Dobrý den,
jakkoli Ivanu Konigsmarkovou neznám, velmi si cením práce její a jiných porodních asistentek. Rovněž se mi moc líbí váš projekt. Byla období, kdy jsem si příběhy četla přímo nutkavě. Teď potřebu čtení nepociťuji už jako nezbytnost, ale čtu je velmi ráda a skoro každý den. Přes to se mi příliš nechtělo do zveřejnění těch mých. Cítím je jako velmi privátní záležitost. Na druhou stranu, co jsem přijala od tolika žen (sdílení jejich příběhů), mám pocit, že chci též ve vzájemnosti poskytnout. Zde tedy jsou:

První dítě mi porodili

Na konci těhotenství mám vyšší tlak. Na hranici. Dr. mě posílá do nemocnice. Nechce s tím nic mít. Dostanu medikaci. Tlak se upraví. Kontrola co chvíli. Pak ve 39. týdnu procedura, které v naší skvělé FN říkají „předvedení“. Kontrola u přednosty kliniky. Připadám si jako kráva. Předvedení. Člověk, který mě vidí prvně v životě, při hodnotách krevního tlaku spíše nižších vlivem medikace, rozhoduje o vyvolání porodu. Ten den večer. Nevzpírám se. Jsem zaměstnanec téže fakultní nemocnice. Největší hrůzu mám z toho být problémový pacient. Ale do večera je čas. Ještě můžu zkusit udělat svoje. Jedeme domů. Vařím odvary z koření a bylin, bubnuji, prosím o pomoc ty, kteří nejsou vidět. Domlouvám miminku, že když teď nepůjde samo, půjde na sílu. Barvím si vlasy s pocitem, že pak už dlouho nebudu.

Na šestou večer vyrážíme. S trochou úzkosti, modlím se, ať potkám dobré lidi, vědomě v mysli, v duši vytvářím prostor pro spolupráci, ne konfrontaci.

Sestry jsou překvapeny, že takhle večer na příjem, no ale je to tam, na papíře, černé na bílém. Když nabízí PA klystýr, souhlasím, pamětliva milé paní Stadelmann, že může napomoci k vyvolání porodu. Když se po této skvělé proceduře vrátím na pokoj, cosi teplého v hojném množství mi stéká po nohou a promáčí papuče. Zachvěji se nadějí. Že by to vyšlo? Jdu pro PA. Prý to není možné, nic nenasvědčovalo, že bych byla na porod nachystaná. Pak konstatuje, že aspoň víme, že je voda čistá. Po hodině přijde Dr. Je milý a prohlásí, že nic teď dávat nebude a uvidí se ráno. Ptá se po kontrakcích. Žádné nevnímám. Prý pocit jak před menstruací? Snad trochu ano. Je devět večer. Jdu spát. Můj muž je zatím doma. V noci mě občas probouzí cosi, co je zřejmě kontrakce. Nepravidelně. Spím lehce a s pocitem euforie. Maličkému říkám, že se ještě nenarodil a už přečůral přednostu. Pocit malého soukromého vítězství.

Ráno 4 cm. Pokračujeme. Přijde můj muž. S ananasovým džusem a datlemi. S pokorou a odvahou být ignorován a přece při tom. Při mně. Mám pocit, že mi furt něco nabízejí. Zdravotníci. Tu něco od bolesti, tu oxytocin. Nechci nic. Odpoledne jsem už dost unavená. Možná spíš tím odmítáním. Přikývnu. Jako když si na návštěvě vezmete koláč, na který nemáte chuť, ale hospodyňka je tak neodbytná, když tak skvěle napekla (z mého pojištění).

Tak tedy oxytocin. Tak tedy monitor. Tak tedy ležet. A tělo nic. Mlčí. Ani kontrakcička. Nic. Tlačte. Nic. Ozvy špatné. Tělo mlčí. Najednou moc lidí. Ptám se, co bude. Prý jdeme rodit, říká PA. Milá, mladá. Kdo jde rodit? Moc lidí. Něco mi dělají mezi nohama. Obrovský doktor, fůra věcí, frmol. Mimořádně protivná doktorka říká, ať tlačím, když mám kontrakci. Já o žádné nevím. Ona že mám přece tvrdé břicho… ach jo. Já je necítím. Pak je venku. Zahlídnu jej mezi koleny, tam někde hrozně daleko. Zvláštní pocit… tak on tam opravdu byl, ten chlapeček v mém břiše…

Kamarádka pediatra miminko zkontroluje. Zůstala kvůli tomu po službě ještě hodinu v práci. Jen mi špitne, že je v pořádku. A ona mimořádně protivná paní doktorka se pouští do šití. Vlastně nejdřív do tahání placenty. Nějaký čas že by jí dali? Ani náhodou. A pak to šití. Nejpříšernější hodina (nebo dvě?) celého porodu. Pokud někdy bylo něco umrtveno, dávno není. V dálce u okna vidím svého muže, jak drží maličký zámotek a celou dobu mu něco povídá. Mám pocit, že vidím ty tmavé velké oči miminka i na tu dálku. Z blízka je má šikmé jako eskymáček.

