O těhotenství, porodu a o tom, jak to všechno je, jsem se zajímala dávno před tím, než mě napadlo, že by se to opravdu mohlo týkat také mě osobně. Bezdětného života jsem si užila dobře a dost, celkem dlouho jsem také čekala na partnera, se kterým bych si troufla „do toho jít“, a tak svůj porodní příběh píšu půl roku před čtyřicítkou.

Už od léta jsem si říkala, že bych si dovedla představit mít dítě a trochu nesměle mu u sebe připravovala místo. Rekonstruovali jsme byt a hnízdo se vlastně pomalu chystalo. Dohodli jsme se, že bychom dítě chtěli mít nejlépe na jaře nebo v létě (kdy jsme sami narození), a když jsme si řekli, že zkusíme, jestli je to opravdu tak těžké otěhotnět v našem „pokročilém“ věku, jak se strašívá, miminko se k nám rozhodlo přijít při první příležitosti. Neměla jsem nejdřív žádný pocit, až po dvou týdnech začalo být něco jinak. I když nebylo mýlky, že jsem těhotná, nemohla jsem tomu uvěřit. A tenhle stav, kdy rozum vidí, že to tak je, ale zbytek člověka jakoby nevěřil, že je to možné, mě provázel po většinu těhotenství, dokonce i v jeho samém konci. Těhotenství probíhalo perfektně, o obvyklých potížích jsem si jen četla, nebylo mi nic, žádné nevolnosti, žádné otoky, jen spousta energie, radost, snad i pýcha. Měla jsem do všeho chuť, udělala jsem za těch devět měsíců hodně práce a po většinu času sršela energií, jako málokdy před tím.

Mladá gynekoložka, kterou jsem si za tím účelem konečně našla (od návratu po pár letech v zahraničí jsem to už docela dlouhou dobu nějak nestihla…), užasle potvrdila těhotenství. Příště už asi tak rychle za doktory nepoběžím, protože se brzy ukázalo, že máme na věci trochu jiný názor. Hned mi oznámila, že u ní v ordinaci mám jako bonus ultrazvukové vyšetření (dál jen utz) při každé prohlídce. Moje odpověď, že děkuji, ale že bych ráda za celé těhotenství maximálně tři ultrazvuky, ji zjevně překvapila. Větu, že „takhle o miminku nic nevíme“, jsem slyšela ještě mnohokrát. Souhlasila jsem s velkým utz ve 12. tt., který vycházel na týden mezi vánočními svátky. Zalhala mi ale, když mě dotlačila k utz v její ordinaci dva týdny před tím, prý protože na žádanku do specializovaného centra, kde velké utz provádějí, je potřeba vyplnit velikost plodu. V modřanském Pronatalu byli ale docela v klidu a vstřícní, a hlavně nestrašili. (Proč jsem jela právě do Pronatalu na druhém konci Prahy? Leckde jinde se totiž tento povinný utz nehradí z pojištění, ale stojí 1100kč. Např. v Gennetu mi ale nabídli, že když si nechám udělat ještě další genetické testy, je screening možný na pojišťovnu. Takhle se v našem „krachujícím“ zdravotnictví nahánějí bodíky…?) Výsledky screeningu byly perfektní, rizika asi 20x menší, než průměr, a to i přes můj „handicapující“ věk. Díky nim mi už další vyšetření typu tripple test a podobně ani nedoporučili, naštěstí. Později mé odmítnutí velkého utz okolo 20. tt. moje mladá a vystrašená gynekoložka komentovala slovy „Paní magistro, to je úplně šílený nápad“, a dala mi podepsat informovaný souhlas se všemi možnými riziky, která na sebe tímto šíleným rozhodnutím beru.

Přišly vánoce a my jsme několika příbuzným sdělili naše překvapení. Nemohla jsem se dočkat 13. tt., až začnu chodit na gravidjógu, a od té doby jsem mnoho lekcí nevynechala. Přestala jsem chodit až pár týdnů před porodem, kdy už jsem se do poloviny pozic nedostala a do těch zbylých jen s největším funěním, tím spíš, že červen a červenec byly opravdu tropické.

Stejně nedočkavě jsem čekala na seznámení s porodní asistentkou, jejíž číslo jsem si už někdy v 7. tt. vyžádala od spokojené kamarádky, která s ní před dvěma lety rodila v Neratovicích. Sešly jsme se někdy koncem ledna a pro mě to byla trefa do černého: stejný pohled jsme měly nejen na otázku rození dětí, ale i na mnoho dalších, včetně stravování. Myšlenka porodu doma se mi dávno líbila, ale ze začátku jsem neměla pocit, že bych na něj v pražském činžáku se spoustou sousedů měla přijatelné podmínky. Klonila jsem se tedy spíš k porodu v porodnici se svou PA, a z její odpovědi se mi zdálo slyšet úlevu, protože hrozba sankce za porod doma netěšila ani jednu z nás.

