Vy jste ale odvážná ženská, rodit doma!

Poslouchám Sebastianova oblíbeného Plíhala. Spinká po mém boku. Skoro jako tomu bylo, když byl ve svém bříškovém bezpečí. Již od prvních měsíců těhotenství dokáže vyjádřit, co chce. Schopnost, kterou se spousta z nás učí někdy celý život. Je to vyjímečné dítě. Je naše.

Často jsem Sebastianovi popisovala, jaké to bude, až se spolu setkáme a jaká ho čeká cesta. Při těchto vyprávěních jsem nedokázala po návštěvě pokrokového Podolí ani malé porodnice v Neratovicích popsat nemocniční variantu porodu. Nebylo tomu tak, jak si myslí většina lidí, že domácí porod je podceňování rizik spojené s touhou vybočovat. U mě to byl prostě strach z nemocniční rutinní praxe, bolesti a odloučení. Díky našemu skvělému pediatrovi, odvážným porodním asistentkám a mému manželovi byl ale porod naplňujícím a ne stresujícím zážitkem. A jaké to vlastně bylo…

Kolem páté hodiny ranní jsem ucítila neklid v podbřišku. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, jaké by to bylo pěkné mít nedělňátko. Dívala jsem se spokojeně na spícího manžela a na své kulaté bříško. 39. týden, slunečný víkend. Ještě včera jsem byla na sedmikilometrové procházce. Vše jak má být. Porodní asistentky, pediatr, sbalená taška… jsme připraveni. Mluvím k Sebastianovi a chlácholím ho, ať je odvážný , že to všechno zvládneme. Za chvíli se začne manžel budit. „Luky, co kdybychom dnes rodili?“ zeptám se ho nevinně.

Za chvíli se objeví lehké kontrakce. Hned po čtyřech minutách. Vzorně prodýchávám a užívám si klidu domova, manželovo objetí a bezpečí. Za okamžik již však manžel mizí za organizačními záležitostmi (připravit igelity, deky, zapnout topení, promluvit se sousedy, že se máme rádi a „jenom“ rodíme…). Kontrakce nabírají na intenzitě. Dá se říci, že si je užívám. Dýchám.

Hodiny běží. Kolem osmé se přesouvám do koupelny. Ve sprše strávím dalších pár hodin. Ztrácím pomalu schopnost řeči. Omezuji se na posunky ve smyslu jíst, pít, pustit vodu na bříško apod. Pomalu chápu roli porodu jako inicializačního rituálu. Bolest se stupňuje. Kontrakce jsou již po minutě, dvou. Neřeším to ani já, ani manžel, který se o mě vzorně stará. Masíruje, podpírá, krmí, utěšuje, dýchá se mnou.

Cítím, že bych chtěla mít u sebe i porodní báby. Začínám být zoufalá. Tlak je obrovský. Vybabrala jsem se ze sprchy a skulila se na deku ve svíčkami osvětlené koupelně. Mám občas problémy prodýchávat. Bříško stále vzorně nahoře. Říká se, že když žena myslí, že to nezvládne, blíží se úspěšný závěr.

Naše porodní báby dorazily. Stejně se o mě staral převážně manžel. Cítila jsem se bezmocná při představě, že by mě byť na chvilku opustil. Obdivuji, jak se dokázal poprat s organizací a zároveň poskytovat stoprocentní oporu jeho sténající ženě. PA přišly vždy zkontrolovat ozvy a polohu miminka, vodu, která ne a ne prasknout a zase se tiše vytratily.

Až miminko sestoupilo, přesunuli jsme se všichni do potemnělého a krásně vytopeného obýváku. Choulila jsem hlavu u manžela v klíně. Na kolenou jsem strávila většinu kontrakcí a vesele v tom pokračovala i nyní. Beznaděj se stupňovala s rostoucím tlakem. PA mě uklidňovaly, že vše jde, jak má, ale bylo těžké jim v těch bolestech věřit. Až praskla voda. S tím šplouchnutím přišla neuvěřitelná úleva. A na další dvě kontrakce byl malý venku. PA mi ho podala mezi nohama a já poprvé uviděla človíčka, co mi jednou bude říkat mami.

