete osobně) – pacientky – v radostnou, těšící se a jiný stav si užívající těhotnou, která ví, co chce a jde si za tím. Byl to porod první, byl to porod ve Vrchlabí (ač to tam máme pěkný kus cesty). Drobné mouchy ta celá akce měla, ale nevím, jestli jdou ty mouchy vychytat vůbec v nějaké porodnici, každopádně v porovnání s příběhy z jiných porodnic (které samozřejmě mám jen zprostředkované) to byl ráj. Jsem ráda, že to proběhlo tak, jak to proběhlo a byl to 100% porod přirozený. Novorozenecká péče mohla mít příjemnější průběh, ale to by asi vyřešil porodní plán, který my jsme neměli.

Ale k jádru pudla, co dál, čas běží. Mé dítě už se stává samostatnějším a samostatnějším a mé tělo uvážilo, že je na čase zase změna. Ačkoliv ještě stále kojím, zjišťuji, že jsem znovu těhotná. Je to zatím čerstvé. Jenže jsem z takového koutu republiky, kde se těžko shání porodní asistentka k porodu doma (ona se v dnešní době tedy shání obecně špatně) v dojezdové vzdálenosti, takže takhle možnost asi padá. Ale co teď, opět Vrchlabí? S porodním plánem. Už s reálnější představou než poprvé. A s ambulantním odchodem domů. Asi.

Teď mě ještě čeká prokousat se českým zdravotnictvím těhotných „pacientek“ (za kterou se já ale nepovažuji), poodmítat nějaká ta nadbytečná vyšetření a ustát si svá práva (říci na cokoliv NE, tedy i na cukrovkový test, NT screening a triple testy – které jsou pro mě zbytečné), minimalizovat ultrazvuky, snažit se vyjít se svým gynekologem v dobrém, vytěsnit tyhle pro mě nepodstatnosti a těšit se z nově vznikajícího života.

A pak už samotný porod miminka. Těším se, až o tom budu moc napsat můj druhý porodní příběh. Pevně věřím, že bude také krásným zážitkem. A na konci (vlastně na začátku) nás bude čekat maličký voňavý uzlíček, holčička nebo chlapeček. My se tentokrát necháme asi překvapit. Příští léto bude báječné.

Zdravím Ivanu. A jak jsme si v září řekly, že se ozvu, až to budu potřebovat, netušila jsem, že to bude takhle brzo.

 

Porodnice Vrchlabí se zavírá…

Včera jste uveřejnili můj optimistický příběh pro Ivanu s názvem Těhotná, dnes už to tak veselé nebude. Na webu Krkonošské porodnice myslím ještě nic nenajdete, ale na facebooku na stránce Porodnice Vrchlabí visí už od 19. listopadu tato informace: „S lítostí oznamujeme, že s platností od 1.12.2013 se dočasně z technických důvodů uzavírá Gynekologicko – porodnické oddělení. Příjem bude zastaven dne 28.11.2013 v 6:00. Děkujeme za pochopení. Všem, kteří nám přejí brzké otevření, děkujeme za podporu. Moc si toho vážíme. O termínu otevření budeme určitě včas informovat, ale zatím není znám.“

Takže co teď? Bude potřeba přehodnotit plány.. Myslela jsem, že pomalu nastává obrat k lepšímu, ale vypadá to, že to jde stále s českým porodnictvím od pěti ke třem. Ale my se nedáme.

 

Druhorozená domarozená

Mám doma 4 týdenní miminko. Starší dcera se narodila ve Vrchlabí, které je od nás docela vzdálené, ale shledali jsme to jako nejlepší možnou volbu mezi porodnicemi pro přirozený porod. V průběhu druhého těhotenství se mi ovšem myšlenka „rodit zase v horské nemocnici“ rozplynula. Vrchlabí se zavírá, co teď?

Chvíli jsem to „nechala být“, zhruba pět měsíců před termínem ovšem uzrálo rozhodnutí rodit doma a já se vydala do stověžaté Prahy hledat tu vhodnou porodní asistentku pro mne. PA, které by chodily k porodům doma, jsem objevila, ale daly by se spočítat na prstech obou ruk, no spíš možná i jedné. Ta „moje“ se mezi nimi vyloupla taky. Čtyřikrát jsme se před porodem viděly, buď já u ní, nebo ona u mě, byť nás dělilo asi 140 kilometrů vzdálenosti. Nikdo blíž prostě není. Okolí jsme nechali v blažené nevědomosti a o domporodu i přesném TP se předem nešířili, všechny potencionální negativní energie jsem chtěla omezit na minimum. Muž se mnou ve věci místa porodu souzněl a to bylo hlavní.

