19.8.2013 se nám, opět doma, narodil syn Ondřej. Jeho starší sestřička Kačule (příběh č.130), 2 roky a tři měsíce, byla u toho a všem o tom s nadšením vypráví! Bylo to totiž úplně normální a naprosto přirozené. Ale jak se to tedy vše přihodilo.

Již v těhotenství mě trápilo, s kým budu rodit. První porod proběhl naprosto bezproblémově za pomoci Ivany Königsmarkové (moc děkujeme Ivano!), ale teď byla situace mnohem komplikovanější. Kde sehnat porodní asistentku pro porod doma? Nejprve jsem tedy napsala na pražský magistrát o poskytnutí seznamu porodních asistentek s povolením rodit doma. Celkem rychle přišla odpověď. …. Žádné nejsou… Napsala jsem tedy, dle instrukcí Ligy lidských práv, do spádové nemocnice v Motole žádost o poskytnutí porodní asistentky pro porod doma. Jasná, ale opatrná odpověď tamního právníka byla předvídatelná. Porodní asistentku pro porod doma nemohou z kapacitních důvodů uvolnit…. Nejsem tak silná, abych to dotáhla až k soudu, ale říkala jsem si, že tam mají za mě alespoň tu pomyslnou čárku, že ten zájem o porod se soukromou porodní asistentkou tady prostě je.

Jak to tedy řešit? Rodit v nemocnici pro mě nepřicházelo v úvahu.

Takže najít nějakou statečnou porodní asistentku. Díky Ivaně a Marii Vnoučkové jsem nakonec jednu takovou našla. Doma jsme ji soukromě nazvali Čarodějka! Ne čarodějnice, ale čarodějka. Po úvodní návštěvě se můj první dojem kouzelné osůbky potvrdil. Normální přístup, stále s úsměvem a podporou, ve mně vyvolal pocit, že se již dlouho známe. Nakonec jsem si začaly tykat 🙂 Musím říct, že mě ani nepřekvapilo, že mě jen tak tak vtěsnala do svého nabitého programu. Nebyla jsem jediná, kdo s ní chtěl rodit doma. Ten zájem tady prostě je a bude, jen politici a doktoři to nechtějí vidět!

Nicméně podařilo se. K naší Čarodějce jsem chodila na pravidelné kamarádské kontroly a vše probíhalo naprosto v klidu. Termín jsem měla 18.8., ale dle ultrazvuku od mé ženské doktorky byl termín posunut na 25.8. Tomu jsem také věřila, protože se na těhotenských testech dlouho nic neobjevovalo, ale menses nikde. A tady začíná naivní nadvláda rozumu.

Přišel den D. Ovšem já byla přesvědčená, že to bude až za týden. 🙂

Byl konec těch šílených veder a my posedávali s bráchou a jeho rodinou na zahrádce u našich rodičů. Děti si hrály a já si dělala legraci, že mi zase tuhne břicho. Brácha mi oznámil, že je to nějak často, že asi budu rodit. Já ale byla přesvědčená, že ne, že to jsou jen poslíčci.

S domnělými poslíčky jsem večer jela domů. Kačku jsem, za stálého objevování nepravidelných a ne příliš bolestivých poslíčků, vykoupala a s pohádkou uložila. Večer mě manžel přesvědčil, ať napíšu naší Čarodějce, že se něco děje, ať je ve střehu. S mým dodatkem, že to jsou jen poslíčci a že to stejně bude až za týden, jsem SMS odeslala. Od porodní asistentky přišla okamžitá odpověď, že bude v pohotovosti. Bylo 22 hodin a já rozdýchávala intenzivnější „poslíčky“ na míči. Pro jistotu jsem na stůl připravila vše potřebné pro porod a šla jsem se naložit do vany. Manžela jsem poslala spát s tím, že to jsou přeci jen „poslíčci“ a že mu dám včas vědět.

„Poslíčci“ byli v nepravidelných intervalech a já dle první zkušenosti čekala na odchod hlenové zátky a prasknutí vody. Rozhodla jsem se, že pak teprve budu volat porodní asistentku. …Zas ten rozum… Čas plynul a já střídala vanu, záchod a pohovku, kde jsem ležela na boku a pospávala (pokud se dalo).

Měla jsem jasnou představu o průběhu porodu. Žádný klystýr, žádné holení, žádné injekce čehokoli, žádný nástřih, žádné tlačení v leže a na pokyn. Prostě přirozeně, nejlépe na svislo, na bobku. To byl pro mě ideál.

Hodiny utíkaly a já stále střídala své polohy. Bolest nebyla tak velká jako při prvním porodu, a proto se opět ozval ten rozum: „To jsou jen poslíčci“…

Chodila jsem na záchod, kde jsem si našla úlevovou pozici a kde jsem se mohla v klidu vyprázdnit. Stále jsem čekala, na tu hlenovou zátku nebo alespoň tu prasklou vodu, abych mohla volat porodní asistentku.