Položila jsem si ho na prsa, trochu jsme ho osušili, přikryli a další hodinku jsme se objímali, povídali si a mazlili se přímo na místě činu☺ Zaujaly mě jeho zvídavé pohledy a úsměv, když se na nás díval. Po dotepání pupečníku vyšla bez problémů placenta. Malého jsem dala taťkovi na pár stehů do náruče a potom jsme se přesunuli do postele. PA nám pomohly s prvním kojením, ještě naposledy překontrolovaly malého i mě a rozloučily se s tím, že se zítra zase uvidíme.

A poté jen klid, přítmí a vděk za krásné a zdravé dítě. Vděk všem, kteří riskují, aby umožnili matkám, otcům a hlavně dětem prožít jejich první společné chvíle v intimitě a radosti. Bez umělého oxytocinu, nástřihů, vyhrožování, papírování a stresu. V lásce, klidu a bez pláče…

Zuzana

Většina žen, která rodila doma, toleruje matky, které vystavují své děti i sebe rizikům nemocnic. Trpělivě odpovídá na otázky lidí, kteří si nepřečetli ani jednu odbornou publikaci a už vůbec nemají ponětí o nemocničních statistikách, a přesto odsuzují. A takhle nám málem odsoudili i Ivanu.
V životě jsem se setkala se třemi druhy lidí. Ti první se přizpůsobují tomu, jak jsou nastavená pravidla a jdou s proudem. Druzí se zasazují o to, aby se pravidla přizpůsobila jejich víře. A Ti třetí věří ve svobodu názoru. Ivana nebojuje za porody doma. Bojuje za svobodu, za možnost výběru.
Děkujeme za to, Ivano!

Zuzka, Lukáš a Sebastian

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 744. Vy jste ale odvážná ženská, rodit doma!

 

Jakub a Anežka

Narodil se Jakub

Svůj první porod jsem si představovala jako nádherný zážitek, přirozený, snadný, nicméně kontrolovaný v porodnici. Tenkrát jsem si nedovedla představit, že bych zvládla porodit doma. Měla jsem přeci jenom strach z možných komplikací a nechtěla své dítě ohrožovat. Kdybych jen tušila, jaká bude realita, byla bych už tenkrát více naslouchala svému muži, který se mě pár dní před porodem ptal, zda bych nechtěla rodit doma. Já, vystrašená prvorodička, myslela, že se snad zbláznil…

Tedy, můj první porod… Skoro týden už jsem přenášela, ale tři poslední dny jsem cítila, že už to přijde. Ráno, kolem třetí hodiny mi začaly první kontrakce. Muže jsem nebudila a šla si napustit vanu horké vody, která mi hodně ulevila. K ránu jsem dokonce i na chvíli usnula. Ráno jsem se probudila bez kontrakcí, a protože jsem měla jít akorát na kontrolu, volala jsem do porodnice, co mám v mém případě dělat. Radili mi vzít si tašku a jet přímo na porodnické oddělení. Nechtěla jsem muže stresovat, aby musel přijet z práce, nasedla na autobus a dojela do porodnice.