Pak plynuly týdny, četla jsem si pravidelně, jak miminko vypadá, co mu zrovna roste, pozorovala a hladila bříško, a užívala si pracovních povinností a cest, které jsem zvládala bez problémů, s radostí a s pocitem, že všechno děláme s děťátkem spolu. Místo literatury k práci, kterou jsem chtěla nejlépe do porodu dokončit, jsem ale stále častěji radši četla o porodech, porodní příběhy, Odenta, Stadelmann, Marka, Groverovou, hypnoporod, bonding, zkrátka ten metr knih, který jsem nakonec během těhotenství zhltla. Občas jsem zašla na přednášku nebo kurs a postupně mi začala vadit moje představa porodnice. Měla jsem pocit, že chci mít jistotu, že bych doma rodit mohla, pokud by to šlo. Byla jsem z toho docela nervózní, než jsem zjistila, že moje PA by s tím problém neměla.

Právě někdy v té době, tedy okolo poloviny těhotenství a mého odmítnutí druhého velkého utz, jsem se potkala s paní Ivanou. Nejdříve v A-centru, kde nás seznámila moje přednášející kamarádka, a po několika mých dotazech mi Ivana nabídla, ať se k ní někdy objednám a probereme to blíže. Když jsem po pár dnech dorazila, chovala se, jako bychom se znaly dávno. Vyptala se mě na zdravotní stav a pak mi jemně, ale důkladně prohmatala břicho svýma vidoucíma rukama. To do té doby ani nikdy potom žádný lékař neudělal. Říkala mi postupně, co rukama cítí, jak miminko leží, kolik má asi vody, naučila mě nahmatat mu hlavičku, to vše v pár minutách. Potěšilo mě a překvapilo, jakým „gentlemanským“ chvatem mi pomohla z lehátka, tak, abych vůbec nemusela použít břišní svalstvo, což se v lékařské ordinaci samozřejmě také nestává. Na mou komunikaci s miminkem se vyptávala se stejnou důležitostí jako na zdravotní otázky, a když jsem jí řekla, že miminku hraju na klavír, trochu jí to udivilo, ale řekla prostě „Proč ne, to je taky dobrý.“

Od května jsem se už pravidelněji scházela se svojí PA. S těhotenstvím bylo stále všechno v pořádku a já sama jsem se divila, jak mě břicho nijak neomezuje a problémy, které mi okolí pravidelně předpovídá, se nekonají. S miminkem jsme byli pěkně sžití, otáčelo se ve mně, protahovalo a škytalo, krásně a příjemně. Byla jsem na něj už teď hrdá a podle toho se také (poprvé v životě) začala oblékat – pěkně těsně a na tělo :-). Přestože partner byl k domácímu porodu rezervovanější, byli jsme nakonec rozhodnuti rodit doma, v záloze byly porodnice v Mělníku a Neratovicích, v případě urgence nejbližší Bulovka. Můj úplně původní nápad, když jsem se dozvěděla, že miminko budu mít v létě, byl přesunout se před termínem k často navštěvovaným kamarádům na chalupu pár kilometrů od Vrchlabí a rodit tam. Odradili mě ale od toho, protože k chalupě se musí pěšinkou do kopce a to prý by po porodu bylo příliš náročné.

Neratovickou porodnici jsme si jeli prohlédnout nejdřív. Pracovala v ní moje PA, z domova jsme to měli jen o málo dál, než na druhý konec Prahy, tak byl výběr logický. Prohlídka mě ale nenadchla. Porodní sál se zdál obrovský a neútulný, ten druhý, menší a sympatičtější, prý používají, jen když rodí více žen najednou. Koupelna s vanou, do které se ale podle slov provázející sestry nerodí, na druhém konci chodby. Představa „výletu“ v rozběhlém porodu z příjemné vany na porodní sál se mi nelíbila, a jak se později ukáže, věděla jsem proč. Po prohlídce byla sestra k dispozici k diskusi, v níž jsem já měla nejmenší břicho a nejvíce dotazů. Z jejích odpovědí se ve mně ale něco stáhlo. Na otázku, zda je možné poporodní vyšetření dítěte provádět na mém těle a s odstřižením pupečníku počkat, až dotepe, jsem se dozvěděla, že moje ruce by se jim tam jen pletly. Několik dalších otázek okolo průběhu porodu bylo zodpovězeno sice pozitivně, ale se zvláštní neochotou mezi řádky, něco ve smyslu „No když jinak nedáte, ale nevím, proč by to mělo být tak důležité“. Červená kontrolka v mojí hlavě začala blikat.

