natureNa podporu Ivany Königsmarkové bych ráda přispěla příběhem, který pro mne, jako rozechvělou nastávající matku, vystihuje, jakým směrem se lidé jako ona snaží naše porodnictví proměnit a s jakými protitlaky se setkávají.

Prožila jsem v uplynulých třech dnech dvě totožné situace: jeden lékař, jedna těhotná, jeden ultrazvuk jednoho miminka. Dopady na všechny zúčastněné ovšem byly zcela rozdílné.

Fakultní nemocnice na královských Vinohradech, objednaný ultrazvuk v úterý ráno – šla jsem na řadu ten den jako první. I přesto paní doktorka působila otráveně, už když odemykala. „Tady si odložte.“ Žádné představování natož podávání rukou se nekonalo.
„Pán ať si sedne tamhle na tu židličku,“ odlifrovala manžela do rohu, asi dva metry od lůžka. Jinak ho během následujících asi dvaceti minut už vůbec neoslovila, a mě vlastně taky ne. Nejdřív si mě upravila do patřičné polohy („Rovně ty nohy. Rovně jsem řekla!“) a pak tak deset minut jezdila po napatlaném břiše a soustředěně mlčela. Nebylo třeba varovat, že nechceme znát pohlaví – vypadala, že by nám ho stejně neprozradila.

Snažila jsem se. Pochválila jsem obraz na stěně. Zmínila jsem obavy ze zátěže na srdeční vady. Chtěla jsem nahlédnout na monitor, který byl zcela mimo můj zorný úhel… Až tahle činnost mi vynesla jasný pokyn: „Hlavně se nezvedejte.“ O komunikaci mezi lékařkou a klientkou se nicméně ani na závěr ultrazvukového vyšetření opravdu nejednalo. Jen o věcné vyjmenování orgánů, které se zdají být v pořádku, a podpis prohlášení, že jsem byla informována, že se ovšem vrozené vývojové vady nedají vyloučit. A to srdíčko? Paní doktorka se na ně při mlčenlivém prohlížení soustředila a zdálo se jí v pořádku. Ovšem mám-li potřebu dalšího vyšetření specialistou… Byla bych se nechala i přesvědčit, že to není nutné, ale s nečekanou rychlostí zvedla telefon a volala k MUDr. Tomkovi. Během toho, co překvapivě přátelsky švitořila se sestřičkou na druhé straně drátu, jsem prohodila pár slov šeptem k manželovi: „Poslouchejte!“, přišlo napomenutí. A termín – další den večer. Patrně na konec dlouhé směny pana Tomka… Jméno paní doktorky jsem si prohlédla až ve zprávě a dlouho jsem přemítala, zda je možné, že byla unavená po noční, nebo zda se ve svém ještě dost mladém věku (určitě do pětatřiceti) takhle chová vždycky.

To doktor Tomek čekal s napřaženou rukou, dokud si neuložím batoh. Oslovil mě jménem, ujistil se, že opravdu půjde pouze o ultrazvuk srdce, a upravil mi papír na lůžku. Až v tu chvíli mi došlo, jak nepříjemně se mi lepila koženka na zčásti odkryté boky na Vinohradech. A že jsem si při odchodu všimla připravené role k pokrytí.

I u pana doktora Tomka jsem zprvu intuitivně nechala nohy pokrčené: „Prosím vás, nohy rovně, tak… Teď jste úplně nejlepší.“ A nejen to: „Vidíte tenhle otvor? To je …“ Vedle vysvětlení, co vidím (ano, monitor byl umístěný tak, abych mohla sledovat, co se děje!), jsem dostala podrobný přehled průšvihů, které by mohly být na srdíčku, jež nosím pod srdcem, vidět, ale nejsou. Současně samozřejmě upozornil na pravděpodobnost jedna ku třem milionům, s níž se může vyskytnout ještě nějaká takto nediagnostikovatelná porucha…. A při tom všem vysvětlování působil úplně stejně soustředěně, jako paní doktorka z Vinohrad. Jen se zdálo, že ho to i po celém pracovním dni, kdy přejížděl ženským po břiše a prohlížel si mrskající se tvorečky, docela baví.

Jakoby tohle byl hlavní rozdíl mezi dvěma typy lékařů: Těmi, co vypadají, že by nejraději eliminovali pacientovu osobnost a ponechali si pouze orgán, který vyšetřují: Jejich práce jim evidentně připadá k nezvládnutí náročná, a těmi, kteří pravidla normální mezilidské slušnosti přijali i v rámci své práce plně za svá (pozdravím, informuju, co se bude dít, beru ohled na přítomné živé bytosti…), ty naopak jejich profese zkrátka mnohem víc těší.

Kvůli lékařům samotným bych si proto přála, aby radostná událost, jakou prohlížení mrňavého tvora na ultrazvuku většinou je, nebyla, slovy mého muže, „promarněnou příležitostí“. Technicky jistě paní doktorka vše perfektně zkontrolovala. Po vylíčení rodinné anamnézy též promptně zařídila další vyšetření. Jinak se ale zcela zbavila možnosti užít si trochu emocí spolu s námi – a nevyhodnocovat jen data procezená přes monitor, ale stát se i trochu víc člověkem.

Olga Richterová