Prohlédla mě lékařka, která měla ten den službu a bez jediného upozornění mi provedla Hamiltonův hmat. Byla jsem tak šokovaná, že jsem se nezmohla pomalu ani na slovo, jen jsem jí se zděšením upozornila, že tohle jsem ale vůbec nechtěla. Byla velmi uražená, přece mi pomohla, to jen já tomu nerozumím! Chtěla jsem domů, ale lékařka mi vyhrožovala, že ohrožuji své a miminka zdraví a že nejlépe udělám, když už tu zůstanu. Po chvíli váhání jsem zůstala. Kontrakce se vrátily po obědě a to v plné síle. Kolem půl šesté jsem měla kontrakce po třech minutách, ale stále to nikoho nezajímalo. Sestry na mé upozornění nereagovaly. Volala jsem muži, ať přijede, že budu brzy rodit. Najednou si mě vzali na monitor a poslali na porodní pokoj. Neměla jsem pojem o čase, ale sestra mi říkala, ať si jdu v klidu do sprchy na balón, že v osm přijde a půjdeme „na to“. Muž přišel akorát včas, aby mi ještě pomohl ze sprchy. V osm přišla sestra. Na porodním křesle mi napíchla plodovou vodu, naprosto čirou a řekla mi, že můžu klidně tlačit, pokud chci. Chtěla jsem, bolesti jsem nezvládala a chtěla mít porod za sebou. Cítila jsem, jak se vnitřně trhám a nevnímala nic jiného než bolest. Najednou tu byl i doktor. Sestra na mě křičela, že netlačím správně a začala mi skákat po břiše, jak moc mi chtěla pomoct. Nedokázala jsem reagovat na nic, ani na nástřih, se kterým jsem souhlasila pouze v případě nutnosti.

Když byl chlapeček venku, hned ho plačícího odnesli kamsi na vážení a měření. Jak to, že mi ho nedali? Deklarují přeci bonding na webových stránkách, počítala jsem s tím, chtěla jsem ho u sebe! Další šokující zážitek, na který vás na předporodním kurzu nepřipraví – doktor do mě sáhl a vyndal placentu. Udělalo se mi strašně zle a chtělo se mi omdlít. Sestra mi píchla něco na uklidnění, protože už jsem nechtěla doktorovi ani dovolit, aby mě zašil. Mluvil pouze anglicky, česky nerozuměl a já i přes svoji plynnou angličtinu se nezmohla ani na „fuck you“. Cítila jsem, že potřebuji alespoň vteřinu na oddechnutí. Po šití mi chlapečka přinesli na kojení. Sestra ho přiložila k prsu a hned mi ho zase vzala, protože mám prý vpáčené bradavky, a že už mi to přeci říkala. Vůbec jsem nevěděla o čem mluví, už byla asi přetažená. Chlapečka mi dala do náruče, ale já ho nedokázala udržet. Jen jsem se na něj koukala, když ho partner celé ty dvě hodiny po porodu držel v náručí. Bylo mi z toho porodu velmi smutno.

Po „uklidňováku“ na sále jsem se ani druhý den nebyla schopná zvednout z postele, takže chlapečka mi vzali hned, jakmile mi ho přinesli. Myslela jsem, že probrečím celý den a neustále se snažila vstát z postele, aby mi ho už konečně mohli přinést. Nedokázala jsem se vzepřít. Cítila jsem, že jsem na všechno sama oproti několika sestrám s výhrůžkami k odmítnutí železa apod. a lékařům, které už jsem po porodu nezajímala. Kojení mi samozřejmě nešlo. Poslední noc mě zachránila jedna sestřička, která ke mně byla ochotná na každé kojení přijít a pomoct mi chlapečka k prsu i několikrát za sebou přiložit. Díky ní jsem se doma rozkojila, ale byl to ještě běh na dlouhou trať.

První chvíle i doma byly těžké, připadala jsem si, jako bych své dítě nedokázala ani nakrmit. Nicméně, přešla nějaká doba, chlapeček trochu vyrostl, začal chodit a téměř mluvit a já už si malovala naše druhé miminko…

Narodila se Anežka

Byla jsem podruhé těhotná. Tentokrát jsem se ale na porod chtěla opravdu dobře připravit. Shodou okolností probíhal zrovna Biostyl a mě upoutala přednáška „Porod bez bolesti“. Nevěřila jsem vlastním uším, že porod nemusí bolet. To, co jsem prožila s prvním dítětem bylo peklo s velkým množstvím intervencí, příšerného přístupu personálu a hlavně naprosto odlišného postupu porodu, než porodnice slibuje na svých webových stránkách a předporodních kurzech. Pocitu zklamání a sebeobviňování jsem se z prvního porodu nedokázala zbavit. Věděla jsem, že tentokrát chci porodit jinak.