Na radu paní Ivany K. jsme se pak jeli podívat do Mělníka. Tam se mi prostředí zdálo daleko přijatelnější, porodní boxy (odporné slovo!, jako ve stáji) malé, asistentka milá a hlavně většina mých zásadních otázek (svoboda pohybu a výběru polohy, dítě po narození stále u mě) zodpovězena k mé spokojenosti ještě dříve, než jsem se já nebo se někdo z přítomných zeptali. Zdálo se, že to, co bych si představovala, je tu opravdu normální praxí.

V 36. týdnu, jak to obě porodnice vyžadují, jsem se objednala do obou na vstupní monitor a nadále se pravidelně scházela se svojí PA a chystala věci na doma, jak jsme se domluvily. Moje gynekoložka mě předala do péče porodnice a tím skončil můj předchozí „problém“ s vysokým tlakem (jen v ordinaci – proto jsem absolvovala několik sérií domácích měření 3x denně a pečlivě lékařce dodávala seznamy hodnot), který se od té doby držel stále na 120/80. V průkazce byl ten rozdíl očividný. Začala vedra, občas dost extrémní, a to se miminku moc nelíbilo. Srdeční akce na monitoru byla občas tím nižší, čím výš došplhala ten den ručička teploměru, přestože já sama jsem vedra snášela docela dobře i s třinácti kily navíc. V Mělníce bohužel trvali na tom, že všechny monitory musím absolvovat u nich, takže ty naježděné kilometry snad už ani nespočítám. Měsíc před termínem jsem (v úzkých šatech kolem velkého břicha) zahrála poslední koncert a trochu pak litovala, že už do porodu další nebudou, protože jsem se cítila pořád výborně, a kdyby se nemuselo cestovat daleko, mohla bych klidně hrát ještě další měsíc… Ale kdo to mohl vědět. Užívala jsem si začátku mateřské, připravovala věci pro sebe i pro miminko, prala tašky oblečků, které nám doma ze všech stran přistávaly. Jezdili jsme do přírody, na výlety, potřebovala jsem pohyb a měla ho vrchovatě.

Pak se přiblížil termín porodu – a já jsem se pořád cítila stejně, ve fyzické pohodě, dobré náladě, ale vůbec ne na rození. Kontroly v Mělníce se zdvojnásobily na 2x týdně a začal ze strany lékařů jemný, ale nepřehlédnutelný tlak. Otevřená jsem byla na špičku prstu a nijak se to neměnilo. S mojí PA jsme pomalu začaly vymýšlet, jak miminko (nebo spíš mě) popostrčit. S nadějí jsem očekávala úplněk, který byl týden po termínu, což si PA poznamenala hned, když se mě na začátku ptala na termín. Když nadešel, šli jsme ho s mužem „vzývat“ večer do parku s výhledem na Prahu, s lahvinkou červeného. Byl to romantický večer, po něm ale bohužel klidná noc. Do druhého parta doma jsem chodila pravidelně celé těhotenství, takže pověstné vyběhnutí do schodů také nemělo ten správný efekt. S každou mělnickou návštěvou (která se většinou protáhla na půl dne a partner si kvůli ní bral volno z práce, abych po termínu nejezdila autobusem) jsme si udělali procházku po okolí – Pokličky, Kokořín, týden po termínu jsem v naději lezla na Milešovku. A nic. Z maliníku, který jsem do sebe lila od 34. tt., už se mi dělalo nanic, pak jsem ho zaměnila za „Stadelmannin utrejch“ na vyvolání porodu z verbeny, zázvoru, skořice a hřebíčku, a tímto zahřívacím čajem, ideálním po vánoční lyžovačce, jsem se prolívala v 35°C. Sedávala jsem na míči, cvičila na všech čtyřech, seděla v „motýlku“, četla si na záchodě nad odvarem ze senny, brala homeopatika. Čtyři velká okna, dohromady čítající 120 tabulek jsem půl roku nemyla – teď na ně přišla řada. Jeden den jsme umyli jedno okno s partnerem společně – přeci nepolezu týden po termínu na štafle, umyju tedy spodní tabulky a on ty vrchní. Další den jsem druhé myla sama, ale v jeho přítomnosti, to kdybych z těch štaflí padala. Třetí a čtvrté už jsem umyla sama, když byl v práci. Nic. Milování mě v 9. měsíci bavilo velmi, ale partnera už tak ne, a slyšet na každé kontrole od čerstvě odpromovaného doktůrka, že má pomoci tatínek, čím častěji, tím lépe, není úplně příjemné. Vyzkoušela jsem úplně všechny kroky na přirozené vyvolání porodu, které Stadelmann ve své knize popisuje. Týden po termínu jsem šla na akupunkturu a pak ještě dvakrát. S mou PA jsme si denně volaly, a nevím, co bych bez její podpory dělala, tlak okolí byl příšerný. V Anglii porodila Kate a moje velmi dobrá kamarádka mi napsala „Už i Kate tě předběhla.“ V těhotenské přecitlivělosti mě to úplně rozhodilo a slzy tekly proudem. Zavřela jsem počítač a jala se věnovat už opravdu jen sobě a miminku. Ve středu, devět dní po termínu, mi bylo celé dopoledne na zvracení, a kdyby šlo o menstruaci, věděla bych, že se do pár hodin spustí. PA mi odpoledne prohmatala břicho a hlavička miminka byla perfektně v pánvi. Loučily jsme se s tím, že třeba v noci zavolám. Volala jsem bohužel až ráno, vyspinkaná dorůžova a zklamaná. Ve čtvrtek, 41+3, Mudr. na ultrazvuku, který chtěli udělat kvůli průtokům krve v pupečníku (v pořádku), doporučila okamžitou hospitalizaci a hned ten večer preindukci. Nebrala si moc servítky, a její označení asi budeme doma ještě dlouho používat jako mou občasnou přezdívku. Ptá se mě: „A kdo bude rodit?“, já na to: „No, já bych ráda, ale…“, ona: „A vy jste alternativka?“, já: „Ehm, co tím myslíte?“ – „No, souhlasíte s indukcí porodu?“ – „Uhh, moc ne, samozřejmě bych ráda začala rodit sama.“ – „A máte porodní plán?“ – „Ano, samozřejmě, všichni mi tu zatím říkali, že jste zvyklí s nimi pracovat, prošla jsem ho s personálem už na vstupním monitoru před měsícem a bylo mi řečeno, že s ním nemá problém.“ Jen pokývala hlavou a byla jsem zařazena mezi „alternativky“ :-). Potom mě prohlédla primářka, konstatovala otevření stále jen na špičku prstu a nekompromisně nařídila v sobotu vyvolání, aby byla třídenní rezerva do 42+0, kdy dítě podle českých norem musí do půlnoci být venku.