Když skončí s jehlama a nitěma, konečně mám miminko a klid. Přicucne se. Oliver. A spí. Zachumlaný, nový, voňavý.

Druhé dítě jsem si porodila

Jednoho dne mi vstoupilo do těla jméno. Viktorie. Asi o dva týdny později mi vstoupila do těla bytost, která se tak nyní jmenuje.

V průběhu těhotenství jsem se musela vypořádávat se smrtí. Nikdo mi neumřel. Ale ty obrazy před očima. Ten strach. Snad nedostatečně zpracovaná ztráta druhého miminka v rané fázi těhotenství? Snad obrazy z duší žen, které mě předešly v údělu mateřství, a museli si projít taktovou zkušeností? Nesnadné. Úleva po psychoterapeutické práci s jednou úžasnou ženou. A pak návrat těch obrazů pár týdnů před porodem. A pořád ještě nevím, jak vlastně chci rodit. Pak mi přijde do cesty informace o soukromé PA. Doprovází k porodům. První dobu porodní je se ženou doma. Pak doprovází i v porodnici. Zkusím to. Setkání a dobrý pocit z něj. Stále se ale utápím v těch obrazech. Cítím se depresivně a bez síly. Uvědomuji si, že mám-li porodit, musím něco změnit. A má-li mě tato dobrá žena doprovázet, musí vědět, co se děje. Domlouvám si další konzultaci. Přijede k nám a hovoříme o tom. Odjede. Cosi se změní v duši. O sto osmdesát stupňů. Intenzivně pak dva nebo tři týdny pracuji na nabytí síly. Na upření pohledu do života. A daří se.

A pak je ráno 22. srpna. Katolíci slaví svátek Panny Marie Královny. Za pět minut šest ráno se hlasitým (fakt to bylo slyšet ušima, nebo umí slyšet břicho?) lupnutím a přívalem vod hlásí na svět slečna Viktorie. Moje máma se pak smála, že je to jak do fabriky. Pěkně za pět šest. Obleču si bílé triko a jasně oranžový sarong. Cítím se slavnostně. A trochu slavnostně svázaně. Zavolám PA. Přijede asi za hodinu. Já mám pocit, že to bude trvat strašlivě dlouho, tak jako posledně. Ona mi připomíná, ať zavolám hlídání pro synka, že rychlost může být úplně jiná. A je.

Jsme všichni v kuchyni. Synek se trochu předvádí. Je zdivočelý z neznámé situace. Chce si hrát. Tak si trochu hrajeme. Mezi tím kontrakce. Přijíždí babička. V nějakou chvíli, tu pravou, jej odvede ven. Chci být sama. Chci být v doupěti. Odjíždíme do ateliéru mého muže. Tam je mi opravdu dobře. Ale asi jen pět minut. Mám pocit, že pokud se mám někam přemisťovat (do porodnice), musím teď hned. Pak už to nepůjde. PA mě vyšetří a víc než souhlasí.

V porodnici už není prostor pro jakékoli papírování. Ani si neuvědomuji, že už je porod v tak pokročilé fázi. V nepravidelných intervalech vbíhá sestra s různými dotazy, jako kde bydlíme, jak se kdo jmenuje, kdo je s kým vzatý. Mám intenzivní pocit, že musím odpovídat.

A pak tělo nic. Trochu horší ozvy. Tělo nic. V místnosti je asi osm lidí. Porodní místnost je uspořádaná nejhorším možným způsobem. Tedy čelem (a roztaženýma nohama) ke dveřím. Ti lidé vchází bez pozdravu a představení. Ptám se své dobré duše PA, jestli tam všichni musí být. Jen pokrčí rameny. A tělo pořád nic. Ani zachvění, natož kontrakce. A všichni na ni čekají. Při takovém publiku a nahotě mi naskakuje oblíbený obranný mechanismus – odpojení od těla. Vtipkuji, ale to není to, co se má dít. Zhoršují se ozvy. A tak že oxytocin. Óóó už zase, já nechci. Dívám se na svoji PA, jenže co, ona tu nerozhoduje. Chvíle pro drobnou neposlušnost. Říkám, že než to přivezou, chvíli si kleknu. Jak se vzpřímím, vjede do mě síla. Tělo zatlačí způsobem, který bych si nikdy nevymyslela ani nedovedla představit, natož nacvičit. Neuvěřitelné. Přivezli kapačku. Prý lehněte si. A já na to: ale já už ji cítím. A skutečně – hlavička vykukuje. Pak se narodí. Mám ji na břiše. Očichávám si holčičku. Tak zvláštně voní. Pak ji odnesou. Muž natáčí, jak ji zabalují. Óóó jak při tom vřískala. Škoda, že musela. Líp by jí bylo se mnou. Pak injekce, popotahovat placentu. Moc času jí nedali, opět… ale to je už to nejmenší. Miniaturní poraněníčko za šití nestojí. Hurá. Přítomné zástupy opouštějí místnost. A už mám kukličku u sebe, zvítězily jsme, moje malá Viktorie.