Brzy na to jsem se dostala ke knize „Aby porod nebolel“, která mě nadchla. Podvědomě jsem cítila, že to by mohla být moje cesta a zároveň možnost vyhnout se porodnici. Věděla jsem ale, že potřebuji ještě něco dalšího, co mě v mém přesvědčení utvrdí. Po chvíli váhání a pátrání po informacích jsem oslovila Veroniku, přednášející kurzu Porod bez bolesti. Díky těmto konzultacím a návštěvám jsem pomalu získávala jistotu, že budu rodit doma – krásně, přirozeně, bez stresu, vyhrožování, netolerance a nátlaku. Také jsem s miminkem začala komunikovat formou kresby, protože se nechtělo otočit z příčné polohy. Po prvních pár kresbách jsem si byla jistá, že se brzy otočí a vše proběhne v pořádku. Že dokážu porodit přirozeně, bez tlačení, bez takové bolesti jako u prvního porodu a hlavně v klidu doma.

Ke konci těhotenství jsem oslovila porodní asistentku Marii. Postupem času jsem ale zjistila, že si svůj porod představuji přeci jenom trochu jinak. Navíc jsem věděla, že posledních 14 dní před termínem má Marie dovolenou a bude v zahraničí. Nebylo tedy jisté, zda u porodu bude nebo ne a já tomu nechávala volný průběh.

A pak to najednou den před termínem a návratem Marie přišlo. Proběhla poslední kresba a ujištění, že i miminko je připravené na porod doma bez jakékoliv asistence. Hned poté jsem dostala svou první kontrakci. Kontrakce trvaly celou noc a plodová voda mi pomalu odtékala. Ještě ráno jsem se smála, když jsem partnerovi říkala, že mám kontrakce, ale že jsou při soustředění bezbolestné. Bylo mi neuvěřitelně nádherně. Poté jsme vstali a já začala dělat všem snídani a začala se starat o syna jako každý den. Kontrakce nabíraly na síle a já si musela jít lehnout. Snažila jsem se soustředit a každou další kontrakci vítat. Přichází přeci moje toužebně očekávané miminko. Každý můj pohyb, přemístění, bylo naprosto samozřejmé a přirozené. Nevnímala jsem realitu, jen se nechala unášet na vlnách probíhajícího porodu a věřila sama sobě a svému miminku, že to spolu zvládneme. Pořád jsem čekala, kdy přijdou častější kontrakce a druhá fáze porodu a najednou jsem v rukou držela své krásné miminko. Byla to holčička. Přitiskla jsem si ji na tělo a překvapením nad tím zázrakem ani nedýchala. Partner přestal běhat po domě a hledat šňůrku na podvázání pupečníku, kterou jsem neprozřetelně kamsi uklidila a přiběhl i se synem se na ten malý uzlíček podívat. Všichni jsme měli ohromnou radost. Zůstali jsme po porodu spolu, bez času nutně stráveného v porodnici, v pohodě, radosti a lásce.

Moc bych všem ženám přála, aby mohly takový porod prožít v i porodnici. Aby je porodnice nedohnala do druhého porodu doma tak, jako se to stalo mně a to i přesto, jak krásný a snadný ten porod byl. Na druhou stranu jsem vděčná, že jsem mohla prožít tak úžasný porod, který bych v té naší porodnici jisto jistě nezažila.

Ivanu jsem osobně poznala až minulé jaro na přednášce. Sálá z ní pohoda a jistota, že své práci rozumí a dobře ví, proč ji dělá. Jsem ráda, že ji mohu svým příběhem alespoň podpořit.

Šárka Rubešová

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:

745. Narodil se Jakub
746. Narodila se Anežka