V pátek večer přišla moje PA ještě s kolegyní, která měla také být v záloze pro porod a tak už jsem ji znala z dřívějška, a v mé v posledních dvou týdnech dost napjaté přípravě na porod nastal obrat. Věnovaly se mi víc než tři hodiny, a každému studentovi porodnictví bych asistenci u takové návštěvy dala povinně k zápočtu. Ve srovnání s kterýmkoli lékařem, se kterým jsem se v průběhu těhotenství setkala, naprosto neporovnatelný přístup, jak po lidské, tak po odborné stránce. (Proč je například takový rozdíl ve vnitřním vyšetření od Mudr. a od PA? Za jedno těhotenství projde žena rukama mnoha odborníků a ten nebetyčný rozdíl je všude stejný. Proč od žádné PA neuslyšíte „teď to trochu zatlačí“, načež to většinou dost nepříjemně zabolí? Přitom stačí pár vteřin navíc, o které by naše zdravotnictví nezchudlo.) Masírovaly mě, cvičily jsme, prohmatávaly miminko a zjištovaly přes břicho, jestli mu něco nebrání chtít se narodit, třeba omotaný pupečník. Už chápu, proč paní Ivana říká, že nepotřebuje ultrazvuk, když má ruce. Žádný lékař tolik informací o miminku pohmatem nenašel, ani totiž nehledal, jeden dokonce ani nepoznal hlavu od zadečku a ptal se mě, co mi řekli na utz („protože kdyby to dole byl zadeček, musela byste zcela jistě na SC“…). Znovu jsme probíraly termíny, protože existují i jiné metody výpočtu, které zohledňují např. o kolikáté dítě jde, podle kterých bych zas o tolik nepřenášela. Další den byla sobota a my jsme měli ráno nastoupit do Mělníka na vyvolávání. To jsem nechtěla, na to jsem ve své představě porodu vůbec nemyslela. Domluvily jsme se s PA, že ještě zkusím zavolat do Vrchlabí, jak by se na mou situaci dívali tam. Až naponěkolikáté jsem se dovolala. Starší noblesní hlas na druhém konci telefonu se mě vyptal na spoustu věcí, poprvé někoho zajímalo také datum početí, které jsme věděli přesně. Vysvětlila jsem, že mám už několik nocí mírné kontrakce, které ale k ránu ustanou, a Mudr. Krul mě ujistil, že podle jeho výpočtu jsem v termínu právě teď a možná právě proto se toho zatím tolik neděje. Ať jsem úplně v klidu, v pondělí ať se přijedeme ukázat a uvidí se, není nikde řečeno, že si mě tam hned nechají. Kámen, který mi ze srdce spadl, duněl z Chotkových sadů, kde jsem byla s kamarádkou na procházce, dolů k Vltavě, nahoru na Hrad, po celé Praze, až do Krkonoš. V přirozených metodách vyvolání jsem pokračovala, odpoledne snědla snad dvě kila třešní (chudák můj chlapeček po nich byl po narození celý flekatý) a večer došlo se stejnou nadějí na poslední Stadelmannin recept, ricinový koktejl. Co se stát nemá, se ale nestane. Jeho jediným výsledkem bylo, že po devíti měsících téměř úplně abstinence jsem se po té lžíci koňaku do tří hodin do rána strašlivě potila, přestože jsem ležela bez hnutí. Udělali jsme si s mužem hezký weekend a v neděli odpoledne se vydali na kamarádčinu chatu nad Vrchlabím. Za teplého letního večera jsme večeřeli na terase nad labským dolem a já jsem se cítila perfektně uvolněně. V noci jsem prodýchávala slabé, ale pravidelné kontrakce, a doufala, že pokud se nic nestane, „udělí“ mi ráno v porodnici ještě jeden den, protože na odpoledne byla předpovězena velká průtrž mračen, která už trochu visela ve vzduchu.

