Dobrý den, Příběhy pro Ivanu jsou pro mne fantastickým zdrojem poznání a inspirace a zároveň skvělou myšlenkou a zdrojem podpory pro paní Ivanu. S Ivanou jsem se nikdy nesetkala, znám ji jen z TV a internetu a velice ji obdivuji. Její práce je úžasná a potřebná (jako sůl) a já jí i nám všem z celého srdce přeji, aby se vše v dobré obrátilo.

Začnu zeširoka. Zpětně si uvědomuji, že jsem vlastně VŽDYCKY nějak vnitřně věděla, že porod je naprosto normální a přirozená událost, kterou by bez problémů měla každá žena zvládnout, a která by ani neměla nějak zvlášť bolet. (Proč by přece něco jako porod mělo bolet?). Časem pod vlivem celospolečenského klimatu jsem uvěřila představě, že porod je velmi obtížná a bolestivá událost, která se prostě musí nějak přežít, a která má i svoje rizika a komplikace, které sice nejsou časté, ale v porodnicích je vše potřebné k jejich vyřešení. Navíc několik hrůzostrašných porodních historek z blízkého okolí jsem za ta léta taky nasbírala☺. Přirovnání určité obtížné a nepříjemné situace k porodu jsem sama občas nevědomky používala. “No, ale byl to porod”, takhle jsem komentovala průběh své zkoušky z anatomie.

Na fakultě byl předmět Gynekologie a porodnictví obecně jeden z mála oblíbených. Celkový dojem z absolvované výuky? Nadprůměrně nepříjemní a arogantní lékaři (mj. pro lékaře jsou studenti medicíny něco jako pacienti, tedy naprosto tupé a nesvéprávné bytosti), porod prezentován jako velice riziková a krvavá záležitost, permanentní forenzní hrozba ze strany hysterických rodiček, které jsou schopny na vás svést cokoliv, i přestože polovinu péče odmítají. Zkrátka další obor, o kterém jsem byla definitivně přesvědčena, že rozhodně dělat nechci. O prázdninách mě čekala povinná čtrnáctidenní stáž na gynekologicko-porodnickém oddělení, kterou jsem se rozhodla absolvovat v dalekém Mexiku.

V mexické porodnici jsem hned první den na vlastní oči poprvé od začátku do konce viděla druhou dobu porodní (tedy od zániku branky, nebo-li uplného otevření děložního hrdla po narození miminka), a to se všemi lékařskými procedurami: koza, stimulace hráze (vlastně permanentně měl lékař prsty v pochvě pacientky, kterou při každé kontrakci roztahoval), nástřih, pak skákání po břiše, rodí se miminko, křičí, předáno pediatrovi. (A propos v Mexiku je bonding termín zcela neznámý, ale z kapacitních důvodů je miminko po základním vyšetření – a pokud je zdravé – předáno matce poté, co matka porodila placentu a jsou ošetřena porodní poranění – pokud je samozřejmě jinak rodička v pořádku. Takže v praxi to znamená cca 30 – 60 min po porodu.) Placenta následně prakticky vytáhnuta porodníkem za vydatného masírování dělohy přes břicho, následuje revize dělohy…co??? Co se to sakra děje???, porodníkova ruka až po předloktí mizí v pacientce (Pomóc! ), teda v jejích porodních cestách a děloze, kterou porodník asi minutu “čistí a reviduje”. V Mexiku je to zcela rutinní zákrok, i když placenta vyšla celá, čumím na to jak blázen a chce se mi zvracet. Pak šití, nástřih opíchnut lokálním anestetikem a celkem rychle a zručně zašit. Jen ta manipulace, jak kdyby se vůbec nejednalo o nejintimnější partie ženina těla. Po pravdě řečeno jsem po tomhle zážitku v šoku (možná stejně jako rodička). Stáž pokračuje, počty porodů přibývají, no začíná to být i pro mě rutina!!! V duchu si říkám, že to přece není možný, už si i sama na sobě dovedu ten porod představit, vždyť to přece všechny nakonec nějak zvládnou, zároveň ale vnitřně vím, že je to vlastně všecko špatně. Většina gynekoložek pracujících na tamním oddělení rodila nebo plánuje rodit plánovaným císařským řezem. Mně se v tu chvíli jeví epidurál, jako ideální řešení…..