Všechno doma bylo nachystáno včetně sbalené tašky a porodního šuplíku. Ostatní potřebné také oběháno, a že je co chystat kolem porodu v domácím prostředí. Porodní plán sepsán, porodnice navštíveny, abychom měli nějaká zadní vrátka. A minul den, který pan doktor dle ultrazvuku shledal termínem, a já byla stále jedno tělo s miminkem. Tlak okolí sílil. Dotazy zda „už“ padaly ze všech stran, můj gynekolog se se mnou rozloučil. V porodnici, kam jsem volala osmý den po termínu, že chci jen na kontrolu a monitor, ze mě byli celý vedle sebe, protože jsem nějak nespadala do jejich tabulek, protože „oni už sedmý den prostě vyvolávají“, tak co se mnou. Tak prý druhý den nástup se sbalenou taškou. Byla jsem rozhodnutá nepřijet, chtěla jsem miminku dát šanci spustit porod samo. Ale nervozita stoupala i ve mně a byla to zkouška trpělivosti. Nechali jsme miminku poslední volný večer a čas na to, aby se rozhodlo samo. Na další den večer jsem měla nachystaný už ricinový olej, který by ho snad popohnal.

V noci devátý den po termínu jsem si 3x odskočila na wc, tělo se čistilo a k ránu mě vzbudily lehké kontrakce (poslíčky jsem nikdy neměla), byly asi tři, musela jsem si je soustředěně prodýchat, ale zase mě nechaly usnout. V šest hodin ráno jsem vstala s mužem na jeho budík a asi po 20 minutách mu oznámila, že se něco děje. Volalo se dule a potom PA. Záhy ještě mým rodičům, ať si přijedou pro starší dcerku a vezmou ji na celodenní výlet, ať můžeme v klidu rodit. Všichni byly na cestě k nám. Já si prozpívávala kontrakce, které byly od začátku po 3 – 4 minutách, opřená tu o opěradlo gauče, tu o komodu. Jiná poloha nepřicházela v úvahu, pokus o leh byl příšerný. Asi tři stahy trávené u probudivší se dcery v posteli taky. Muž mi masíroval bedra. Bylo něco kolem půl osmé a já měla pocit, že po hodině a půl stahů, které nabíraly na intenzitě nějak fest, to přestávám zvládat. Neumím s nimi pracovat nebo co se děje, jak tohle vydržím další třeba 3 – 4 hodiny nebo i víc? Porod 1. dcery trval 7,5 hodiny od odtoku plodovky. Kdyby člověk věděl dopředu, co ho čeká. Kolem osmé se u nás objevila dula a muž se mohl jít věnovat starší dcerce, to už jsem postávala opřená o umyvadla v koupelně, kalhoty šly dolů a pode mě ručník. Vana se napouštěla. Asi 5 kontrakcí vstoje, ale už jsem neměla sílu stát, něco luplo a vyšlo trochu plodovky. Tak přesun do vany a leh na boku s jednou nohou nahoru. Dalších 5 stahů a dula hlásí, že vidí hlavičku. To už se moje prozpívávané „áá“ mění v hodně hučivé „áá“ a už moc neladí a možná připomíná zvuk raněného tygra. Ale pomáhá to. Hlavičku cítím také a ne málo, netlačím, tělo tlačí za mne a samo. Ještě asi 4 kontrakce a je venku hlavička a čekáme na další. Do toho vchází do koupelny manžel a stíhá vyplutí naší druhé holčičky tak akorát.

Je chvilka po půl deváté. Celý porod trval jen 2,5 hodiny. Malá vůbec nebrečí, jen si kníkne a spokojeně se nadýchne a už jsme spolu. Všichni. Hodinu si hovíme ve vaně obě dvě, přikryti červeným ručníkem. Přichází se podívat starší dcera, babička a spol., kteří nikam nestihli odjet. PA přijíždí až hodinu po akci. Lezu za její pomoci z vody a muž chystá pelech v posteli, kam se přesouváme. Zatlačím si na placentu a je venku, asi 90 minut po porodu. Schováváme ji do mrazáku a bude čekat na zasazení stromu pro druhorozenou. Přestříháváme pupečník, PA i dula dělají vše potřebné, uklidí, vypíší papíry, starají se o mne, prohlédnou malou. V poledne si dáme všichni vývar od babičky, která šla rozdýchat domácí porod k plotně, a pak se všichni rozjedou domů. Jen my doma už jsme, takže nikam nemusíme.

Jsem ráda, že se nám splnil sen porodit doma. Byla to pro mne velká zkouška. Jsem ráda, že tu jsou stále ženy hrdinky, které domů k porodům chodí pomáhat. Jsem ráda, že jsem našla svoji PA a skvělou dulu, že jsem našla i vstřícného pediatra, který do toho s námi šel a jsem ráda za velkou podporu svému muži a oporu v něm. Doufám, že tohle všechno najdou i další ženy, které se pro domácí porod rozhodnou. A brzo se nebudou muset ani schovávat. Jsem pro možnost volby a je škoda, že ta v ČR skoro není, a když, tak se musí dělat na tajňačku a potutelně.

A ještě, Ivano díky, za všechno. Viděli jsme se jen jednou na přednášce o přirozených porodech a zpětně jsem potom zjistila, že zhruba v té době jsem s druhou dcerkou otěhotněla. Náhoda?

M.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
283. Jak se naše malá na svět vyklubala
655. Těhotná
656. Porodnice Vrchlabí se zavírá…
877. Druhorozená domarozená

Následující příběh dalšího porodu:
A 499. Porod do třetice …