Ráno jsme si trochu přivstali, zdravě a vydatně se nasnídali a po osmé byli v nemocnici. Dle instrukce sestry kufřík s sebou, a v něm kromě oblečení a odporných žabek do sprchy také dva červené ručníky a Olej k porodu, dále několik CD pečlivě vybrané meditační i jiné hudby (ke konci těhotenství jsem hodně poslouchala Bacha, zejména houslové Suity, ale také árii Bist Du bei mir, která „si mě našla“, a protože se někdy zpívá na pohřbech, vyložila jsem si to jako přípravu na pohřbění dívky a zrození ženy, na které se připravuji), aromalampička a několik olejů – jak naivní :-). Přijala nás velmi milá vrchní sestra, ale na oddělení bylo hodně práce, propouštěli několik maminek.

Monitor nebyl vůbec dobrý. Naštěstí jsem s sebou měla fotografie několika nedávných záznamů, které byly v pořádku, ale tak nízké ozvy jako dnes moje miminko snad nikdy nemělo. Bohužel úměrně níži těch současných stoupal můj tlak, ale vrchní sestra i její mladá pomocnice zachovaly naprostý klid, nikdo mě nezačal stresovat ani vymýšlet nějaká rychlá řešení. Stále jsem měla občasné kontrakce, ale lehké a krátké. Vyšetření od primáře mě ale naštvalo. Kroutí hlavou nad otevřením na prst a sděluje mi, že v mém věku a této situaci je pro mě medicínsky vedený porod tím nejlepším řešením. Kdybych chtěla medicínsky vedený porod, pane primáři, jela bych do porodnice, kterou mám z domova pět minut a ne 130km. Padla ještě zmínka o tom, že nejlepší by bylo, kdyby se děti rodily v pracovní době, na kterou jsem nějak honem nenašla slov. Nicméně jsme se dohodli, že bude ochoten i ve 42+0 pomoci porodu zatím jen prostaglandinovou tabletou coby nejmírnější formou vyvolávání, a ne mě rovnou poslat na císaře, jak mi oznámili v Mělníce, pokud bych nastoupila kdykoli později, než kdy chtěli, i kdyby bylo vše v pořádku! Pak mě ubytovali na pokoji, ale celé dopoledne se nic nedělo. Trochu jsem si četla, trochu se dívala z okna a po obědě, který mi přinesli, jsem měla chuť se jít zeptat, jestli bych se nemohla jít projít ven, když stále nevím, co se mnou zamýšlejí… Nebyla jsem ani osprchovaná, ani převlečená, ani oficiálně hospitalizovaná, když se ve dveřích objevil primář s tabletou v gumové rukavici – scénka jak ze špatného filmu, kdy zlý lékař jde hlavní hrdince podat jed, který ji má zneškodnit. Nejdřív jsem se zmohla okomentovat to, co mi od ranní prohlídky leželo v žaludku, totiž že doufám, že přestože se podle něj mají děti rodit v pracovní době, nebude můj porod urychlovat podle konce své dnešní služby. Nejsem ani přijatá do nemocnice. Trochu jsme se chytli, tabletu mi nezavedl a po nepříjemném kázání odešel. A dobře jsem udělala, že jsem se ohradila, jak se ukázalo zanedlouho.