V posledním (státnicovém) ročníku mě moje kamarádka zve ke svému domácímu porodu s porodní asistentkou. Ptám se jí, jestli nemá strach rodit tak daleko od všech přístrojů a operačního sálu, vždyť při porodu mohou rozhodovat i sekundy. Strach nemá a navíc mě zásobuje “alternativní” porodní literaturou, kterou poctivě pročítám a musím s údivem příznat, že argumenty mají svoji logiku, všechno to začínám pomalu, ale jistě vidět z jiného úhlu. U porodu jsem v roli nazávislého pozorovatele a je to úžasné, vše probíhá bez problémů, zanedlouho se rodí krásné miminko a všichni zúčastnění víme, že se právě stal zázrak. Ještě dlouho po tom z toho mám radost.

Státnice úspěšně za mnou a co dál? Ke svému vlastnímu překvapení volím malé gynekologicko-porodnické oddělení ve Svitavské nemocnici (něco mě k tomu porodnictví neodolatelně táhne). Připadá mi to celkem dobré, vesměs příjemné porodní asistentky, poporodní bonding zde již funguje zcela rutinně, k fyziologicky probíhajícímu porodu se pediatr vůbec nevolá, měření a vážení probíhá klidně až druhý den. Jen pořád ty monitory (neustálé rozjímání nad adekvátností vlnek, co z něj vylézají, i lékařům ty monitory pěkně lezou na nervy:), častá vaginální vyšetření, nástřihy, občasné skákání po břiše. Lékařský kolektiv až na výjimky fajn, starší kolegové na “novoty” moc nejsou ale jakž takž je tolerují, mladší kolegové zas z nezkušenosti a strachu provádí občas zbytečné zásahy, člověk by skoro řekl, že jinak to ani nejde. Ale ono asi jde. Učím se rutinní postupy (netroufám si moc oponovat), mám strach, že udělám chybu, že něco nepoznám, že se neudělalo to tzv. maximum, aby se něco nezanedbalo. Neustálý strach v sobě zdravotnící navzájem s oblibou živí všemožnými kauzami a kazuistikami. V podstatě čekám na komplikaci, kdy budu moct zasáhnout? Kdy přijde ta moje chvíle? Nelze si nevšimnout, že u porodů jsem zcela zbytečná, porodní asistentky vše, až na pár vyjímek, skvěle zvládají já to jen nakonec musím zašít, podepsat a orazítkovat. Je to absurdní, začíná mi ta zodpovědnost, nad něčím, nad čím zatím necítím sebemenší kontrolu, vadit. Naštěstí drtivá většina fyziologických těhotenství končí fyziologickým porodem zdravého miminka s/bez/ i navzdory přítomnosti lékaře, toho už si každý zkušený porodník bezpochyby všimnul.

To, s čím Ivana bojuje je lékařské ego (především ego těch tzv. kapacit, které by souhlasem s Ivanou popřely své celoživotní úsilí, alespoň tak omezeně to dle mého názoru vnímají) – nic víc v tom není a je to neskutečně smutné. A já nějak nevím, co dál se sebou? Vím, že porod je nádherný, zázračný proces, ve kterém se prolínají všechny životní roviny – fyzické, psychologické, spirituální…..aj., lze-li to vůbec takto dělit. Energie, která přichází po narození miminka, které je bezprostředně přiloženo k matčině prsu, je úžasně nabíjející. I já, přestože jsem nikdy nerodila, jsem to mohla ve Svitavské porodnici cítit. Ale zároveň mám dál strach, že něco nedopadne, že to nepoznám, že to bude moje chyba. Taky vím, že přesně tohle jsou pocity, které u porodu nemají co dělat. Ve Svitavách už nepracuji, pročítám Příběhy pro Ivanu a rozjímám, co dál se svým životem……paní Ivano, i když asi někdy sil moc nezbývá, Vy víte, že máte pravdu a že děláte správnou věc a to je na tom všem vlastně nejkrásnější, moc Vám nadále držím palce!!!

AP

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 719. Já a porod