Pak ale bylo po půl šesté a vše výrazně nabralo na obrátkách.

Při jednom sezení na mě přišel pocit na tlačení… Ale to nebyl bobek! Odešla hlenová zátka a já cítila velký tlak. Letěla jsem do obýváku a zasedla na bobek na již připravenou nepromokavou podložku.

Ve stejnou chvíli se otevřely dveře ložnice a vešla naše dcerka. Nechápala, co se děje. V ten moment mě přešla veškerá bolest a zůstal jen klid a důvěra. Vůbec nechápu jak, ale v klidu jsem jí vysvětlila, že miminko jde na svět. Že dělám bobek a ten, že je naše miminko. Byla stranou, takže neviděla žádné děsivé scény.

Po pár vteřinách za dcerou vyšel z ložnice i manžel. Jeho první otázka byla, kde je porodní asistentka. Odpověď: “Nestihla jsem ji zavolat.“ pro něj nebyla uspokojivá. Vzal tedy můj telefon a zavolal ji.

Mezitím ovšem nastalo samotné tlačení. Ale plodové obaly stále nepraskly.

Dcerka na mě koukala a čekala. Říkala jsem:“Pššš, nic se neděje. Je to v pořádku.“

Nyní jsem již vše nechávala na svém těle. Jen jsem dělala „pšššššš“.

Bylo ticho.

Já seděla na bobku a čekala na své tělo. Nahmatala jsem jakoby balonek plný vody. Dál jsem čekala. Na další kontrakci balonek praskl a objevilo se temínko hlavy. Pomalu jsem ji několikrát obkroužila a stále čekala. Na další kontrakci mi Ondra vklouznul do rukou. První, na co jsem koukla, bylo, kde je šňůra. Dobrý, není okolo krku. Dýchal, ale pro jistotu jsem ho ústy odsála. Byl fialovo modrý a jak dýchal, začal krásně růžovět. Hned jsem si ho dala na tělo a přikryli jsme ho plenou a ručníkem. Bylo 5:46 a náš Ondra na nás mžoural zabalený v teple u maminky. Neplakal, byl naprosto spokojený. Po chvilce se přisál.

Byl čisťounký a prostě krásný. Kačenka ho přišla hned pozdravit. Musím říct, že díky tomu, že ví odkud Ondra přišel, ho nebere jako konkurenci, ale jako součást naší rodiny. Není to tak, že by maminka odešla na čtyři dny pryč a přišla s cizím člověkem. Prostě je náš 🙂

Po asi 15 minutách dorazila porodní asistentka Čarodějka. Manželovi nebylo vůbec do smíchu, ale když dorazila a zkontrolovala, že je vše v pořádku, ulevilo se mu a začal se i smát. Prohlédla miminko a ptala se na podrobnosti.

S přestřižením šňůry jsme počkali ještě dvě hodiny, aby opravdu dotepala. Pak jsem musela ještě zatlačit a porodila jsem placentu. Porodní asistentka to nechala úplně na mně, žádné tahání. Pak zkontrolovala, jestli je celá. Ondru jsem pak předala manželovi a šla se umýt. Porodní asistentka mě stále jistila, ale nebylo to potřeba. Já byla plná energie a nadšení. Po sprše mě zkontrolovala. Žádné zranění. Vše proběhlo hladce.

Chtěla bych říct, že jsme Pražáci, bydlíme v obyčejném bytě, v obyčejném činžáku. Nejsme alternativci z nějakého statku a nejíme bio. Jsme prostě normální rodina.
„Kdosi“ nazval ženy, co rodí doma, gorilami. V tom případě hrdě prohlašuji, že jsem gorila! Máme zdravé naprosto nevystresované miminko a zdravou maminku, která mohla okamžitě po porodu fungovat. Z toho, jak se v nemocnicích přistupuje k porodu, jsem znechucena. Víc mě ale mrzí, že si většina žen myslí, že to tak má být. Že to přeci jinak nejde. Ale ono to jde! Jde to přirozeně! Jen věřit svému tělu a přírodě. Někdy je totiž lépe počkat a příroda to zařídí sama. Vypnout ten rozum a poslouchat tělo!

Děkuji všem „undergroundovým“ porodním asistentkám, za jejich statečnost!

A Ivaně přeji, aby soud konečně uznal její nevinu a ona mohla dokončit svůj sen a v klidu se věnovat své práci.

Všem těhotným ženám přeji rychlý a bezbolestný porod a šťastné a zdravé miminko!

Marcela, Jirka, Kačka a Ondra

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 694. Poučení: Vypni rozum! Tělo si to stejně udělá po svém.

Příběh prvního porodu byl publikován zde:
130. Rodili jsme doma s Ivanou aneb malá čarodějnice Kačule
A 94. Rodili jsme doma s Ivanou aneb malá čarodějnice Kačule (opakování)