Za čas se mě ujala stále milá a velmi mateřská vrchní sestra a všechno jsme sepsaly, prošly můj porodní plán, který jsem jí vnutila ve více kopiích, než jen jedné založené do „mých“ desek. Nevím, jestli byly všechny jeho body tak v souladu s běžnou praxí v této porodnici, nebo jestli můj plán všechen později zúčastněný personál opravdu četl, ale každopádně téměř všechno, o co mi šlo, bylo dodrženo, a co nebylo, za to se mi někdo omluvil a vysvětil, proč to nebylo možné. Mezi tím dorazil i partner, který si dopoledne jel pro věci na chalupu, a našel mě na příjmu. Na konci prohlídky mi sestra, opět příjemná a na rozdíl od lékařů jemná a neinvazivní, zavedla čtvrtinu tablety, snad jen 2x2mm, a řekla, ať si jdu tak na dvě hodiny lehnout, aby se vstřebala. Počítalo se s tím, že se uvidí, co to udělá, a případně se mi podá větší dávka. Šla jsem si na pokoj lehnout a povídali jsme si přitom s mužem. Dost brzo začaly kontrakce sílit, po půl hodině už nešlo ležet, byly každé dvě minuty, a začalo mi být strašně špatně od žaludku. Srazilo mě to doslova na kolena, v posteli jsem už nemohla být a slezla na zem, partnera jsem poslala pro mísu nebo kyblík. Za chvíli u nás byla hodná vrchní sestra, „Já už vás slyším“, povídá něžně, „s vámi to teda cvičí“. „Říkala jsem, že nejsem zvyklá na žádnou medikaci“, nadávám zatím co nejmírněji, ale ten plačtivý tón už mě neopustí. Od začátku jsem zdůrazňovala, že jsem víc než deset let nebrala žádné léky, protože jsem měla důvodné obavy, že „normální“ dávky na mě budou příliš silné. Přinesla mi na mou prosbu žíněnku a míč, před který jsem si klekla a mezi kontrakcemi na něm odpočívala. A za chvíli už jsme se začali všichni tři, vlastně čtyři, stěhovat po oddělení a já přestala vnímat čas i okolí. Nejdřív do sprchy, kde jsem doslova lezla po zdi, ani o ten míč už jsem se nebyla schopná opřít, a po chvíli samostatného sprchování jen klečela na všech čtyřech a řvala na udiveného partnera, kdy mi má pouštět sprchu na břicho a kdy na záda. Chvíli jsem tam taky zůstala sama a jen zdáli poslouchala, jak se můj řev, tehdy ještě jen v podobě hlasitého volání, rozléhá koupelnou. Brzy mi sestra navrhla přesun do vany, což jsem ráda přijala. Přesunuli jsme se do další místnosti, prý „Relaxační pokoj“ – v mém případě dost ironický název. Ale šero a intimita spolu s vodou, přestože mi nikdy nebyla dost teplá, byly o mnoho lepší, než studené kachličky v bílé koupelně. Při každé kontrakci, které stále chodily v jedno- až dvouminutových intervalech, jsem se vkleče opřela o kraj vany a později našla s partnerem skvělý rytmus, kdy jsem ho nekompromisně donutila, aby mi masíroval Olejem k porodu záda přesně v rytmu mého řevu. To jsme praktikovali docela dlouho, přestože záda mě nebolela, ale potřebovala jsem ten kontakt a energii rukou po zádech směrem dolů. Mezi kontrakcemi jsem se někdy úplně ponořila do vody, ale většinou byly intervaly příliš krátké na nějakou výraznou změnu polohy. Každá další kontrakce mě zas vystřelila na kolena. Partner trpělivě chodil kolem vany a každou chvíli přidržoval misku na zvracení tam, kde jsem se právě opřela. Největší hrůzu jsem v této době měla z toho, že to všechno není můj porod, ale jen zoufalý účinek tablety. Při představě, že přestane účinkovat, všechno se zastaví a bude se muset začít znova, jsem si byla jistá, že požádám okamžitě o císařský řez. Když jsem to svým nadávavým tónem řekla nahlas, mateřská vrchní sestra mě jen mírně a mile pokárala, proč na takové věci myslím, když to teď jde dobře. Nabídla mi znecitlivění hrdla, ale odmítla jsem cokoli dalšího v panice z toho, že by se mi situace zas vymkla z rukou, když už jsem si na nějaký průběh jakž takž zvykla. Jsem moc ráda, že od té doby už mi nikdo nic nenabízel. Když se vystřídaly směny, přivedla novou PA, mladou okatou blondýnku, která už s námi byla až do konce. Ta mě po nějaké době, kterou jsem už vůbec nebyla schopná odhadnout, mírně, ale nekompromisně vyhnala z vany, prý po dvou hodinách musím ven. Chvíli jsem klečela před postelí, ale pak nastala asi nejbolestivější část porodu, kdy jsem měla ležet na boku na posteli, aby neotekl lem. Voda mi zřejmě praskla ve vaně, takže kontrakce dost bolely. PA mě asi dvakrát za celou tu dobu vyšetřila, pamatuji si, jak řekla, že jsem otevřená na 4cm a já si nedovedla představit, že se musím dostat na dvojnásobek. Celou dobu jsem celkem přesně praktikovala dýchání z knížky Hypnoporod, „jako ve spánku“ mezi kontrakcemi a dlouhý nádech nosem a výdech ústy v kontrakci. Jen jsem se divila, proč tam nenapsali, že každý výdech je doprovázen ohlušujícím řevem :-). Netušila jsem, co se ve mně skrývá, přestože jsem se v životě něco nazpívala, nikdy jsem si nemyslela, že můžu nadělat takového hluku. A ten se měl ještě vystupňovat při tlačení – v bdělém, resp. vědomém stavu bych nikdy takových decibelů nebyla schopná. Fáze na boku, zhruba druhá polovina otvírání, se zdála nekonečná. Venku lítají blesky, do oken buší přívaly deště. PA najednou říká, že už jsem úplně otevřená. „Na kolik cm?“ ptám se. –„Úplně.“ – „To je na kolik?“ – „Úplně, třeba na 10.“ – „Nene!“, fňukám. – „Jojo“. Protože indukovaný porod bohužel nemůže skončit na „Relaxačním pokoji“, jako ty přirozené, přesouváme se zdánlivě nekonečné kilometry na porodní sál. (Když druhý den zjistím, že opravdu všechny místnosti spolu sousedí, nevěřím vlastním očím a skoro se nad sebou rozpláču. A představa, že na jiném nemocničním oddělení se v tomto stavu chodí třeba přes celou chodbu??) Už je mi všechno jedno, dávají přese mě prostěradlo (košili už jsem dávno někde nechala a partner ji donesl na pokoj), protože jdeme po chodbě, ale shazuju ho, je mi vedro. Hned za dveřmi sálu je dřez, přesně tak daleko, abych do něj ještě stihla naposled dávit obsah svého už vyprázdněného trávicího systému. Mám dojít ke stoličce na opačném konci nevelkého sálu, počítám, na kolik kontrakcí to vyjde a trvá mi to nekonečně dlouho. Zakleknu a k mému i partnerovu úžasu moje tělo začne produkovat ještě víc decibelů, než dosud. Z nějaké nezměrné síly uprostřed těla se vrchem dere řev, spodem aniž bych si to vůbec uvědomovala moje dítě, a „já“ jsem někde mimo to dění, jen to zpovzdálí pozoruju a říkám si absurdně, jestli opravdu vypadám tak, jako Jerry, když mu Tom pustí něco těžkého na ocas a jemu jdou hlasivky na pochod mimo tělo. Můj jekot dosahuje dalšího „levelu“, jak to později popsal můj muž; teď, po několika měsících, vím, že nápadně podobného dětskému kolikovému řevu (naštěstí u nás trvajícímu jen asi týden po večerech). Při každé kontrakci se natáhnu z kleku dopředu, zabořím hlavu do nějaké opěrky a soustředím se na ječení. Masáž hráze, o kterou jsem si při přechodu na sál řekla, jsem si takhle tedy opravdu nepředstavovala, je to jediný moment, který vnímám hodně negativně. Když to PA udělá poprvé, regulérně ji seřvu, co to dělá! Za několik kontrakcí mě přesunuly (na sále byla ještě kolegyně) do sedu na porodní stoličku, na které jsem za chvíli porodila. Vůbec jsem nezpozorovala, že vylezla hlava. Dnes lituju, že jsem si nesáhla, ale tehdy jsem jen klepala okolo sebe rukama – opět podobně tomu, jak to teď dělá můj chlapeček ve stavu nejvyššího zmatku. Můj muž mě chlácholí, že hlava už je venku. Na další kontrakci žbluňkne tělíčko, to už cítím.