Třetí dítě se narodilo

Po druhém porodu jsem tvrdila, že budu-li mít nějaké další dítě, porodím je doma. A v průběhu třetího těhotenství jsem k tomu směřovala. Moc s nikým o tom nemluvila. Chtěla jsem cítit svobodu porodit kdekoli, třeba i v porodnici, a necítit se vázaná prohlášením, jak to zvládnu doma. Nechtěla jsem taky na sebe nabalovat a k sobě nechat směrovat strach a úzkost a hněv a všechny ty emoce, které kolem domácích porodů víří. Domluvená jsem byla se dvěma ženami, že budou se mnou. S jednou z nich, že by mě doprovodila i do porodnice, pokud by to bylo třeba, nebo bych se pro porod v porodnici rozhodla.

Tři dny před porodem jsem upadla do velké úzkosti. Jestli zvládnu porodit. Jak si ustojím a obhájím před zdravotnickým systémem a před příbuznými, pokud by něco bylo jinak, než v běžném chápání dobře. Mysl mě zavalila masou úzkostných myšlenek. Pohovořila jsme se ženami, které mě měly při porodu doprovázet, plně si otevřela možnost porodu v porodnici, sbalila nějaké nejzákladnější věci i pro případnou cestu do porodnice, sepsala porodní přání a rozhodla se, že se rozhodnu, až budu skutečně rodit. A pak intenzivně pracovala na uklidnění mysli a rozlišení, zda jde o varování intuice nebo o namotávání a zaplavování zbytečných neopodstatněných strachů a myšlenek.

O červencovém úplňku v jedenáct v noci bylo najednou něco jinak. Hluboko v těle jsem věděla, že rodím, do vědomí jsem si to pouštěla pomaleji. Volala jedné z žen. Ať prý zavolám, až to bude jasnější. Volala jsem v jednu v noci. Kontrakce po asi 8 minutách. To bylo naposledy, kdy jsem to sledovala. Ještě telefonát té druhé, a pak jsem se uklidila do místnosti připravené na porod. Kolem druhé přijely ženy. Muže jsem poslala spát za dětmi. Ženy se na mé přání usadily v kuchyni. Chtěla jsem být sama. V pravidelných intervalech vklouzla jedna z nich, tichounce zkontrolovala ozvy a zase se vytratila. Úžasně pozorně a s respektem k mé potřebě samoty a tmy. Srdíčko miminka bušilo ve správném rytmu. Pak dlouhá sprcha a najednou přišly ženy za mnou. Aha, asi už. Jedna mi masírovala kříže, které bolely, druhá kontrolovala ozvy a tak tiše byla přítomná. Za oknem směřujícím na východ začala blednout obloha. Nejprve to nejasné nepatrné zesvětlání tmy. Pak stále modřejší proužek nad obzorem. A do svítání se rodilo mé dítě. Křikem jsem nejspíš vzbudila dcerku. Muž ji uspával a já jsem tak rodila pouze ve společenství žen. A společenství žen bylo završeno, když jsem se podívala na miminko v náručí, a viděla děvčátko.

„Jak se bude jmenovat?“ „Nevím, musím se podívat.“ Rozeznělo se mezi námi jméno Deborenka. Narodila se Deborah. Přišel můj muž. Děvčátko mi leželo na těle. „Myslím, že je to Deborah, co říkáš?“ „Může být“, pravil a odešel pro misku na placentu.

Pak se začaly probouzet děti. Vstal syneček, přišel a díval se. Díval. Miminka se dotkl, až jsme tam byli jen sami tři. Políbil ji na vlásky. Plaše se s ní seznamoval. Za další hodinku vstala dcerunka. „Mimi“ pravila a hladila sestru. Tatínek držel Deborku, než jsem se osprchovala a pak pro všechny připravil snídani v našem porodním pokoji. Bylo nám slavnostně a veselo.

Ženy odjely. Měla jsem pocit, že o tomto porodu nebudu snad ani nikdy mluvit, neboť „o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet“. Byla jsem zasažena tou neuvěřitelnou prostotou okamžiku. Jediné, co šlo říct, bylo: narodilo se dítě. Deborah.

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
722. První dítě mi porodili
723. Druhé dítě jsem si porodila
724. Třetí dítě se narodilo