A najednou jako když ze mě sejmou nějaký kouzelný závoj, jsem zas normální, začnu mluvit normálním hlasem, při věci, v pohodě. Tělíčko mezi svýma nohama vidím, PA ho drží obličejem dolů. Bohužel přes moje protesty a proti mému porodnímu přání stříhá pupeční šňůru, a protože plodová voda je prý hodně zelená, tělíčko odnášejí vedle ke stolu. Já poprvé za celý porod lezu na křeslo, kde za chvilku vyjde placenta, a za ní potok krve. Překvapí mě ten teplý proud, ale nic mě nebolí. Jsem jen naprosto příjemně vyčerpaná a uvolněná, jako když jsem právě doběhla maraton, vydýchala se a napila, a už si jen užívám toho úžasného pocitu, že jsem to zvládla. Ani nevím, kde se najednou vzali všichni ostatní, pokud tam někde byli už dřív, nevšimla jsem si toho. Poprvé od odpoledne se zas objeví primář, který mě na začátku dne tak naštval, a já jsem ráda, že mě jen bez řečí zašije malé natržení a dál už o něm nevím. Mám chuť být ironická a zeptat se, jestli jsem to tedy stihla v jeho pracovní době, ale nechávám si to od cesty.
Celý zbytek našeho pobytu v nemocnici se už nepotkáme a nevadí mi to.

Co mi ale hodně vadí, je moje dítě, které není u mě. Od stolu, kde ho ošetřují, jsem sice vzdálená jen asi dva metry, ale nevidím na něj, je za mou hlavou, a strašně mi to vadí. Pořád kňourám, ať už mi ho dají, dokonce ani ze začátku nevím, co je zač, nestihla jsem si všimnout a neřekli mi to, protože si asi všichni včetně mého muže mysleli, že jsem to viděla. Můj muž se na něj dívá a já chci, aby mi aspoň přesně říkal, co s ním dělají, ale moc mi toho neřekne. Pak začne miminko křičet a on je rád, „že už křičí“, ale já si říkám, že nechci, aby muselo křičet. Když mi ho po pár pro mne nekonečných minutách dají, je bohužel už oblečený do košilky a zabalený v zavinovačce, na hlavě má čepičku (to proto, že ji má plnou zelených žmolků, které mu až druhý den sestra vymyje olejem). Dají ho na mne se slovy „Tady máte anestetikum“ a začne šití – nepříjemné, ale zdaleka ne nějak nesnesitelné. Venku se stále blýská a každou chvíli na okno sálu chrstne voda jako ze sprchy, a za téhle bouřky se jako Ronja, dcera loupežníka narodil můj průkopnický syn! Brzy dostaneme peřinu a máme dvě plné hodiny jen pro nás tři v přítmí na sále. Miminko po mém boku se zatím nepřisálo a za chvilku usíná. Tehdy mi to nepřišlo tak zlé, ale dnes po pár měsících mě právě tenhle moment trápí nejvíc. Proč jsem si neprosadila, resp. proč mě v tu chvíli ani nenapadlo požádat, aby mi ho dali na tělo nahé? Vynahrazujeme si později tu blízkost alespoň při našich „koupelnových rituálech“.

Po dvou hodinkách, okolo půlnoci, se stěhujeme na pokoj hned naproti sálu, čerstvý tatínek si bere syna a já se s dohledem PA jdu osprchovat. V příjemném pokojíku nijak nepřipomínajícím nemocnici zalézáme na velké „letiště“, ale o spaní nemůže být vůbec řeč. Jsme oba v euforii, miminko si bereme mezi sebe a nemůžeme se vynadívat.

Přestože jsem, pokud by se nepodařilo rodit doma, plánovala ambulantní porod, tři dny, které jsme strávili v tomto „rodinném penzionu“ si nemohu vynachválit. Pediatrička i všechny sestry, se kterými jsme se setkali, byly skvělé. Na dveře se tu klepe tak slabě, že se mnohokrát stalo, že někdo z nich přišel do pokoje, když jsem spala nebo kojila, nepozorovaně odešel a přišel znovu později, když se to hodilo. Na vizitu nechodí lékař na pokoj v daný čas, ale maminky s miminky přes chodbu k lékaři tehdy, když se jim to hodí. Oba jsme byli v pořádku, takže jsem nic nepotřebovala. Snad i díky akupunktuře a následné auto-akupresuře k vyvolání porodu nám kojení šlo perfektně, a chlapeček měl po třech dnech ke všeobecné radosti 5g nad porodní váhu. Zbytek našeho „svatého“ týdne jsme strávili opět na půjčené chalupě rozložení podle teploty na terase nebo v chládku v sednici na gauči, a byl to jeden z nejúžasnějších týdnů mého života.

Tentokrát se mi rodit doma nepodařilo, ale hned od druhého dne po porodu doufám, že to nebylo naposledy, a příště se to třeba povede. Chtěla bych velmi podpořit paní Ivanu jak v její vlastní činnosti porodní asistentky, tak v její snaze navrátit této profesi její původní hloubku a význam. Všem „mým“ asistentkám, těm, se kterými jsem se rodit chystala, i těm, se kterými jsem nakonec rodila, jsem vděčná za citlivost a hluboce lidský přístup, které nijak nevylučují vysokou odbornost. A nám ženám, přestože máme každá jiné preference, přeji hlavně možnost volby, která je v tak citlivé situaci, jakou je přivádění dětí na svět, zásadní lidskou svobodou.

P.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
669. Termíny, termíny… aneb Jak dlouho trvá těhotenství – 1. část
670. Termíny, termíny… aneb Jak dlouho trvá těhotenství – 2. část